05 | 03 | 15

StreetWork.cz

Rozhovor s Lenkou Čuprovou

Rozhovor s Lenkou Čuprovou, která získala Časovanou botu v roce 2012. O jejím působení v NZDM Likusák od začátků její práce na klubu až po její, snad dočasné, přerušení. Otázky se týkají jak vnímání nízkoprahových služeb v ČR, tak konkrétních oblastí, kterým se Lenka, v rámci oboru, věnovala (Streetwork online, Rozvojové audity). Kromě toho poodhalí i něco málo ze svého nynějšího cestování.

Jak ses dostala k práci v NZDM a jaká byla tvoje profesní dráha?

K práci v NZDM jsem se dostala poměrně náhodně. Po bakaláři Sociální pedagogy jsem si řekla, že je čas něco dělat a začala jsem si shánět práci. Nikdy jsem nepatřila k těm, kteří po této prací toužili a věnovali se jí ve volných chvílích při studiu. Měla jsem tak akorát představu, s kterou cílovou skupinou pracovat nechci a nulovou praxi. V té době sháněli někoho do Likusáku. A potom moje profesní dráha odstartovala raketovou rychlostí. Vlastně tak rychlý to nebylo, protože mě do Likusu napoprvé nevzali - myslím, že to můžeme klidně označit za jednu z největších chyb Martina Holiše:-), ale já to nevzdala a přihlásila se do dalšího výběrka, který bylo asi za měsíc. A to mě vzali, asi abych je příště zas neotravovala. V oboru jsem byla 5 let (prozatím), takže pokud to můžu nějak hodnotit, tak první rok jsem byla jak v Jiříkově vidění. Bylo to pro mě něco úplně nového, nejen práce s klienty, ale i kolegové, všichni ti lidi, kteří se v oboru motají. Neuvěřitelné barevné prostředí, pokud považujete černou za barvu. Ze začátku jsem se úplně nemohla rozhodnout, jestli se mám smát nebo ne. Všichni to brali tak strašně vážně, mluvili o práci v nízkoprahu tak zasvěceně, samá metodika, individuální plánovaní, Herzog, projekt sem, kontrola tam a mne to nepřišlo jako až taková věda. Pak mě to začalo vážně zajímat, začala jsem víc poslouchat, víc číst, víc si všímat a taky jsem posbírala nějaké zkušenosti a sebejistotu. Taky se sešlo to, že já jsem začala víc myslet a Martin zas potřeboval víc prostoru, takže mě začal posílat místo sebe na různá setkávání, dohazovat nějaké nabídky. Poslední 2 roky jsem s kolegy pracovala na vytvoření pobočky Likusu a spolupracovala s ČAS na některých jejich projektech.

Zavzpomínej prosím na své začátky. Jaké byli tvé představy o NZDM předtím, než jsi tam začala pracovat a nakolik se lišily od reality?

Jak jste už asi pochopili z předchozí odpovědi, tak když jsem nastoupila do NZDM, byla jsem v tomto směru tabula rasa. Což asi vypovídá něco o tom, jaký jsem byla student, ale je fakt, že pokud můžu moji nevědomost na něco svést, tak o nízkoprahových službách ve školních škamnách nepadlo slova a to ani nemluvím o Standardech kvality. Před odjezdem jsem se několikrát dostala k rozhovorům, kdy si někteří kolegové stěžovali, jak ti praktikanti ze škol chodí nepřipravení a nic neumí. Myslím, že od toho by ty praxe měli být, abychom jim to ukázali. O tom jaké má člověk k této práci dispozice, to už je samozřejmě jiná. Jen jsem tím chtěla říct, že někdy je lepší člověk, který se učí vše od začátku než člověk, "který už všechno ví". Když se vrátím zpátky k otázce, tak jsem měla tu výhodu, že nedošlo k žádnému střetu mezi mými očekáváními a realitou.

Nízkoprahové služby fungují v ČR „už“ 25 let, ČAS oslavil loni 15 let. Jak ty osobně vnímáš vývoj těchto služeb? Jaké hlavní změny bys zmínila?

U začátku jsem nebyla, některé věci znám z vyprávění a musely to být zajímavé časy. Určitě došlo k profesionalizaci od punkových začátku. Což ve mě občas vzbuzuje pocit a obavy z určité sterilizace. Příliš mnoho kolonek, do kterých se chceme, občas musíme, napasovat, že se tam může ztrácet jak klient, tak pracovník. Ale furt to dělají lidi, kteří do toho přinášejí osobní přístup, atmosféru, energii, a to mé obavy mírní.

Velkým zlomem byly Standardy kvality sociálních služeb. Já už jsem přišla do „standardizovaného nízkoprahu“ a vlastně furt je kolem toho spousta debat a nejasností jak NZDM a některé činnosti do Standardu napasovat. Dle mého jsou občas přijímány příliš dogmaticky. Osobně jsem přesvědčena, že je tam velký manévrovací prostor. Pokud služba ví, proč dělá věci po svým, umí to vysvětlit a nebojí se argumentovat, tak to většinou projde, i když je to více či méně vzdálené klasickému modelu. A to je dobře, že jsou služby odlišné, nabízí různé činnosti, je tam různá míra zapojení klientů nebo celé komunity. NZDM a celkově nízkoprahové služby nejsou schopny kvalitně fungovat na základě jednotné šablony. Myslím, že dochází k většímu zviditelňování oboru, většímu propojování a spolupráci s dalšími institucemi. Návrat k terénní prací, rozvoj on-line práce, sociální podnikání, lepší a větší servis co se týče vzdělávání pracovníků, děje se spousta věci.

Sleduješ nějaké změny u cílové skupiny? Změnil se nějak zásadně životní způsob tvých prvních klientů v porovnání s těmi posledními?

Určitě se to mění a vyvíjí. Klienti jsou různí v různých městských částech, v různých městech, každá skupinka žije něčím jiným, a pokud žijí tím stejným, tak to každá skupinka žije jinak. Ale nevím, jestli jde o zásadní změny, to asi ne.

Co mi připadá, že stojí za zmínku (ale je to jen z mého působení v Likusu, v jiných klubech to může být diametrálně odlišné):

- Kratší životnost klientů v klubu - Klienti nevydrží v klubu tak dlouho, aby pro mě nadále platilo, že je to čekárna na dospělost. Myslím tím délku kontaktu se službou, ne čas strávený na klubu. Nevím čím to je, napadá mě, že je víc možností kam jít, klienti jsou flexibilnější, schopnější, podnikavější, potřebují čím dál víc nových podnětů. V terénu se to tolik neprojevuje.

- Vylidnění klubu a návrat k terénu - minimum klientů na klubů. Nevnímám už skoro žádnou potřebu mít takovýto prostor. Na druhou stranu s klienty, kteří klub vyhledávají a navštěvují, jsou rozhovory podstatně na jiné úrovni. Těžko říct jestli je to klientem, pracovníkem nebo tím, že je na rozhovor klid a čas. Možná kombinace všeho. Návrat k terénní prací mi přijde jako obecný trend. Když už se konečně podařilo postavit domeček, tak je na čase ho zbořit.

- MTV mládež - já nevím, jestli je k tomu potřeba něco dodávat… více mainstreamu, méně subkultur. Více odhalené kůže a lesku, méně dredů a piercingů. Více sexu, méně vzrušení.

- On-line mládež - k tomu taky asi není moc co říct. Všichni jsou on-line a mění to dynamiku a charakter komunikace. Potenciálu on-line práce se NZDM chytla od začátku a daří se jim ji zdárně využívat ku prospěchu služby. I když to samozřejmě otvírá spoustu nových otázek, na které ještě nikdo nesepsal odpovědi.

- Jsou slušnější - čímž nemyslím, že by byl velký rozdíl v tom, jak se chovají ve škole, k rodičům, ve svém volném čase. Řekla bych, že ty témata, která se u našich klientů objevují, jsou furt stejná a ani intenzita projevu se výrazně nezměnila. Takže co jsem tím chtěla říct je, že mají jiný vztah k nám k pracovníkům nebo ke službě jako celku. Není tam už takové zkoušení hranic, porušování pravidel, provokování, což by přirozeně mělo přijít s každou novou skupinou. Možná už jsou zvyklí žít ve světě sociálních služeb.

To je tak co mě napadlo. Ještě jednou upozorňuju, že nehodnotím celkovou situací klientů NZDM v ČR. To bych si netroufla, jsou to jen takové moje postřehy z Likusu. I tak mám pocit, že by se mnou kolegové možná v některých věcech nesouhlasili. Zvlášť ten poslední bod, kdoví co se teď děje na klubu.

Spíš jsem zvědavá, jak se situace změnila, co jsem pryč a kam se to bude ubírat v budoucnu. Ať už se jedná o financování, posuny v zákonu o sociálních pracovnících nebo vůbec osud nízkoprahových služeb v rámci balíku sociálních služeb.

Co vnímáš v práci v NZDM jako nejobtížnější? Jaké jsou podle tebe limity v práci v NZDM?

Za nejobtížnější považuji plně zvědomění si limitu práce v NZDM.

Pro nového pracovníka, který plný ideálů z vysoké školy, všemi metodami sociální práce mazány, zjišťuje, že v reálným světě sociální práce to nefunguje tak jak mu bylo předkládáno. Že klient nepovažuje za problém to co pracovník, že klient má jiné tempo než pracovník, že to, co by bylo pro pracovníka otázka jednoho odpoledne a mírně zkažené nálady, je pro klienta proces na půl roku, ze kterého jeho ego vychází zas o trochu víc pošramocené, že i když do něčeho investujeme hodně času a energie, tak o to prostě klienti nemají zájem, že většina poradenských rozhovoru probíhá vlastně "mezi řečí". Takže naučení se určitě citlivosti a radosti pro mála vítězství (nemyslím tím vítězství nad klientem, ale klientovo vítězství) a malé posuny. A tím i toho, že na některá témata NZDM nestačí a stačit nebude.

Hned vedle toho co se pracovník vyrovnává s tím, že neví, jestli dělá svoji práci dobře, protože nevidí ty pokroky, které očekával, tak se tu objevuje další obtíž a tím je okolí. Já jsem se nikdy necítila dobře ve vysvětlování toho, co vlastně dělám a proč to dělám. Dokážu vysvětlit, co dělám za práci, smysl, cíle, důvody proč je těžko měřitelná efektivita, dokážu uvést příklady a metafory. Problém není v tom, že by to bylo nepochopitelný, ale že to lidi nechtějí pochopit. To pro mě osobně bylo velmi těžký. Je vlastně vcelku jedno, jestli jde o laickou veřejnost či o odborníky z jiných institucí, reakce bývají v podstatě stejný, akorát slovník se liší. Tajně doufám, že se situace zlepšuje. Myslím, že tato skepse k poměrně náročné práci může být hodně demotivující a i existenční pro službu. Na druhou stranu se stáčí rozhlídnout a je vidět, že tuto práci dělají povětšinou lidé, kteří na názor veřejnosti vcelku kašlou, případně je baví bojovat s větrnými mlýny. Stejně velký obdiv všem, kteří to dělají dnes a denně.

Dalším limitem je, že NZDM nebo celkově nízkoprahové služby mi občas přijdou jak svět pro sebe. Nízkoprahové služby ale nejsou samospasitelné a nestačíme na všechno, co naší klienti řeší. Myslím, že tam jsou ještě velké limity, co se týče předávání klientů a vůbec zasíťovaní v rámci lokality. Je to jedna z věcí, na které služby poslední léta hodně pracují a NZDM začínají být otevřenější spolupráci s OSPOD, školami, výchovnými ústavy, atd. Je náročné tam ustát balanc mezi tím, co máme ve veřejných závazcích, co nabízíme klientovi a tím jak vyjít vstříc jiné instituci. Je to taky hodně o lidech, kteří tam sedí. Někde to funguje, někde to bude trvat, než na ty místa dosedne nová generace.

Jak hodnotíš fungování ČAS? Co z jeho aktivit ti přijde nejpřínosnější?

Já jsem za ČAS a za způsob jakým funguje strašně ráda. Sdružuje, vzdělává, vystupuje, zaštiťuje, kontaktuje, organizuje… Já vlastně ani nevím, co všechno ČAS dělá, ale myslím, že tím velmi podporuje zvyšování kvality nízkoprahových služeb v ČR.

Nemůžu, nebo spíš nechci, vyzdvihnout některou z aktivit, kterým se ČAS věnuje a označit ji za nejpřínosnější. Ať už jde o vzdělávání, konference, výjezdy do zahraničí a vůbec komunikace na mezinárodní úrovni, komunikace s našimi zákonodárci, audity, jednotlivé projekty jako Streetwork online nebo Restart shop. Osobně oceňuju hlavně tu komplexnost.

Co říkáš na změny, které proběhly na poli auditů ČAS?

Já jsem se stala hodnotitelem až s novou metodikou, což byly audity myslím od roku 2013, a už i tam vlastně došlo ke změnám. U předchozích verzí jsem nebyla ani na straně hodnoceného zařízení, takže nemám osobní zkušenost. Obecně se mi směr, kterým se audity ubírají, líbí. Méně tvrdých kritérií, jen to co musí být splněno, a více toho zajímavého, toho podstatného. Což je na druhou stranu náročnější na zjišťování, to v metodikách popsáno nebývá. Hodnotitelé musí být schopni vytvořit atmosféru, která je pro takový rozhovor vhodná. Nejsme tam jako inspektoři, spíš jde o kolegiální rozhovor, což může být ze začátku dost matoucí. Některá témata jsou velmi zajímavá a někdy vznikají až supervizní situace. Je to náročný proces pro všechny strany, ale ať už to zařízení prošlo s jakýmkoliv výsledkem, tak jsem z toho měla vždy pocit, že absolvování auditu bylo pro danou službu hodnotné. I pro mě. Kromě úpravy formálních nedostatků, kterou většinou zvládnou ještě před tím, než nám metodiku pošlou, tak se projde vlastně celou službou, ale ne tak slepě jak jí prochází standardy. Služba nedostává jen podněty co zlepšit, ale i zpětnou vazbu a ocenění toho jak pracuje. Ve finále to má všechno pěkně sepsány a vytištěné, jen zarámovat, pověsit na stěnu a při příchodu do práce vždy pokleknout :-)

Pracovala jsi také v projektu Streetwork on-line. Jakou budoucnost předpovídáš tomuto způsobu práce?

Velkou. V podstatě všechno se dneska dá dělat on-line, takže tato práce nebude výjimkou. A jsem ráda, že projekt pokračuje. Z dálky sleduju nové příspěvky a život na jdidoklubu.cz i na Facebooku Nízkoprahy. Vypadá to, že to pěkně šlape, což všem, kteří na projektu dělají, strašně přeji.

A čemu se vlastně věnuješ nyní v zahraničí?

Já se teď vlastně nevěnuju ničemu moc konkrétnímu, ale nemám pocit, že bych se flinkala. Pozoruju lidi, navštěvuji místa, poslouchám příběhy, naučila jsem se objednat si pivo ve třech nových jazycích, taky jsem se naučila dojit kozy a v podstatě vím všechno o tom jak vést hostel. Využívám webu workaway.info (možná se bude někomu hodit) a pracuju po různu za stravu a ubytování. Možná by se mohla na jdidoklubu.cz udělat nějaká sekce, kde by se inzerovaly práce a brigády v rámci ČR tímto způsobem, pro naše klienty. Myslím, že někteří by stravu a ubytování ocenili. Nebo jinou komoditu. Původně jsem chtěla taky navštěvovat nízkoprahové služby, ale nějak sem to vypustila (tímto se omlouvám Martine Zikmundové za kontakty, které mi zbytečně poslala). Ale teď budu mít pár týdnů opravdu volno, tak třeba. I když ona si sociální práce člověka stejně vždycky najde…

Jestli máš nějaký vzkaz či přání určené kolegům z nízkoprahových služeb v ČR, sem s ním.

Kolegové z nízkoprahových služeb v ČR, přeji Vám silné nervy, zdravý rozum a taky hodně legrace.

Děkuji za tvůj čas a odpovědi a přeji mnoho spokojenosti na tvé další cestě.

Tomáš Žák