Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
05 | 03 | 18
Klub Beztíže
Kontaktní pracovník/ce
Klub Beztíže (nízkoprahový klub pro děti a mládež) při DDM Praha 3 - Ulita vypisuje výběrové řízení na pracovní pozici kontaktní pracovník/ice pro dět...
05 | 03 | 18
NZDM Futur
Kontaktní pracovník/ce

Organizace Šance pro Tebe, z.s. vypisuje výběrové řízení na pozici: Kontaktní pracovník s dětmi a mládeží v NZDM Futur 
Předpokládaný...
05 | 03 | 18
Terénní program pro rodiny
Sociální pracovník
Organizace Šance pro Tebe vypisuje výběrové řízení na pozici: Sociální pracovník pro práci s rodinou na Chrudimsku 

Předpokládaný nást...
05 | 03 | 18
Terénní program pro rodiny
Pedagogický pracovník v předškolce
Organizace Šance pro Tebe vypisuje výběrové řízení na pozici: Pedagogický pracovník v „předškolce“ pro sociálně znevýhodněné děti –...
05 | 03 | 18
Středisko Milíčův dům
Terénní sociální pracovník
Výběrové řízení na pozici Terénního sociálního pracovníka – Diakonie ČCE středisko Milíčův dům, Jaroměř

Náplň práce: 
...
Archiv >
 
 
 
Advertisement
HomeKlubyČlánkyRozhovor s Věrou Růžičkovou

Další články klubu

12 | 01 | 15 Verze pro tisk

StreetWork.cz

Rozhovor s Věrou Růžičkovou

Pokud někdo rozumí práci v sociálně vyloučených lokalitách s dětmi z romských rodin, je to Mgr. Věra Růžičková. Deset let vedla nízkoprahový klubu Pavlač pod občanským sdružením Ratolest v Brně.

Jaká byla Tvoje cesta k práci v oboru?

 Když jsem v roce 2003 dodělala bakalářské studium psychologie - sociální práce, sociální politika, nedostala jsem se na navazující magisterské studium psychologie, a tak jsem chtěla mezičas, než se tam dostanu využít k získání nějaké praxe, která mi ve škole chyběla. Hlásila jsem se do Podaných rukou na pozici vedoucí Drogových služeb ve vězení (to mi zpětně přijde dost vtipný, vzhledem k nulovým zkušenostem, které jsem tenkrát měla), kam mě nevzali a do Ratolesti Brno na pozici vedoucí Nízkoprahového klubu Pavlač. Do Pavlače mě vzali a já si myslela, že tam vydržím maximálně rok a pak se budu věnovat zase jen studiu. Vůbec se mi pak nechtělo odcházet a tak jsem školu dodělala při práci a v Ratolesti zůstala.

Jak vypadala lokalita, v níž sídlili klub Pavlač v době, kdy jsi nastupovala? Jak se posouvala a měnila, jak vypadá v současnosti?

Lokalita, kde Pavlač sídlil, byla sociálně vyloučená tenkrát a je i teď. Situace lidí, kteří tam žijí, se za tu dobu spíš zhoršila, i když některé domy se opravily. Hodně rodin našich klientů bylo kvůli dluhům vystěhováno z bytů a v současnosti žijí v příšerných podmínkách soukromých ubytoven. Dům, ve kterém jsem pracovala, postupně čím dál více chátral, a postupně se vylidňoval. Některým rodinám se podařilo získat jiný byt v lokalitě, ale většina skončila buď u příbuzných, nebo na ubytovnách. V současné chvíli je většina bytů v domě prázdných, podmínky v domě jsou sice úděsné, ale i přesto by hodně našich klientů stálo o to v bytech zůstat. Obrovsky stoupla zadluženost /nebankovní půjčky, pokuty za revizora, dluhy za bydlení, upsání se k platbě „výhodného“ pojištění nebo mobilních telefonů na smlouvu…). Vzhledem k příjmům, které většina klientů má, je nereálné, že tyto dluhy někdy splatí. S Pavlačí jsme se přestěhovali do jiného domu ve stejné sociálně vyloučené lokalitě, protože městská část nebyla schopná nám sdělit, jaké plány s domem má a my jsme nechtěly investovat do oprav někde, kde možná nebudeme moci zůstat. Předpokládám, že MČ Brno-střed dům úplně vylidní a zbourá, protože opravy by byly příliš drahé a vzhledem k umístění blízko centru se bude jednat o lukrativní pozemek. Snahou města je rodiny našich klientů odstěhovat do jiných městských částí pryč z centra, čímž se problém pouze přesune.

Jak jste budovaly vztahy s klienty?

 Když jsem do Pavlače nastoupila, pracovala jsem tam sama a otvírací doba byla pět dní v týdnu čtyři hodiny denně. Ačkoliv klub už nějakou dobu fungoval, neexistovala žádná pravidla, metodika a ani jsem nedostala žádné informace od kolegyně přede mnou, protože v době, kdy jsem nastoupila, už v Ratolesti nebyla. Prošla jsem si tenkrát dost náročným obdobím, kdy klienti testovali hranice a hodně prudili (např. mi tvrdili, že bývalá pracovnice jim nechávala klíče a mohli do klubu chodit i o víkendu, půjčovala jim vybavení domů apod.) Taky s rodiči bylo hodně konfliktů hlavně kvůli tomu, když měl někdo sankci zákaz vstupu, rodiče ho přišli obhajovat a moc nechápali, o co mi jde. To jsem v té době asi moc nechápala ani já, takže se všechno nějak postupně vyvíjelo a ujasňovalo. Zpětně nechápu, že jsem to přežila. Hodně pomohlo, když jsme asi po roce přijali další pracovnici Báru Zachařovou, se kterou jsme se dobře doplňovaly a hlavně jsme na to byly dvě. Hodně věcí jsme řešily večer na pivu, věnovaly práci spoustu času a energie a moc ráda na to vzpomínám. Do profesionálního týmu, který v Pavlači fungoval později, to mělo asi hodně daleko, ale myslím, že jsme si to období dost užily.

Jaká byla pozice mladé ženy sociální pracovnice nízkoprahového klubu v komunitě? Jak se vyvíjela? Co posilovalo Tvoje slovo?

Pozice to byla aspoň ze začátku dost nezáviděníhodná, pro klienty i komunitu jsem byla hodně divná bílá slečinka, ale postupem času, když díky mé tvrdohlavosti všichni pochopili, že to myslím vážně a že je nechci jenom prudit, ale můžu jim být v něčem i užitečná, se to zlepšovalo. Dost pomohlo i to, že Bára byla ještě divnější, protože neměla doma televizi :-) Myslím, že zhruba po pěti letech jsem si vybudovala celkem dobrou pozici a respekt klientů i rodičů.

Co je těžké při práci v sociálně vyloučené lokalitě? Jakým těžkým situacím jste čelili?

 Kromě všeho, co už jsem popsala, bylo dost obtížný čelit reakcím okolí na to, kde a s kým pracuju. Postupem času jsem se rozhodla, že o tom, že většina našich klientů jsou Romové, budu mluvit jenom s lidmi, u kterých je aspoň nějaká šance, že na to nebudou reagovat nenávistným výčtem křivd, které Romové nám daňovým poplatníkům způsobují. Měla jsem štěstí, že moje nejbližší rodina, mě v práci od začátku podporovala.

Obtížný bylo taky být svědkem těžkých životních situací našich klientů a nemoct jim nijak pomoct. Nikdy jsem nechápala, jak můžou tohle všechno přežít a zachovat si nejen zdravý rozum, ale i humor a radost ze života. Tuhle schopnost mám na našich klientech asi nejraději. Taky obdivuju, že přes všechny hendikepy a těžkosti, které musejí překonávat, se spousta z nich nevzdává.

Nízkoprahové kluby často hodně energie cpou do toho, aby klienti studovali, dokončili školu či učiliště. Má to být dle Tvého jeden z hlavních cílů v sociálně vyloučených lokalitách? Nebo spíše směřovat energii do gramotnosti klientů co se týká nástrah svět a do kultivaci svépomocných mechanismů v komunitě?

To je otázka, která mě hodně dlouho trápila. Pořád jsme byli svědky toho, jak rodiny, které se snažily žít trochu jinak než většina sociálně vyloučených, na svoje snahy spíše doplácejí. Děti vychovávaný v tom, že se mají dobře učit a nervat, byly v prostředí lokality dost často otloukánci a většinová společnost je stejně neodlišovala. Klientka, která se jezdila do Pavlače doučovat, byla velmi často konfrontovaná s hlášením řidiče MHD: „Pozor na kapesní zloděje.“, které pouštěl vždycky, když nastoupila do trolejbusu mimo lokalitu, kde se její matce podařilo sehnat bydlení. K tomu se přidávalo i to, že některým klientům se podařilo dosáhnout vzdělání, a přesto měli problém sehnat práci a nemožné bylo, aby sehnali práci lépe placenou, než jejich kamarádi měli na černo nebo získali nelegálně. Nebo se u nás sice naučí, jak si hledat bydlení a jak odpovědět na inzerát, ale v reálu je jim to většinou stejně k ničemu. Postupem času jsem dospěla k tomu, že samotná práce s klienty nestačí a je potřeba taky usilovat o změny ve společnosti a systému. Na to ale většinou při práci nezbývá čas. Pokud se Ratolesti Brno podaří rozjet projekt Bajkazyl Brno, budeme mít možnost alespoň některým klientům práci nabídnout.

Jak se díváš na práci s menšími dětmi? Měly by se nízkoprahové kluby držet hranice šesti let, nebo jít pod ni?

 My jsme vzhledem ke specifikům lokality pracovali i s mladšími šesti let a myslím, že to mělo velký smysl. Za tu dobu, co jsem v Pavlači pracovala, se vraceli bývalí klienti se svými dětmi a byla velká radost pracovat s druhou generací, jejichž rodiče už jsme nějak ovlivnili. Pro většinu lidí z oboru je to myslím spíš odsuzováno, není to „ten pravejnízkopraháč“, ale nám to funguje.

Jsou připraveni pracovníci nízkoprahových klubů na spolupráci s OSPOD? A pracovníci OSPOD na spolupráci s námi?

Asi jak kde. V Brně spíše ne a je to práce na mnoho dalších let na obou stranách.

Co Ti při práci dodávalo energii, nabíjelo Tě?

Hlavně kolegové z Ratolesti i z jiných organizací, možnost s nimi probrat, co se v práci děje, něco se od nich naučit a ještě se u toho příjemně bavit. A taky samotní klienti, je s nimi veselo, jsou spontánní a přímí a to mi vyhovuje.

Další informace o Věře najdete zde.

Díky za rozhovor.
Aleš Herzog, www.individualniplanovani.cz

 

KOMENTÁŘE
Jméno Příspěvek
Aleš Herzog doplnění - dítě může uzavírat smlouvu
Aleš Herzog Ahoj
Petr Neumann NZDM a malé děti
Martin Holiš dite vs rodice posuny v case
Aleš Herzog plánování s malými dětmi
Radim super
Martin Holiš 3x k Petrovi
Petr Neumann NZDM pro malé děti?
Ivana DÍKY
Zobrazit vše
Přidejte svůj komentář (*):   
Jméno (*):
Email (*):
URL:
Kolik je dva plus tři? (**)
Předmět (*):
(*) povinné údaje
(**) kontrolní antispamová otázka
BB help BB code formátování - nápověda
Pozor! Čtěte! Pravidla diskuse na portálu StreetWork.cz
 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2020 | portal@streetwork.cz