22 | 05 | 15
StreetWork.cz
Rozhovor s Milenou Johnovou
Sociální
služby by potřebovaly snížit administrativní zátěž, říká Milena Johnová, která
vede neziskovou organizaci Quip.
Můžeš se
profesně představit?
Pracuji v
sociální oblasti od roku 1992. Zkušenosti mám především se službami pro dospělé
lidi a děti s postižením. Můj rozhled mimo tuhle sféru trochu rozšířil pobyt v
instituci zvané MSPV. Vystudovala jsem biologii, kterou jsem nikdy v praxi
nedělala.
Jak se z
Tvého pohledu změnily sociální služby za posledních 25 let?
Při
zpětném pohledu na začátek své „kariéry“ můžu říct, že jsem tehdy vůbec
nevěděla, co vlastně dělám. Pojem sociální práce nebo sociální služby jsem
neznala ze školy ani z praxe. Myslím, že jsem zdaleka nebyla sama. Jednoho dne
jsem se ocitla v partě lidí, kteří se rozhodli začít s podporovaným
zaměstnáváním. Tak jsme začali. Našli jsme pár lidí, kteří chtěli naši službu
využít, a sehnali jsme si peníze, což tehdy bylo podstatně jednodušší. Akorát o
peníze z MPSV jsem se musela dohadovat a psát stížnosti na podjatost při
posuzování našeho projektu. Když se podívám na ten administrativní zával, který
na poskytovatele sociálních služeb číhá v dnešní době, tak se mi chce zavolat
„zpátky na stromy!“. Myslím, že tehdejší podmínky daleko víc přály inovacím a
angažovaným lidem, protože realizátoři projektů nebyli svázání tisícem mnohdy
nesmyslných paragrafů. Tady je změna jednoznačně k horšímu.
Při
pohledu na statistiky vypadá asi lépe, že uživatelů moderně pojatých sociálních
služeb je víc, než v devadesátých letech, ale nakonec i to je relativní.
Protože např. křivka zobrazující růst počtu lidí v segregujících, pobytových
sociálních službách vypadá stále stejně: roste.
Pozitivní
je, že se podařilo vymýtit nejhorší praxi ústavních zařízení, zejména klecová a
síťová lůžka, mnohalůžkové pokoje atd. Pamatuji se na ten vzdor profesionálů v
ústavech, kdy argumentovali, jak se klienti v důsledku zákazu klecových lůžek
dostanou do klecí chemických, protože jim personál bude muset aplikovat
psychiatrické léky. A hle, klece zmizely bez náhrady. Znám dokonce jeden ústav,
kde měli klecová lůžka a lidé v nich byli v zoufalém stavu, a on se v loňském
roce zavřel už i ten ústav. Takže se dostávám k tomu, co je také pozitivní -
máme k dispozici spoustu zkušeností a příkladů dobré praxe. A musíme být
připraveni je použít, kdykoli se objeví vhodná příležitost.
Jaké jsou
slabiny současných sociálních služeb?
Řekla
bych, že slabiny nejsou ve službách, ale v systému, ve kterém ty služby
fungují. Především každý, kdo poskytuje služby, se musí zaregistrovat, tj.
přihlásit se k nějakému typu služeb. Tomuhle typu pak musí přizpůsobit svou
praxi. Dalším faktorem, který zásadně formuje chování poskytovatelů služeb, je
systém financování, a s tím spojené vykazování. No a pak je samozřejmě kontrola
poskytovatelů, která se zaměřuje na známé a diskutované „má metodiku a
postupuje podle ní“. Můžeme se pak zeptat: Kde je prostor pro přizpůsobení se
potřebám klienta?
Druhou
slabinu vidím v přípravě sociálních pracovníků. Slyším velmi hlasitou debatu o
tom, jak je potřeba zákon o sociálních pracovnících, aby se zvýšil kredit této
profese. Líbí se mi názor, který někde řekl kolega Milan Šveřepa: „kredit
sociálních pracovníků se zvýší tím, že budou odvádět lepší práci“. Myslím, že
by lepší práci odváděli, kdyby byli schopni větší sebereflexe a kdyby se
naučili více pracovat se zdroji lidí, kterým pomáhají, a upozadili zaměření na
jejich deficity. A také kdyby mysleli více obyčejně, ne jen profesionálně ale i
lidsky. Profesní zákon jen přituží už tak strašlivou regulaci, které v sociálních
službách čelíme. Doufám, že zvítězí zdravý rozum nad ctižádostivostí.
Co z Tvého
pohledu přinesl a změnil zákon o sociálních službách?
Souhlasím
s kolegou Davidem Kocmanem, který říká, že především zakotvil a rozšířil
použití tzv. případového procesu, který je vepsán do standardů kvality
sociálních služeb. Do té doby tímhle způsobem pracovaly jen některé nevládní
organizace. Státní většinu předtím představovaly jen ústavní péče a dovoz obědů
pečovatelskou službou. No a zákon odnesl nejhorší praxi ústavní péče - např.
zmiňovaná klecová lůžka. A pak jsou tady ta negativa spojená s nepřiměřenou
regulací.
Jak se
díváš na proces inspekcí kvality sociálních služeb a jeho peripetie (přechod z
krajů na ÚP a nyní z ÚP na MPSV)?
Samozřejmě
je to nešťastné a to už samotného začátku. Inspekce prostě měly být nezávislé.
Jsem ráda alespoň za to, že se nevrátily na krajské úřady v situaci, kdy na
kraje přešla také kompetence rozdělovat dotační peníze na sociální služby.
Řada
pracovníků v sociálních službách říká: každý inspektor říká něco jiného, my
nevíme, komu věřit, ideální by bylo, aby stát na vše vydal formulář... Jak se k
tomu stavíš?
Mrzí mě
to, už jen proto, že jsem součástí toho problému. Problém vzniká tím, že
kritéria musí být poměrně obecná, aby jejich výklad mohl být dostatečně
flexibilní s ohledem na nutnou flexibilitu služeb. Na druhé straně tato
flexibilita výkladu vede ke zmiňované „nejednotnosti“ ve výkladu protože chybí
porozumění podstatě kritérií.
Nyní se
připravuje novela zákona 108 a mluví se o opuštění procesní podoby kvality. Jak
se k tomu stavíš? Má to nějaké hrozby?
Současná
změna kurzu v rozvoji systému kvality sociálních služeb na MPSV reaguje právě i
na problém nejednotnosti. Ministerstvo chce tenhle problém řešit zredukováním
standardů na pár jednoduše „změřitelných“ kritérií.
Navrhovali
jsme v rámci naší práce na ministerském projektu „Inovace systému kvality
sociálních služeb“ cesty, jak tomuhle problému čelit. A to tvorbou vodítek,
která by přinesla porozumění kritériím a současně by umožnila zachovat
flexibilitu výkladu. Zaměřili jsme se na řešení zdroje problému bez toho,
abychom opustili zaměření na dodržování práv klientů. Dodržování práv totiž
nelze posuzovat pomocí jednoduchých administrativních měřítek. Příkladem může
být ochránce práv, který nemá dokonce žádné standardy, a přesto zprávy z jeho
kontrol postihují stav věcí skvěle, daleko lépe než inspekční zprávy (aspoň
tedy tam, kde jsem měla možnost srovnání). Naše práce byla novým vedením
ministerstva hozena do koše a připravuje se (prý) sada minimálních standardů,
jejichž kritéria se budou úřednicky odškrtávat. Tady bych použila citaci mého
kolegy a právníka Jana Strnada: „V právu, a to i v právu správním, není
používání neurčitých právních pojmů ničím neobvyklým. Zákonodárce k němu vede
nutnost reagovat v dané oblasti úpravy na širokou množinu předmětů, podmínek a
situací, které často nelze jiným způsobem postihnout. Vytváří tak prostor pro
úvahu správního orgánu a interpretaci pojmu. Při interpretaci neurčitého pojmu
se úvaha příslušného orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její
vyhodnocení. Objasní si význam pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti
konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do takto vymezeného
rámce. Jedná se o běžnou součást interpretace norem, kterou správní orgán
provádí v rámci výkonu své dozorčí a rozhodovací činnosti.“ Problém je, že
správnímu orgánu se tady nechce uvažovat, takže si situaci chce zjednodušit.
Nápad vyřešit problém nejednotnosti výkladu seškrtáním kritérií na pár
administrativně zvládnutelných položek je výsledkem neznalosti a nepochopení
podstaty problému. Je to hloupé a krátkozraké řešení, které nic dobrého
nepřinese, zato odčerpá z našich daní peníze, protože i ta administrativa bude
něco stát. To nemluvím o nechtěných, neočekávaných dopadech takové úpravy na
chování poskytovatelů služeb.
Co myslíš,
že by sociální služby v současnosti potřebovaly?
Snížit
administrativní zátěž: zefektivnit, resp. redukovat vykazování na
nejpotřebnější minimum, podstatně zjednodušit typologii, u některých služeb
zrušit povinnost stanovovat osobní cíle: např. u dovozu obědů nebo u přespávání
na noclehárně je to myslím zřejmé i bez individuálního plánování, o co člověku
jde, a jen to zatěžuje. Ovšem pravdou je, že to pak už nebudou „sociální“
služby, ale jen „služby“. Měl by se změnit systém financování tak, aby služby
mohly primárně pružně reagovat na potřeby lidí, kteří k nim přichází. Mám ráda
individuální rozpočty. Divím se, že po nich organizace zastupující práva lidí s
postižením důrazně nevolají s poukazem na lidská práva. Tenhle systém se ale
hodí i pro úplně jiné cílové skupiny.
A co by
potřebovaly sociální pracovnice a pracovníci? Jak se díváš na záměr profesního
zákona?
Jak už
jsem říkala - podle mě je profesní zákon úlet. Je to silové řešení komplexního
problému, který je potřeba řešit přirozenou cestou a od začátku. Tady se řeší
symptomy špatného stavu (nedůvěra, neprofesionalita) místo toho, co by se
řešily příčiny špatného stavu. Já nikdy profesní zákon nepotřebovala, aby
posiloval moji dobrou pověst a profesionalitu sociální pracovnice. Může si
každý říct, že tady hájím své zájmy a bojím se o koryto, protože mi ho ten
profesní zákon může vzít, když nemám správnou školu. Ale k tomu opravdu není
potřeba zákon - já dnes nemám přístup do některých pracovních skupin MPSV už
jen proto, že výběrová kritéria poptávají vystudovanou sociální práci.
Lektoruje
a propaguješ Person centered planning - plánování zaměřené na člověka. Můžeš je
přiblížit a uvést jeho silné stránky či příležitosti.
Rovnou
řeknu, že nevím o slabých stránkách tohoto přístupu. Snad jedině, že na první
pohled vypadá tak jednoduše, že každý může říct „tohle dávno děláme“. Problém
je v tom, že pro skutečné plánování zaměřené na člověka je především důležitý
přístup a hodnoty toho, kdo proces plánování vede. To bývá často kamenem úrazu.
Plánování zaměřené na člověka je totiž především koncept. Není to jedna metoda
nebo soubor technik, ale soubor principů, se kterými se člověk musí ztotožnit.
Důležité je uvažování, jak člověk pro kterého a se kterým se plán dělá, se může
stát přínosným občanem, sousedem, spolužákem, spolupracovníkem, přítelem. Další
věc je význam diagnóz (zdravotních a dalších) - ty totiž nejsou východiskem
uvažování. Na jejich místo se dostávají silné stránky člověka - za co si ho
ostatní považují, v čem je dobrý. Silné stránky člověka jsou tu vnímány jako
zdroje. Diagnózy jsou v tomto přístupu nahrazeny něčím podstatně praktičtějším -
popisem toho, jak má vypadat podpora, aby znevýhodněný člověk úspěšně zvládl
činnosti každodenního života. Další důležitou věcí v tomhle přístupu je práce s
tzv. přirozenou podporou, tedy se zdroji podpory, která není placená a kterou
poskytují lidé blízcí tomu, pro koho a s kým se plán dělá, zdarma. Plánování
zaměřené na člověka je protipólem tradičního individuálního plánování tím, že
přesahuje sociální službu, kde vzniká - není vedeno nabídkou sociální služby
(agency driven), ale tím, oč jde člověku (person driven). To je klíčový rozdíl.
Plánování
zaměřené na člověka klade silný důraz na osobní cíle a osobní profil klienta. Připadá
mi, že se v českých podmínkách se některé tyto prvky používají slepě plošně, a
to i tam kam se vůbec nehodí. Viděl jsem povinné erby (nástroj pro mapování
osobního profilu) vypracované s klienty, se kterým služby neměly navázán dobrý
vztah) či s klienty, kteří byli schopni formulovat svoje požadavky přesněji.
Jak to vnímáš?
Plánování
zaměřené na člověka klade silný důraz především na silné stránky a zdroje
člověka. Síla tohoto přístupu k plánování je v tom, že sny a cíle člověka se
berou vážně, a nenechávají se dopředu omezit jeho diagnózou, aktuálními zdroji
apod. Napětí vzniklé porovnáním vážně pojímaných snů a cílů člověka a reality dává
energii pro generování nápadů, jak věci posunut dál. „Osobní cíl“ je pojem ze
zákona a „osobní profil“ může vypadat i velmi neosobně - není to podstata
plánování zaměřeného na člověka. Některé skvělé metody tohoto přístupu ani
pojem „cíl“ neznají. Mechanické používání nástrojů plánování zaměřeného na
člověka, o kterém mluvíš, mě strašně mrzí. Devalvuje to totiž tenhle silný
nástroj, který skutečně může udělat zázraky, když se dobře uchopí. Nejsme v
tomhle průšvihu sami. Kolegové z Anglie ve spojení s takhle mechanickým,
povrchně pojímaným plánováním zaměřeným na člověka používají pojem
„shitfluencig“. Myslím, že to je velmi trefné.
Vzkazy
lidem pracujícím v oboru?
Napadá mě
jen, že bychom se měli naučit budovat spojenectví a víc spolupracovat. Protože jako
jednotlivci/jednotlivé organizace změny k lepšímu dosáhneme jen obtížně.
Díky za
rozhovor Aleš
Herzog, www.individualniplanovani.cz
Milena
Johnová vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK, obor molekulární biologie a
genetika. V sociální oblasti začala pracovat v r. 1992, kdy nastoupila na
pozici vedoucí týmu asistentů prvního chráněného bytu v ČR (Duha). Vystřídala
několik organizací věnujících se lidem s postižením. Podílela se na založení a
rozvoji tří neziskových organizací (Rytmus, Česká unie pro podporované
zaměstnávání a Quip). V letech 2000-2002 pracovala na MPSV, kde měla na starost
vytvoření systému zajištění kvality sociálních služeb (standardy kvality a
inspekce). Aktuálně pracuje v organizaci Quip (Praha) na pozici ředitelky a
sociální pracovnice. Je autorkou a spoluautorkou publikací a zpráv, které jsou
publikovány především na webu www.kvalitavpraxi.cz
|