.adresář služeb

16 | 05 | 13

Rozhovor s Tomášem Luczewským

Tomáš je světoběžníkem mezi pracovníky nízkoprahových služeb. Z Bruntálu do káčka do Prahy, pak Anglie, opět Praha, opět Bruntál a nejnověji Bratislava. Požádali jsme jej o rozhovor.

Jsi v oboru dlouhou dobu, kdy a jak ses k této práci dostal?

Úplně naplno jsem se začal věnovat terénní práci po povodních na Severu Moravy v srpnu 1997. Tenkráte jsem se přestěhoval do Bruntálu, nikoho jsem neznal, a jak jsem chodil po hospodách a klubech, narážel jsem na lidi, co užívali injekčně. Byl to velký trend té doby. Velké téma tehdy byl i nedostatek injekčního materiálu. Tenkrát mě kamarádka poslala za protidrogovým koordinátorem okresu Bruntál, Standou Tomanem. Jemu vděčím za nastartování mé cesty, Standa a tenkrát přednosta Okresního úřadu, pan Jiří Škrabal.

Pamatuješ si ještě dobu sociálních asistentů, co Ti z toho utkvělo?

Zase asi ta jména. Zdena Bednářová, Jan Šíp, Richard Hanus, Tomáš Žák, Jan Čechlovský, Iva Zezulová, Lubomír Pelech, Vladimír Brebta. To byla Praha. Pak mě ovlivnil Frýdek-Místek, Radim Puda, Dan Dárek, Jaroslav Karhánek. Osvícená doba nadšení, idejí, fantazie. Nebyl klient/pacient, ale děcka z parku nebo panáčci, co smaží.

Podle webu o.s. Krystal Help jsi historicky doposud nejúspěšnější streetworker okresu Bruntál. Co se Ti dařilo a jak Tvoje práce vypadala?

Z dnešního pohledu akreditací, certifikací a spol. to je velký rozdíl. Byl jsem poměrně hodně blízko drogovému dění. Vztahy s příjemci služeb byly velmi úzké, byly to doby, kdy jsem znal i celou rodinu svých klientů. Za největší úspěch považuji akci HEPKA v Bruntále. Okresní úřad chtěl vědět, jak je to se žloutenkou na okrese. Dali do placu nabídku očkování proti žloutence typu A a B. Něco přes 60 lidí se podařilo dostat k MUDr. Veronice Halaškové na neanonymní odběry injekčních uživatelů. Mým úkolem bylo lidi z ulice dovést k Veronice. V té době to vyšlo tak, že cca každý 9 uživatel byl HVC pozitivní. Za svůj osobní úspěch považuji, že doposud z té práce nefetuji.

Jak vypadali klienti a drogová scéna, když jsi začal pracovat v kontaktním centru SANANIM v Praze?

Bylo to hodně o pervitinu a tom, co umí s lidmi udělat. Především šlo o lidi bez domova. Řekl bych, že káčko poskytovalo hodně důležité zázemí. Trochu teplého čaje do břicha, oprat si a za hodinu nabrat trochu sil do kolotoče Prahy a její drogové scény. Pro mě to byla i doba setkání s lidmi co naříkali, že feťáci už nejsou to, co kdysi. Občas večer se stalo, že přišel někdo, kdo bral heroin a pověděl něco o filozofii pomalých drog. V káčku se otočilo zhruba 2500 kusů stříkaček denně.

Vyzkoušel jsi práci v nízkoprahových službách v Anglii. Jaké to bylo?

Odjel jsem do St. Albans, měl jsem v kapse 200 liber a chtěl jsem se naučit anglicky. Musel jsem si najít práci a rozhodnout se, zda dostuduji nebo “zkusím štěstí” v zahraničí. Součástí koloběhu zaměstnání a školy byla i dobrovolničina po večerech po dobu 3 měsíců v Centre 33. To bylo centrum pro osoby bez domova. Nízkoprahové denní centrum, kde se poskytoval hlavně potravinový a hygienický servis. Pamatuji si, že v Centru dobrovolnicky pracovali manažeři, doktoři, profesoři, učitelé, pojišťováci. Tito profesionálové z komerční sféry chodili vařit fazole, párky a vejce, aby se lidé bez střechy nad hlavou najedli. Pamatuji si, že se tenkrát bavilo o novém fenoménu bezdomovectví - o bydlení v autě. Bylo to o komunitě všeobecně. Komplet Anglie byl zážitek, i když jsem toho moc vidět nestihl. To, co se odehrálo po návratu z Anglie, mě kompletně změnilo můj osobní život. Vím, že bez mých nejbližších bych nemohl dělat to, co dělám.

Jsi obdivovatel Tima Rhodese a principů svépomoci, které popsal. Fandíš myšlence uživatelského fóra. Čím Tě to tak zaujalo?

Kniha Tima Rhodese „Terénní práce s injekčními uživateli drog“ je ten nejlepší manuál terénní práce, který jsem zatím v češtině četl. Přehledný, srozumitelný, stručný, jasný, výstižný, aplikovatelný. To mě nadchlo. Zvláště kapitola 6 o měření efektivity tohoto typu práce. Zároveň tam je definována myšlenka, že dobrým nositelem změn nevhodného chování jsou naši příjemci služeb. Dobře poučený a informovaný injekční uživatel může být hybatelem změny chování ostatních uživatelů, zvlášť pokud je to ve skupině vrstevníků. Celkem to dává rozum, že potřebám uživatelů nejlépe rozumí ti, kteří s tím mají přímou zkušenost.

Dlouhou dobu (2006 - 2011) jsi koordinoval program XTP Sananim, tedy pracoval jsi s aktivními uživateli drog, kteří měli pracovat ve prospěch svých vrstevníků? Co se dařilo a co bylo náročné?

Mám radost, že přežil formulář týdenního výkazu práce. V té tabulce je prakticky všechno co potřebuješ abys “věděl”. Dalo mi to hodně přemýšlení a práce. Chtěl jsem, aby se někde objevil každý detail, který jsem musel zkoušet systémem pokus omyl. Od věcí kolem statistiky a financí až přes genderové rozdíly pracovního týmu. Zároveň jsem chtěl, aby se nemusel používat jenom u terénních programů, ale i v kontaktním centru nebo kdekoliv jinde, aby to byla univerzální pomůcka i v elektronické podobě, word-excel-frebase-unidata.

Náročné bylo naučit akutně intoxikované jisté míře samostatnosti, odpovědnosti, kreativitě a aktivitě. Někdy jsem měl u tohoto procesu fakt nervy. Určitě jsem byl náročný i já pro své kolegy. Tímto ještě jednou děkuji za trpělivost, kterou s mojí osobou měli.

Tvůj přístup byl specifický v tp,, že jsi peerworkery (exterňáky) viděl jako zaměstnance. Kolegové je viděli spíše jako klienty. V čem vidíš výhody tohoto přístupu?

Exterňák je prodloužená ruka terénu a ještě lépe, kontaktního centra. Třeba rychlost s jakou dokáže exterňák navazovat prvokontakt. Druhou důležitou věcí je, že daleko lépe umí donést potřebné množství stříkaček a parafernálií v čase a do míst, kam se noha profesionála nedostane. Pokud je hodně dobrý, umí přesvědčit komunitu o bezpečnějším užívání uvnitř skryté drogové scény. Chceme, aby například info letáky a informace o nekvalitních nebo naopak příliš kvalitních drogách a o rizicích spojených třeba právě s předávkováním byly na správném místě a ve správnou chvíli. V tom nám nejlépe může za nějaký honorář pomoci spolupracovník - kolega. Jestliže někomu za tuto činnost platím, už je to nějaký handl, tedy nad situací a svým kolegou mám nějakou moc, s veškerými negativy i positivy, co k tomu patří. Tahle role má jasné hranice ve vztahu k výsledku, kterého se snažím dosáhnout.

Právě díky konfliktu rolí, zda přede mnou stojí kolega nebo klient, jsem se rozhodl pro první variantu. Díky této variantě se mi otevřel úplně nový prostor, nový úhel pohledu. Mám úplně jinou vyjednávací pozici. Zas tedy příklad: pokud můj kolega prodává drogy, můžu vyjednávat o tom, že jeho trestně právní nevhodné chování poškozuje moji firmu, a tedy že by bylo dobré, aby v rámci své práce se pokusil vystoupit z role pouličního prodejce drog, a vůbec že by bylo nejlepší, aby jako můj kolega či zaměstnanec drogy neprodával vůbec. Mohl by se pokusit být pozitivním a vyzrálým vzorem pro ostatní experimentátory. Velice pozorně a citlivě musím pracovat s mocí a se systémem odměn a trestů. Závislost, duální diagnóza a spousta detailů. Tohle ale není do rozhovoru, to je na nějaký workshop nebo konferenci. Co já vím?

Po odchodu ze Sananimu jsi se pustil do realizace "pracovního projektu z Evropských fondů na Bruntálsku a zároveň se vrátil k terénní práci v této lokalitě... Jaký byl návrat do stejné řeky?

Zvláštní. Potkal jsem se i s těmi, kterým jsem kdysi zabezpečoval servis zdravotního materiálu. Někteří jsou ředitelé firem, někdo se věnuje rodině, někdo stále užívá. Vedou život k nerozeznání od těch, kteří s drogou a injekčním užíváním neměli nikdy nic společného. Asi se rozhodli jen tak svépomocí s injekčním užíváním přestat. Samozřejmě, pak jsou i tací, kteří stále berou nebo už mezi námi nejsou. Podstatné pro mě bylo zjištění, že nejlépe rozumím svojí vrstvě, uživatelům mojí vrstevnické skupiny.

Nyní pracuješ/dobrovolničíš na Slovensku, v Bratislavské Primě. Jak bys porovnal bratislavskou a pražskou drogovou scénu?

Jsou to dva rozdílné světy. Především Bratislava je co do počtu obyvatel cca o polovinu menší jak Praha. Napadá mě, že otevřená drogová scéna Prahy je daleko více vidět než drogová scéna Bratislavy. V Bratislavě se užívá heroin a pervitin půl na půl. V Praze to byl subutex a pervitin. V Bratislavě je nedílnou součástí terénní práce a téměř každého kontaktu téma prostituce. Daleko víc se distribuují kondomy. Hodně se mě líbí, jak se tu distribuují injekční sety. V základním setu se tu dává 10 stříkaček, k tomu ostatní materiál a informační materiály. Díky tomu se může člověk lépe koncentrovat na vlastní kontakt a neztrácet čas. Při kontaktu u auta jde o sekundy. Když je tu absťáček, asi to není příjemná věc. Každá setinka vteřiny je potřeba využít ve prospěch kontaktu, s tím, kdo naproti mně stojí. Je lepší neztrácet čas balením při výdeji materiálu, ale věnovat se poslouchání, mluvení.

Jak jsou na tom slovenské harm reduction služby v porovnání s českými? Co by si řekli slovenští kolegové, kdyby nás slyšeli nadávat, že je málo peněz?

Především harm reduction programů je na Slovensku všeho všudy 5. V Bratislavě 2, Odysseus a Prima. Káčko je na celém Slovensku jedno. Nemám úplně přesné informace. Chci říct, že v Česku je práce kolem harm reduction poměrně profesionalizovaná. Prakticky každý okres a jeho obec má nějaký harm reduction program. Povědomí o rizicích a drogách v komunitě je tím pádem větší. Co se týká peněz, zase je to jiný svět. V Primě jsem na brigádě, mojí kolegové mají většinou k této práci ještě jednu a já si ji také hledám :).

Nějaké vzkazy?

Doba je hektická, život je pes!