.adresář služeb

30 | 01 | 07

ČAS

Rozhovor s Martinou Zimmermannovou

Začneme otázkou v zájmu těch, kteří neměli ve škole latinu. Co znamená Proxima Sociale?
Proxima Sociale volně přeloženo z latiny znamená blízkost k společnosti, k lidem. Vymysleli jej kolegové, kteří sdružení zakládali včele s Dr. Petrem Klímou.

A co taková "Blízkost k společnosti" dělá? Jaké jsou současné aktivity Proximy?
Proxima Sociale je občanské sdružení, které od 1995 provozuje sociální služby. Nejprve jsme začínali s Komunitním centrem Krok v Praze 12 – Modřanech, v roce 2000 jsme otevřeli další Komunitní centru Jižní pól na Praze 11 – Jižní město.
Proxima Sociale v současné době nabízí pět druhů sociálních služeb a dva programy, které mají k sociálním službám blízko.
Největší oblast, které se věnujeme jsou nízkoprahové služby, máme Nízkoprahový klub pro děti a mládež Krok (v Modřanech) a Jižní pól (Jižní město) a dále terénní programy v obou městských částech, ve kterých působíme. Právě terénní programy získali čestné uznání za svou činnost v rámci Výroční ceny ČAS za rok 2006.
Troufám si říci, že jsme jedni z mála, kteří mají terénní programy jako samostatnou službu, tzn. že naši pracovníci se opravdu pohybují pravidelně v terénu, za každého počasí. Na jižním městě děláme dokonce terénní program bez jakéhokoliv zázemí, což je velmi náročné. V rámci ostatních terénních programů provozujeme tři maringotky, které slouží jako zázemí pro naše pracovníky a klienty a jeden klub, který má velmi blízko k nízkoprahovému klubu pro děti a mládež. Jedná se o klub Garáž, který byl původně vybudován s klienty terénních programů a my ho pořád vnímáme jako součást služeb, které nabízíme klientům na ulici.
Další služby, které provozujeme jsou Azylový byt pro matky s dětmi, Občanská poradna a Job klub – poradenství pro nezaměstnané. Nabízíme i programy primární prevence pro základní školy v regionu Prahy 12 a realizujeme probační program pro mladé prvotrestané pachatele.
Když se zamýšlím nad tím, co ještě děláme, tak bych mohla dlouho jmenovat aktivity, kterými se zabýváme. Jsme jedni z realizátorů komunitního plánování Prahy 12, aktivně spolupracujeme s naší partnerskou organizací v Hamburku, poskytujeme metodické vedení nízkoprahovým klubům a terénním programům, realizujeme výkon dobrovolnické služby, spolupracujeme s ostatními poskytovateli sociálních služeb v Praze 11 a 12 a realizujeme velký evropský projekt „Sociální integrace v Praze 12“.

Věnujme se Vašim nízkoprahovým aktivitám... Rozvíjíte jak nízkoprahové kluby, tak terénní práci. Co Vás k tomu vede?
Nízkoprahový klub a terénní program byly služby, které jsme začali nabízet ihned po otevření Komunitního centra Krok v roce 1995. Na území hlavního města jsme nejspíše byli první, nevím, jak v rámci České republiky.
Nízkoprahové služby prostě bereme jako součást Proximy. Když se řekne Proxima Sociale tak většina lidí si vybaví právě tyto služby. Jsou hodně vidět a to i díky osobnostem, které Proximou prošli – Dr. Petr Klíma, Jindra Racek, Vláďa Bodlák, Alena Vosáhlová a další.
Od začátku působíme v regionech, které tyto služby potřebují. Např. v rámci komunitního plánování v Praze 12 si místní občané vyjádřili, že by v lokalitě užili určitě ještě jeden nízkoprahový klub. To nás vede k tomu, že tyto služby jsou pořád potřebné a je po nich poptávka. Naše služby mají na co navázat a po těch letech už nikomu na ulici nemusíme zdlouhavě vysvětlovat, co je streetwork a kdo je kontaktní pracovník.

Proxima je takový "pevný sloup" nízkoprahových služeb. Dvanáct let jste stále na špici, u vzniku metodiky, v centru dění? Jak se Vám to daří?
Byli doby, kdy jsme na špici stáli s několika málo organizacemi. V současné době kvalitních organizací přibylo a jsem ráda, že nás většina zainteresovaných řadí stále na pomyslný vrchol. Proxima se vždy snažila stát v centru dění, spolupracovat s ostatními subjekty, načerpávat nové trendy a zkušenosti. Nikdy jsme nechtěli stát jako solitér v poli. Snažíme se i nadále být „in“. Účastníme se vzdělávacích kurzů, seminářů, máme zástupce v různých pracovních skupinách.

Vaše sdružení kuje dlouhodobě pikle s kolegy z Německa... S kým spolupracujete, jak to probíhá a jaký je pro Vás přínos?
Když Petr Klíma v roce 1995 založil Komunitní centrum Krok navázal spolupráci s německých kolegy z Hamburku. Němečtí kolegové v čele s Timem Kunstraichem či Tonym Elichem nám pomohli formulovat naše myšlenky, stáli při zrodu naší práce a v počátcích nám poskytovali určitou formu supervize. O něco později jsme začali spolupracovat s obdobním zařízením jako jsme my – Kinder und Famielen zentrum v Hamburku, které realizuje mnoho sociálních a komunitnich projektů. Jedním z nich je i provoz nízkoprahového klubu Burkwedel a projekt Baumspiel platz. Právě s pracovníky z těchto projektů máme v současné době nejbližší kontakt. Letos už potřetí se bude konat projekt „Poznejme se na vodě“, který je vyústěním naší spolupráce. Projekt spočívá v realizaci týdenní akce pro klienty, a to buď v ČR nebo v Německu.
V roce 2004 jsme začali také spolupracovat s Vyšší odbornou školou v Hamburku. Právě jeden z jejich studentů u nás realizoval půlroční stáž. Byla to pro nás i pro naše klienti velmi zajímavá zkušenost. 

Má Proxima zájem expandovat? Setkáme se časem s Vaším nízkoprahovým klubem u každé stanice metra?
Proxima se do budoucnosti určitě nebrání nějaké expanzi, ale v současné době jsou dva důvody, proč už jsme museli ve třech pražských městských částech odmítnout realizaci buď nízkoprahového klubu či terénních programů.
První důvod se týká především toho, že Proxima si ve svém strategickém plánu stanovila záměr i nadále poskytovat kvalitní sociální služby. Abychom mohli tyto služby poskytovat kvalitně, potřebujeme mít dostatek pracovníků, kteří budou ve službách zastupitelní. Také to znamená dostatečný management, který se bude starat o další provozní, technické, personální a finanční záležitosti. Proxima ještě v roce 2004 měla 12 zaměstnanců, v současné době jich má 21. Zůstali jsme ve stejných prostorech a rozšířili jsme služby. V tuto chvíli se potřebujeme stabilizovat a najít prostředky, jak posílit organizační strukturu organizace.
Druhý důvod je důvod finanční. Každá z odmítnutých městských částí sice nabízela nějakou finanční podporu, ale ta nikdy nebyla dostačující. Současná dotační politika jen velmi těžko podporuje nově vzniklé služby. Expandovat, znamená vložit do začátku více finančních prostředků, abychom mohli vytvořit funkční tým, v dobrých prostorech. Bohužel i s tím souvisejí peníze pro aparát, který je nutný k tomu, aby se služby uživily. Organizace našeho typu si už nemůže dovolit stát pouze na pracovnících přímé práce, kteří dělají úplně všechno.

Jakým způsobem vybíráte pracovníky? Co má člověk dělat, pokud chce pracovat v Proximě? Jak vnímáš nabídku a poptávku na trhu práce nízkoprahových programů?
Pracovníky vybíráme zcela normálním způsobem, tzn. veřejným výběrovým řízení. Máme úplně stejné požadavky jako každá sociální služba. Máme možná štěstí v tom, že sídlíme v Praze, kde je plno vysokých a vyšších odborných škol a tudíž i víc potencionálních pracovníků. Bohužel právě možná ta Praha je pro nás někdy i past, neboť nabízí o hodně větší finanční ohodnocení na různých postech než zbytek České republiky a s tím mi leckdy konkurovat nemůžeme.
S nabídkou práce samozřejmě také oslovujeme naše dlouholeté dobrovolníky, stážisty nebo sympatizanty. Ve výběrovém řízení stojí přede mnou často čerství absolventi různých škol a více častěji také ti, co je teprve studují. Mám pocit, že věk zůstává už léta stejný, tzn. že se stále se na tyto pozice hlásí lidé mezi 22 – 25 lety.
Mám pocit, že poslední dobou ubylo zájemců o pozice v nízkoprahových programech. Od této doby, co do České republiky pramení peníze z EU, je hodně obtížné sehnat kohokoliv. Je mnoho organizací, které zaměstnávají spousta koordinátorů vzdělávacích programů, a to je práce, která je v teple, za dobré peníze a pracovní doba je mnohem příjemnější.

A nyní k Tobě osobně, Martino. Ze streetworkera jsi najednou dostala na ředitelský post Proximy. Sedíš tedy na židli, na které se vystřídali Petr Klíma, Vláďa Bodlák a Věra Krekáňová. Jaké to pro Tebe je?
V sociální branži se pohybuji od roku 1997, naplno pak od roku 1999. Šest let jsem pracovala na ulici, pak rok v našem Azylovém bytě. V roce 2004 odešel z vedení Komunitního centru Krok po 9ti letech Vláďa Bodlák, v roce 2005 Věra Krekáňová a Jindra Racek, který stál 5 let v čele Jižního pólu a tak se to nějak sešlo a jsem tady.
A jaké to pro mě je? Je to velmi náročné. Kdysi měla Proxima dvě autonomní komunitní centra v čele se svými řediteli. Centra byla v hodně věcech samostatná. Centra měla svůj rozpočet, systém porad, supervizí, metodik. Když jsem v roce 2006 nastupovala na pozici ředitele, nastupovala jsem už do nové koncepce, kterou jsme rok předtím vymysleli. Nová koncepce spočívala v tom, že teď vystupujeme jednotně pod hlavičkou Proxima Sociale, která má jednoho ředitele a všechny služby mají stejný metodický základ, a to ať už jsou poskytované na Jižním pólu či Kroku.
Je pro mě pořád těžké přijmout ten fakt, že se nesetkávám se všemi pracovníky, tak jak jsem na to byla zvyklá. Řadu z nich vídám jen občas. Musím se učit řadu nových věcí a bude mi trvat ještě dlouho než se některé věci naučím. Je to náročné, ale je to pro mě velká výzva. Někdy si říkám, že toho mám dost, ale pak vstanu, otřepu se a jdu dál.

Co tě v práci nejvíce těší a naopak, co Tě nejvíce vyčerpává?
Co mě baví, asi to, že jsem pořád blízko sociálních služeb. Asi mě pořád také baví to, že to co Proxima dělá, má smysl.
Nejvíce mě asi vyčerpává to, že nemám čas na své zaměstnance, na to s nimi v kanceláři promluvit o běžných věcech, pomalu se zahrabám do většího množství papíru a občas jsem vytočená z toho, že zazvoní jeden telefon, který znamená dva dny práce, kterou jsem vůbec neměla naplánovanou a pozdrží neméně důležité věci. Bohužel jako nezisková organizace, která je stále závislá na svých donátorech pro nás znamená občas sklopit oči, zatnout zuby a udělat co donátor žádá.

Zvládáš realizaci velkého evropského grantu. Co Vám to přináší a jaké jsou naopak nároky spojené s administrací grantu?
Evropský grant, který realizujeme, je opravdu velmi náročný. Před 2 lety jsme se museli přes jednu noc rozhodnout, zda do tohoto grantu půjdeme jako konečný příjemce nebo do toho vůbec nepůjdeme. Tenkrát jsme totiž grant připravovali ještě s dalšími třemi organizacemi, z nichž jedna měla vzít celou zodpovědnost na sebe. Bohužel tato organizace si to 2 dny před odevzdáním žádosti rozmyslela. Rozhodli jsme se vzít veškerou zodpovědnost na sebe. Dnes už toho nelituji, i když před rokem, když jsme odevzdávali první monitorovací zprávu, jsem si celou dobu říkala, že nám to za to nestojí. Nejnáročnější na celém projektu je administrativa a dodržování různých evropských předpisů, které se často mění. Projekt je také spojen s velkou zodpovědností, když uděláte něco špatně, tak vám stát zpětně peníze neproplatí. Všechny dokumenty se musejí archivovat ještě 10 let po skončení projektu a kdykoliv v této době může přijít kontrola, která vám i takto zpětně nemusí některé vaše náklady uznat. Jelikož máme zodpovědnost za 15 milionu korun, tak to není lehké. Velká náročnost je také ve spolupráci s našimi partnery.
A co to přináší? Pro Proximu určitě 4 skoro jisté miliony po dobu dvou let. To že jsme mohli začít čerpat z evropských peněz nám umožnilo získat peníze na počítačové vybavení, máme z čeho částečně pokrýt provozní náklady a hlavně máme mzdové prostředky. Evropský grant nám umožnil zaměstnat fundraisera. Mezi hlavní přínos také patří to, že administrace nám dala hodně zkušeností a dnes víme, jaké chyby v dalším projektu už udělat nechceme, na co si dát pozor, apod.

Co bys doporučila těm, kteří o sepsání žádosti na evropský grant přemýšlejí?
Dobře sestavit rozpočet a nezapomenout na to, že minimálně jeden člověk se na plný úvazek bude věnovat administrativě s projektem spojené. Mít vlastní prostředky na účtu. Pokud nemáte vlastní rezervy, budete se dostávat do velkých finančních problémů. Platby se totiž poskytují až po předložení dokladů, které dokazují vaše výdaje. Bohužel doba mezi žádostí o platbu a skutečně provedenou platbou může být i tři měsíce. A samozřejmě spolupráce s řídícím nebo kontrolním orgánem, který má tyto granty na starosti. Vyplatilo se nám to. Začali jsme s nimi spolupracovat ještě během žádosti a spolupracujeme dodnes.

Získali jste čestné uznání Výroční ceny za rok 2006. Byl pro Vás loňský rok v něčem specifický? Vnímáš to tak, že jste udělali loni něco mimořádného, nebo spíš byla oceněna kontinuita Vaší práce?
Čestné uznání Výroční ceny byl pro nás velký úspěch, zvláště pak pro pracovníky, kteří se pracují v terénních programech. Myslím, že díky ceně získali uznání za to, co v roce 2006 zvládli. V roce 2006 se nám na Jižním městě podařilo znovu obnovit terénní programy, které jsou klientům nabízeny a to bez jakéhokoliv zázemí pracovníků. Přestáli jsme obnovu cílové skupiny. Samozřejmě, že čestné uznání vnímám i jako ocenění naší dlouholeté práce. Myslím, že lidé zejména v týmu nízkoprahových programů, měli z ocenění velkou radost. Dostali zpětnou vazbu, že to co dělají, dělají dobře a že si toho někdo všiml. Každé ocenění, nebo jenom to, že projdeme hodnocením kvality s velmi dobrým výsledkem, dává naší práci další smysl.

Nějaké vzkazy?
Chtěla bych na tomto místě poděkovat všem svým kolegům za to, že odvádějí velmi dobrou práci a bez nich by Proxima Sociale nebyla považována za kvalitního poskytovatele. Také bych chtěla poděkovat jednomu našemu kolegovi z oboru, který navrhl terénní programy pro Časovanou botu.