.adresář služeb

23 | 01 | 07

ČAS

Rozhovor s Martinem Holišem

Martine, můžeš se profesně představit?
 V oboru se pohybuji od roku 1999, kdy jsem absolvoval kurz organizovaný o.s. Ratolest Brno, pod názvem Příprava streetworkerů. Po kurzu mi ředitelka sdružení nabídla práci – nedrogový streetworku se sídlištní mládeží. Takže od roku 2000 do konce roku 2005 jsem pracoval jako streetworker bez zázemí na sídlišti v Brně Bystrci. Měl jsem jako koordinátor na starost taky vedení týmu, jehož počet v závislosti na dotacích kolísal, a celkem jsme realizovali streetwork s většími či menšími úspěchy v 5 lokalitách Brna. Už od roku 2003 jsem se podílel na přípravě spolupráce s vybudováním programu v lokalitě Vinohrady a Líšeň a od začátku roku 2006 jsem vedoucím týmu programu NZDM Likusák, který realizuje jak klub tak terén na sídlištích Vinohrady a Líšeň. Co se týče profesního přesahu, jsem se snažil vždy angažovat v ČASu, nyní se budu podílet na lektorování kurzů pro dobrovolníky, lektorovat s M. Zimmermannovou terénní práci na kurzech a jako bonus jsem se zapojil jako hodnotitel do hodnocení kvality ČAS. Naposledy jsem připomínkoval metodiku terénní práce pro ČAS ve spolupráci s Ostravskou univerzitou.

Pokud si vzpomeneš na svoje začátky v oboru, co se Ti vybaví? Jaké to bylo první rok na ulici, kde jsi čerpal zkušenosti?
Na začátky vzpomínám hodně s údivem. Dnešním novým pracovníkům vůbec nepřijde divné, že pracují podle manuálů, že existuje asociace, že existují pracovní skupiny, hodnocení kvality, hromada kurzů, relativně docela dost odborníků na to či ono, supervize, metodická vedení, zařízení dobré praxe, speciální dotační programy napasované na NZDM a terén atd. A to už ani nemluvím o tom, že jsme měli na sedm lidí k dispozici jedno či dvě PC, mobily jen soukromé, že jsme se tísnili ve dvou místnostech, neměli na nic peníze, práce mohla skončit ze dne na den neobdržením grantu a že jsme nonstop museli jak na ulici klientům tak na úřadech a v médiích vysvětlovat a obhajovat to co děláme. Vybavuje se mi tedy pocit nedostatku a nejistoty. Co nechybělo bylo nadšení, chuť něco takového dělat, snaha ty věci vymýšlet, kreativita a řekl bych že i takové punkové nasazení dělat si to všechno na koleně. Listoval jsem v bulletinech Éthum, což byla má záchrana, internet fungoval málo, takže to bylo o izolaci. Pokud bych měl jmenovat, kdo a které zařízení byly a jsou pro mě formující, tak je to jednoznačně Alča Vosáhlová, Aleš Herzog, Michal Zahradník a Petr Klíma, ze zařízení PVC Blansko a pražáci Proxima Sociale.

Kdo byli Tvoji klienti v Bystrci? Co jsi s nimi řešil?
Tehdejší klienti byli hodně alternativní, subkulturní, experimentovali s drogami, měli školní problémy, byli většinou na školách, do kterých chodili míň než „hodné“ děti. Na počátku to byli lidi, kteří měli konkrétní problémy s jakoukoliv drogou (práce jako forma forma prevence). Pak jsem se ve své práci orientoval hodně na realizaci volnočasových aktivit v rámci práce s klienty na ulici. Sociální služby vydefinované formou pojmosloví NZDM či SW nebyly, nebylo se o co opřít. A tak se s klienty scházelo, občas se zrealizovaly volnočasové aktivity a nebylo taky málo toho co se s klienty řešilo, a co dnes nazýváme informační servis, poradenství, situační intervence anebo předání klienta do návazné péče. Jenže se to tak nejmenovalo, později už ano. Další „generací“, přestože se tyto generace postupně prolínaly a nebylo možné práci takto ostře podle skupin oddělit, byli tvůrci graffiti.

Pracoval jsi dlouho se sprejery. Můžeš představit svou práci?
Ke sprejerům jako k subkultuře jsem se dostal na konci roku 2002. Zakázka zněla jednoduše - nejsou tu legální plochy, můžeš nám pomoci? Sprejerská komunita byla v Brně na svém vrcholu, nikdo si nevěděl s několika stovkami „nájezdníků“ v městském prostoru rady. Výsledkem byla velká kampaň za legální plochy pro graffiti v Brně, jež se skládala z mnoha aktivit, jež měly upozornit na stávající nevyhovující a zablokovanou situaci, měla rozjet debatu o celém tématu tvorby graffiti mezi mládeží. Vůbec poprvé v rámci Brna někteří z nich vystoupili z podzemí a ilegality a semkli se ke společnému cíli – tzv. legálům. A tak byla práce plná jednání s úřady, komunikace s médii, komunikace a plánování se sprejery na dalších aktivitách. Taky jsem si mohl v praxi vyzkoušet, jak se pracuje s tak specifickou skupinou, co se s nimi dá dělat, kde jsou limity práce.Po dvou letech se nám podařilo město přesvědčit, že přidělením ploch nemá co ztratit, někteří sprejeři spoluzaložili své občanské sdružení Canart jež plochy spravuje a jež si už vyjednává věci samostatně beze mě a já práci opustil.

Jak je na tom graffiti scéna v ČR nyní? Sleduješ ji?
 Scénu sleduji jen zpovzdálí, spíš to beru jako uzavřenou kapitolu. Taky si všímám, že i téma graffiti je mezi současnými klienty opravdu jen minimálním tématem, pokud vůbec je. Graffiti se vrátilo zase do podzemí anebo do galerií, mainstreemový boom už opadl. Na současném graffiti se mi líbí spíš legální a propracované věci, streetartové nápady a experimenty s graffiti ve formě práce s různým materiálem. Dokáži taky ocenit propracovanost písma u některých ilegálních graffiti, práci některých sprejerů s prostorem a dokreslování veřejného prostoru.

Opustil jsi terén a začal budovat nízkoprahový klub. Jaký byl pro Tebe tento přechod?
První věcí je každopádně ta, že jsem postoupil zdánlivě v hierarchii od streeta z ulice k vedoucímu týmu, který dělá terén i klub. Uvědomil jsem si jednu věc, a to tu že dobrý kontaktní pracovník je stejně tvrdé a náročné řemeslo jako funkce „šéfa“. Že ten posun byl jen po pomyslné hierarchii, které rozumí lidé jako profesní posun po žebříčku, a že díky takovémuhle nazírání bereme práci jednoho (např. šéfa) za náročnější a práci druhého (např. streeta) za míň náročnou a někteří takříkajíc za práci nejnižší. Teď už se dívám na pomyslný postup tak, že jsem se sice přesunul, ale jakoby nevyšvihl. Teď si uvědomuji natvrdo, že kontaktní pracovník na klubu nebo na ulici dělá stejně jako já stejně náročnou práci. Druhá hodně silná zkušenost z přechodu je ta, že jste najednou posunutí do role vedoucího, teda osoby která vede tým v tom nejširším slova smyslu. Najednou jsem v sobě musel „zalívat“ jiné části mé profesní osobnosti – vedení týmu, přemýšlení dost daleko do budoucna, koordinace aktivit v delším horizontu, práce s neustálou inovací, sepisování metodik a jejich zavádění do praxe, vychytávání much v programu. Suma sumárum, stal se ze mě trochu manažer v sociální službě, který dbá na to aby stroji nechybělo nic zvenčí ani zevnitř a aby skřípal co nejmíň. Byla to pro mě výzva, která ale pořád trvá, pokud si uvědomíte že v téhle roli funguji cca 13 měsíc.

Klub Likusák byl rovněž nominován na Výroční cenu ČAS. Co se Vám v uplynulém období povedlo?
V našem programu NZDM Likusák se toho od začátku roku povedlo dost. Nemá smysl to tady popisovat všechno. Je to výsledek snažení týmu z Likusáku, týmu z Ratolesti Brno a taky je to dílo ČASu a lidí kteří tu práci tvoří. Když to vezmu popořadě, na nominaci je nejspíš ta rychlost a to množství aktivit které jsme v týmu za ten jeden rok zvládli. Myslím si, že se nám povedlo v rekordním čase vybudovat kvalitní tým, zvětšit a vybavit prostory klubu (venku i uvnitř), prakticky totálně pozměnit a oslovit novou klientelu a zavést terénní práci v obou lokalitách, vybavili jsme se metodikami, zapojili se do vzdělávání i pracovní skupiny, oddělili jsme se a máme samostatnou pobočku mimo kmenovou organizaci atd. Když se ohlédnu, tak už bych ten trysk nechtěl zažít znovu. Všichni jeli na sto devadesát procent, dělalo se souběžně milion věcí a bez nadšení a zápalu by to málokdo zvládl. Bez přehánění si myslím, že se nám povedlo vystavět program který je na nadprůměrné úrovni.

S čím se naopak potýkáte?
On ten raketový nástup přinesl i to, že se sice udělalo hromada práce, ale někdy není možné to všechno nové uhlídat. Jde o to, že každý člověk má své hranice, pracovní doba není nafukovací a věci si mají taky pomalu sedat, aby byly kvalitní. Ale asi obecně se teď jako ostatní programy potýkáme se zaváděním standardů MPSV, s plánováním služby, s osobními cíli, dohodami. K tomu se váže další obava – snesou klienti tyhle změny? Nezvýšíme tím práh nízkoprahového programu tak že ho klienti nebudou ochotní překročit? Taky nejsme spokojení s možnostmi vykazování naší práce formou statistiky výkonů, ale bohužel jiná verze evidence výkonů je pouze buď za peníze anebo spíš není.

Na "stará" kolena studuješ vysokou školu - sociální práci. Jak ti jde vzhledem k Tvému pracovnímu nasazení studium? A má cenu pro "profíka" distančně studovat VŠ - jaká je kvalita studia?
Já začal školu studovat v době, kdy má kolena byla ještě „mladá“. Pak jsem studium pustil k vodě a pak se k němu zase vrátil. Cenu to rozhodně má. Obávám se, že hotová jakákoliv vyšší škola v oboru než střední je nutnost a já nechci kvůli takovéhle prkotině jako je štempl opustit práci která mě neskutečně baví. Bohužel pro mě jsem se kdysi dostala studoval školu, která je orientovaná spíš na vědu, výzkum, na sociální politiku, na teorii. Takže jako praktik skřípu zuby nad stavem školství – jmenovitě nad rozevřenými nůžkami toho čemu se říká školství (příprava na praxi) a praxe. Ale abych jen neremcal, díky škole mám docela přehled, dokážu se učit nové věci, prakticky se pořád učit, vím kde co hledat, kam s čím zajít, taky mně škola zbavila docela rychle toho pohledu „hned se vším hotový“ a dokážu kriticky přemýšlet. No a možná je to přesně to, co mi ta škola měla dát a dala a já jsem na začátku remcal na něco co je v pořádku.

Když se podíváš na to, jak fungují nízkoprahové kluby v ČR, jak bys je zhodnotil? Kde jsme a kam jdeme?
 Jakoby zčista jasna – i když to zčista jasna není – přišel čas oddělit zrno od plev. Jakoby skončilo období hájení a zimního spánku pro spoustu programů. EU dokázala podpořit hromadu dobrých projektů a aktivit a hodlá v tom ještě pár let pokračovat, máme tu nový zákon o sociálních službách včetně vyhlášky, na spadnutí jsou inspekce MPSV v těch zařízeních které se pro toto směřování rozhodly, ČAS a lidi kolem něj letí tryskem dopředu ve spoustě oblastí které práce obnáší. Všechny tyhle věci se nějak v čase setkaly, spojily a doba kdy nebylo potřeba mít vydefinované co, s kým, proč, za jakým účelem a s jakým efektem dělám jsou už dávno pryč. Teď záleží na šikovnosti každého programu, organizace ale hlavně oboru jako celku, jak se s těmi všemi výzvami popere. Znamená to podle mě to, že do budoucna tu budeme mít menší množství programů, než jsme zvyklí. Ty co přežijí budou jiné a nebudou mít možnost se vrátit tam odkud vyšly. Taky si myslím že to bude přínosné ve všech směrech – programy se tímhle dodefinují jak vnitřně, tak navenek. Efekt to bude mít jednoznačně kladný ve vztahu ke klientům – budeme čitelní a průhlední. Tahle čitelnost a průhlednost bude výhrou taky ve vztahu ke společnosti reprezentované úřady, školami, rodiči atd. Taky sponzoři a dárci budou vědět, že takový program dělá tohle, pro tyhle a s tímhle efektem. Pro mě je ideálem budoucnosti pracovník, který pokládá pracovní otázku vždy se záměrem společné práce na přínosu pro klienta, a taky klubu ve kterém je každá mini činnost a každý předmět jasně zdůvodnitelný přínosem pro klienta či skupinu klientů.

Tvoje manželka Hela pracuje rovněž v oboru (vede nízkoprahový klub PVC Blansko). Jaké to je, když jste manželé a zároveň kolegové? Bavíte se doma o práci?
Musím říct, že tématu práce se doma nevyhneme. Ale rozuměj tomu tak, že se sem tam na nějaké téma pobavíme, řekneme si kam jedeme, proč. Dokonce si někdy řekneme vzájemně i o radu, názor, doptáváme se na to jak se to dělá „u kolegů“ vedle. Taky si dáváme echo ohledně toho kde se co důležitého děje, ať nám něco neuteče. Takže tématu práce věnujeme vzájemně doma průměrně pár minut, jestli vůbec tolik. A pokud to můžu srovnat s jinými páry, které spolu žijí, a přitom se jejich práce diametrálně liší, tak jsme na tom dokonce lépe než oni! Takže my si to ze sebezáchovných důvodů nedovolujeme, tématům se s přehledem vyhýbáme. Měli jsme vlny, kdy jsme tomu propadli, ale to bylo hrozné, jelikož nám začala další „šichta“ a to bylo fakt náročné. Dáváme si na to pozor a funguje to.

Nějaké vzkazy?
Chci poděkovat lidem z programu i organizace za nasazení a lidem okolo ČASu, zejména tahounům oboru. Lidem z oboru chci vzkázat, aby se nebáli se setkávat s jinými v oboru, aby sem tam zvedli zadek a udělali něco pro obor, aby o své práci přemýšleli a aby se jim neztratil kvůli údržbě stroje zvaného program právě klient, jako to nejdůležitější, proč se to jedinečné co tu děláme vůbec děje.

Díky za rozhovor
Aleš Herzog a Jiří Kocourek
kancelář ČAS