21 | 05 | 14
StreetWork.cz
Komentář k profesnímu zákonu
Dnešní
situace okolo profesního zákona není z pohledu „diskusí kolem“ ničím nová
Jako
realizátor a moderátor dvou kulatých stolů, jednoho workshopu a aktér několika
internetových diskusí cítím potřebu vyjádřit se k diskusím o tzv. profesním
zákonu. Ne za organizaci, pro kterou pracuji. Ne za obor, který mám rád. Pouze
a jen za sebe.
Ano, o
návrhu věcného záměru profesního zákona sociálních pracovníků se konečně
diskutuje. Diskuse se vede různě a lze v ní najít několik názorových táborů,
jejichž rozdílné postoje vychází z jedné premisy - stav sociální prací v ČR
není optimální a mělo by se s tím něco udělat. Určitá mě neznámá skupina lidí,
která je diskutujícími často (a možná mylně) označována jako „vzdělavatelé“,
přišla s myšlenkou profesního zákona. Myšlenka zakořenila na MPSV, které se jí
ujalo, pověřilo úředníky, vytvořilo pracovní skupinu, angažovalo připomínkující
orgány a vytvořilo první dvě verze profesního zákona, jehož druhou verzi
postoupilo (ne vždy obvyklé) veřejné diskusi.
Diskutující
jsou vesměs navázání na systém sociálních služeb. Jedna skupina diskutujících
tvrdí, že profesní zákon sociálních pracovníků je věcí, kterou oni sami a jim
podobní nepotřebují, v ničem jim nebude užitečná a jen je bude v jejich
dennodenní praxi otravovat. Jedním dechem ale poukazují na to, že jiná skupina
sociálních pracovníků, se kterými jsou často ve styku („a mnohdy se nestačí
divit“), tento zákon potřebuje jako sůl. Druhá skupina diskutujících označila
tvůrce profesního zákona, nazvala ho „vzdělavatel“ a vrhla se do výčtu
(víceméně pochybných) výhod, které mu po případné implementaci profesního
zákona budou přistávat na jazyku jako pečená holoubátka. V tomto případě jde o
sporné implikace, za kterými se zřejmě skrývá strach silných organizací a
jejich seskupení s vyšlapanými cestičkami k pecím s pečenými holoubátky. Tato
skupina profesní zákon jednoznačně odmítá a jistě by s velkým uspokojením
přijala možnost, že o sociální práci v ČR nebudou rozhodovat sami sociální
pracovníci, ale organizace, které je zaměstnávají. Třetí skupina diskutujících
vidí příležitost se současným stavem sociální práce v ČR něco udělat a tak
hledají, navrhují, připomínkují, více či méně konstruktivně diskutují a čekají,
co se bude dít dál.
Všechny ty
diskuse mají charakter navýsost spolkový a notně nejednoznačný. Doporučuji
všem, kteří se některé z diskusí pasivně či aktivně účastnili a všem, které
naše (sociálních pracovníků) diskuse zajímají, ať si přečtou dva kratičké texty
Karla Čapka O lidech spolkových (1934) a O dvojích činitelích (1937). Pro
získání úsměvného odstupu jsou ideální.
Čapek v
prvním z nich s laskavě lidským nadhledem kritizuje způsoby vedení občanské
diskuse k výsadbě stromu v obci, jenž má svým budoucím vzrůstem dodávat vážnost
obci a svým budoucím stínem oblažovat unavené pocestné. Diskuse o záměru a realizaci tohoto
bohulibého a prestižního společného díla se svým průběhem stane diskusí sama o
sobě. V přítomnosti obecních velevážených a za doprovodu patřičné okázalosti
nevede k původnímu cíli. Strom nikdy nereprezentoval obci a nikdy nepomáhal
svým stínem unaveným lidem na cestách. Prostě nikdy nebyl vysazen, jen se o něm
okázale diskutovalo.
Ve druhém
textu se věnuje kritické charakteristice dvou typů lidí (kterými jsme snad
všichni). Jedni neobyčejně rádi a s nevyčerpatelnou iniciativou navrhují, co by
se veřejně prospěšného mělo stát a kdo by to měl udělat. Druzí pak vytrvale
tvrdí, že to přece jen tak nejde, že věc prostě není tak jednoduchá. Je až k
podivu, jak se tito lidé ve společnosti harmonicky doplňují. Jak píše Čapek:
„Je příjemné navrhovat, co by se mělo stát v obecném zájmu, ale je neméně
příjemné odvrátit to od sebe a svého dosahu.“ Současně ale píše, že má-li se
udělat něco nového nebo něco napravit, musí se najít pár iniciativních lidí,
kteří řeknou: „Safra, není to sice jednoduché, ale mělo by se to zkusit; my se
toho nebudeme bát!“
Oba téměř
osmdesát let staré články výstižně charakterizují dnešní diskuse o profesním
zákonu sociálních pracovníků, o nás účastnících diskuse i o našich základních
motivacích a stimulech, které na nás působí. Představíme-li si návrh věcného záměru
profesního zákona jako plánovaný výkop jámy pro vysazení obecně prospěšného
stromu, je třeba o tom nejen planě diskutovat, a navrhovat, kdo jiný by měl co
udělat. Je třeba říci, co právě já udělám pro to, aby legislativa v budoucnu
poskytovala sociálním pracovníkům tolik potřebnou oporu pro účinný výkon
sociální práce s lidmi, kteří ji pro svůj život nutně potřebují.
„Tak to by
se mělo dít především; ale já vím, není to tak jednoduché.“ (Karel Čapek, O
dvojích činitelích, 1937)
Roman Baláž
|