27 | 09 | 11
ČAS
Rozhovor s Evou Vernerovou
Mgr. Eva
Vernerová pracovala v nízkoprahovém klubu Krok, pak se věnovala práci s lidmi s
duševním onemocněním v tréninkové kavárně v Jelení v rámci o.s. Greendoors,
aktuálně se věnuje práci s dětmi z dětských domovů. Má vlastní terapeutickou
praxi, superviduje (je certifikovanou supervizorkou ČAS), spolu s Michalem
Zahradníkem vede výcvik Kontaktní práce. Rovněž pro ČAS lektoruje kurzy „Práce
s (asi) psychiatrickým klientem“, „Klient nemá zakázku“ a „Supervizní oborovou
skupinu“. Na to vše jsem se zeptal. Eva odpovídala neformálně a proto jsme
ponechali celý text v hovorové podobě…
Jak vnímáš
nízkoprahové služby?
Člověk,
který nemá nic a musí si s tím vystačit. První linie je něco úžasnýho a
děsivýho zároveň, nejde se moc schovat za roli. Mám k tomu obdiv. Musíš si
poradit se spoustou neočekávaných situací, nemůžeš se připravit na to, co
přijde, musíš být připravený Ty.
A jak vnímáš
ČAS?
Nebyla jsem
u vzniku, ale u procesu vývoje jo. V porovnání s psychiatrií, kde to je velmi
roztříštěné (terapeutická, organická, lékařská asociace, každá zaštituje něco
jiného) je úžasné, že je jedna organizace. Přijde mi důležité hlídat kvalitu a
etiku. A snad to tím směrem jde. Jsem jeden z lidí, kteří pracují pro ČAS, ale
jsem málo zasvěcená…
Pracovní
Curriculum Vitae
Co jsi
vystudovala?
Původně jsem
dětská sestra, pak jsem šla na VOŠku ergoterapii, tam mně bavila práce rukama. Myslela
jsem, že se budu živit třeba keramikou. Během toho jsem nastoupila do SURu,
otec komunity byl Skála, rejpavý dědek, který měl většinou pravdu… Pak jsem
vystudovala Speciální pedagogiku.
Pracovala
jsi (před několika lety)v nízkoprahovém klubu Krok. Jak jsi se do Proximy
dostala?
Byla jsem v
SURu na skupině s Vláďou Bodlákem (tehdejším ředitelem Proximy), byla jsem
unavená z práce v Esetu s psychotikama. Předtím jsem byla na Klíčově, mladý
lidi mi chyběli. Hledali vedoucí do Kroku a někoho do probační skupiny. Na
výběrku seděla Martina Zimmermannová, dávali mi záludný otázky, co můžu dětem
nabídnout, polkla jsem a řekla „srandu“. Bylo to tam takový čistý, učesaný.
Nastoupila jsem ke kolegovi Lukášovi Porubovi, což bylo velké štěstí, protože
jsme si užívali takovou „rodinu v klubu….“
Co znamenala
„rodina v klubu?“
Klub byl
minimálně průtokový, založený na tom, že jsme měli vztah s dětmi. Výborné byly
noci v Kroku, to vymyslel Lukáš, děti po tom strašně toužily, bylo to naplněné
sebepoznáním a plněním „rytířských úkolů“, kolem 3-4té v noci se vedly fakt
silné osobní rozhovory….
Tehdy jsem
byl na u Vás na auditu, a byl překvapen - Vaši klienti vypadali stejně, jako
tehdejší naši „darebáci z Blanska“, ale byli přitom nečekaně nějak moc „hodní“…
Bylo to
vztahem. A když přišly těžký časy jako např. vykradení baru, tak jsme to
nenechali, zavřeli jsme a čekali co bude. Nepranýřovali jsme, ale zároveň ty
věci pojmenovávali… Tak dva měsíce, když jsem tam nastoupila, jsem zažila Alenu
Vosáhlovou, která předávala věci z ulice. To bylo určitě silný setkání.
Co dalšího
Tě ovlivnilo?
Když jsem
dělala v Jelení, začala jsem chodit na Dialogické jednání Ivana Vyskočila,
které začínal za hluboké totality s ústavníma dětma. Pak byla hodně důležitá ta
probační skupina v Kroku s Petrem Klímou. V každé práci jsem potkala úžasné
kolegy, jak ty starší a zkušený, tak úžasný vrstevníky. To bylo moje profesní
štěstí.
Pracovala
jsi s lidmi s duševním onemocněním jako vedoucí Klubu v Jelení…
Našla jsem
inzerát a tam seděl Martin Jarolímek. Ptal se mne, co je pro mě strašný a já
řekla, že „hysterky, který jsou se mnou v jedný místnosti a já nemůžu odejít“ a
on řekl, že to má stejně a tak mne přijal. V Jelení byla tak úžasná kombinace
psychotických lidí a umělců, že mne to úplně sežralo, skoro na 7 let. Před
rokem jsme oslavili 10 let a dostali jsme od Správy Pražského hradu výpověď. Obrečeli
jsme to. Kulturně to bylo jedinečné místo, na zahraničních hard core serverech
se psalo o „obýváku v Jelení“. Byly tam věci, které se nezopakovaly jinde v
republice ani střední Evropě. Samozřejmě, když jste chtěli být rychle
obslouženi, tak to nebylo to pravé místo.
Nyní
pracuješ v obecně prospěšné společnosti Rozmarýna, které se věnuje práci s
dětmi z Dětských domovů…
Užívám si,
že experimentujeme s tvary, s formou práce. Máme skupinku se Standou Kuncem ve
výchovným ústavu, ve starém klášteře, kde jsou ti hlídači s klíčema. A my ty
kluky vyvezem do Prahy, pod Libeňskej most, na hlavák, děláme společnej terén,
místo abychom o tom mluvili za zdma ústavu.
Absolvovala
jsi supervizní výcvik ČAS, superviduješ. Jak se daří?
Petr Klíma
uměl zasít semínko, byli jsme v dobré, otevřené skupině na výcviku, bavili jsme
se otevřeně, co jsme podělali, a jak to nepodělat… a pak jsem zjistila, že moje
tělo je dobrej teploměr, otevřeš dveře, vidíš, slyšíš… A jak říkal Petr „udrž
moč“, tak věřím procesu, musíš počkat, uvidět, uslyšet a zeptat se těch lidí,
jestli je to ono. Pomáhá mi to, že jsem roky s Viktorem Dočkalem dělala
dramaterapeutickou skupinu, tak můžu do hodně poloh, být direktivní i naopak. A
taky vím (další zkušenost z terapie a pomáhajích profesí), že jakmile to není
ono, tak ti to lidi dají okamžitě najevo, učíš se přes ně. Superviduju v
pěstounských rodinách, v Rozkoši bez Rizika, sociální pracovníky pracující s
cizinci, ústavy sociální péče a nízkoprahové služby všeho druhu. Je napínavý
být svědkem procesu lidí, týmů, služby, organizace 3- 5 let.
Aktuálně se
podílíš na supervizním výcviku ČAS…
Potkala se
tam skupina velmi silných a zkušených lidí, kteří si ale kladou stejný otázky
jako ve výcviku Kontaktní práce - ty jsi člověk, já jsem člověk a co s tím dál.
Je pro mě nový učit s Milanem Kinkorem a zažívat jeho precizní, učesané řezy.
Malý, akorát, v přesnou chvíli…
Výcvik
Kontaktní práce a kurzy ČAS
Lektoruješ
pro ČAS, mohla bys k tomu něco říci?
Na
supervizím výcviku jsme se sblížili se Zahradou. Hledala jsem, co chci, a
vynořil se interaktivní model, na kterým je postavený výcvik, na měkkých
věcech, které nejdou jednoznačně odpovědět „černá - bílá, dobře - špatně“. A v
tom jsme se našla. Jsem analfabet na standardy kvality, tvrdý pravidla, jsem
schopná zacházet jen s těma měkkýma a tak se toho snažím držet.
Vedete s
Michalem Zahradíkem výcvik Kontaktní práce, jak to jde?
Měla jsem na
začátku strašné nejistoty o tom backgroundu. Cítila jsem, že je to eklekticky -
integrativní, ted jsem si tím jistá, a jsem schopná to obhájit. Nemůžeš dělat s
lidma, aniž by sis nekladl otázku, co je v tom ze mě, jak zacházím s mocí.
Je to
neopakující se dřina, ale hodně nabíjí. Proces výcviku uvede lidi do velkýho
zmatku, nemají se o co opřít, a přes to se vrátí k tomu pevnýmu backgroundu Já
x Ty x svět, k používání smyslů, intuice, k emocím. Opustí papouškování
technik.
Kdysi jsem
měla pocit, že výcvik je undergroundový proud oboru, že se obor stylizuje do
standardů a tak. Teď mám pocit, že to je součástí oboru, který udržuje tu
měkkou část, že i když splníš výkon - prvokontakt, máš dobře nastavenou službu,
tak nakonec stejně záleží na té „křehké míse porcelánu“, jak dovedeš být v
kontaktu, aby se klient vrátil. Je to dílna, nikdy nevíš, co z toho přesně
vyleze, jestli drak nebo princezna…jako ostatně vždycky ve vztazích. Zároveň
potřebuju zdůraznit, že neděláme experimenty na lidech, jsem psychoterapeut a
nejdu přes hranice.
Chci se
zeptat na další kurzy, které lektoruješ….Supervizní oborová skupina
Je to
prostředek, jak ze supervize udělat všednodenní pozitivní zkušenost. Supervize
není jen o problémech a zlých věcech, ale o tom, co se teď děje. Zažíváš supervizi
jako autentický kotvič, abys náhodou nezačal páchat nějaký "velký
dobro".
Kurz „Klient
nemá zakázku“
Kurz reaguje
na to, jak změkčit to lidský a prostor pro sebe i klienta v kontaktu a přitom
naplnit standard „smlouvy a kontraktu“. Ukazuje to, že lidé jsou různý a je
třeba hledat.
Kurz „Práce
s (asi) psychiatrickým klientem“
Všechny
nízkoprahové služby se s těmi lidmi potkávají, je to moje nejdelší profesní
zkušenost. Ty lidi bloudí, nikdo neví, co s nimi. Budou padat velký
psychiatrický léčebny, čím dál tím víc lidí budou bloudit po ulicích. A štvou
mne ty předsudky, že jsou zlí, a agresivní a tak…
Lidé z oboru
Chci se
zeptat na některé lidi z oboru. Petr Klíma…
Občas mluví
zpoza stromu, zpoza větve, někde. Hrozně mi chybí. V Proximě na probační skupině
jsme spolu chodili kouřit a vedli jsme tajné konspirační řeči proti ostatním
zaměstnancům Proximy, hlavně proti Rackovi a Bodlákovi. Bylo úžasné, když k
nám dojel na výjezd probační skupiny, kde byli těžký klienti (hlavně 2, kteří
pak skončili ve vězení). Petr nemusel udělat skoro nic, a skupina začala
fungovat. A pak si pamatuju jak chodil po kanclu a vymlouval se. V tom jsou si
podobný se Zahradou, že jsou dost starý a dost uchrchlaný, že nemusej „skoro“
dělat nic, a přitom to má kouzlo a žene věci dopředu.
Co je pro
mne jeden z odkazů Petra, tak to jsou takový koany. Jemné otazníkové naznačení,
něco co si přečteš z paměti za pár let, týdnů, dní. Tím mne Petr hrozně štval,
ale asi teď dělám to samý. Je to zpráva, že je třeba dát věcem čas, každej máme
jiný čas zrání, kdy „puknem a začneme klíčit“.
Oceňuju, že
se Petr nebál dát svoje jméno pro nestandardní obory, pro nízkoprahovost, pro
supervizi pěstounských rodin, byl to tvořivec.
Potkala jsi
se také s Jaroslavem Skálou…
Začalo to
ráno, lezla jsem z postele polomrtvá, a on už tam s hůlkou a naslouchátkem stál
na rozcvičce. A pak večer u ohně, hodila jsem tam vajgla a on prý, že jsem
znesvětila oheň... A byl důslednej, nejedl ani rumový pralinky. Prostě
dokonalej:-) Na skupině byl hrozně překvapivej. Buď dopředu řekl, o čem to
bude, nebo mlčel hodinu a půl a řekl tabu, které nikdo nepojmenoval. Takže
rozhodně výcvik Kontaktní práce má inspiraci také v SURu - tam byly rozcvičky,
my máme ladičky - místo rozhýbání těla je to ladění mysli. Ty prvky tam jsou. Ještě
jedna věc: Jak Skála, tak Klíma byli velký zastánci humoru a nadsázky v
pomáhající profesi, je to osvobozující.
Zahrada
mluvil v rozhovoru o Tobě, tak co bys řekla Ty o něm… Takže Michal Zahradník…
Já jsem si
to nepřečetla… U Zahrady nikdy nevíš, jedině to, že svým bytím potvrzuje
kontaktní práci. Buďto stojí na hlavě, provádí prasárnu, nebo dělá něco
neuvěřitelně úžasnýho… Náš vztah je plný lásky a nenávisti. Mně osobně je
velice líto, že Michal nedělá už divadlo, je to škoda.
Na závěr?
To bude
trapný, když zas řeknu „Nepropadejte panice“ (Stopařův průvodce po galaxii).
Toto heslo jsem kdysi dávala před 12 lety na web Proximy ke své fotce jako
moto, a ve mně zůstalo :-D
Děkuji na
rozhovor Aleš Herzog
|