.adresář služeb

22 | 12 | 14

StreetWork.cz

Rozhovor s Robem Hořavou

Rob pracuje v nízkoprahovém klubu PVC v Blansku od roku 1999. Stál u zrodu programů specifické prevence. Cesta od skejťáka bez skateparku k vedoucímu nízkoprahového klubu.

Můžeš se profesně představit?

Jsem „Skejťák“, co chtěl skatepark, „writer“, co chtěl legální plochu, „kindoš“, co se chtěl někde bavit, kterému pochybný „týpek“ nabídl spolupráci a možnost splnit si svoje sny. Pak následovalo moře konfliktů - o tom, jak bude skatepark, legál a klub vypadat a fungovat. Po pár letech jsme se začali bavit o nějakých standardech, etickém kodexu a v té době podobných „nesmyslech“, které jsem moc nerespektoval. Intenzivně probíhaly konflikty o tom, jak „práci“ s dospívajícími dělat. Prováděl jsem první „intervence“ v terénu, např. klient se „přehulil“ se a spadl na chodník, „proliskal“ jsem ho a pořád na něj volal jménem, dokud se nevzpamatoval apod. Mimo konkrétní zakázky mládeže, jsem začal hledat témata, která jsou pro cílovou skupinu významná a zaměřovat se na ně. Ke konci se objevil pojem intervence. Nyní jsou to indikátory, ze kterých jsou peníze a musí se podle toho „šlapat“. Protože mně už v té době přirostlo PVC k srdci, nehodlal jsem a nehodlám je opustit, ale najít schůdnou a vyrovnanou cestu, aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“. Snažím se nezapomínat na celkový rozvoj a posun uživatele, nejen, že mu předám nějakou informaci, aby z toho byl nějaký výkon. V poslední době navádím uživatele, kde jezdit, kde malovat a jak projít dospíváním v pohodě a úspěšně se zařadit, stejně jako se to povedlo mně. V průběhu jsem přišel na to, že není nejdůležitější, co a jak uživateli řeknu, ale jak se ho zeptám, aby si na věci přišel sám, a v tom se dál zdokonaluji.

Jak nyní funguje PVC klub? Co se Vám daří a co ne? Chodíte do terénu?

Jako všechny roky šlapeme na základě nadšené spolupráce jak mezi pracovníky tak uživateli, se zaměřením na to, co uživatelé potřebují, a posunuje je to v životě dál.

Po výměně týmu, který započal na začátku roku, kdy postupně odešli Honza, Helča a Zuzka (což byla po letech stabilního týmu bomba), přišly do klubu Romča, Verča a Vanda. Protože jsou skvělé, tak se klub opět stabilizoval a kultura klubu byla zachována. Vnímám to jako nejdůležitější, co se nám daří. Nenastal úbytek klientů, ani se nezměnila kvalita práce. Neustále rozvíjíme specifickou prevenci a individuální práci. Nedaří se nám, jako v minulé době, prezentovat naši práci pro odbornou veřejnost a zaměřovat se na terén. Ten probíhá (kromě prázdnin) sporadicky. Ten jsme ovšem nikdy nepotřebovali, protože uživatelů máme stále dostatek.

Jako nedostatek vnímám menší zaměřenost na uživatele, kteří naší službou proplouvají. Je to z důvodu, že pracovníci jsou vytíženi uživateli, se kterými se intenzivně řeší zakázky. Není prostor obsáhnout všechny uživatele dostatečně, jak bych si představoval. Na práci s proplouvajícími ale nerezignujeme. Všímáme si jich a snažíme se s nimi navazovat kontakty u fotbalu, chodbě a záchodě.

Chtěl bych víc zmínit a vyzdvihnout kulturu našeho klubu, kterou si držíme po celou dobu, a tys byl u jejího vzniku a Helča tě následovala (děkuji mnohokrát). Myslím si, že je to základ toho, proč se nám tak dlouho daří. Jde nám posunovat klienty a přitom se bavit. Nehrajeme si v týmu na nadřízené a podřízené, všichni jsme na stejné lodi a společně určujeme, kam poplujeme. Každý má své úkoly, ale na všem se společně domlouváme. V rámci společné tolerance vznikají různé názory (i konflikty), jak by co mělo být. Učíme se jeden od druhého a tím vytváříme nové postupy a posunujeme sebe a především naši společnou práci. Vše probíhá otevřeně a zábavně.

Naše kultura se přímo projevuje v práci s uživateli a naše vztahy jsou založený na důvěře, vzájemném respektu, nenadřaděnosti (jsme partneři), otevřenosti. Můžeme si dovolit být vzájemně přiměřeně konfliktní a vytvářet takové podmínky přirozeného vztahu, kdy je možné otevřeně se bavit. Lze řešit a vyřešit i ty nejtěžší témata, a při tom se i společně zasmát. Jde nám o kulturu (přístup), a ne jen o osobní vztahy mezi pracovníkem a uživatelem. Neustále se mi to potvrzuje tím, že když nastoupí noví pracovníci, uživatelé od nich očekávají stejný přístup a vztahují se k nim podobně jako k předešlým. Tak naše práce založená na této kultuře stále pokračuje a má stejné pozitivní výsledky.

Co tě vede tak dlouho pracovat v sociální oblasti s lidmi?

Lidi (dospívající) jsou na jednu stranu stejní ve vývojových úkolech. Práci na nich lze rozvíjet, což mě baví. Na druhou stranu se každý člověk, skupina, generace stále mění, tím pádem se mění i práce s nimi, to mě obohacuje a je pro mě stále výzvou. Mimo to je práce s lidmi zábavná (to i se spolupracovníky), živá, inspirativní a rozvíjející, a to i pro mě.

Co bys chtěl změnit v oboru (NZDM, harm reduction a jiné)?

Celkově mě v oboru nic neštve. Brání mi v tom moje povaha. Důležité je pro mne, že se jako obor z mého pohledu stále vyvíjíme a vývoji se komplikace a slabé kusy vždycky vyskytují. Napadá mě, že jako ohrožení vnímám velké organizace, které mohou diktovat dílčím zařízením svoje představy o jejich fungování, i když o jejich konkrétní práci nic moc nevědí. U nás je to v pohodě. Takže bych chtěl decentralizaci moci ve velkých organizacích. Ještě bych si přál větší reklamu naší oborové práce, a s tím související lobbing týkající se zajišťování financí pro celý obor. Za snahu tímto děkuji ČASu.

Myslíš si, že obor (NZDM) stagnuje nebo se vyvíjí?

Některé kluby se rozvíjí a pracují, jak mají, jiné se přetvařují a vykazují vymyšlené nebo zkreslené intervence. Záleží vždy na lidech, kteří v určitých zařízeních dělají, zda chtějí svoji práci dělat dobře, třeba i přes nevoli vedení. Už se toho, jak tuto práci dělat dobře, vymyslelo hodně. Zdá se mi, že už si dost pracovníků myslí, že se toho moc nevymyslí, a přešlapují s tím, co je. Myslím si, že je ještě, co posunovat, a těším se na to.

Co tě na oboru těší a štve?

Těší mne, že zůstávají zkušení pracovníci, a štve mě, že někde se rychle mění. Těší mě, že se v oboru od sebe inspirujeme, a tím víc jsme prospěšní klientům. Štve mě, že některé kluby vydávají práci jiných za svoji, a prezentují se jako ti, co s nápadem přišli. Proto bojuju s tím, a lítám mezi sdílením a chráněním si novinek, což mi vadí a chtěl bych změnu. Mám problém, že jsem se s mojí prácí nechtěl nikdy chlubit. Nedělám práci jen pro sebe, ale především pro uživatele. Vadí mi nekomunikace. Občas se snažím rozjet diskuzi na témata zábavnou formou, ale nikdo nereaguje. Asi mají všichni ve všem jasno. Nebo se bojí (jsou líní) projevit svůj názor, nebo na to prostě kašlou.

Myslíš si, že je nějaký rozdíl mezi pracovníky, co do oboru přichází teď a v minulosti, proč (pozitiva/negativa)?

Myslím si, že v minulosti do oboru přicházeli lidi, u kterých bylo pozitivní, že byli zvídaví, nadšení, obětaví, a s větší snahou o věcech přemýšlet. Což bylo způsobené tím, že přicházeli do něčeho nového, co mohli ovlivnit a přímo rozvíjet. Nevýhodou bylo, že byli často nekontrolovatelní apod. (např. já). V dnešní době přicházejí pracovníci, kteří nepředpokládají, že jdou dělat něco nového (revoluci) a mohou něco ovlivnit, ale jen pracovat a chybí jim (nechtějí si osvojit) zvídavost, nadšení, obětavost a hloubavost. Výhodou je, že jsou jednoduše kontrolovatelní a mají jasné mantinely (tzn. předem vědí co by měli, a co ne), což je nevýhodou pro rozvoj. Možností je dát novým pracovníkům prostor zpochybňování pravidel, principům, atd., aby je sami prozkoumali, upravili, přijali za své a dál rozvíjeli. Tím se vracím k tomu, co mi vadí. Ale bohužel tuto snahu téměř nevidím.

Co je pro tebe v této práci důležité, ale nikdo to neoceňuje (nebo odborná veřejnost)?

Myslím si, že by se měl člověk umět ocenit sám a neočekávat to od ostatních. Jinak je na jejich ocenění a názorech (jak by měly věci být) závislý. Od uživatelů moc pozitivní zpětnou vazbu nedostanete. Myslím si, že je to proto, že nedokážou dost dobře ocenit ani sebe, a tím pádem i ostatní. Pochopitelně i díky tomuto jsou to ti praví, se kterými se má pracovat.

Jak bys chtěl posunout práci (člověk - klient, pracovník - zařízení)?

Základ je aktivita. Práci posunují především pracovníci, takže bych si představoval lidi, kteří tuto práci chtějí dělat nejen pro plat. Ti, kteří ji dělají, protože je baví, chtějí nad ní přemýšlet, nebojí se změn, nejistoty, komunikace, konfliktů, ze kterých vyjdou nové názory, postoje a chování. U nás takové lidi hledáme, nacházíme, a posunujeme tím sebe i práci. Uživatele dokáží nejvíc posunout pracovníci, kteří dokážou posunovat sami sebe (dokážou se reflektovat atd.). Výběrem takových pracovníků a umožněním vhodných podmínek k jejich rozvoji se posune pracovník, organizace, obor a především to umožní posun uživatelům. To je možné za nedirektivního, ale partnerského přístup od vedení, nabízení prostoru pro změny apod.

Co říkáš na vládní politiku a chtěl bys na ní něco změnit? (max. 500 znaků)

Vždycky to musí někdo dělat (stejně tak se bavím s uživateli o policii atd. a jiných institucích, co nás můžou někdy štvát). Je vhodné, aby to dělali lidi, kterým jde hlavně o prospěch ostatních. Nejsem si jist, jestli se to ve vládní politice odráží, ale chtěl bych aby to tak bylo. Uvědomuju si, že toto přání mají lidé odedávna :-). Myslím si, že se vládní politika může měnit odspodu. Sám situaci aktivně ovlivňuji vlastním hlasem ve volbách. Naposledy jsem v místních volbách dokonce volil stranu, se kterou osobně úplně nesympatizuji, ale věděl jsem, že podporují naše zařízení. Byl pro mě rozhodující přínos pro ostatní víc než pro mě. Tak bych si představoval i politiky, které se snažím volit.

Co myslíš, že si nejdůležitějšího oboru přinesl?

To stejné jako všichni, co v klubu dělali: nadšení, otevřenost, čestnost, zodpovědnost, obětavost, vytrvalost, zábavnost, snahu o věcech přemýšlet, nové nápady, chuť posunovat klienty a dělit se o zkušenosti. Osobně (každý člověk je specifický) taky konfliktnost, systematičnost, zaměření na výkon (někdy až moc, takže to zase takový přínos vždycky nebyl :). Každopádně bez ostatních spolupracovníků, bych nic klubu, uživatelům a oboru nepřinesl. Takže všem dík.

Proč si ještě „nevyhořel“?

Stále mě tahle práce baví, hlavně ta přímá. Domů si tahám práci omezeně, jen to, co mě potěšilo. Starám se o sebe, a i když dělám přesčasy vím, kdy se mám sbalit a jít se bavit. Mám svůj život, na kterém mi záleží více než na pracovním (i když vnímám PVC jako svoje dítě, mám dítě i mladší a vztahy trvalejší).

Jak se vypořádáváš s tím, že některým klientům nepomůžeš (třeba i v případě, kdy uvádějí, že pomoc chtějí)?

Jestli pomoc někdo chce, tak ji (když ji nabízíte) využije a když o tom jenom mluví, tak mě to netrápí.

Myslíš, že si na tebe klienti někdy v budoucnu vzpomenou? S čím a proč?

Bývalí uživatelé (v této chvíli uživatelé alkoholu apod.) si na mě vzpomenou, když mě výjimečně potkávají v hospodě apod. Snaží se mě objímat a zmateně popisovat, jak rádi vzpomínají na svoje mládí šťastně prožité v klubu a vykládají vtipné historky z té doby (jak nám vypínaly elektřinu, čmárali po klubu, vyhazovali věci z okna, kouřili na WC, chlastali v klubu apod.) a my jsme je za to nezfackovali, ale bavili se o tom s nima. Vzpomenou si na mě na ulici s pozdravem a dotazem, jak se mám dokonce i bývalí klienti (mládež), které jsem vyhodil a jim se to moc nelíbilo. Někteří si určitě nevzpomenou, ale já na většinu taky ne, takže je to pro mě košer. Když už si vzpomenou, myslím si, že je to ve spojení s fajn obdobím dospívání, které u nás mohli prožít, a že jsme je tu a tam pomohli vhodně nasměrovat z průseru. U mě je to podobně.

Jak se (profesně i jinak) vidíš za 5 až 10 let?

Profesně stále v klubu (i když mě někteří označují za fosílii nebo že bych měl mít už inventární číslo apod.), a mimo to jako supervizit. Osobně si chci najít ještě víc času na svoji rodinu a zábavu (je to pro mě to samí).

Chceš někomu něco vzkázat?

Chci poděkovat všem, co v klubu makali a nechali tam kus sebe: Alešovi Herzogovi, Kamilu Machovi, Pavlu Benešovi, Heleně Kotové, Petru Matouškovi, Zdeněku Přibylovi, Jakubu Schulzovi, Lence Staníkové, Janu Neudertovi, Zuzaně Guryčové a teď novým holkám, které už u nás sebe taky nechávají: Vandě Žurkové, Veronice Jabůrkové a Romaně Hótě.

Ostatním vzkazuji, aby říkali, co si myslí a uvědomovali si, že jsou v oboru pro děti, mládež, klienty, uživatele (uvidíme jak se našim svěřencům bude říkat za rok), a ne pro sebe.