19 | 10 | 09

Z nízkoprahového klubu za katedru (rozhovor s Pavlem Kaplanem)

Pavel Kaplan dlouho pracoval v nízkoprahovém klubu Vrtule a pak se pustil na dráhu učitele. Zeptali jsme se na dojmy a srovnání.

Ahoj Pavle, pracoval jsi v nízkoprahovém klubu Vrtule. Můžeš připomenout, jak jsi tam dlouho působil a jaké to bylo?

Ve Vrtuli jsem pracoval 6 let. Ale ze začátku to nebyl nízkoprahový klub. Byl to klub při Salesiánském středisku pro starší klienty oratoře. Zkrátka takový doplněk pro starší, které už nebavilo jenom hrát fotbal, hokejbal a chodit do posilovny. Chodili si tam posedět, pouštět muziku… Až později díky souhře náhod jsem se přimotal k valné hromadě České asociace streetwork a začal zjišťovat, že existuje něco jako nízkoprahový klub a nízkoprahové sociální služby. Tak jsme začali Vrtuli transformovat v nízkoprahový klub. Byl jsem tam sám, sám sobě jsem si šéfoval. Po čase to bylo už neúnosné, tak jsme rozšířili základnu zaměstnanců a nedlouho po tom jsem uznal, že už je na čase změnit „lokál“! Ale roky ve Vrtuli byly skvělý, moc rád na to vzpomínám a takovou „pohodu“ jako tam už nikde nikdy mít asi nebudu.

Co Tě vedlo k odchodu "z oboru"?

Já jsem neuvažoval tak, že bych chtěl odejít z oboru. Spíš to bylo tak, že jsem v Kobylisích v Salesiánském středisku mládeže byl už dlouho. Celých 8 let včetně těch studentských. Přišlo mi, že je čas na změnu. Měl jsem dojem, že moje setrvávání by Vrtuli brzdilo v rozvoji. Něco jsem tam nastartoval, ale pokračování a dotažení už bylo potřeba nechat na mladší, nezatížené minulostí.

Obor mě nijak neomrzel, ale chtěl jsem si dát tak půl roku pracovní pauzu, protože jsem současně s prací ve Vrtuli učil na Jaboku. No a souhrou náhod jsem během toho „odpočinku“ dostal nabídku dělat vychovatele v „prestižním“ soukromém osmiletém gymnáziu kolejního typu - Open Gate v Babicích u Říčan. Tak jsem si říkal, proč to nezkusit. A tak se stalo, že jsem „opustil“ obor. Ale to neznamená, že se někdy nevrátím :-).

Kam směřovali Tvoje další profesní kroky?

Jak jsme řekl, kromě učení na Jaboku (Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická v Praze 2) jsem začal pracovat jako vychovatel v internátní škole Open Gate v Babicích u Říčan. Byla to velká změna. Děti chodili do školy v uniformách. Pracovníci měli chodit „slušně“ oblečení. Už s tím jsem trošku bojoval. Ale časem jsem zjistil, že exklusivní soukromá škola pro mimořádně nadané studenty je také ne plně funkční organizmus. Práce vychovatele dle představ nadřízených obnášela hlavně kontrolu pořádku a garantování, že na koleji bude uklizeno. Ideálně ale se studenty nic neřešit a ani se nesnažit o nějaké osobní vztahy. Tato štace mi vydržela na půl roku, protože pak mi nebyla prodloužena smlouva. Důvodem bylo to, že jsem se nezařadil do řady a měl vlastní názory, který jsem říkal nahlas, a to, jak jsem zjistil, se tam nenosí. No a když jsem narychlo sháněl práci, zavolal mi kamarád, že potřebuje učitele tělocviku na základku. A taky jsem už měl rozjednanou práci jako vychovatel ve Speciální základní škole. Takže jsem učil na Základní škole v Nuslích, ve Speciální základní škole v Dejvicích v Rooseveltově ulici a na Jaboku.

A to mne zajímá: Jaká je tedy Tvoje zkušenost s českým základním školstvím? Jak Ti je jako učiteli? Jaká je současná generace dospívajících učitelským okem?

To je těžká otázka. Moje zkušenost s českým základním školstvím je v prvé řadě krátká – 1 školní rok. Ale i tak je ta zkušenost silná. Když to zjednoduším, tak by se dalo říci, že ani moje nejhorší představy nebyly tak „strašné“ jako je realita. Vím, že je to trošku nadnesené, ale velmi mě překvapila pozice jakou má učitel. Opět zjednodušeně řečeno učitel nemůže nic a žáci nic nemusí! Učitel je odkázán pouze na svoje osobní schopnosti a svoje nadání a nasazení. Ale má velice málo podpůrných prostředků, které může při práci použít, spíše se musí neustále hlídat aby neudělal nebo neřekl něco nepatřičného, za co by ho mohl někdo popotahovat. Připadá mi, že učitelé jsou v práci neustále pod tlakem, pod který se často ale dostávají sami. Děti moc dobře vědí na co mají právo a co učitel nesmí a taky toho velmi často využívají. Jako učiteli mi není moc dobře, protože mi vadí, že nemám ve škole prostor k diskuzi s žáky, k vyjasňování si postojů, vysvětlování. Taky mi vadí, že žáci jsou už primárně naštvaní. Nechtějí být ve škole, nebaví je to tam, učitel je „blbec“ a je trapnej ať dělá cokoliv. Když bych měl odpovědět na poslední otázku, tak by asi nestačil prostor. Ale jednoduše: generace dospívajících je zahleděná do sebe, na svoje pohodlí… Těžko vysvětlovat, ale zajímá je vlastní prospěch (nemyslím ten školní :-)) a zisk. Druhé mají pouze jako prostředek k získání toho co chtějí. Mám dojem, že si myslí, že si před nimi celý svět sedne na „prdel“ a naprosto odmítají jakoukoli zodpovědnost a povinnost. Je to dost negativní, co? Abych to trošku upravil, tak na druhou stranu jsou zábavní a dá se s nimi docela mluvit, když už si člověka pustí k tělu. Jsou rádi a jsou úplně lačný po tom, aby si s nimi člověk povídal, ale nepoučoval, neradil, nementoroval, ale povídal a blbnul. To jim chybí.

Zkoušel jsi uplatnit něco z přístupů nízkoprahové práce? A jaké to bylo?

To je těžká otázka. Zkoušel i nezkoušel. Hlavně jsem zjistil, že počínaje 7. třídou výš je v každém ročníku tak 50% žáků typickými klienty nízkopraháče. Alespoň tak jak jsem je poznal já. Když jsem to zjistil, tak jsem se docela zaradoval a říkal jsem si, že komunikace nebude problém. Hlavně u deváťáků jsem od začátku chtěl nastavit takovej ten přístup, jako že já vás nebudu prudit, mě zajímá co chcete dělat, zajímáte mě vy a od vás to bude vyžadovat jenom respektovat jasně nastavená základní pravidla a jinak bude pohoda. A ono to nezafungovalo. Velmi brzy jsem dojel. Zjistil jsem, že na půdě školy nejsou žáci schopni takového přístupu. Ta zodpovědnost za sebe sama je na ně moc. Takže velmi záhy jsem začal prudit s poznámkami a podobnýma záležitostma prostě jako každý jiný učitel. A moje představa o učiteli, který mladým „rozumí“ byla ta tam!

Kdybys měl pro pracovníky nízkoprahových klubů formulovat nějaké doporučení, jak komunikovat s klienty na téma škola, co by to bylo?

Ty vole tak to fakt nevím! Já myslím, že to pracovníci nízkopraháčů zvládají a stejně ke každému si musí najít svoji cestu. Možná jediné doporučení: neargumentovat tím jak to bylo za nás, když jsme chodili do školy. Hrozně to k tom svádí a ono to ty mladý podle mě moc nezajímá, kromě teda nějakých průserů co člověk ve škole vytvořil.

A teď ta Tvoje zkušenost z té prestižní školy.

Už jsem to trošku popisoval výše. Není to tam takové, jak se to tváří navenek. Mediální a veřejná tvář školy úplně nekoresponduje s realitou uvnitř. Trošku mi to připomíná dobu, kdy se začalo strašit se standardy sociální práce v nízkopraháčích. A vytvořila se metodika podle které se budou dělat audity a strhla se hrozná hysterie, všichni začali rychle vymýšlet poslání, cíle… a možná to byli jenom nalepené slogany na zařízení, které to ve skutečnosti mělo trošku jinak. Nebo spíš ani nevědělo jak to má. Tak v té prestižní soukromé škole (Open gate) to bylo podobně. Zajímavá, a řekl bych i smysluplná, byla myšlenka zakladatelů. Zkrátka umožnit získat kvalitní vzdělání studentům jak z bohatých rodin tak sociálně znevýhodněným (dětské domovy, pěstounská péče…). Jediným kritériem je, že student musí být mimořádně nadaný a mít studijní předpoklady. Celý projekt obsahuje plno krásných vznešených slov a vět, ale skutek utek. Prostě za pozlátkem něčeho dokonalého, funkčního, co vychovává naše budoucí elity národa, co vychovává člověka komplexně, ne jenom jako vzdělávací instituce, ale také výchovná, která vychovává člověka slušného, empatického, kterého zajímá jak žije celá komunita, ve které žije, je jiná realita… Jaká? Vychováváme „sebevědomé, sebestředné a sobecké jedince, kteří budou sledovat svůj zájem a nebudou se ohlížet ani vpravo ani vlevo“! A nejlepší příklad studentům dávalo samotné vedení, protože ti lidi co tam sedí a mají krásná, teplá místečka za velmi (pro lidi ze sociálních služeb nepředstavitelné) krásné peníze, se tam drží zuby nehty a kdokoli si dovolí poukázat na něco co nefunguje, je odstraněn. Zkrátka tam musí studenti a hlavně zaměstnanci držet hubu a krok!

A Tvoje zkušenost s VOŠ? Vychováváte skutečně sociální pracovníky?

To bych taky rád věděl. Snažíme se, ale jestli to stačí, to je otázka pro někoho jiného. Já tam neučím žádný zásadní předmět a moc nevím jak kvalitní výuka tam teď v rámci stěžejních předmětů je, ale co vím jistě je, že všichni co tam učí, se snaží vyučovat poctivě a nejlépe jak dovedou. A velmi se tam klade důraz na lidskou kvalitu jedince, na osobní zodpovědnost, ne jenom na vzdělání. Já jediné o co se snažím v rámci svých výběrových předmětů Zážitková pedagogika díky různým simulovaným situacím je ukazovat budoucím sociálním pracovníkům, že druhý člověk (klient) nemusí vnímat věci tak jak je vnímám já. A co je pro mě cesta, není cesta a řešení pro něj. A tím, že za něho něco udělám, mu spíš uškodím než pomůžu, že mu musím spíše ukazovat různé cestičky, dveře, ale on si je musí otevřít sám. Já mu k tomu dám pouze možnost. Jinak občas, když vidím, kdo se chce stát sociálním pracovníkem, tak mě jímá hrůza. Skutečně je tam celkem velké procento lidí, kteří si studiem této školy jdou řešit nějaké svoje osobní problémy, než že by mohli být někomu ku prospěchu.

Chystáš se stěhovat do hor. Co plánuješ pracovně do budoucna?

Do budoucna v horách jsem toho moc ještě nenaplánoval. Teď se chystám na „mateřskou“. Máme doma totiž miminko a tak si ho chci trošku užít. Nechal jsem si částečný úvazek na Jaboku, no a dále uvidíme. Prvně musím zjistit, jak budeme zvládat táhnout hypotéku, opravovat barák… no a až uvidím, že to nějak funguje, tak podle toho se do něčeho vrhnu. To víš, že by mě lákalo zase zakotvit ve vodách sociálních služeb a ideálně nízkoprahových na jakýkoli pozici. Ale nechávám to otevřený ještě se uvidí. Hory skýtají nepřeberné možnosti uplatnění.