03 | 09 | 12
StreetWork.cz
Jan Keller: Tři sociální světy
Před dvěma
lety vyšlo první vydání knihy Jana Kellera nazvané Tři sociální světy: Sociální
struktura postindustriální společnosti. Kniha vyvolala obrovský zájem u
veřejnosti a její první vydání bylo během několika měsíců rozebráno. Autor v ní
dokládá a hájí tezi, že je současná společnost rozdělená do tří vzájemně se
vzdalujících světů (elity, střední vrstvy, deklasovaní) a to až k naprosté
nesouměřitelnosti. V kapitole šesté rozebírá Keller vědecké zastírání
současných společenských poměrů a v první podkapitole, která má název Nová
sociální rizika popisuje vývoj chudoby v moderní historii západních zemí a v
návaznosti na to hodnotí postavení sociální práce od poválečného období do
současnosti s nástinem aktuálních ohrožení oboru. A právě z této podkapitoly
jsou následující citace:
„Pro
pochopení způsobu jakým se (staro)nová sociální rizika v posledních dvaceti
letech postupně prosazovala, je mimořádně příhodná Paugamova koncepce tří typů
chudob (Paugam 2005: 89-92).
Pro celé 19.
Století a ještě dlouho do století dvacátého jednoznačně vládla tzv. chudoba
integrující. Dosud po celém světě rozšířena v řadě chudých zemí a lokalit.
Jedná se o situaci, kdy chudých je mnoho a představují po celé generace
reprodukovaný způsob života. Protože chudá je prakticky celá společnost, jejich
vlastní situace není nijak výjimečná a oni nejsou nijak stigmatizováni. Jejich
situace je ostatně usnadňována přetrvávajícími rodinnými, příbuzenskými,
komunitními a jinými vazbami. Ty nahrazující chybějící systémy sociálního
pojištění. V rovině symbolických reprezentací jim život ulehčuje silná náboženská
víra. V rovině čistě pragmatické bývá tato forma chudoby alespoň částečně
kompenzována účastí na nelegální ekonomice. V Evropě přetrvávala integrující
chudoba prakticky až do druhé světové války, jejíž výskyt bývá pravidlem v
předprůmyslových fázích vývoje všech zemí. Dodnes ji v Evropě najdeme například
ve velké části střední a jižní Itálie.
Druhý typ -
chudoba marginální - nastupuje v dobách prudkého hospodářského růstu
doprovázeného sociálním vzestupem naprosté většiny populace. V Evropě k tomu
došlo ve třiceti letech po druhé světové válce, v době kulminace průmyslové
společnosti. V této fázi se chudoba mění zpravidla ve výjimku. Chudých je jen
málo a jsou téměř neviditelní. Protože svými nízkými počty systém nijak
neohrožují, zájem o ně je jen okrajový. Současně se ve vztahu k nim projevuje
silná stigmatizace. Jsou bráni jako lidé neschopní adaptovat se na nové
podmínky, vina za to je přičítána jejich osobním handicapům souvisejícím často
s nevyhovujícím rodinným prostředím. Typickým neúspěšným v této fázi je člověk
s poruchami osobnosti, člověk nedisciplinovaný, navíc často alkoholik nebo
narkoman. Tito lidé stojí na samém okraji společnosti a odsudek druhých je vede
k tomu, že také oni sebe sami takto vnímají.
Sociální
práce, která se věnuje individuálnímu začleňování těchto lidí do společnosti,
má silné rysy pedagogického působení. Jejím cílem je, aby si ti, kdo zaostávají
za všemi ostatními, osvojili základní dovednosti nutné k sociální integraci.
Zároveň jim má být vštípen chybějící pocit sebeúcty a sebedůvěry.
Serge Paugam
nijak nezlehčuje první dva typy chudoby, s nimiž jeho typologie pracuje.
Chudoba a bída člověka limituje za všech okolností a brání mu rozvinout jeho
potenciál. Zvláštnosti, které alespoň poněkud usnadňují situaci chudých lidí v
obou zmíněných fázích, uvádí proto, aby tím ostřeji vynikla neudržitelnost a
šokující charakter fáze třetí.
Tím třetím
typem chudoby je v Paugamově typologii chudoba diskvalifikující. Dochází k ní
při přechodu od průmyslové revoluce k postprůmyslové společnosti. Počet chudých
opět výrazně narůstá. Cesta do chudoby vede pro část z nich skrze dlouhodobou
nezaměstnanost, pro naprostou většinu však přes nejistou práci. Právě kolem
nejisté práce se kumulují další handicapy, jako je nízký příjem, špatná kvalita
bydlení, vážné zdravotní potíže, vratká rodina, slabě vyvinuté sociální sítě.
Tento třetí
typ chudoby je šokující pro všechny zúčastněné. Na rozdíl od časů chudoby
integrující netvoří dnes chudoba víceméně přijímanou společenskou normu.
Situace rostoucího počtu chudých ostře kontrastuje s prosperitou těch, kdo si
ji dokáží udržet či dokonce zvyšovat. Šokem je především pro samotné postižené,
protože ti zpravidla vyrůstali v docela docela zajištěných poměrech a nyní
zažívají nečekaný, najednou velice strmý sociální pád. Množství postižených,
kteří pocházejí z nejrůznějších sociálních vrstev, dává vzniknout vědomí, že v
podobné situaci se může ocitnout prakticky kdokoliv. To vyvolává kolektivní
strach a celou společností se šíří obavy z budoucnosti. Na rozdíl od chudoby
marginální nyní již sám počet postižených a nejistota, kterou do všech stran
vyzařují, začínají ohrožovat sociální řád. 1)
Je zřejmé,
že Paugamova diskvalifikující chudoba je jen jiným označením pro to, co bývá
nazýváno nová sociální rizika. Paugamovy typologie lze pochopit oba hlavní rysy
nových sociálních rizik, tedy jak absenci adekvátního zajištění, tak obviňování
samotných obětí.
Ve
společnosti, která je založena na tom, že sociální jistoty se odvíjejí od
stability zaměstnání, jsou lidé s prekérními pracovními smlouvami vystaveni
nahodilostem ve všech oblastech svého života. Tím spíše, že na rozdíl od dob
integrující chudoby už nemohou spoléhat na pevná pouta rodinné solidarity a ani
šedá ekonomika je nestačí všechny vstřebat.
Ani v rovině
reprezentací nemají nic, co by připomínalo pevnou oporu, jež lidem dodávala v
trudných časech náboženská víra. Namísto toho v nich závislost na asistenčních
mechanismech vyvolává pocit sociální neužitečnosti sebeobviňování. Ten je
systematicky posilován zvenčí. Oběti deklasování jsou ze všech stran obviňovány
z toho, že jejich krajně neutěšená situace plyne z neschopnosti přizpůsobit se
„normálním“ poměrům. Nikdo nebere ohled na to, že to, co bylo normální po
třicet poválečných let, normálním být přestává.
Obviňování
obětí mechanicky přejímá všechny stereotypy z dob marginalizované chudoby. 2) Tehdy
bylo skutečně sociální vyloučení velmi často vázáno na individuální handicapy
obtížně adaptovatelných jedinců a celých rodin (duševní poruchy, špatné zdraví,
alkoholismus, ztížená vzdělavatelnost apod.). Dnes se však tato stigmatizace
zcela automaticky přenáší na velké skupiny lidí různých vrstev, jejichž jediným
handicapem je, že se nedokáží orientovat v trvalé nejistotě (nejednou dokonce i
přes to, že nemálo investovali do vzdělání).
Sociální
práce se v nové situaci marně snaží působit na dotyčné jedince a celé skupiny
pedagogicky osvětově. Nereflektuje dostatečně skutečnost, že došlo k velmi
výrazné proměně sociálního kontextu. Tuto zásadní proměnu vystihl Robert
Castel. Konstatuje, že když se v průběhu třiceti poválečných let sociální práce
oprošťovala od soukromého rázu a od nábožensky motivované charity a
profesionalizovala se na bázi veřejného statusu garantovaného státem, mohla tak
činit v rámci jednoznačně zadaného cíle - pomáhat těm, kdo sami nebyli schopni
nalézt si místo ve společnosti. Takový cíl měl smysl právě jen ve společnosti,
ve které platilo, že normální je být plně integrován. Sociální práce měla
vcelku dostatečnou kapacitu k tomu, aby pomáhala malým skupinám neintegrovaných
dohnat většinu ostatních.
Dnes se však
rozkládají právě ty stabilní sociální struktury, které zajišťovaly pevný rámec
sociální integrace. Takzvaná ekonomika vyvíjí tlak na šíření neplnohodnotných
forem práce, rozklad společnosti zaměstnání spolu s dalšími procesy prudce
zvyšuje počty sociálně potřebných. Sociální stát nemá dostatek prostředků, aby
tyto potřebné zabezpečil.
Tyto zásadní
změny se projevují v proměně charakteru běžných klientů sociální práce. Dnes už
není hlavním klientem sociální práce člověk, který trpí nějakým osobním
deficitem, ale lidé, kteří nemohou najít pevné místo ve společnosti, která se
rychle proměňuje v rovině ekonomické i sociální (Castel 2005: 27).
Před
sociální prací se tak vynořuje zásadní otázka: Jestliže se jí ne vždy dařilo
integrovat klienty do stabilních sociálních struktur, jak je chce nyní
integrovat do poměrů krajně nestabilních? 3)
Sociální
práce se dostává do nezáviděníhodné situace. Dokud ještě sociální integraci
masivně zajišťoval fungující trh práce a pojišťoval sociální stát, pak pro
sociální práci zbýval spíše jen pomocný úkol - doladit integraci u jedinců
různými způsoby handicapovaných. Dnes by ovšem stejnými prostředky měla zvládat
integraci velkých skupin lidí, které trh práce odsuzuje k nejistotě, přičemž
sociální stát má stále méně prostředků k tomu, aby je proti vzrůstající
pracovní a životní nejistotě účinně pojistil.
Sociální
práce přistupuje k tomuto novému úkolu s výbavou, kterou si pořídila při řešení
úkolu starého a mnohem méně náročného. K těm, kdo i v době rostoucího blahobytu
zůstávali chudí, přistupovala jako k někomu, komu něco chybí. Asociální chtěla
napravit, nevědoucí vzdělat, nemocné vyléčit, neadaptované adaptovat,
marginální integrovat. A všechny pak - pochopit.
Tento
přístup přetrvává, takže dnes jsou i u těch, kdo nemohou najít své místo v systému
produkce, jenže je prostě nepotřebuje, hledaný osobnostní deficity. Sociální
práce jako odborná disciplína si málo uvědomuje, že lidi „invalidní“ učinila z
jejich klientů změna pravidel hry. Tito lidé z velké části nemají žádnou osobní
vadu, kterou by bylo možno napravit. Jsou to prostě jen „normální zbyteční“.
V konceptu
nových sociálních rizik není absolutně nic, co by nám pomohlo uvědomit si,
nakolik radikálně se proměnil problém, který před námi stojí. Tento koncept
(stejně jako pojem nové chudoby, sociálního vyloučení či marginality) dokonale
zastírá, že nová sociální rizika jsou spouštěna mocnými nadindividuálními
ekonomickými mechanismy, nejsou tedy zdaleka jen důsledkem nějakého osobního
selhání.
Narůstající
potíže, jež jsou způsobeny výraznou změnou makrosociálních podmínek, se
sociální práce snaží řešit tím, že jejich veškerou tíhu rozkládá mezi
sociálního pracovníka a samotného klienta. Úkolem sociálního pracovníka je
klienta v nesnadné situaci doprovázet, úkolem klienta je snažit se sám sebe
aktivizovat. Z radikálně změněného charakteru celkové společenské situace je
zřejmé, jak problematická obě tato zadání jsou.
Pro sociální
práci je v nových podmínkách stále iluzornější klást si za cíl opětné začlenění
svých klientů do společnosti. Stále totiž žijeme ve společnosti, kde základní
podmínkou trvalého začlenění je plnohodnotný pracovní poměr, tedy právě to,
čeho se nedostává a co samotná sociální práce vytvářet nedokáže. Sociální práce
na to reaguje tím, že namísto o integraci hovoří právě jen o inzerci - o
doprovázení lidí, než si sami najdou pevnou pozici (Castel 2009: 236) 4)
Problémem
je, že při neexistenci dostatečného počtu vhodných pracovních příležitostí se z
doprovázení, původně míněného jako přechodný stav, stává stav trvalý. Situace
dotčených se nijak zásadně nemění, pouze se okrajově zlepšují podmínky jejich
přežívání. Ovšem zadání se mění - namísto zpětné integrace do společnosti se
jím stává snaha oddálit pád, anebo ho učinit alespoň o něco snesitelnějším. Jak
konstatuje Robert Castel, existuje reálné riziko, že tímto způsobem budou lidé
natrvalo začleňováni do společnosti, aniž to kdy vyústí v začlenění profesní
(Castel 2009: 237). 5)
Ještě mnohem
problematičtější je zadání pro samotné klienty. Je po nich vyžadováno, aby se
mobilizovali, aby převzali odpovědnost za svůj osud, aby se stali manažery
svého vlastního života. Podobné výzvy jsou spíše ozvěnou hesel ze slovníku pro
manažery než vážně míněnými radami. Jak konstatuje opět Castel: „Chtít po
někom, kdo nemá práci a je ve složité rodinné situaci, aby vypracoval projekt
své existence, je dost odvážné. Kdyby toho byli dotyční schopni, nepotřebovali
by, aby jim někdo pomáhal“ (Castel 2009: 242) 6)
….
Odtud krajně
paradoxní situace, ve které se ocitla sociální práce. Má za úkol sociálně
integrovat marginalizované členy společnosti do celku, který ovšem stále méně
integrovaný. A má to činit tak, že dotyční se budou každý individuálně více
snažit. Svým důrazem na individuálnost také ona pochopitelně integritu celku
dále podrývá.
Přitom jsou
dvě věci zřejmé. Jednak to, že pokud by byl dotyčný schopen prosadit se
individuálně, nepotřeboval by pomáhat se svou integrací do celku. A dále to, že
čím více se bude každý sám za sebe snažit, tím méně bude přispívat k posílení
sociální integrity. Pokud tedy sociální práce ve svém úsilí neuspěje, pak
klientovi nepomůže. Pokud v něm uspěje, přispěje tím jen k dalšímu rozložení
sociálna. Soběstační klienti už nebudou sociální integritu potřebovat.
Otevírá se
tak začarovaný kruh, který postihuje nejen samotné klienty, ale ohrožuje i
smysluplnost sociální práce. Jak konstatuje například Jacques Ion (2005: 6),
tato disciplína se vyvinula v letech plné zaměstnanosti a vysokého tempa růstu.
Měla pomáhat zejména při selhání socializačních institucí, a to především
rodiny.
S postupným
rozšiřováním forem nejisté práce a s pokračujícím úbytkem sociální integrity
stoupá poptávka po sociální práci až do nepřehlednosti. Má intervenovat na
problémových předměstích, při profesním začlenění rostoucí části mladých lidí,
při řešení školní delikvence, v komunitních sporech, v nejrůznějších případech
sociálního a psychického strádání atd. Toto zmnožení úkolů drobí její jednotu a
extrémně ztěžuje její vymezení. Současně je ohrožena ztrátou odborné
kvalifikovanosti. Je jí svěřováno rostoucí množství drobných pomocných úkonů a
do jejího řízení pronikají manažeři z jiných oblastí, kteří nerespektují
specifičnost jejího poslání.
Sama
sociální práce se tak ocitá v podobné nejistotě, v jaké žijí její klienti.
Nejasnosti panují hned v několika ohledech. Především není zřejmá budoucnost
sociálního státu, a tedy ani charakter veřejné politiky. Pokud bude tato
instituce slábnout, bude ubývat prostředků na provozování sociální práce jako
profesionalizované a státem garantované činnosti spolu s tím budou sílit
tendence po návratu k charitativní činnosti sponzorované a provozované
soucitnými laiky.
Zároveň bude
do této oblasti stále více pronikat soukromý sektor ve snaze rozjet podnikání s
novými sociálními riziky.
S tím
souvisí nejistota ohledně budoucího statusu sociálních pracovníků, jemuž hrozí
degradace. Sociální pracovníci by pak stále více záviseli na lokálně vlivných
lidech a současně by museli konkurovat dobrovolníkům, pokud by sami nebyli
privatizováni. Tento vývoj by nezůstal bez důsledků pro praktiky sociální
práce. Stále více by se odvíjely od politické objednávky a byly by pod
rostoucím tlakem mizejících zdrojů, jež jsou ještě k dispozici.“
Jakkoliv
můžeme Janu Kellerovi vyčítat, že z hlavních sociálních problémů viní téměř
bezvýhradně nadindividuální ekonomické procesy, stejně jako samotným autorem
nepopíranou levicovost, 7) faktem je, že se díky své odborné a publikační
činnosti stal jakousi českou sociologickou „superstar“ a z jeho studií otevřeně
vychází celá řada dalších odborníků ve veřejném prostoru. Jeho odbornému
přínosu je proto na místě věnovat náležitou pozornost, ač se nám může zdát
silně kritický. Z Nového Zélandu
zdraví,
Lukáš Wimmer bývalý
pracovník nízkoprahového klubu
KELLER, Jan.
Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. 1. vydání.
Praha : SLON 2010. (str. 148 - 154) ISBN 978-80-7419-031-5
1) Důrazně
varuje před možnými důsledky dalšího šíření diskvalifikující chudoby Robert
Castel: „Vždy, když se snažíte prosadit seberegulační trh, náklady jsou
obrovské, jak ukazuje pauperismus počátku 19. Století. A to tehdy přetrvávaly
ještě solidní rurální základy a silná neformální pouta solidarity. Dnes by to
mělo následky nedozírné“ (Castel 2009: 289).
2) V
sociálních reprezentacích se skutečnost, že někdo zůstává chudý v době plné
prosperity, dala vysvětlit jedině chybějící vůlí, leností a osobními
nedostatky. To všechno jsou věci, kvůli kterým si daný člověk zaslouží
opovržení (Paugam 2005: 148).
3) Tento
zásadní problém vyjadřuje ve vší stručnosti opět Robert Castel: „Až do poloviny
sedmdesátých let sociální práce pomáhala začleňovat marginální do integrovaného
celku společnosti v rámci procesu sociálního pokroku. Jak integrovat dnes, když
sám tento celek je stále více dezintegrovaný?“ (Castel 2009: 225)
4) O inzerci
se začíná hovořit ve francouzské odborné literatuře od počátku osmdesátých let
20. Století. V podstatě znamená snahu pomáhat těm, kdo ještě dlouho (možná už
nikdy) nebudou mít stabilní práci.
5) Zejména
kritika zleva v šedesátých a sedmdesátých letech 20. Století vytýkala sociální
práci, že spolehlivě integruje jednotlivce a celé skupiny do buržoazních poměrů
a do světa odcizené práce. Dnes už to sociální práci zazlívat nemusíme. Podobně
byla sociální práce obviňována, že přispívá k produkci vztahů dominance. Také
klasická kritika všemocného státu ztrácí v době globalizace leccos ze své
aktuálnosti.
6) Podobně
hodnotí situaci francouzský sociolog Jacques Ion: „Nová slova v sociální práci
jsou ozvěnou nového ducha kapitalismu: projekt, kontrakt, evaluace,
partnerství, sítě. Důraz na individuální práci s klientem je odrazem
individualizace společnosti v postindustriální fázi. Podobně autonomie a
individuální odpovědnost odrážejí ducha nové ekonomiky“ (Ion 2005: 14).
7) „A všem
recenzentům bez výjimky unikla ještě jedna drobnost. Kniha je psána z
perspektivy středních vrstev, které přestávají věřit, že se jim podaří udržet
status a kvalitu života, jež byly ještě donedávna PRÁVĚ S TĚMITO vrstvami
spojovány. Je psána z perspektivy vrstev, jimž hrozí deklasování, i když se
snaží sloužit společnosti, jak nejlépe dovedou. Přímo u kořenů je podrývána
jejich víra, že dokáží svým dětem zajistit jakžtakž důstojnou existenci.
Pokud je
obava středních vrstev z toho, že jsou obětovány na oltář profitu stále
hamižnějších a stále více krátkozrakých mocenských elit, výrazem nějaké
levicovosti, pak uctiví služebníci mocenských elit mají naprostou pravdu a tato
kniha je vyloženě levicová.“ (Z Předmluvy k druhému vydání)
|