|
30 | 04 | 13 
Rozhovor s Richardem Hanusem
Richard
je v oboru od roku 1999. Přes terénní práci na úřadě se dostal k práci s
uživateli drog. Pracoval v kontaktních centrech v Nymburku a v Mladé Boleslavi.
Nyní působí v ambulantní léčbě drogové závislosti.
Jak jsi
se dostal k práci v oboru?
 Zajímavá
otázka. Chtělo by se říct, že náhodou, ale jsem přesvědčen, že náhody jsou jen
zdánlivé jevy. Dost dlouho jsem chtěl být biolog, zajímala mě příroda,
orientoval jsem se hlavně na vodní a lesní ekosystémy. Plankton, žáby,
hlodavci, kuny a tak. Orientace na vyšší formy života přišla až po gymplu,
tehdy jsem si svým stylem života na chvíli čichnul k „odvrácené straně Měsíce“,
a řekl jsem si, že bude strategičtější se outsiderům věnovat, pomáhat jim a
nabízet svou osobu jako průvodce, než se mezi ně zařadit. Dostal jsem se tehdy
na VOŠku sociální práce Jahodová. Tehdy to, pod ředitelkou paní Jakešovou, byl
hodně kvalitní vzdělávací ústav. Byla to první škola, kde se ke mně chovali
normálně, jako k lidské bytosti. Po civilce jsem začal chodit se slečnou, která
byla onehdy na praxi na úřadě Prahy 5, a když jsem za ní zašel do práce,
odchytla mě její šéfová a nabídla mi, abych pracoval na sociálce jako sociální
asistent. Hu!
Pracoval
jsi dlouho jako sociální asistent pod Prahou 5. Jaké bylo teréňáctví pod
městskou částí? Co si z té doby pamatuješ?
Paměť na
toto období mi slouží dobře. Byla to především obrovská zkušenost. Naprostý
elév, s téměř donkichotskými představami o světě, je vržen pod státní správu,
leč s naprosto nejasnou zakázkou, co vlastně dělat. Věděl jsem, že nesmím
dopustit být „prodlouženou rukou“ kurátorů pro mládež, jak se po mně chtělo.
Strašně mi tehdy pomohly aktivity setkávání sociálních asistentů, myslím, že to
měl pod palcem Honza Čechlovský. Výjezd do Frýdku-Místku, a tak. Díky tomu jsem
zažil konečně nějaké věci z praxe a začal vědět, jak dělat terénní práci.
Rozjel jsem street na Barrandově, spolu s Martinou Zimmermannovou. Práce na
ulici s mladejma nám šla a dostávali jsme o tom od klientů jasný zprávy.
 Vystřízlivění
přišlo během snah o vybudování NZDM na Barrandově. Děly se tehdy dost divoké
věci, přesto nebylo zájmem radnice svou moc uplatnit vzhledem ke zřízení
nízkoprahu pod sociálním odborem. Bylo snad deset pokusů o zřízení klubovny.
Pamatuji, jak na nás jednou přišli občané, asi patnáct naštvaných strejců, a
hnali nás ze sklepa, z úřadem již přiklepnutého prostoru. Radnice se kasala,
jak to nebude problém, ale na úřad zašla jedna lokální právnička a za minutu
bylo NZDM pod stolem.
Vznikl
pak klub B-side, ale to už začalo jít se mnou z kopce. Vadilo mi, že prostor je
v budově misijního střediska, které se taky snažilo o terénní práci, ale ideově
jsem byl úplně jinde.
Na ulici
byla svoboda, mohl jsi kontaktovat jen ty lidi, kteří nějakou podporu fakt
potřebovali. Do klubu lezli dvanáctiletí slušňáci na fotbálek. Vrchol nastal,
když nám tři klienti klub vykradli. Dva z nich byli zrovna ti, se kterýma jsem
měl docela úzký vztahy. Na něčem jsme pracovali, dnes by se řeklo, na
poskytování sociální služby. Vzalo mi to iluze, práce najednou byla jen úřad,
burnout. Musel jsem z oblasti zmizet.
V roce
2007 jsi nastoupil do káčka v Nymburce. Jaký byl nový začátek a práce s
uživateli drog?
To byla,
jedním slovem, paráda. Jednak
jsem šel do pracovního prostředí, kterého jsem se nebál, Pavel Plaček byl můj
kámoš, se kterým jsem byl mj. už dvakrát ve Finsku. Po organizační stránce to
byl naprostý balzám na duši po zkušenosti v tzv. byznysu, dělal jsem redaktora
ve velmi pofidérním eseróčku, vydavatelství. A to vedení Semiramisu v té době
hovořilo o systémové krizi v organizaci. Pro mě bylo vše jasné, přehledné,
ideově stravitelné.
Samotná
práce s uživateli drog představovala posun v tom, že na káčko klient přijde s
jasnou zakázkou - chci vyměnit, dal bych kafe, cígo a pokecal s tebou o léčení.
Přišlo mi to mnohem jednodušší, než pracovat s člověkem v NZDM, kterej tam
přijde jen zevlit. Uživatelé drog mi jsou navíc čímsi blízcí, sympatičtí, mám
pro ně takové zvláštní pochopení. V tom jejich životě je něco hodně romanticky
dekadentního.
V roce
2010 si se posunul do káčka v Mladé Boleslavi. Jaké to bylo? Jak se zařízení
daří?
 Vedení
usoudilo, že mi je Nymburk malej a dalo mi šanci v Boleslavi. Přechod byl
docela hukot. Z nymburského klidu, kde se dalo s každým klientem pracovat
individuálně, v klidu, najednou skok do zařízení, kam chodí pětkrát víc lidí.
Původní tým navíc mi dával nějaký čas najevo, že nejsem coby vedoucí zcela
vítán. Ale to nejsou věci, ze kterých bych měl utíkat. Všechno se
stabilizovalo, začaly růst výkony, počty kontaktů, ale zároveň se zvedl počet
klientů, kteří konečně začali kromě výměny a polívky něco se sebou dělat. Sešel
se mi nakonec dobrý, dynamický tým, věci se řešily sice někdy zprudka, ale
jasně, přehledně. Káčko Mladá Boleslav je podle mě v dobré kondici a držím mu
palce. V předpokládané finanční krizi příští rok musí přežít. Je to klíčová
služba v regionu.
Nyní se
posouváš z nízkého prahu do terapie (do ambulance). Co Tě k tomu vede? Cítíš i
nějaké "nízkoprahové" vyhoření?
K terapeuticky
laděné práci s uživateli drog jsem přistoupil už před rokem a půl, tehdy jsem v
rámci káčka zavedl služby tzv. Poradenské ambulantní sekce. Letošní změna je
především v tom, že služby se vydělily od káčka a začlenily se pod Ambulantní
centrum Laxusu jako detašák. Kromě toho začínám pracovat v hradecké ambulanci.
Možná
víc než nízkoprahové vyhoření je to vyhoření z vedení, z manažmentu. Strašně se
mi ulevilo, že už nejsem ničí vedoucí, nemusím na tolik porad, jsem zodpovědný
jen za sebe, svou práci. Je pravda, že po sedmi letech s uživateli drog na
kontaktce člověk moc iluzí o pomoci člověku nemá. Ale ani ambulantní léčba
závislosti není zrovna to, od čeho bych očekával tzv. úspěch, satisfakci
potřeby pomáhat. Závislost je silná potvora.
Vystudoval
jsi VOŠku sociální práce, vystudoval jsi bakaláře speciální pedagogicky, byl
jsi jistě na spoustě kurzů, ve výcviku, jezdíš každý rok na AT. Co Ti dalo
nejvíce pro práci? Jaké vzdělávání doporučuješ?
 Je
jasné, že vzdělání tvoří velkou část té jistoty, kterou při těchto
„procházkách“ s klienty mám. Ale nějak nevím proč. Nejde o ty vědomosti, co tam
nabydeš. Ty v podstatě potřebuješ málo, skoro vůbec. Jak „Jahodovka“, tak
„specka“ byly dobré školy, ale je těžké říct, čím. Spíš takovým tím duchem,
který tě umístí do nějakého diskursu, do určitého náhledu vnímání věcí. Něco z
toho ducha vzdělávání do sebe integruješ. Je dobrý, když rosteš, že máš kolem
sebe dost živiny.
Na AT
konferenci máš příspěvek o práci s klienty, kteří "se nelepší". Je to
pro Tebe nějak významné, citlivé téma?
Tohle
téma vymyslela Eva Mifková, ale já jsem s ním taky hodně provázaný. V tom
tématu je spiritualita, to je pro mě významné téma, smrt jako přechod, jako
naděje. Na druhou stranu až mýtické racionalizování smrti, institucionalizace
smrti. To vše je plodem obrovského strachu. Klient - uživatel drog - má na
spirituální úrovni hranici tohoto strachu někde jinde. On žije na rychlejší
cestě ke zchátrání, než „obyčejný člověk“. To je na tom fascinující. Zajímá mě,
co chce klient, který nic nechce. Vše, o čem se dá mluvit, už pro něj ztratilo
praktický význam. Považuju za velký dar, když nějaký pracovník umí tohle
otevřít a provázení klienta jeho údělem může dostat nový rozměr. Jasně, je to
hodně osobní téma.
Jak
vnímáš oborové střešní organizace? Např. ČAS, Proadis, ANO, APSS ČR?
Abych se
přiznal, nijak zřetelně. Vím pochopitelně o jejich existenci, a věřím tomu, že
dokáží jednak do určité míry hájit zájmy neziskového sektoru a sociálních
služeb, jednak udávat odborný směr například skrze vzdělávání, stáže apod. Ale
já nejsem vůbec kolektivistický typ. Schůzování a organizování je mi cizí,
proto v těchto strukturách nejsem aktivní.
Jsi
fanoušek Finska a Laponska. Jak jsi k tomu přišel? Mluvíš plynně finsky? A co
je na severní zimě a spoustě komárů :-) tak zajímavého?
 Tak
tohle téma určitě přesahuje hranice tohoto rozhovoru. Velmi instantně řečeno,
vztah k Finsku a Laponsku považuji v něčem jako přesahový běžné vnímání života.
Měl jsem to vždy v sobě. Byla jen otázka času, kdy se tam „vrátím“.
Finsky
snad ještě umím, přece jen, tři roky jsem jazykem nemluvil - občas jen mluvím
finsky ze sna. Moje žena finsky neumí, tak nevím, zda mluvím gramaticky
správně.
Příroda,
nedotčenost, velebnost divočiny, to je moje finské Laponsko. Jsi jen maličkou
mikrosoučástí přírody a víš, že je to tak správně. Podmínky? Když jedeš v době
komárů, máš na oplátku nekonečný den. Když jedeš v době podzimních barev, máš v
noci mráz, mlhu, deště. Když jedeš před létem, počítej s povodněmi a
neprůchodnými močály. V zimě, když je -36, hlásej v rádiu Inari „Vítejte do
slunečného, jarního rána“.
Je to
kraj, ve kterém mi je ideálně.
Máš
přehled, jak jsou na tom finské nízkoprahové služby?
Tak to
nemám, jezdím tam fakt do přírody. Věřím, že ve Finsku tyto služby fungují
velmi dobře a v klidu, jako většina finských věcí ve vztahu k našim. Dostal se
mi do ruky časopis Veturi, něco jako Dekontaminace ze země tisíce jezer. Byla
to fajn četba, hodně HR, řekl bych, že tam více fungují svépomocné aktivity,
fórum uživatelů, komunitní přístup společnosti. Tuším, že programy jsou hodně
HR zaměřeny i na užívání alkoholu. Jeden můj kamarád, jinak sobař, pracoval na
takovém „káčku“ pro alkoholiky v Ivalo, laponském městečku cca 300 km nad
polárním kruhem.
Co se Ti
při práci s klienty osvědčuje?
Mě se
osvědčuje být před klienty sám sebou, mít tu odvahu a sílu nabídnout svojí
životní zkušenost, ukázat mu - hele, i za tvým obzorem, kam teď nevidíš, něco
je, pojďme se tam spolu podívat.
Díky za
rozhovor
Aleš Herzog
O
Richardovi Hanusovi:
- VOŠ
sociální práce (do roku 1997)
- Civilní
služba (do roku 1999),
- Sociální
asistent na úřadě Městské části Praha 5 (1999-2005)
- Sportovní
novinář (2006)
- K-centrum
Nymburk, o.s. Semiramis (2007 - 2012)
- K-centrum
Mladá Boleslav (2010 - 2012)
- Ambulatní
centrum Laxus - od roku 2013
- VŠ
speciální pedagogika - ukončeno 2012
- Záliby,
fanatismy: Finsko, Laponsko, vandry, Slavia, myšovití hlodavci.
- Povaha:
emotivní, impulsivní, nestrukturovaná, naivní:)
|
