.adresář služeb

11 | 05 | 11

Nízkoprahový klub EXIT

NZDM - sociální služba či volnočasovka?

Přihlásí-li se dítě do Lidové školy umění, nebo do kroužku stolního tenisu, očekává se, že z něj bude muzikant, nebo se naučí hrát ping-pong. Zjednodušeně řečeno to jsou hlavní cíle snažení těch, kteří aktivitu vedou. Od dítěte to vyžaduje pravidelnou docházku a od rodičů zase zájem o to, co dítě dělá. A často nejen to. Rodiče musí s dítětem doma cvičit, vozit ho na zápasy, dohlížet na jeho vybavení a také ho sem tam podpořit, když to chce vzdát. To vyžaduje od obou stran určité vlastnosti - cílevědomost, pravidelnost, schopnost to nevzdávat, když se zrovna nedaří, překonávat momentální nechuť jít na trénink. V neposlední řadě to všechno stojí nějaké peníze.

Navštěvuje-li dítě nějakou sportovní, nebo uměleckou aktivitu, zažívá něco, o čem se málo kdy v souvislosti s tím mluví. Nejenom, že dítě získá určitou dovednost, ale také - a v určitém ohledu možná důležitější - vědomí, že něco umí, něco dokázalo a je svým okolím PŘIJÍMÁNO . A protože dítě na té cestě za dovedností bylo nuceno obětovat nějakou tu námahu, pomalu si uvědomuje, že bez ní se v životě toho mnoho dokázat nedá. Získává tak pomalu pocit důležitosti svého odříkání a roste mu sebevědomí.

Co ale nabídnout těm dětem, které nemají potřebné nadání, nebo se jim rodiče z nějakého důvodu nevěnují? Nebo, co je horší, nebyly svými rodiči vedeny k odříkání si momentálních tužeb ve prospěch nějaké pravidelné činnosti směřující k určitému cíli? Kde mohou tyto děti zažít pocit důležitosti a radosti z případného úspěchu, nebo vůbec pocit přijetí své osoby?

Někdy to takové děti řeší „po svém“. Když „nic neumí“, když nemají příležitost „někam patřit“ (rodina, kroužky, sportovní oddíly atd…) alespoň začnou hrát dobře role outsiderů a průšvihářů, kteří se sejdou v jedné partě, kde se „konečně cítí doma“.

Jedním ze zájmů naší společnosti je snížení, nebo úplné odstranění rizik vzniku sociálně patologických jevů. Věnují se peníze na prevenci, protože kdo je v obraze ví, že je to levnější, než následná represe. Ekonomický dopad tohoto levnějšího modelu se však dá těžko spočítat a hlavně je to dlouhodobé a tudíž nepopulární a nepopulistické opatření.

Mezi nejčastěji uváděné faktory, které přispívají k odstranění rizik nežádoucího chování dětí a mládeže patří:

Ovšem existuje ještě jeden faktor, který ostatní zmíněné překrývá - schopnost dítěte, nebo mladého člověka mít sám sebe rád - vážit si sebe sama. Ne ve smyslu jakéhosi narcistického zalíbení v sobě samém, ale mít o sebe zájem, mít příjemný pocit ze své přítomnosti - stejně tak, jako by mělo mít radost z přítomnosti druhého člověka a zájem o něj. Tento faktor se ukazuje z pohledu vzniku sociálně-patologických jevů jako nejzásadnější.

A pokračujme v úvahách dál - podle našich zkušeností navštěvují nízkoprahová zařízení děti, které mají většinou společné následující charakteristiky:

Navštívíte-li „nízkopraháč“, uvidíte na první pohled volnočasový klub. Jeho návštěvníci hrají fotbálek, tancují break-dance, hrají karty, malují, nebo si prostě povídají. Všechny tyto činnosti neslouží ale k příjemnému trávení volného času, nebo k získání předmětné dovednosti. Jsou pouhým lákadlem a pomáhají při práci přítomným pracovníkům klubu. Jejich úkolem je vytvořit a udržet VZTAH k návštěvníkovi klubu. Pro pracovníka je vztah jedním ze základních nástrojů další práce. Díky tomuto vztahu zažívá návštěvník klubu zájem o svou osobu. Vztah s sebou nutně také nese dialog, založený právě na vztahu JÁ - TY. Dialog, ve kterém se mimo jiné uplatňuje konfrontace s názory pracovníka klubu, s pravidly klubu atd. Jedná se o princip, který rozpracoval známý filosof Martin Buber, kdy ukazuje, jak se člověk stává lepším pouze na základě správně nastaveného dialogu a zájmu o svojí osobu. V praxi to potvrzují úspěšné projekty z USA (Big Brothers Big Sister), z Německa (Balu und Du a ČR, kde ho známe názvem Pět P.)

V nízkopraháči si tedy “nehrajeme“ s dětmi a dospívajícími pro hru samotnou, pro vítězství, pro postup do vyšší třídy. Když se pracovníkovi podaří za pomocí návštěvníků klubu zorganizovat vystoupení break dance, kde oni sami účinkují, je to skvělé. Účinkující jsou v tu chvíli ti „nejdůležitější lidé na světě“. A o to jde. Nabídnout prostředí, kde se o druhého člověka zajímají. Kde respektují, že nemá vytvořené ony výše popsané návyky a přesto se mu věnují.

Co mně osobně trochu vadí je, že Zákon o sociálních službách vnímá NZDM z pohledu vstupu do služby stejně jako „domov důchodců“. Zcela v něm chybí zohlednění specifik způsobů práce s cílovou skupinou NZDM. Pracovníci potom musí zbytečně vymýšlet krkolomné postupy, jak legitimně vykazovat svojí odvedenou práci. Stává se totiž, že pracovník spolu s budoucím uživatelem dojdou k zakázce až po nějaké době, přičemž to neznamená, že pracovník nepracuje. Nemůže však svojí práci legitimně vykazovat.