.adresář služeb

11 | 07 | 07

NZDM v Blansku (Klub PVC Blansko)

Londýnský deníček - část třetí

1.5.07 – odpoledne a večer

Jedeme ve vlaku do další čtvrti Londýna, tentokrát London Fields a kocháme se pohledem z vrchu na město. Konečně jsme vyhodili všechen bordel, co jsme měli po taškách a kapsách, ve vlaku koše jsou. Jedeme se podívat do projektu Addaction, jediné co víme je, že pracují s uživateli drog.

Vystupujeme na zastávce a už z vlaku bylo vidět, jak se opět mění ráz města. Tentokrát jsme ale v industriální zóně, cihlových baráčcích a trochu nudě. Procházíme ulicemi, hledáme projekt, Ruth se ale dobře orientuje v mapě a brzo nás tam dovede.

Zvenku nenápadný blok domů uvnitř skrývá celý komplex služeb pro uživatele drog. Vcházíme do kontaktní místnosti – která zabírá celou předsíň a z ní vede spousta dalších dveří. Hned je nám divné, jak to, že tam klienti sedí sami a pracovníci tam je tak pobíhají, občas nesou nějakou složku a to je všechno.

Ale je nám to hned vysvětleno.

Addaction je velký drogový projekt, který má pod sebou tyto služby:

- Drop – in centre, jehož součástí jsou G.P.- general practicians, praktičtí lékaři
- Harm reduction + výměnu jehel
- After care – čili návazná péče
- Justice care – probační dohled
- Terapie
- Individuální plány
- Women care – projekt speciálně pro ženy, s utajenou adresou, oběti domácího násilí, drogy, prostituce

Takže v podstatě takové velké K-centrum se všemi službami pro problémové uživatele drog pohromadě.

Tento projekt funguje vcelku krátce, asi jeden rok a tak nás ani ničím novým nepřekvapil. Tedy vlastně ano – svou sterilitou, perfektně nablýskanými kancelářemi, a spoustou pracovníků u počítačů. A všichni se prezentovali jako úspěšné týmy – drop-in team, harm reduction team, justice care team apod. Ale že jim v kontaktní místnosti sedí klienti, to už nikoho nezajímalo a pracovali s nimi od počítače přes dvoje zavřené dveře. Přiznám se, že pro mě i pro všechny ostatní to byl trochu šok. Zažili jsme si na vlastní oči, jak vypadá v praxi redukce klienta na problém. Už jsem to tom psala v předchozím deníčku – že se z klienta stává jen složka.

Vypadá to tak, že klient přijde do kontaktní místnosti a za různě dlouhou dobu, pokud klient chce, za ním přijde jeho counselor (poradce), ten kdo má na starost jeho složku a případ. Pokud bude chtít nějaké služby, posílá ho dál a jen vše zapíše do karty.

Co je určitě dobré a co jsem ještě nezmínila, že součástí drogových služeb jsou vždy GP – praktičtí lékaři, kteří sledují zdravotní stav klientů, mohou jim předepsat léky, a mohou jim také dát doporučení k dalším službám.

Takže klient buď jen posedí v kontaktní místnosti a conselor mu do karty zapíše, že navštívil zařízení, nebo může využít služeb celého centra. No a pak rychle šup, šup ven, žádné velké vybavování.

Co je opět zajímavé – v projektech, nejen v tomto mají jako jednu z aktivit terapie – meditace, relaxace atd. Je dobré, že v Anglii se seženou peníze i na takovéhle věci.

Dá se tedy říct, že práce s klienty probíhá, ale spíše opět až na vyšších úrovních. Na základní kontaktní rovině není klient zajímavý. Teprve až bude potřebovat něco více, budou se s ním bavit.

A ještě jedna věc nás rozesmála. Říkali nám, že mají malý objem výměny jehel. Ale do terénu nechodí, protože to zkoušeli, a „nějak jim to nešlo! A že to bylo moc náročné!“ Usoudili jsme, že by mohli přijet na stáž oni k nám a myslím, že by jim určitě byla k něčemu více, než nám návštěva u nich.

Po prohlídce K-centra jdeme ještě do vedlejší budovy, do ženského projektu, nedozvídáme se opět nic moc nového. Zařízení a programy jsou stejné, co je navíc je místnost pro děti, kde si mohou hrát než si jejich maminky zařídí vše potřebné.

Po návštěvě tohoto projektu jsme rozpačití a nemáme moc chuť na další návštěvy zařízení. Už nám dochází, všem, v čem se tyto drop-in služby liší od našich a přemýšlíme, v čem je to dobré a v čem nikoliv. Taky si říkáme, co všechno bychom mohli s našimi klienty dělat, kdybychom měli podporu a peníze jako naši angličtí kolegové.

Kluci pak jedou do města a já s Olgou do hotelu, chvilku si dáchmeme a pak jdeme opět s mojí kamarádkou do Camden townu, ukořistit nějaký dárečky. Prolézáme obchůdky, dáváme si thajské jídlo a pivo v hospůdce. Na zpáteční cestě, na zastávce autobusu si uvědomíme, že jsme se vlastně dneska ještě nepolíbily, tak to napravujeme a pod takovým chudým stromem si dáváme prvomájové pusy, abychom teda neuschly. Řekly jsme si, že tradice se mohou změnit a že polibek od ženy pod jakýmsi javorem taky musí platit. No aspoň něco, deníčku!

2.5.

Milý deníčku! Už mi z těch anglických snídaní jde hlava kolem, nechápu, jak můžou jíst pořád to samý a navíc teplý, brrrrrr. Ale těším se dneska, zase jdu do Brixtonu, jak jsme si to včera vyprosili, Jura říkal, že půjde taky, gangy na nás zapůsobily. Prý se půjdeme podívat i do nízkopraháče, jupí se těším.

Tak jedeme s Jurou v metru a já využívám tu dobu na napsání pohledů, které stejně pošlu až z Brna, chichi. Další poznatek z Londýna – londýnské metro je jedno z nejhlubších, a nemá moc funkční klimatizaci, takže je v něm docela vedro a dusno. Pro klaustrofobika úplně ideální kombinace. Jak tak jedeme v těch tunelech, metro nečekaně zastaví. Já dostávám paniku, rozvířenou nedávným shlédnutím hororu Metro, a Jura se baví na můj účet. Pronáší různé vtipné poznámky – např. že slyší hukot vody a že to takhle vždycky v hororech začíná. Já slyším pouze nějaký hukot a snažím se zůstat v klidu. Naštěstí se brzy rozjíždíme, ale za chvíli opět zastavujeme a to už rezignuji a čekám, až si pro mě přijde nějaká ta příšera. Do toho dusno na padnutí a úžasně uklidňující Jura. Ale jak vidíte, nakonec jsem se z metra dostala živá a zdravá. Ta potvora totiž sežrala Juru, protože byl blíž k oknu. Já vyvázla a dokonce zachránila i pohledy:)

Zpět ke stáží. Když přijdeme do ACAPSu, Ira nás zklame, klíčový pracovník klubu – Michael ze včerejška, je zrovna dnes ve škole a tak se nepodíváme ani na ulici ani na klub. Ach jo, a my jsme se tak těšili na gangy. Nabízí nám alternativu, opět se podívat do D.a. projektu. Proč ne.

Alespoň máme možnost vidět, jak projekt funguje a co je konkrétně jeho náplní. Tento den zrovna probíhá téma násilí, gangy a drogy. Sedáme si do kroužku mezi 5 teenagerů – 3 holky a 2 kluci. Klienti jsou mezi 16-25 lety, všichni mají za sebou zkušenost s policí, někteří s vězením, na příčiny se raději nevyptáváme, ale sami nám je sdělují – drogy, násilí – rvačky.

Pracovnice projektu nás uvádí do dnešního programu. Dnes se budeme dívat na film – dokument BBC, který vypráví o realitě na ulicích, o obchodu s drogami a válce gangů. Díváme se, film je zajímavý, drsný, a dokonce i docela rozumíme hovorové angličtině. Během filmu máme možnost sledovat černošskou živelnost, zejména dívky vykřikují a pochvalně komentují výkony hlavní hrdinky a nepochvalně vykřikují na adresy hlavních hrdinů. Kvituji to s povděkem, tolik sprostých slov jsem nikdy ve slovníku neviděla.

Po jeho skončení pracovnice rozpoutala debatu o tom, co bylo na filmu zajímavé, co je tam zaujalo. Vypichuje různé momenty a zasazuje je do svého konceptu – např. spiral of violence (spirála násilí). Kde začíná, jak končí, jak se vyvíjí. Klienti sami zjišťují, jak málo stačí, aby se člověk dostal do začarovaného kruhu a často je to jenom to, že jsou ve špatném čase na špatném místě. Pokud se vyskytnou na místě, kde dojde k násilí nebo obchodu s drogami, stávají se toho součástí, i když sami třeba nechtějí.

Po debatě o filmu pracovnice vyhlašuje přestávku, dává nám obědy a my se můžeme s klienty více pobavit. Dneska už neutíkají. Vykládají o svém životě, co je přivedlo do projektu, o své kriminální činnosti, snech, cílech. O realitě na ulici. Nejvíce mě dostala poznámka jedné z dívek: „Gangy? Tady u nás přece žádný gangy nejsou! Sice občas se tady střílí, sice občas někoho zastřelí, ale teda gangy? To si teda nemyslím!“ A další podobná poznámka: „Já se tady u nás ve čtvrti vůbec nebojím, klidně můžu jít v noci ve 4 hodiny sama a nic se mi nestane. Ale jak jdu někam jinam, do jiné čtvrti, tak se bojím a držím si kabelku.“ Jen podotýkám, že Brixton je v Londýně jedna z nejnebezpečnějších čtvrtí.

Je nám s nimi dobře, na nic si nehrajou a je vidět, že se opravdu snaží, aby nestrávili zbytek života na ulici nebo ve vězení. Pomalu chytáme akcent i slovíčka a hrajeme si na velký gangery.

Po obědě je čas se zase přesunout do dalšího projektu. Jedeme do úžasné čtvrti – Docklands, je to úžasné spojení moderní architektury a vodních cest, kanálů, průplavů, jezer....prostě takové moderní Benátky. Máme s Jurou čas a tak se procházíme po pobřeží a ani se nám už nikam nechce, nejradši bychom se tu posadili a koukali na vodu a lodě, co po ní plujou. Máme ale sraz s Tonym, pamatujete si ho z COCY, chce se taky podívat do projektu.

Projekt se jmenuje Lifeline. Nedozvěděli jsme se ale v podstatě nic nového – co do struktury byl hodně podobný ACAPSu, byli jsme se podívat v jejich hlavní kanceláři – tedy spíše domě, kde probíhá zároveň individuální práce. Ostatní aktivity a projekty mají podobné, jen pracují s jinou cílovou skupinou v jiné části Londýna – tedy s dětmi a mládeží, kteří mají drogový problém, v této oblasti žijí převážně muslimové, Somálci, Bangladéšané. Pracují s nimi na 4 úrovních od prevence – terén, nízkopraháč až následnou péči. Pracují i s rodinami, dělají na školách vzdělávání, prevenci.

Chtěla jsem se podívat do nízkopraháče, ale tam ně nechtěli pustit, protože jsem neměla potvrzení od policie, že jsem pro jejich klienty nezávadná. Takže zase nic.

V Anglii mají prostě takový zákon na ochranu klientů, že bez trestního výpisu k nim nikdo nesmí. Ale jak je vidět, každá organizace si to vykládá jinak. Někde nás pustí, někde ne.

Uf. Už máme dost. Jura chce jet do Greenwich, podívat se, Tony má ale jiný plán. Domluvil na večer návštěvu Kari house a nějaké hospůdky. Jedeme zase zpátky přes celý Londýn, a setkáváme se s Aidanem – otcem COCY a spolupracovníkem Sdružení Podané ruce, o.s.

Jdeme do fajn podniku, kde Tony kdysi hrával na gramce. Chlapi nám platí pivo, nechtějí abychom platili my, což mě, jako emancipovanou středoevropanku trochu nadzvedává, ale pak si to docela užívám, a jen se nechávám zvát. Po přesunu do Kari house už nás čeká druhá skupina naší stáže, byli dneska na výletě v Bristolu. My s Jurou předvádíme gangařskej slovník a pohyby a všichni jsou z nás paf. My nakonec taky.

Po pálivé večeři ještě nemáme dost a tak se rozhodujeme, že půjdeme obhlídnout noční život. Nakonec zůstávám jen já a Jura a tak jdeme neohroženě do ulic, přece jenom, jsme odkojení životem v gangu v Brixtonu :-) Jdeme do jednoho klubu, kde nás nejdřív u vstupu totálně prošacují, ale bezpečnost je bezpečnost. Trochu se bavíme, trochu trsneme a sledujeme jak ochranka vyvádí agresivní a opilé lidi, super security. Jedeme do hotelu taxíkem, ještě jsem s ním nejela. Dobrá jízda, dobrá párty! Dobrou noc, deníčku, na víc se nezmůžu.

Londýnský deníček - část první

Londýnský deníček - část druhá