26 | 09 | 13

StreetWork.cz

Rozhovor s Jindrou Exnerem

Povídání s dlouholetým terénním pracovníkem a vedoucím nízkoprahových služeb Proximy Sociale.

Jak ses dostal k práci v oboru?

Vlastně někdy na střední mě začala bavit literatura, filozofie, psychologie, film. Bavily mě příběhy, motivy, to co stojí v pozadí lidského jednání. Takže jsem hodně četl a začal jsem si myslet, že jsou i jiné hodnoty než peníze. No a to se odrazilo i ve volbě další školy, kdy jsem si vybral sociální práci a ne práva nebo ekonomku..... A protože jsem vždy trčel v punku, squattingu a podobných subkulturách, tak mě přišlo zajímavé dělat na ulici, takže streetwork byl takovou logickou volbou. Když jsem psal práci o squattingu v ČR, tak mi ji připomínkoval Petr Syrový, s kterým sem se setkal ještě na Ladronce, takže prostě dobrá karma.

Co tě motivovalo k práci v pomáhajících profesích?

V zásadě jsem nikdy nechtěl pomáhat. Bavilo mě poslouchat lidi, to co povídají, co se jim děje v jejich životě, jak to řeší nebo neřeší. Ale že bych měl nějakou zásadní potřebu pomáhat lidem, tak to mě naštěstí minulo. Když nad tím teď zpětně uvažuju, tak mi spíš nikdy nebylo jedno co se kolem děje, nebo jak lidi, kteří jsou kolem mě, žijí své životy a to sem si asi přinesl i do "pomáhajících profesí".

V roce 2002 jsi začal pracovat jako teréňák v Proximě Sociale... Jaké byly začátky?

Nechci tady šířit to, že dřív byla tráva zelenější, nebe modřejší a vzduch čistší, ale obor byl v "plenkách", všechno se tvořilo, probíhaly debaty, co a jak se bude dělat, má dělat, mohlo by se dělat, přišla mi ta práce více svobodnější, s možnostmi "dělat chyby". Teď to myslím v růstovém slova smyslu, nebyl zákon, nebyly moc škatulky a lidi neměli jasné názory jak se má co přesně dělat. Mohli jsme zkoušet, "rozbít si hubu", vymyslet skvělé věci, bez ohledu jestli by to z hlediska zákona šlo nebo nešlo...... prostě věci se daly víc dělat "na punk". Bez ohledu, jestli je teď situace lepší nebo horší a jestli to bylo nebo nebylo správně, prostě to bylo jinak a já to vnímám takhle. Také mi přijde, že bylo na ulici více lidí, neseděli u počítače, netrčeli na sociálních sítích, ulice více žily.

Co se Ti při práci s klienty na ulici osvědčilo?

Přiznat, že něco nevím, ať už to byl nějaký slangový výraz nebo odpověď na jejich dotaz. A hlavně pojmenovávat věci přímo, nechodit okolo horké kaše, říkat : ty teď děláš tohle, vypadá to takhle, lidi si to přeberou takhle, dopadne to asi takto.....a dále se osvědčilo nebát se intervence, nesouhlasit s klienty, říct, že nevěřím tomu co říkaj, protože vím, že to je jinak......zkrátka se nenechat opít rohlíkem. A kdykoliv to šlo, tak je konfrontovat s jejich zodpovědností a nepřebírat ji za ně, i když to bylo často nepříjemné občas to končilo i hádkou. Ve výsledku se tím odboural strach, že by krátkodobý konflikt měnil kvalitu dlouhodobého vztahu.

Děláš netradiční sport - kendo. Je něco, čím Ti pomáhá v práci?

No to je záludná otázka........v kendu je třeba načasovat úder, provést ho správně a ještě udělat správné dokončení útoku, pak je to teprve počítané jako ipon. Na tréninku nám vtloukali do hlavy, že každý úder má být proveden tak, jako by to byl ostrý meč a útok znamenal když né smrt, tak alespoň zmrzačení soupeře. Já si to do sociální práce přeložil tak, že je třeba dobře načasovat intervenci a zvolit takovou, aby byla co nejúčinnější a měla největší potenciál měnit postoj klienta, jako by to byl jen jediný pokus, který mám.

Jaké vzdělání Ti pro práci v oboru nejvíce dalo?

Jednoznačně dlouhodobý sebezkušenostní výcvik. Částečně jsem si pořešil své démony, ale hlavně jsem se naučil vidět věci jinak. Někdy komplexně, někdy zúženě - podle potřeby, ale hlavně vždy jinak. Také mám pocit, že výcvik člověku zpřesní odhad, cit na rozpoznání zakázky, toho co klient opravdu chce říct, případně co neříká, což je někdy důležitější, než to co říká.

Šest let (2006 - 2012) jsi v Proximě působil na pozici vedoucího nízkoprahových služeb. O co jsi usiloval?

To se dost měnilo, nejdříve o to, aby bylo vše na 100%, abychom měli audity, dokonalé metodiky, individuální plánování, aby bylo vše přesné a akurátní. Pak jsem ze své idiocie dost slevil. A poslední dobou pro mě bylo důležité, abychom dělali svou práci zodpovědně, a aby to mělo pro klienty co největší přínos. Aby pracovníci dělali to co je v praxi nosné a měli pro to dobré podmínky.

A kam se podle Tebe nízkoprahy Proximy za toto období posunuly?

No asi to bude znít hloupě, ale já si o klubech i terénech Proximy vždy myslel, že jsou kvalitní a hlavně díky lidem, kteří v nich pracovali a pracují, že odvádí svou práci skvěle. V rámci týmové práce jsme doladili metodiky, přešli jsme na databázový systém (což má stále své mouchy, ale oproti papíru a excelu je to lepší) a více jsme mezi jednotlivými kluby začali spolupracovat, ale to bylo dané tím, že se nízkoprahová část Proximy hodně rozrostla a jinak to ani nešlo udělat. Co považuji za velké plus u všech klubů a terénních programů Proximy, je vysoký podíl individuální práce a velké zacílení na klienta, ale jak jsem už jednou řekl, bez kvalitních lidí v týmu by to nešlo, takže to je hlavně jejich zásluha.

Od loňského roku se díváš na činnost sociálních služeb z druhé strany, jako úředník kraje (magistrátu). Jaký je to pohled?

Na jednu stranu velmi radostný, protože tu je spousta služeb a organizací na vysoké profesionální úrovni, jak v práci s klienty, tak v metodické a administrativní rovině. V zásadě se moc nestává, že pokud je služba skvělá v přímé práci, tak že kašle na administrativu a dokumentaci. Jenže na druhé straně je tu i dost služeb, které bych se v roce 2013 nebál označit za "tragické". Je to opravdu zvláštní pocit setkávat se s věcmi, které má třeba NZDM vyřešené už 8 let a některé služby se nad nimi ani nezačaly zamýšlet.

A jak se díváš na inspekce sociálních služeb, nyní se znovu rozbíhajícími pod Úřady práce?

Inspekce jako takové mi přijdou jako dobrý nástroj, ale je potřeba ho odladit k účelu, který měly původně plnit. Je zásadně špatně, že inspekcí neprošly všechny služby v kraji, že inspekce mají tak velký kvalitativní rozdíl, a že v důsledku jejich výsledek k ničemu není, ve smyslu nijak to službu z hlediska donátora neovlivní. Ale je nesporný efekt, že se dá služba (ze strachu) před inspekcí "do pořádku". Napíšou se metodiky, poladí se evidence a statistika a pracovníci se zamyslí nad tím, co dělají.

Dlouho ses účastnil aktivit České asociace streetwork, jak ji vnímáš?

 Myslím, že celé nízkoprahové služby by měly ČAS pozlatit a dát někam na piedestal :-) Ale vážně, když je člověk "uvnitř" tak ho může spousta věcí štvát, se spoustou věcí nesouhlasit, myslet si že by se to mělo dělat jinak, měli tam být jiní lidé a vůbec může mít spoustu konstruktivních, ale i debilních nápadů. Jenže když jsem teď "mimo" musím objektivně říct, že ČAS udělal a dělá pro obor neskutečný věci, díky němu je nějaká shoda v principech, práci, metodách a dokonce v pohledu na kvalitu. V rámci služeb de facto neexistuje stejně dobře pracující oborová organizace, která je ochotná a schopná nějak definovat kvalitu a pak si za tím stát. Je to o to markantnější, pokud se člověk začne seznamovat se situací jiných druhů služeb.

A jak vnímáš audity ČAS, kterých jsi se sám účastnil jako hodnotitel?

Budu trochu pokračovat v předchozí odpovědi. Systém kvality, auditů, metodických návštěv nemá v jiných druzích sociálních služeb obdoby. Tohle je výkladní skříň ČAS a měl by si ji střežit jako oko v hlavě, možná víc a začít uvažovat jak to nabídnout, modifikovat na jiné druhy služeb. A k samotným auditům: bez hodnocení kvality to do budoucna nemá cenu. Z toho co jsem zažil a kde jsem byl, mám dobrý pocit. Nezažil jsem vyloženě špatnou službu a nastavení auditů jako rozvojových je správná volba. Kriticky však musím říci, že jsme asi udělali chybu v úsudku, že v roce 2013 budou mít členové ČAS všechny "papíry" v cajku. Není to tak..... takže do budoucna je to zase o nějaké "vícestupňovosti" a nebál bych se i říci kvalitativním rozdílu v auditech, až po jasné hodnocení kvality z hledisky vhodně zvolené a provedené intervence.

Jaký náš obor čeká dle Tvého názoru budoucnost? Na jaké výzvy a hrozby se máme připravit?

No to by chtělo nějakou křišťálovou kouli. Ale kdybych si měl zavěštit - dostaneme nějaký metodický pokyn, v kterém budou definované základní pojmy a jak je vykazovat, možná náš druh služby zanikne a bude seskupený s obdobnými službami do nějaké jiné kategorie (škatulky), možná se začneme více pohybovat v cyberprostoru, možná nás vlivem demografického vývoje čeká malý počet potenciálních klientů a na to konto zánik některých klubů, programů, možná se naše práce přesune do oblasti minorit, třeba nás čeká nástup kultury gangů.

A výzvy, které obor čekají?

Myslím, že se to spíše týká vedoucích, koordinátorů služeb. Jasná výzva je zaměřit se na dopad služeb na klienty. K čemu jim jsou, jak mění / nemění jejich postoje, život, situaci. Zkusit najít nástroj (systém), který by to převedl do čísel, ekonomiky. Systém vyhodnocování prospěšnosti služby, úspěšnosti individuálního plánování. Přestat sledovat kolik jsem udělal skupinových aktivit nebo poradenství, ale jak to ovlivnilo klienta, jestli si z toho něco vzal, jestli se to někde odrazilo. Tohle není úkol pro lidi v přímé práci, ale pro management, aby z textu dokázal udělat čísla nebo jasné hodnocení a obhajobu existence služby a zpětně pro lidi v přímé péči definovali požadovanou kvalitu, kterou po nich chtějí. A už slyším ten řev, že to nejde....... :-)

Díky za rozhovor
Připravil Aleš Herzog

O Mgr. Jindřichu Exnerovi: