11 | 05 | 16 
StreetWork.cz
Psychická odolnost u dospívajících
Psychická odolnost u dospívajících klientů nízkoprahových
zařízení pro děti a mládež
Ivana Štefková, Martin Dolejš
Cílem naší studie bylo vymezit klíčové osobnostní
charakteristiky psychické odolnosti (resilience) u dospívajících klientů
nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež. Použili jsme dotazník Škály
resilience pro děti a adolescenty (Prince-Embury, 2007), který je určený pro
širokou věkovou skupinu dětí a dospívajících (9 – 18 let). Po vyčištění dat
tvořilo výzkumný soubor 451 respondentů z 39 nízkoprahových zařízení pro děti a
mládež. Většina z nich skórovala v případě škály emoční reaktivity výše
než americký populační průměr a na škále zvládání a uspokojivých vztahů naopak
níže. Tento výsledek v naměřených hodnotách odpovídá nespecifické skupině,
která byla v americké standardizační skupině v péči odborníků na psychické
zdraví.
Celou
publikaci si můžete přečíst zde.
Klíčová slova:
dospívání; resilience; self-efficacy; emoční reaktivita;
vztahy
Úvod Na dospívání lze nahlížet jako na období zvýšených
nároků, které často vedou ke krizím a konfliktním vzorcům chování. Nízkoprahová
zařízení pro děti a mládež (dále NZDM) se zaměřují na profesionální pomoc
dospívajícím v obtížných životních situacích. Pracují s jedinci, kteří
prožívají konfliktní situace se svými nejbližšími, mají zkušenost s rizikovým
chováním nebo se pohybují v prostředí, kde existují jeho vzory, považují své
problémy za obtížně řešitelné či neřešitelné a jejich psychická odolnost (dále
resilience) je tak často snížena. Cílem NZDM se tak může stát podpora silných
stránek a schopnosti zvládat obtížné životní situace u klientů i v jejich
prostředí.
Pojem resilience vychází z latinských pojmů resilio,
resiliere, které znamenají skákat zpět, odrážet se, odskakovat (Punová, 2012).
Rutter (1999) takto označil dynamický proces, který spočívá ve vzájemné
interakci rizikových a protektivních faktorů a který ovlivňuje to, jak se
vypořádáváme se zátěžovými životními událostmi. V anglicky mluvících zemích lze
odlišit dva významy tohoto pojmu. Termín resilience označuje dynamický vývojový
fenomén, jehož součástí je interakce osobních vlastností jedince s faktory
prostředí v případě vystavení nepřízni. Termín resiliency označuje osobní
charakteristiku jedince, která nepředpokládá vystavení obtížným životním
situacím (Luthar, Cicchetti, & Becker, 2000).
Dospívající se v každodenním životě vypořádávají s řadou
starostí a problémů. Požadavky, které jsou na ně kladené, často překračují
jejich adaptivní kapacitu. Více než 80 % dospívajících přitom úspěšně zvládá
obtíže spojené s plněním vývojových úkolů. Dívky se cítí více stresovány
interpersonálními vztahy a normativními úkoly a častěji než chlapci hodnotí
události všedního života jako ohrožující, tedy jako takové, které je třeba
zvládnout (Olbrich, 1990). Ukazuje se, že to, jak se lidé vyrovnávají se
zátěží, je pro jejich zdravý vývoj mnohem důležitější než povaha působícího
stresoru (Kaplan, 1983). Dospívající, kteří se chovají rizikovým způsobem, lze
v tomto kontextu vnímat jako jedince, jejichž potenciál zvládání zátěže ještě
není plně rozvinutý (Olbrich, 1990). Rizikoví adolescenti přitom prožívají
vysoké napětí z událostí, které ostatní hodnotí jako podstatně méně stresující
(Oerter, 1985). K redukci tohoto napětí, často využívají fyzickou a verbální
agresivitu (Skopal, Dolejš & Suchá, 2014).
Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež jsou relativně
nové služby, první takto koncipovaná zařízení vznikla v druhé polovině devadesátých
let, sociálními službami dle zákona se stala teprve v roce 2007. Především z
tohoto důvodu stále chybí relevantní výzkumná data, týkající se této služby a
jejích klientů. V poslední době byla realizována tři rozsáhlá výzkumná šetření
s cílem získat informace o tom, jací vlastně klienti NZDM jsou (Národní
institut dětí a mládeže, 2010; „Nízkoprahy pod lupou“, 2010–2015; Zemanová
& Dolejš, 2015). Stále však schází komplexnější výzkumy zaměřené na to, jak
s klienty efektivně pracovat. Koncept resilience představuje vhodné východisko
pro práci s cílovou skupinou, neboť předpokládá, že resilience není pevně daná
a lze ji ovlivňovat intervenčními postupy (Drapeau, Saint-Jacques, Lépine,
Bégin & Bernard, 2007). Výzkum na toto téma využívající kvantitativní metodologii
a zaměřující se přímo na klienty NZDM dosud nebyl realizován. Přitom pokud
budeme mít k dispozici nástroj na měření resilience, budeme moci zaměřovat
intervence na její jednotlivé faktory a následně účinně ověřovat jejich
úspěšnost.
Hlavním cílem tohoto výzkumného projektu bylo
identifikovat a kvantifikovat klíčové osobnostní charakteristiky resilience
(ego-resiliency) u dospívajících klientů NZDM, které jsou vyjádřené
prostřednictvím jejich vlastních výpovědí o jejich vlastních zkušenostech. Použili
jsme k tomu dotazník Škály resilience pro děti a adolescenty (RSCATM,
Prince-Embury, 2007). Celkem bylo rozesláno 705 dotazníků, zpět se jich vrátilo
483 z celkem 39 NZDM (44,32% z členských zařízení). Data se podařilo
získat ze všech krajů České republiky, jejich procentuální zastoupení přitom
zhruba odpovídá krajskému rozložení členských služeb. Konečné složení
výzkumného souboru po vyčištění dat tvořilo 451 respondentů, z toho 241
chlapců (53,44 %) a 210 dívek
(46,56 %). Nejvíce zastoupeni byli chlapci ve věku 15 let (10,4 %), což
odpovídá zjištění, že průměrný klient NZDM je chlapec ve věku 15 let
(Dohányosová & Krajhanzl, 2011).
Metodologie
Pro výzkum jsme využili vlastní překlad dotazníku Škály
resilience pro děti a adolescenty (Resiliency Scales for Children and
Adolescents) autorky Sandry Prince-Embury (2007). Tuto dotazníkovou metodu jsme
zvolili vzhledem k velmi propracované metodologii provázané
s následnými návrhy intervencí, vzhledem k její relativní novosti a
vzhledem k možnosti použití i pro věkovou skupinu časné a střední
adolescence, v níž se nachází většina klientů NZDM. Respondentů ve věku 10
– 16 let bylo v našem výběrovém souboru celkem 370, tedy 82,04 %
z jejich celkového počtu. Škály resilience pro děti a adolescenty se
odkazují na současné výzkumy a teorie, které naznačují, že je možné objektivně
měřit jednotlivé kvality ego-resilience (resiliency), ačkoli ji tvaruje více
faktorů (Prince-Embury, 2013). Jednotlivá tvrzení v dotazníku posuzují
samotné děti a adolescenti. Při konstrukci tak byl zohledněn poznatek, že je
důležitější zjistit, jak daný problém vnímá sám jedinec, než to, jak o něm
vypovídají jeho blízcí (Berg-Nielsen, Vika & Dahl, 2003). Dotazník tvoří
tři škály a 10 subškál.
Škálu zvládání (Sense of Mastery, zkráceně MAS) tvoří 20
položek, které jsou hodnoceny na 5 bodové Likertově škále (0 – Nikdy, 4 – Téměř
vždy). Je dále členěna na tři subškály. Subškála optimismus (optimism) obsahuje
7 položek a měří pozitivní přístup k životu v podobě pozitivního
atribučního stylu, pozitivního sebehodnocení a vnímání kontroly. Obsahuje
například tyto výpovědi: „Život je spravedlivý.“; „Mám kontrolu nad tím, co se
mi děje.“; „Můj život bude šťastný.“ Subškála vnímaná vlastní účinnost
(self-efficacy) obsahuje 10 položek a měří přístup jedince k překonávání
překážek a jeho přesvědčení o tom, že ovládá a zvládá svůj život. Obsahuje
například tyto výpovědi: „Jsem dobrý/á v řešení problémů.“; „Umím překonat
překážky.“; „Když nejsem úspěšný/á hned napoprvé, nevzdávám to.“ Subškála přizpůsobivost
(adaptability) obsahuje 3 položky a měří schopnost přijmout zpětnou vazbu,
poučit se z vlastních chyb a požádat druhé o pomoc. Obsahuje tyto
výpovědi: „Umím se poučit ze svých chyb.“; „Umím si říci o pomoc, když ji
potřebuji.“; „Umím si nechat pomoci od ostatních.“
Škálu uspokojivých vztahů (Sense of Relatedness, zkráceně
REL) tvoří 24 položek, které jsou hodnoceny na 5 bodové Likertově škále (0 –
Nikdy, 4 – Téměř vždy). Je dále členěna na čtyři subškály. Subškála důvěra
(trust) obsahuje 7 položek a měří schopnost přijímat to, co je člověku dáváno,
a důvěryhodnost druhých. Tato subškála úzce souvisí s vazbou
(attachement). Obsahuje například tyto výpovědi: „Lidé se ke mně chovají
pěkně.“; „Můžu důvěřovat ostatním.“;
„Lidé vědí, jaký/á doopravdy jsem.“ Subškála opory (support) obsahuje 6 položek
a měří vnímanou dostupnost opory. Obsahuje například tyto výpovědi: „Mám rád/a
lidi.“; „Jsou lidé, kteří mi pomůžou, když se mi stane něco špatného.“; „Jsou
lidé, kteří mě mají rádi a záleží jim na mně.“ Subškála pohodlí (comfort)
obsahuje 4 položky a měří to, jak jedinec prožívá přítomnost druhých osob. Úzce
souvisí s temperamentem jedince a s jeho zkušenostmi. Obsahuje
například tyto výpovědi: „Snadno si najdu nové kamarády.“; „Lidé mě mají rádi.“; „Mezi lidmi se cítím
dobře.“ Subškála snášenlivosti (tolerance) obsahuje 7 položek a měří schopnost
odlišit se od ostatních při nenarušení vzájemných vztahů. Obsahuje například
tyto výpovědi: „Po hádce se umím s kamarády usmířit.“; „Když mě lidé
zklamou, umím jim odpustit.“; „Umím klidně říci kamarádům, že mi ublížili.“
Škálu emoční reaktivity (Emotional Reactivity, zkráceně
REA) tvoří 20 položek, které jsou hodnoceny na 5 bodové Likertově škále (0 –
Nikdy, 4 – Téměř vždy). Je dále členěna na tři subškály. Subškála citlivost
(sensitivity) obsahuje 6 položek. Je v ní použito slovní spojení „něco mě
rozhodí“ (get upset) s cílem obsáhnout více možných emocí (vztek, smutek,
strach). Měří to, jak snadné je u jedince vyvolat emoční reakci. Obsahuje
například tyto výpovědi: „Snadno mě něco rozhodí.“; „Velmi mě rozhodí, když
není po mém.“; „Velmi mě rozhodí, když mě druzí nemají rádi.“ Subškála zotavení
(recovery) obsahuje 4 položky. Měří to, jak rychle a jak dobře se jedinec
navrátí do původního stavu po emoční reakci. Obsahuje například tyto výpovědi:
„Když mě něco rozhodí, přejde mě to asi za hodinu.“; „Když mě něco rozhodí,
přejde mě to za pár hodin.“; „Když mě něco rozhodí, přejde mě to za den.“
Subškála poškození (impairment) obsahuje 10 položek. Měří to, co se stane poté,
co u jedince vznikne emoční reakce. Obsahuje například tyto výpovědi: „Bývám
tak rozhozený, že se přestanu kontrolovat.“; „Když mě něco rozhodí, špatně se
mi přemýšlí.“; „Když mě něco rozhodí, dělám nesprávné věci.“
Výsledky
Při analýze vzájemných vztahů mezi jednotlivými škálami,
se prokázala statisticky významná souvislost pouze mezi celkovým skórem na
škále zvládání a na škále uspokojivých vztahů (r=0,64), a to na hladině
významnosti α = 0,001. K porovnání jednotlivých škál s odlišnými
počty položek a pro vizualizaci výsledků používáme americké normy metody.
Uvědomujeme si přitom, že toto porovnání může být zkreslené odlišnými
kulturními normami. Po převedení na T skóry pro nás bylo nejvýznamnější
zjištění, že většina klientů NZDM skórovala v případě škály zvládání a
uspokojivých vztahů níže a v případě emoční reaktivity výše než americký
populační průměr (rozmezí 45 – 55 bodů). Zjištěný výsledek odpovídá svým
rozložením nespecifické skupině, která byla v americké standardizační skupině v
kontaktu s odborníky na psychické zdraví.
Graf 1: Porovnání průměrných hodnot T skórů klientů NZDM
s americkou normou
Na škále zvládání mohli respondenti dosáhnout hrubých
skórů v rozmezí 0 až 80 bodů. Čím více bodů dosáhli, tím lépe dokázali zvládat
vývojové úkoly. Respondenti skórovali na škále průměrně 46,33 bodu (SD ±
11,46), přičemž dívky skórovaly výrazně níže (M = 44,61; SD ±10,90) než chlapci
(M = 47,84; SD ± 11,73). Dosažené skóry přitom s věkem postupně narůstaly.
Méně než 60 bodů na škále dosáhlo celkem 399 respondentů, což představuje 88,67
% respondentů. Po převedení na T skóry jsme zjistili, že z celkového počtu
450 respondentů, u kterých bylo možné dotazník vyhodnotit, skórovalo níže než
americký populační průměr (<45 bodů) 278 klientů. Pro 61,64 % respondentů by
tak bylo vhodné realizovat intervence zaměřené na posílení schopností zvládání
– na rozvoj optimismu, na posílení vnímané vlastní účinnosti a na podporu
přizpůsobivosti.
Tabulka 1: Deskriptivní statistika – škála zvládání
Škála zvládání
|
N
|
M
|
SD
|
pohlaví
|
N
|
M
|
SD
|
Celý
výzkumný vzorek
|
450
|
46,33
|
± 11,46
|
chlapci
|
240
|
47,84
|
± 11,73
|
dívky
|
210
|
44,61
|
± 10,90
|
Adolescenti v NZDM
10 – 11 let
|
48
|
42,06
|
± 11,79
|
chlapci
|
27
|
44,41
|
± 12,41
|
dívky
|
21
|
39,05
|
± 10,46
|
Adolescenti v NZDM
12 – 14 let
|
190
|
46,08
|
± 11,55
|
chlapci
|
87
|
47,68
|
± 12,00
|
dívky
|
103
|
44,74
|
± 11,02
|
Adolescenti v NZDM
15 – 20 let
|
212
|
47,52
|
± 11,10
|
chlapci
|
126
|
48,68
|
± 11,35
|
dívky
|
86
|
45,81
|
± 10,56
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Na škále uspokojivých vztahů se hrubé skóry pohybují
v rozmezí 0 až 96 bodů. Čím více bodů dospívající dosáhli, tím
uspokojivější vztahy měli. Respondenti skórovali na škále průměrně 61,78 bodu
(SD ± 15,96), přičemž mezi dívkami (M = 62,35; SD ±15,15) a chlapci (M = 61,29;
SD ± 16,65) nebyl signifikantní rozdíl. Dosažené skóry u chlapců
s přibývajícím věkem výrazně klesaly. Méně než 60 bodů na škále dosáhlo
celkem 318 respondentů, což představuje 71,46 % respondentů (N = 445). Po
převedení na T skóry jsme zjistili, že z celkového počtu 445 respondentů,
u kterých bylo možné dotazník vyhodnotit, skórovalo níže než americký populační
průměr (<45 bodů) 254 klientů. Pro 57,08 % respondentů by tak bylo vhodné
realizovat intervence zaměřené na zlepšení vztahů.
Tabulka 3: Deskriptivní statistika – škála uspokojivých
vztahů
Škála uspokojivých vztahů
|
N
|
M
|
SD
|
pohlaví
|
N
|
M
|
SD
|
Celý
výzkumný vzorek
|
445
|
61,78
|
± 15,96
|
chlapci
|
237
|
61,29
|
± 16,65
|
dívky
|
208
|
62,35
|
± 15,15
|
Adolescenti v NZDM
10 – 11 let
|
47
|
62,38
|
± 15,67
|
chlapci
|
27
|
64,41
|
± 16,89
|
dívky
|
20
|
59,65
|
± 13,80
|
Adolescenti v NZDM
12 – 14 let
|
189
|
62,85
|
± 17,28
|
chlapci
|
86
|
62,80
|
± 18,59
|
dívky
|
103
|
62,89
|
± 16,20
|
Adolescenti v NZDM
15 – 20 let
|
209
|
60,67
|
± 14,73
|
chlapci
|
124
|
59,55
|
± 15,04
|
dívky
|
85
|
62,31
|
± 14,20
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Na škále emoční reaktivity mohli respondenti dosáhnout
hrubých skórů v rozmezí 0 až 80 bodů. Čím více bodů dosáhli, tím méně
dokázali ovládat své emoce a pracovat s nimi. Respondenti skórovali na škále
průměrně 33,79 bodu (SD ± 13,32), přičemž mezi dívkami (M = 33,75; SD ±13,31) a
chlapci (M = 33,82; SD ± 13,36) nebyl signifikantní rozdíl. Dosažené skóry
přitom u chlapců s přibývajícím věkem výrazně klesaly. Více než 60 bodů na
škále dosáhlo celkem 15 respondentů, což představuje 3,42 % respondentů (N =
438). Po převedení na T skóry jsme zjistili, že z celkového počtu 438
respondentů, u kterých bylo možné dotazník vyhodnotit, skórovalo výše než
americký populační průměr (>55 bodů) 224 klientů. Pro 51,14 % respondentů by
tak bylo vhodné realizovat intervence zaměřené na schopnost regulovat své emoce.
Tabulka 5: Deskriptivní statistika – škála emoční
reaktivity
Škála
emoční reaktivity
|
N
|
M
|
SD
|
pohlaví
|
N
|
M
|
SD
|
Celý
výzkumný vzorek
|
438
|
33,79
|
± 13,32
|
chlapci
|
234
|
33,82
|
± 13,36
|
dívky
|
204
|
33,75
|
± 13,31
|
Adolescenti v NZDM
10 – 11 let
|
45
|
35,20
|
± 13,90
|
chlapci
|
25
|
35,72
|
± 13,30
|
dívky
|
20
|
34,55
|
± 14,94
|
Adolescenti v NZDM
12 – 14 let
|
189
|
33,97
|
± 13,10
|
chlapci
|
88
|
34,66
|
± 13,54
|
dívky
|
101
|
33,38
|
± 12,75
|
Adolescenti v NZDM
15 – 20 let
|
204
|
33,30
|
± 13,44
|
chlapci
|
121
|
32,81
|
± 13,27
|
dívky
|
83
|
34,02
|
± 13,73
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Hlavní přínos používané dotazníkové metody vnímáme
především v oblasti individuální práce s klienty. Škály resilience
pro děti a adolescenty umožňují identifikovat jednotlivé protektivní a rizikové
faktory na mikroúrovni jedince. Většina pracovníků v NZDM přitom umí
efektivně vyhodnotit protektivní a rizikové faktory na mezoúrovni a
makroúrovni. Propojení všech těchto ekosystémových úrovní, umožní realizovat
velmi efektivní intervence (Smokowski, Reynolds & Bezrucko, 1999).
Kazuistika
Jak lze využít administraci dotazníku RSCA pro případovou
práci s klientem lze doložit na kazuistice práce se sedmnáctiletou
klientkou Ellen (Prince-Embury, (2013). Dotazník jí byl předložen na prvním
terapeutickém setkání, na kterém mluvila o tom, že se cítí velmi nepříjemně.
Ukázalo se, že má velmi vysoký skór na škále emoční reaktivity a velmi nízké
skóry na škále zvládání a na škále uspokojivých vztahů.
Graf 1.1: Ellenin profil resilience na prvním sezení –
srovnání s americkou populační normou a s klienty NZDM ve věku 15 – 18 let
Takovýto profil resilience poukazoval na nutnost
psychiatrické pomoci s cílem snížit emoční reaktivitu. Rodiče Ellen uváděli, že
v případě zátěže dívka reaguje záškoláctvím, řízením automobilu bez
řidičského oprávnění a dalšími rizikovými aktivitami. Dívka reagovala velmi
citlivě na pokusy jejího okolí toto chování omezit. V rámci terapie byly
s dívkou i jejími rodiči diskutovány možnosti, jak využít
v komunikaci oddechové časy a jak zamezit prudkým emočním reakcím. Zvláštní
pozornost byla věnována vysvětlení role emoční reaktivity v impulzivních
reakcích dívky. To bylo důležité pro pochopení rodiny, že ne všechny dívčiny
reakce jsou založeny na racionálním úsudku. Dívce rovněž byla poskytnuta
medikace, která prudké emocionální výkyvy tlumila.
Na škále uspokojivých vztahů bylo alarmující především
to, že dívka nevnímala žádnou podporu ze strany svých rodičů. V rámci
terapie tak byly nacvičovány způsoby, jak mohou rodiče dceři svoji podporu
nabízet. Na druhou stranu se zde ukázala také jedna ze silných stránek Ellen –
její schopnost cítit se pohodlně ve společnosti ostatních jí umožňovala mít
několik blízkých přátel. Na škále zvládání se projevil pokles na jednotlivých
subškálách, který souvisel s tím, že Ellen, která byla zvyklá na dobré známky,
se v poslední době ve školním prospěchu výrazně zhoršila. V rámci
terapie rodina pracovala na své schopnosti vyjadřovat Ellen podporu a pomáhat
jí zvládat vlastní emoční reakce tak, aby se mohla opět vyrovnat s běžnými
úkoly. Ukázalo se, že pro rodinu je velmi příznačné spoléhání se sama na sebe a
že žádost o pomoc je zde vnímána jako slabost. Terapie se tak zaměřila na
proměnu tohoto stavu.
Graf 1.2: Podrobný profil resilience u Ellen na prvním
sezení
Po tříměsíční terapii se profil resilience Ellen velmi
pozitivně proměnil. Emoční reaktivita se na základě medikace a terapie snížila
do průměrného pásma, rovněž došlo k navýšení naměřených hodnot na škálách
zvládání a uspokojivých vztahů. Hodnoty na jednotlivých subškálách se nyní
pohybovaly v průměrném rozsahu. Díky snížení emoční reaktivity se Ellen
začalo opět dařit ve škole. Terapeutická sezení přispěla ke zlepšení komunikace
v rodině, což se projevilo také ve zvýšeném vnímání dostupné podpory.
Porozumění vlastním reakcím na emoce umožnilo Ellen regulovat své projevy a
zároveň dodržovat léčebný režim spojený s medikací. Nadále pokračovala
terapie v rodině, která měla tendenci vracet se zpátky
k nekomunikaci. Podpora resilience na úrovni osobnosti tak dívce pomohla
zvládat běžné životní situace.
Graf 1.3: Ellenin profil resilience po tříměsíční terapii
– srovnání s americkou populační normou a s klienty NZDM ve věku 15 – 18
let
Graf 1.4: Podrobný profil resilience u Ellen po
tříměsíční terapii
Závěry
Na co se tedy při práci s klienty zaměřit? Posilujte
jejich přesvědčení o tom, že mají svůj život ve vlastních rukou a že v něm
mohou řadu věcí ovlivnit. Začněte s maličkostmi. Mluvte o tom. Staňte se
pro klienty osobou, na kterou se můžou obracet v těžkých chvílích. Stanete
se tak vzorovou osobou pro další takové vztahy. A klienti se nebudou bát říci
si o pomoc. Pomáhejte klientům porozumět svým emocím, sledovat je, vyjádřit je,
ovlivňovat je. Významně tak posílíte jejich psychickou odolnost. A dáte jim
šanci na bohatší život.
Literatura
Berg-Nielsen, T. S., Vika, A., & Dahl, A. A. (2003).
When adolescent disagree with their mothers: CBCL-YSR discrepancies related to maternal depression and adolescent
self-esteem. Child Care, Health & Development, 29 (30), 207-213.
Dohányosová, D., & Krajhanzl, J. (2011, June 10).
Nízkoprahy pod lupou 2010. Získáno z:
http://www.streetwork.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3181
Drapeau, S., Saint-Jacques, M.-Ch., Lépine, R., Bégin,
G., & Bernard, M. (2007). Processes that contribute to resilience among
youth in foster care. Journal of Adolescence, 30 (6), 977–999.
Kaplan, H. B. (Ed.). (1983). Psychosocial stress: Trends
in theory and research. New York: Academic Press.
Luthar, S. S., Cicchetti, D., & Becker, B. (2000).
The construct of resilience: A critical evaluation and guidelines for future
work. Child development, 71 (3), 543-562.
Národní institut dětí a mládeže. (2010). Zdravé klima v
zájmovém a neformálním vzdělávání.
Olbrich, E. (1990). Coping and Development. In: H. Bosma,
S. Jackson (Eds.), Coping and Self-Concept in Adolescence, 35-69. Berlin:
Springer Verlag.
Oerter, R. (Ed.). (1985). Lebenwältigung im Jugendalter.
Weinheim: Verlag Chemie.
Prince-Embury, S. (2007). Resiliency Scales for Children and AdolescentsTM: A Profile of personal strengths. San Antonio, TX: Harcourt
Assessment, Inc.
Prince-Embury, S. (2013). The Resiliency Scales for
Children and Adolescents: Constructs, Research and Clinical Application. In Sam
Goldstein and Robert B. Brooks (eds.) Handbook of Resilience in Children 2nd
ed. 262-278. New York: Springer.
Punová, M. (2012). Resilience v sociální práci
s rizikovou mládeží. Sociální práce, 12 (2), 90-103.
Rutter, M. (1999). Resilience concepts and findings:
Implications for family therapy. Journal of Family Therapy, 21, 119-144.
Skopal, O., Dolejš, M., Suchá, J. (2014). Vybrané
osobnostní rysy a rizikové formy chování u českých žáků a žákyň. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci.
Smokowski, P. R., Reynolds, A. J., & Bezrucko, N.
(1999). Resilience and protective factors in adolescence: An autobiographical
perspective from disadvantaged youth. Journal of School Psychology, 37(4), 425
–448.
Zemanová, V., & Dolejš, M. (2015). Životní
spokojenost, sebehodnocení a výskyt rizikového chování u klientů NZDM.
Olomouc: Univerzita Palackého.
|