Oborový portál o nízkoprahových sociálních službách a zařízeních
 
.inzerce
05 | 03 | 18
Klub Beztíže
Kontaktní pracovník/ce
Klub Beztíže (nízkoprahový klub pro děti a mládež) při DDM Praha 3 - Ulita vypisuje výběrové řízení na pracovní pozici kontaktní pracovník/ice pro dět...
05 | 03 | 18
NZDM Futur
Kontaktní pracovník/ce

Organizace Šance pro Tebe, z.s. vypisuje výběrové řízení na pozici: Kontaktní pracovník s dětmi a mládeží v NZDM Futur 
Předpokládaný...
05 | 03 | 18
Terénní program pro rodiny
Sociální pracovník
Organizace Šance pro Tebe vypisuje výběrové řízení na pozici: Sociální pracovník pro práci s rodinou na Chrudimsku 

Předpokládaný nást...
05 | 03 | 18
Terénní program pro rodiny
Pedagogický pracovník v předškolce
Organizace Šance pro Tebe vypisuje výběrové řízení na pozici: Pedagogický pracovník v „předškolce“ pro sociálně znevýhodněné děti –...
05 | 03 | 18
Středisko Milíčův dům
Terénní sociální pracovník
Výběrové řízení na pozici Terénního sociálního pracovníka – Diakonie ČCE středisko Milíčův dům, Jaroměř

Náplň práce: 
...
Archiv >
 
 
 
Advertisement
HomeKlubyČlánkyNZDM na rozcestí

Další články klubu

10 | 09 | 12 Verze pro tisk

StreetWork.cz

NZDM na rozcestí

Abstrakt

Příspěvek se zabývá vývojem nízkoprahových zařízení pro děti a mládež a proměnami pojetí této sociální služby v kontextu České republiky během několika posledních let. Popisuje možné dopady zavedení Standardů kvality sociálních služeb na další vývoj této služby a upozorňuje na možná rizika, která vyplývají z jejich striktního uplatňování.

Úvod

Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (dále NZDM) jako specifický typ sociálních služeb fungují na území České republiky již patnáct let. Za tuto dobu se samotná náplň činností těchto zařízení poměrně dynamicky proměňovala a dá se potvrdit ta zkušenost, že se celková podoba většiny NZDM za tato dlouhá léta jejich vývoje k nepoznání změnila. Nicméně se dá říci, že se hlavní náplň aktivit těchto zařízení pohybovala v rámci určitých mantinelů, které v roce 2005 v definici NZDM popsala Pracovní skupina České asociace streetwork, sdružující zástupce těchto organizací, následujícím způsobem:

 „Služba je určena dětem a mládeži, které se ocitly v obtížné životní situaci nebo jsou jí ohroženy, a které nevyhledávají standardní formy institucionalizované pomoci a péče.

Jde o navázání a udržování kontaktu, poskytování informací, odbornou pomoc, podporu a vytváření podmínek pro sociální začlenění a pozitivní změnu ve způsobu života. Jedná se o ambulantní případně terénní formu sociální služby nízkoprahového charakteru.

Cílem je umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky, aby v případě zájmu mohly řešit svoji nepříznivou sociální situaci.“ (Herzog a kol., 2008)

Jedná se sice o celkem vágní definici, pod kterou si každý z nás může představit téměř cokoliv, nicméně i tak ji můžeme považovat za postačující (i když hrubý) popis toho, jak byly činnost a poslání NZDM během předchozích let orámovány. Jak vyplyne z následujících řádek, zdá se, že není možná daleko doba, kdy bude zapotřebí tuto dosavadní definici přepracovat, tak aby vyhovovala tomu pojetí zaměření služby NZDM, jak se u nás profiluje během posledních pár let, které je ovšem oproti dřívějšku poněkud užší - a z určitého úhlu pohledu i poněkud diskutabilnější.

Historie NZDM v ČR - prvních deset let

Budeme-li chtít shrnout několik pár let vývoje NZDM u nás, je určitě vhodné zmínit rok 1995, kdy se v některých městech v České republice objevují první NZDM, obvykle zakládána podle inspiračních vzorů ze zahraničí, zejména z Německa. (Čechlovský, 2005) Mnoho českých sociálních pracovníků prošlo v této době vzděláním a souvisejícími stážemi v centrech mládeže v Sasku, a pokud bychom chtěli nějak charakterizovat stručně tento model, jednalo se o způsob práce ovlivněný oborem sociální pedagogiky, který v německém prostředí - jak naznačuje Walter Lorenz - měl odjakživa blízko k metodám komunitní práce. (Lorenz, 2007) Nebylo proto neobvyklé, pokud jednotlivá NZDM v popisech projektů uváděla (na Hradecku např. Milíčův dům v Jaroměři), že jsou v jejich klubech užívány mimo jiné i metody komunitní práce se subkulturami - ať se již jednalo o specifické umělecky vyhraněné subkultury či o tzv. solidární subkultury (viz Klíma, 2003), složené z mladých členů místní komunity, které by bylo i možná vhodné nějakým způsobem podchytit a pomoci jim nalézt jejich místo v celé lokální komunitě.

To byl model, který po dlouhou dobu celkem dobře fungoval, nicméně přibližně kolem let 2000 - 2001 se stala v komunitě pracovníků NZDM celkem módní ta otázka, co s tzv. volnočasovými aktivitami v rámci nízkoprahových služeb, tedy zdali to je něco, co patří do sociálních služeb, anebo je to výhradně záležitost pedagogů - a jak rozdělit kompetence různých branží apod. Svým způsobem bylo pochopitelné, proč byla tato otázka na půdě NZDM tak často kladena a v praxi zřejmě souvisela s neochotou ministerstev (zejména Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva práce a sociálních věcí) a obdobně orientovaných odborů dalších státních a samosprávných institucí podílet se finančně na jejich chodu, obvykle s odvoláním na to, že se jedná o záležitost vždy toho druhého resortu. Bylo tedy celkem na místě umět vysvětlit zástupcům veřejnosti, proč a k čemu jsou užívány např. techniky a metody pedagogiky volného času a jakým způsobem souvisí se sociálními službami. Na akademické půdě bychom na druhé straně zase zřejmě mohli hledat motivy ve snahách zainteresovaných teoretiků hledat srozumitelné definiční ohraničení působnosti jejich vlastních oborů, prožívajících u nás po r. 1989 opětovnou renesanci, což zahrnovalo logicky i vymezení pole působnosti vůči dalším blízkým či příbuzným oborům. (viz např. Janebová a Bartáková, 2002; Kraus, 2002) Není proto zřejmě překvapivé, že právě v tomto období se začal objevovat a stávat více a více zajímavým a lákavým koncept oddělení obou branží a založení NZDM pouze jako sociálních služeb. Nicméně příliš mnoho zainteresovaných pracovníků považovalo pojetí NZDM jako čistě sociální služby za nepříliš optimální model a považovali za poněkud nepraktické vzdát se tzv. „volnočasovek“, neboť by se tak zbavili celkem užitečného nástroje, který vnímali jako něco, co jim efektivně pomáhá navázat s klienty pozitivní přátelský vztah, ať již na individuální úrovni či na úrovni komunity. (viz např. Klapal a Němečková, 2006; Klíma, 2003) Někteří dokonce i vnímali jako zásadní zdroj inspirace pro činnost NZDM osvědčené koncepty sociální pedagogiky - např. teorii vývojových úkolů pro adolescenty Roberta Havighursta, a neviděli jako úkol prvořadé důležitosti podřadit činnost NZDM pouze pod jeden obor. (viz Zatloukalová, 2006) Na konci tohoto období tedy vládl v diskursu kolem NZDM stále jistý STATUS QUO, respektující dvojí kořeny této oblasti práce s mládeží.

Historie NZDM v ČR - posledních pět let a současnost

Situace se bezesporu začala radikálně měnit po r. 2006, kdy vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 o sociálních službách. Je to kupodivu, ale tento zákon nezná a nijak neoperuje s termínem komunitní práce. Velmi důležitým a diskutabilním přínosem tohoto zákona je ovšem doporučení podřídit jakoukoliv činnost v rámci sociálních služeb standardům kvality sociálních služeb, které (jak kritizuje mnoho mých kolegů z praxe) jsou nastaveny spíše na oblast sociální péče - i když i mnoho pracovníků z této oblasti o tom podezřele často pochybuje (viz např. prohlášení organizátorů tzv. „pyžamové stávky“). Samozřejmě bychom neměli zpochybňovat možný přínos tohoto zákona a zavedených standardů kvality a určitě je možné souhlasit s tím, že nebylo úplně od věci, abychom se všichni znovu zamysleli nad tím, jaký produkt a komu nabízíme, zdali je jednotný a tudíž férový; případně jak nadále zůstat profesionály navzdory tomu, že jsme lidé a někdy ještě celkem možná naivně a romanticky věříme tomu, že „lidský vztah“ je nejen součástí profese, ale snad i dokonce jejím základem. Všemi těmito otázkami je skutečně vhodné se zabývat, ale pravděpodobně není někdy příliš vhodné jít z extrému do extrému. Zbavit se celé jedné metody sociální práce jen proto, že nám nějak nezapadá do nových škatulek, a věřit tomu, že standardizovaná individuální práce je něco, co je spasitelné samo o sobě, může sebou nést v dlouhodobé perspektivě celkem nebezpečné důsledky.

Podle všeho se lze skutečně obávat minimálně toho, že striktním uplatňováním standardů kvality můžeme službu NZDM úspěšně zlikvidovat. V tuto chvíli samozřejmě nelze něco takového tvrdit s jistotou, nicméně se často jako vedoucí závěrečných prácí na téma zavádění standardů kvality v oblasti NZDM setkávám s výsledky studentských empirických šetření, které mě optimismem nenaplňují, a domnívám se, že dle všeho existuje reálné riziko, že tento typ služeb nadobro zanikne a nebude ho čím nahradit.

O čem všem tedy tyto výsledky výzkumů vypovídají? Jak změnilo zavedení standardů kvality dosavadní tvář nízkoprahových služeb? Jak vnímají a popisují současnou situaci samotní pracovníci NZDM, kteří se účastnili zmíněných studentských empirických šetření a jakým způsobem by se daly jejich výpovědi interpretovat?

Pokusíme-li se o určitý alespoň trochu trefný metaforický popis současné situace, nejspíše nepřijdeme na nic lepšího než na označení NZDM jako občanských poraden pro děti a mládež. O mnoho více toho zákon a standardy kvality sociálních služeb reálně neumožňují a více toho ani sponzoři nezaplatí. Prioritou současných nízkoprahových klubů je tedy shromáždit za rok co nejvíce dohod o poskytnutí sociální služby a individuálních plánů, nic jiného se nepočítá, chce-li určité zařízení obstát před inspektory kvality sociálních služeb a zároveň obhájit svoji existenci před donátory. Realita je bohužel však taková, že většina klientů nedisponuje ročně tolika problémy, které by chtěli se svými sociálními pracovníky řešit - spíše se chtějí prostě jenom někde setkávat, v bezpečném prostředí; chtějí, aby jim někdo zkušenější uměl poradit, jak se organizují různé kulturní či sportovní akce - anebo to pro ně přímo udělal a pak je to začal učit; možná i touží po něčem takovém jako je osvěta (tedy nic jiného, než určitý specifický druh vzdělávání), která je však na rozdíl od té školní více zajímavá, interaktivní - a opět bezpečná; a nakonec - někdy i možná potřebují individuální poradenství.

Nicméně v současných NZDM to funguje poněkud obráceně. To důležité je mít s nízkoprahovým klubem uzavřenou dohodu o poskytnutí služby a v návaznosti na to se možná klient dočká nějaké té volnočasovky (pasivně konzumované či aktivně realizované) „za odměnu“. Volnočasové aktivity, ať již na individuální či skupinové (komunitní) úrovni se stávají pouze součástí marketingu klubu, kdy např. má klient k dobru a k volnému užití „deset setkání, během kterých by mělo dojít k tomu, aby se stal z uživatele klient“ (často se tato fáze označuje jako „seznamovací období“, aby se před kontrolami zvenčí obhájilo, že klient nemá žádnou specifickou zakázku a jen tak zabíjí v klubu svůj volný čas), jinde naopak je klient motivován k podepsání dohody tím, že nemá „přístup k nadstandardním sociálním službám jako akce mimo klub - tělocvična, výlety, víkendovky“. (Šmíd, 2008) V okamžiku, kdy klienti dohodu podepíšou, tak již „dosáhnou na některý služby, kterých zájemci nedosáhnou, což jsou třeba fotbálek, šipky, pinec, nějaký výjezdovky.“ (Veselská, 2010) Kýženým cílem je tedy sepsání dohody, kterou „je definován i vztah pracovníka a uživatele služeb, a to na profesionální úrovni, díky čemu si klient připomene, že pracovník není jeho kamarád, jak se leckdy může zdát, ale je to profesionál a odborník, který je tu proto, aby mu v případě potřeby pomohl. Dále si uživatel uvědomí, že není možné využívat NZDM jen jako volnočasový klub, ale že je nutné, aby se společně se svým klíčovým pracovníkem aktivně podílel na individuálním plánování.“ (Veselská, 2010)

Vyhráno ovšem nemá pracovník ani klient v případě, kdy zájemce o službu svolí k tomu, aby s ním pracovník individuální plán začal vytvářet. Zatímco v průkopnických dobách NZDM celkem flexibilně pracovníci zareagovali na klientovu situační potřebu individuálního poradenství tím, že si s ním vyhradili někde v klubu na určitý čas soukromý prostor a řešili s ním jeho aktuální problém (a pak udělali zápis do deníku klubu, případně do osobní karty klienta), nyní musí navíc přemýšlet nad tím, co jsou ochotni přijmout (a zapsat) jako osobní cíl, protože ty „obecné cíle“ jsou často o tématech, která „se nehodí“: např. „trávení volného času, poznávání nových lidí, setkávání s kamarády, využívat prostory klubu, touha něco se dozvědět“ apod. (Šmíd, 2008) Tyto a obdobné cíle už můžou v některých zařízeních představovat problém, a není výjimkou postoj tohoto typu: „Většina by chtěla volnočasový aktivity. [..] A my jsme z celkem takový tvrdý školy, že my ty volnočasový aktivity moc jako neberem samostatně jako plán.“ (Veselská, 2010) V tom případě již neexistuje mnoho cest k oboustranně uspokojivému řešení. Buď to klient vzdá hned, anebo např. to někde může mít „nastavený tak, že má status návštěvníka a může přijít jen jednou za čtrnáct dní.“ (Veselská, 2010) Je jen otázkou času, kdy to klient pochopí a začne chodit jinam - často opět na tu starou dobrou lavičku v parku či před supermarketem, kde si časem zavzpomíná a znovuoživí dávné či nedávné časy, kdy tam pokuřoval cigarety a popíjel s partou obdobně vyděděných levné víno.

Některé cíle mohou být naopak až přehnaně specifické a je celkem zajímavou otázkou k diskusi, na co má smysl sepisovat individuální plán klienta a na co již ne - např.: „třeba zahrát si karty, říct si o ty karty, krátkodobý cíl pozdravit při odchodu. To jsou cíle, které vyloženě neeviduješ.“ (Šmíd, 2008) Typická je v této souvislosti situace, kterou popisuje jedna dotazovaná pracovnice NZDM následujícími slovy: „Takže já to s ní vyřeším, půl hodiny si s ní povídám a když odejde, tak teprve potom si udělám záznam, sepíšu si to a vlastně až další den, bych za ní měla jít s IP. Ale ona nepřijde druhý den, ale třeba za 14 dní. A to se problém už změnil nebo už není. Takže uzavírat IP dodatečně je někdy nesmysl, protože ty lidi si ten problém už ani nepřiznají, že nějaký byl, nechtějí se k tomu vracet.“ (Šmíd, 2008) To všechna jsou témata, která pracovníci musí řešit, často ovšem na úkor času stráveného s klienty.

Nicméně pokud pracovník konečně nalezne „smysluplný osobní cíl“, nemá ještě vyhráno - musí přesvědčit uživatele služby, aby to s ním sepsal, nejlépe vlastní rukou - což opět může odradit mnoho klientů. Teoreticky může v tomto případě pracovník uzavřít dohodu a vytvářet individuální plán ústní formou, nicméně převládá mínění, že jsou při inspekcích kvality poskytovaných služeb problémy s dokazováním toho, že pracovník postupuje podle standardů. Reakce - zejména těch klientů, kteří již navštěvují klub několik let - je celkem logická: „Takoví ty starší klienty, který znají i jiný formy práce, tak na to reagují, že se toho nabaluje čím dál víc, během několika let se toho hodně zpřísňuje a zvyšuje. Nejdřív něco podepisovali, pak něco uzavírali, a tak si říkají, proč to děláme takhle…“ - a přestávají chodit. (Šmíd, 2008) To horší je, že občas přestávají chodit i ti mladší, kteří jsou (nejdéle) po půl roce pracovníky NZDM postaveni před rozhodnutí vytvořit si individuální plán, nebo získat již zmíněný status „návštěvníka“ - jinými slovy: problematického zákazníka, za kterého není nikdo ochoten platit. Najednou si pracovníci NZDM nevědí rady (a za stávajících podmínek ani nemohou) a tvrdí, že u některých klientů „je to opravdu problém, že jako nevědí. Že sem chtěj chodit hrát ten fotbálek a vlastně nic jinýho je moc nezajímá, takže tam je to potom problém trochu.“ (Veselská, 2010) Nejhorší variantou ovšem je ta situace, kdy se zástupci veřejnosti ptají, proč NZDM nejsou schopna podchytit mládež na ulici a jejich místnosti zejí prázdnotou, a kdoví proč si nenechají ze strany sociálních pracovníků vysvětlit klady nového systému - a tudíž neví, proč na to všechno přispívají.

Závěr

Je zvláštní, že nikoho celkem nejímají obavy, že současný systém NZDM je tak trochu manipulativní a pro mnoho klientů odpuzující, protože se vším tím, co není přímo sociální poradenství, nabízené v kontextu uzavřené smlouvy a následné tvorby individuálního plánu, se nakládá jako s určitou odměnou za to, že tito klienti za pracovníky chodí se svými problémy a chtějí je s nimi řešit. Je zvláštní, že nikoho evidentně moc netrápí, že výsledkem toho ovšem často je, že klienti chodí za pracovníky spíše s pseudoproblémy, protože chtějí do klubu nadále chodit, anebo si řeknou, že tohle nemají zapotřebí a chodit přestávají. Je to ovšem logickým vyústěním situace, kdy někteří odborníci nejsou schopni definovat, co je sociální práce, ale ví, co jsou „sociální služby v NZDM“. (viz Syrový, 2006) Pokud se tato otázka vyřeší tím, že se ve standardech - a následně i ve své praxi - pro jistotu zbavíme toho všeho, co přesahuje horizont sociálních služeb (tedy toho, co je těmito standardy definováno jako sociální služba), neměli bychom se divit, že náš „pacient“ - NZDM - je po několikanásobné amputaci svých údů na trhu služeb pro své zákazníky poněkud neatraktivní. Pokud ignorujeme heslo „náš klient - náš pán“ a poněkud ideologicky se snažíme přiblížit podivnému anorektickému ideálu čisté sociální práce, která se zbavuje podezřelých aktivit typu komunitní práce se solidárními, subkulturními a místními komunitami, musíme předpokládat, že současná NZDM nebudou mít sílu pracovat na některých úkolech, které jim byly společností v polovině 90. let svěřovány. Potom ovšem nejsou zas tak moc překvapivé předpovědi některých „zasvěcenějších“ sociálních pracovníků, že NZDM se svými prachbídnými statistikami klientů jsou na odstřel (zejména od „magického“ data konce r. 2012) a prakticky každé město se bez nich obejde. Tomu nelze oponovat a mám obavu, že si to svým způsobem zaslouží. A to nejen z důvodu nedostatku dostatečně nadšených klientů. Možná ještě závažnější problém vzniká z té skutečnosti, že si dovolujeme ignorovat jistý problematický základ práce NZDM, kterým jest - jak např. správně odhadl bývalý vedoucí jednoho takového zařízení Jan Syrový (2006) - zvláštní předpoklad, „že mladí lidé nemají prostředí, ‚zázemí‘, kde mohou dospívat a že ho potřebují vytvářet v NZDM“, kde se vše skrytě řídí heslem „přijďte, vy neschopní dospět, my se o Vás postaráme a budeme mít vaše dospívání pěkně pod kontrolou“. (Syrový, 2006) V podstatě lze s tím souhlasit, až na to, že paradoxně nazývá tento způsob uvažování „levičáctvím“, přestože je pravověrnými příznivci marxistické radikální levice tento typ zařízení vnímán jako nástroj manipulace, jehož pomocí se politické elity snaží zařadit mladé rozzlobené radikály a radikálky do „mainstreamu“ a otupit tak jejich revoluční nadšení - a tím pádem je z jejich strany tento koncept práce s klienty naopak odsuzován jako „pravicový“ a tudíž ve skutečnosti odmítnutí hodný.

Nicméně pravdou je, že dějiny samotné sociální pedagogiky a jejích metod práce se již počínají na konci 19. století v Německu, které rozhodně levicové nebylo (a v podstatě ani liberálně-demokratické v dnešním slova smyslu) a mimo jiné vnímalo jako svůj důležitý úkol i určitou kultivaci příslušníků nižších vrstev a jejich příklon k hodnotám státotvorných středních vrstev, aby se nově vzniklý stát neutopil v obávané a svým způsobem vlastně očekávané proletářské revoluci. Od té doby většina politických systémů na evropském kontinentě usilovala o totéž (akorát že vždy v rámci své ideologie) a dá se zřejmě potvrdit ta skutečnost, že žádný režim (levicový či pravicový, demokratický či totalitní) si v průběhu následujícího století nedovolil ignorovat oblast výchovného působení na mládež, zejména na tu nejistě či naprosto neintegrovanou.

Lze potom i rozumět tomu, proč si někteří vedoucí NZDM před r. 2006 zoufali nad tím, že si připadají jako „pionýrský vedoucí“ a nevnímali se již jako sociální pracovníci. (Herzog, Staníček, 2002) Upřímně řečeno, to není zas tak nepřesná metafora - opět je to o tom, jak vnímáme a co si představíme pod pojmem komunitní práce. Pokud bude široká veřejnost a její zástupci vnímat komunitní práci s nejrůznějšími typy komunit mladých lidí jako vhodný způsob jejich integrace do společnosti, minimálně do té míry, aby alespoň v naprostém základu akceptovala její stávající hodnotový řád (což je svým způsobem přesně to, co skutečně oni zmiňovaní „pionýrští vedoucí“ činili v rámci tehdejšího tzv. socialistického zřízení), bude možná i v budoucnu existence NZDM před veřejností vcelku obhajitelná. Pokud ovšem zástupci současné společnosti usoudí, že liberálně-demokratické hodnoty jsou atraktivní samy od sebe (a společnost se jimi řídí a výsledkem je všeobecná životní pohoda všech jejích členů), anebo pokud se z NZDM stanou definitivně pouze poradenská střediska pro děti a mládež, stane se dříve či později z této formy sociální práce pouhá kapitola z historie našeho oboru.

Mgr. Miroslav Kappl, Ph.D.
Oddělení sociální práce a soc. politiky
Univerzita Hradec Králové

Článek je referátem z konference Hradecké dny sociální práce 2010 a vyšel ve Sborníku příspěvků „Rizika sociální práce“. Hradec Králové: Gaudeaumus, 2010 (editoři: Smutek, M.; Seibel, F. W.; Truhlářová, Z). Text byl na internetu poprvé uveřejněn v Magazínu Sociální služby org.

Literatura:

ČECHLOVSKÝ, Jan. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (volnočasová aktivita nebo sociální služba?). Hradec Králové: PdF UHK, 2005. Diplomová práce.
HERZOG, Aleš et.al. Pojmosloví Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM). In Streetwork.cz [online]. 2008 [cit. 2010-01-10]. Dostupné na internetu: <http://www.streetwork.cz/images/download/Pojmoslovi_text.pdf>.
HERZOG, Aleš. STANÍČEK, Jiří. Rozhovor s Jiřím Staníčkem. Éthum - Bulletin pro sociální prevenci, pomoc a intervenci, 2002.
HERZOG, Aleš. SYROVÝ, Jan. Rozhovor s Janem Syrovým. In Streetwork.cz [online]. 2006 [cit. 2010-01-10]. Dostupné na internetu:
<http://www.streetwork.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=516>.
JANEBOVÁ, Radka; BARTÁKOVÁ, Alice. Sociální práce a sociální pedagogika v kontextu teorie a praxe: Symbionti nebo konkurenti? In: Sborník příspěvků: SOCIALIA 2001: „Sociální práce a ostatní společenskovědní disciplíny“. Hradec Králové: Gaudeamus, 2002.
KLAPAL, Michal. NĚMEČKOVÁ, Helena. Práce s rizikovou mládeží v kontextu Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež. In: Sborník příspěvků „Riziková mládež v současné společnosti“. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006.
KLÍMA, Petr. Práce s neorganizovanými dětmi a mládeží a její „nízkoprahové“ souvislosti. Éthum - Bulletin pro sociální prevenci, pomoc a intervenci, 2003.
KRAUS, Blahoslav. O vztahu sociální pedagogiky a sociální práce. In: Sborník příspěvků: SOCIALIA 2001: „Sociální práce a ostatní společenskovědní disciplíny“. Hradec Králové: Gaudeamus, 2002.
LORENZ, Walter. Teorie a metody sociální práce v Evropě - profesní profil sociálních pracovníků. Sociální práce/Sociálna práca, 2007.
ŠMÍD, Jan. Přístupy nízkoprahových zařízení pro děti a mládež ke klientům. Hradec Králové: PdF UHK, 2008. Bakalářská práce.
VESELSKÁ, Kateřina. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. Hradec Králové: PdF UHK, 2010. Bakalářská práce.
ZATLOUKALOVÁ, Simona. Vývoj nízkoprahových zařízení pro děti a mládež v České republice. Hradec Králové: PdF UHK, 2006. Bakalářská práce.

 

KOMENTÁŘE
Jméno Příspěvek
Jana Macková RE: NEJEN KRALOVOHRADECKA NOVINA:
Roman Kunc potřeba komunitní práce
Martin Holiš nejen kralovohradecka novina
Miroslav Kappl komunitní práce
Aleš Herzog komunitní práci
Miroslav Kappl pár reakcí
Radek Kalfus souvislost s inspekcemi?
Miroslav Kappl a co budoucnost nzdm ...?
Aleš Herzog ocenění
Bohunka Anlaufová Rizikem pro NZDM tady je něco jiného než sám zákon....
Martin Holiš možnosti tu jsou....
Tomáš Žák odvrácená strana zákona
Zobrazit vše
Přidejte svůj komentář (*):   
Jméno (*):
Email (*):
URL:
Kolik je dva plus tři? (**)
Předmět (*):
(*) povinné údaje
(**) kontrolní antispamová otázka
BB help BB code formátování - nápověda
Pozor! Čtěte! Pravidla diskuse na portálu StreetWork.cz
 
.Home .Odborná sekce .Fórum TP .Otázky a odpovědi .Fotogalerie .Odkazy .Partneři .Mapa portálu
.Metodika .ČAS .Členství v ČAS .Vzdělávání .Konference .Týden klubů .Cena . . .RSS kanál .Odběr novinek emailem | ČAS © 2006 - 2020 | portal@streetwork.cz