|
02 | 07 | 14
StreetWork.cz
Rozhovor o individuálním plánování
Na otázky
časopisu Sociální práce/Sociálna práca odpovídal Aleš Herzog. Rozhovor vyšel v
čísle 3/2011.
K čemu je
podle vás individuální plánování dobré?
Osobně
individuální plánování vnímám jako systematické úsilí o to, aby každému
jednotlivému klientovi byla zvolená sociální služba užitečná, měla pro něj
reálný přínos.
A před
zavedením standardů sociální pracovníci o užitečnost služeb neusilovali?
 Určitě
usilovali. I teď, když lektoruji kurzy individuálního plánování, mnoho
pracovníků, kteří se na začátku křižují, že individuální plánování nedělá a
nesnáší, na konci říká: „Aha, vždyť to my vlastně děláme, jen tomu neříkáme
individuální plánování. Učím totiž „integrující přístup“, kterou propojuje
lidem plánování s běžnými činnostmi, s normálním přemýšlením o klientech.
Nicméně
zákon nám přinesl určitou změnu. Například v nízkoprahových klubech jsme se
zabývali práci se skupinou a s jedinci na pozadí skupiny, v terapeutických
komunitách se dělala skupinová terapie, v pečovatelské službě nebo v domovech o
seniory se často přemýšlelo „plošně“, „o všech“. Rozhodně jsme nevěnovali naši
energii každému. Standardy důrazně zaměřily pozornost na přínos služby pro
každého klienta. Dříve byla spousta energie byla věnována klientům neoblíbeným,
agresivním či naopak „hodným“, bezproblémovým, ale někteří uživatelé služeb
proplouvali.
Jak se tedy
individuální plánování změnilo?
Teď budu
zobecňovat, nebylo to tak všude: Před zavedením standardů kvality nebylo
zvykem, aby sociální pracovníci hledali každému klientovi podobu služby na míru
tak, aby mohl dosáhnout maximálního užitku. Když klient přišel s nějakou
zakázkou, tak jsme ji splnili, ale plánovaně jsme se jeho životní situací
nezabývali. Neměřili jsme a nekontrolovali jsme reálný dopad užitku našeho
zařízení v životě klienta.
Plánování
nás také nutí soustavně se ujišťovat, zda je klient v nepříznivé sociální
situaci? V pobytových službách se ptáme: "Co klient nemůže? Jaké
dovednosti nemá či ztrácí?" A ve službách prevence pak: "Co potřebuje
překonat? Co špatného mu v životě hrozí?" Tedy si ujasňovat, jak a zda vůbec
máme zasahovat.
Po zavedení
standardů se z techniky „individuálního plánování“ stal nařízený průběh služby
určený pro všechny v garantované minimální kvalitě.
Ani záchodky
nezabraly…
Před lety
jste se snažil rozpoutat diskusi ohledně aplikace legislativy do procesu individuálního
plánování s klienty. Sociální služby jste přirovnal k veřejným záchodkům a
snažil jste se čtenáře oslovit, překvapit a možná i šokovat. Zdařil se váš
záměr o nastartování diskuse?
Záchodky
byly pochopeny jako protest proti standardům a jsou můj nejčtenější článek.
Bohužel! Dostal jsem (ale neveřejně) mnoho ohlasů. Ostře, a někdy až zle, mě
kontaktovali kolegové inspektoři, vyčítali mi, že se s „vaničkou vylije i
dítě“. Naopak dost lidí hodnotilo text kladně a dokonce jsem byl požádán, zda
může být přepracován do divadelního představení na vánoční besídku jako vtip
pro organizaci, která standardy nemá ráda…
Já přitom
tím článkem chtěl, abychom nastartovali diskusi o různých cestách, kterými by
šlo standardy kvality naplnit. Potřeboval jsem jasně sdělit, že služby
pracující rychle s klienty - jako jsou například terénní programy, kontaktní
centra, telefonická krizová intervence - musí mít procesy uzpůsobené svému
charakteru.
Čím to je,
že se nedaří rozpoutat diskuse k věcem, které lidi pálí?
Radši diskutujeme
v hospodě a z toho nejsou žádné výstupy. Lidi spíš čekají, že jim cestu ukáže
nějaká hlava pomazaná. Říkám tomu „rakousko-uherské" dědictví v nás. Voláme:
„Tak nám přesně řekněte, jak to máme dělat! Jak to po nás chcete?“ a to místo
toho, abychom začali sami přemýšlet. To je cesta do pekla! A pak to doplňuje
naše druhá tvář, a tou je následná nespokojenost s toho cizího moudra, které
jsme si tak strašně vyžádali. Opět v hospodě nebo jinak neveřejně říkáme:
„Každej inspektor to říká jinak“. „Je to pakárna!“ a to místo hledání své
vlastní cesty, za kterou bychom museli nést odpovědnost.
Přes
počáteční námitky dohodoplánování mezi inspektory uspělo
Teze vašeho
nejméně oblíbeného článku jste využil k nastavení konceptu individuálního
plánování, který jako lektor dále předáváte ostatním sociálním pracovníkům.
Můžete nám o dohodoplánování říci něco víc?
Na základě
způsobu jednání s toaletářkou vzniklo dohodoplánování, které nabízí co nejmenší
možný způsob dokumentace, zaznamenání jednání se zájemcem, uzavírání smlouvy a
individuální plánování.
Dohodoplánování
vyšlo z toho, že v terénní práci na otevřené drogové scéně nevíme, zda se s
klientem, kterého nyní potkám, ještě někdy uvidím. A čas našeho setkání je z
velké míry ovlivněn klientem. Vychází z jeho možností a potřeb (což jedna ze
základních ustanovení zákona 108/96 Sb.). Čili pokud klientovi vysvětluji, že
jsem streetworker, ptám se jej zda bere drogy, a výsledek je, že ano, že teď
potřebuje injekční stříkačky, a nic dalšího, tak je to také, byť minimální
podoba jednání se zájemcem, uzavření dohodo, stanovení individuálního plánu
včetně jeho revize. I když to celé trvalo pět minut. Individuální plánování
můžeme tedy zahlédnout a popsat i na jednotlivých dílčích činnostech služeb.
Vše stojí na
klientem akceptovaném cíli spolupráce. Výhodou je snížení dokumentačních
aktivit pracovníků při některých, stále se opakujících činnostech.
Jak se vám
podařilo dohodoplánování prosadit mezi inspektory kvality?
Vždycky,
když něco píšu, vyžádám stanovisko od lidí, kteří mají v něčem rozdílný
profesní názor. Pokud by to výrazně rozporovali, text nezveřejním . Jeden z
lidí, kterému tímto děkuji za bezplatnou oponenturu, je Honza Syrový. Text o
dohodoplánování jsem mu poslal, a on jej neshodil. Na nedávných dvou konzultačních
dnech inspektorů kvality většina z inspektorů naznala, že s minimalizací
dokumentačních nároků na uzavírání dohody a plánu nemá žádný problém. Ono
prosazení nakonec šlo hladčeji, než jsem čekal.
Pro koho je
dohodoplánování určeno?
Primárně pro
velké a přetížené nízkoprahové služby, jako jsou terénní programy, kontaktní
centra nebo nízkoprahová denní centra v Praze. Nicméně jej může pro některé
činnosti využít i jiná služba. Musím zdůraznit, že dohodoplánování se vztahuje
ke stále se opakujícím běžným činnostem služby, jako jsou vydání polévky,
výměna injekčních setů, poskytování základních informací. Je to určeno pro
případy, kdy máme na klienta čas pět minut při výměně injekční stříkačky.
Jestliže se
dohodoplánování zaměřuje na rutinní činnosti klientů, nemůže svádět pracovníky
k rutinnímu a standardizovanému výkonu sociální práce? Nebrání zohledňování
jedinečných životních situací klientů?
Já doufám,
že ne! To, že zjednodušíme formu záznamu do nějakých typických činností, by
nemělo vést k ignorování unikátních životních situací klientů. V České asociaci
streetwork se rozvíjí a učí koncept KONTAKTNÍ PRÁCE, který umožňuje se
pracovníkům dívat na každé setkání s klientem jako na jedinečnou
příležitost.Celé dohodoplánování stojí na tom, že když dochází k něčemu
unikátnímu a nestandardizovanému, tak pracovník musí vše zohlednit a
zaznamenat.
Do
formuláře?
Vždycky
nemusí vznikat formulář, pracovník může těch pár řádků zaznamenat na papír a
založit do dokumentace klienta. Takto lidi individuálně plánovat učím. Život je
složitý a vše nejde nacpat do formuláře. Já jsem hrozně protiformulářovej!
Vypadá to,
že máte s formuláři problém?
Často se
setkávám s tím, že organizace jdou cestou formulářů. To je to
„Rakousko-Uhersko“. Jedno zařízení si půjčí od druhého zařízení formulář
obsahující osobní cíl, kroky, rizika a podobně a pak to hromadně distribuují
svým klientům, ať to vyplní a něco tam napíší. V textech, které jsou na
internetu, nabízím několik velmi odlišných způsobů, jak plánovat a
zaznamenávat. Každý typ služby by měl hledat svoji cestu.
„Individuální
plánování propojuje naši živou praxi s pamětí.“
Cílem
individuálního plánování tedy není cár papíru…
To není.
Snažím se propojit požadavky standardů v oblasti individuální plánování s tím,
co já jako Aleš dělám pro svého klienta. Překvapivě to jde docela snadno.
Individuální plán je záznam domluvy s klientem. Odpoví to na otázku, proč
vlastně službu potřebuje, k čemu to má být, co kdo z nás udělá. Pak vím (za
týden, 14 dní), na co se mám klienta zeptat. Můžu zjistit, co se povedlo a co
ne. Individuální plánování propojuje naši živou praxi s pamětí a s tím, co
chceme sdělit kolegům. Bez tohoto sociální práce nejde dělat, protože když si
podstatné věci nezaznamenám, tak si je nemám šanci zapamatovat. Natož předat
kolegům!
Co vás jako
inspektora kvality na individuálním plánování nejvíce štve?
Organizace
věnují mnoho energie formálnímu naplnění standardů, aniž by jim to cokoliv
přineslo zpět. Často mají naštvaní pracovníci přinutit klienty, aby ty
"zatracený" papíry vyplnili, něco si tam vymysleli. Dále mě mrzí
špatné pochopení termínu osobní cíl, který se přepisuje z jednoho papíru na
druhý napříč organizacemi. Každé plánování podle mne má začít u nepříznivé
situace a ne u osobního cíle. Musíme si s klientem nejdříve pojmenovat to, co
se mu v životě nedaří, a proč je zrovna u nás. Pak se nám bude společně lépe
plánovat a k něčemu to povede. Navíc nás to udrží v identitě sociálních služeb.
Kdo by měl
podle vás s klienty individuálně plánovat?
V posledních
letech jsou znatelné snahy o budování identity sociální práce a posilování
kompetencí sociálních pracovníků. Určitě je dobře, že se zvyšuje laťka, a
nedosáhne na ni každý. Někteří naši klienti beroucí drogy se ptají, co mají
udělat pro to, aby mohli vykonávat moji práci. Říkám jim, budete toho muset
udělat docela dost. Nebrat, studovat vyšší odbornou nebo vysokou školu,
vzdělávat se…
Na druhou
stranu úspěšné organizace v naplnění standardů jsou ty, které zvládnou propojit
úsilí všech pracovníků v přímé práci a jejich porozumění procesům kvality. Tam,
kde si říkají "zaměstnáme jednoho sociálního pracovníka, on to zařídí a my
si budeme nadále dělat svoje" to dopadne špatně...
Ing. Mgr.
Aleš Herzog Od roku 1998 se věnuje práci v oblasti nízkoprahových zařízení pro
děti a mládež (působil 8 let v nízkoprahovém klubu PVC v Blansku) a terénních
programů pro uživatele drog. Nyní vede Terénní programy o. s. Sananim, které
pracují s injekčními uživateli drog v Praze. Provozuje web www.individualniplanovani.cz.
Je inspektor sociálních služeb.
Rozhovor
připravili Eliška Barochová a Roman Baláž. Vyšel v časopisu Sociální
práce/Sociálna práca v čísle 3/2011, které se věnovalo individuálnímu
plánování. Celé číslo ke stažení na www.socialniprace.cz
Odkazy na
texty:
|