29 | 01 | 14

ČAS

Supervizoři ČAS uspěli II.

V prosince 2013 dokončili po osmi letech své supervizní postgraduální vzdělání Michal Zahradník a Eva Vernerová. Položili jsme jim pár otázek.

Po 8 letech jste úspěšně dokončili své supervizorské studium. Gratulujeme. Při té příležitosti se ptáme co teď jste a co umíte? A jak se v tom cítíte? :-)

Michal Zahradník: „Je po vánocích a já mám dojem, že jsem takový nějaký zpomalený. Jsem kdo jsem, ale jak mám vědět, kdo jsem :-) Ale vážně. Raději bych mluvil o "stávání se". Pevně doufám, že (nejen) prostřednictvím (nejen) supervize se stávám více tím, kým mohu být. Co umím? - jsem snad citlivější k potřebám supervidovaných a také k potřebám svým. Více si uvědomuji klienta a jeho prospěch na pozadí společného setkávání v supervizi. Pevně doufám, že jsem kompetentnější snášet nejistotu při společném hledání jedinečného řešení nebo přístupu. Jsem si snad více vědom různých úrovní hranic a limit, včetně těch výsostně svých.“

Eva Vernerová: „Cítím úlevu. Bylo zdlouhavé dát dohromady všechny podklady, zároveň bych necítila "košer" dělat supervizi a nedotáhnout tvar.“

Jak jste vnímali celý proces supervizního vzdělávání asociace? Na co důležitého si pamatujete?

Michal Zahradník: „Proces jsem vnímal jako souhru většinou šťastných okolností. Vše vznikalo organicky na základě vize a přesvědčení Petra Klímy, že tak to má být. Všechno to nasedalo na to, co jsem já sám v té které chvíli potřeboval. Jednou to byla výzva, podruhé silná zpětná vazba, potřetí "přidržení u"... Proces byl z mnoha různých důvodů nestandardní (a možná i proto trochu nadstandardní). Nelze do žádné řeky, a už vůbec ne do téhle, vstoupit dvakrát.

Vzpomínám na Petrovo: 'Zahrado drž moč!' (čímž myslel, mlč a nechej ostatní, aby si mohli sami na věci přicházet). Vzpomínám na silné okamžiky na seminářích, kdy se náhle lidé ukázali v novém světle, více autentičtí... na chvíle, kdy se objevila netušená souvislost...  a taky na skupinu lidí, kteří se stále více stávali přáteli.

Je toho hodně a aby ne za osm let života.“

Eva Vernerová: „Byl to experiment, který jsme spoluvytvářeli, takže byla příjemná i nepříjemná překvapení, důležité pro učení byla atmosféra zkoumání a chuť experimentovat a objevovat, potom dobrá parta a jasně, že guru Petr Klíma.“

Je něco, na co se při supervizi specializujete?

Michal Zahradník: „Na dobrý a vyvážený pracovní vztah a na jedinečnost každého setkání :-). Těší mne moci být v supervizi tvořivý.“

Eva Vernerová: „Myslím, že to není specializace, spíš styl, kontraktuji, dělám dynamicky, používám techniky a humor a mám úctu ke každodenní práci supervidovaných.“

Co má zařízení udělat, abyste jej supervidovali?

Michal Zahradník: "1. Ujasnit si, že chtějí supervizi. 2. Ujasnit si, co, alespoň obrysově, od supervize očekávají. 3. Promyslet, jaký typ supervizora by jim mohl poskytnout, to co očekávají. 4. Jestliže zjistí, že bych to mohl být třeba já, je optimální se na mne nezávazně pozeptat těch, kteří se mnou mají zkušenost. Jestliže si stále ještě myslí na mne, mohou mi poslat zprávu a počkat několik dní, než odpovím (obvykle mám tak pět až šest zjišťovacích otázek). 5. Ujasnit si po té, co si přečetli otázky, jestli jsem to opravdu stále ještě já, s kým chtějí pracovat. Zjistí-li, že ano, odpovědět na moje otázky.

Dále už pak obvykle následuje první kontraktovací schůzka - ideálně za přítomnosti zadavatele (to je ten člověk, co to všechno platí a tak má právo a vlastně i povinnost sdělit, co si od supervize poptává). Dále záleží na tom, jak jsou pracovníci ve využívání supervize sběhlí - pokud málo, obvykle domlouváme tři až čtyři setkání na zavedení supervize a po vyhodnocení se domlouváme dále, buď se rozejdeme anebo pokračujeme za zpřesněných podmínek dále.

Stačí to takhle popsat? Pokud ne postupujte od bodu 4 dále:-)

Eva Vernerová: „Je fajn vědět, když pracovníci ví, co hledají, jak cíl, tak formu, která jim v supervizi vyhovuje a zvolí si, že tomu můj styl odpovídá. A pokud neví, co potřebují, tak si to neujasní stejně jinak, než že zvolí supervizora a s ním zkouší.“