.adresář služeb

22 | 05 | 07

NZDM v Blansku (Klub PVC Blansko)

Londýnský deníček - část druhá

1.5.07 - dopoledne

Ahoj Deníčku! Dneska je první máj, lásky čas, tak to aspoň říkal Mácha. No a tak hned po ránu dumám, kde a hlavně s kým se dneska políbím, abych neuschla.

Dneska mě čeká konečně youth work, tak jsem opravdu zvědavá. Po snídani vyrážíme ve třech do části Londýna – Brixtonu, což je prý dost drsná čtvrť. Hned po výstupu z metra zjišťujeme, že je to pravda. Jdeme po ulici, kde je stánek na stánku se vším možným i nemožným, hlavně rybama a masem, docela smrádek a jak říká kolega – občas to zasmrádne jako v Kábulu. Taky plno různých lidí, národností, otřískaný domy, hlasitá hudba z různých koutů ulice, no moc se to tu nepodobá namydlenému centru. Tak procházíme čtvrtí, která nám připomíná Brooklyn a Bronx dohromady a čekáme, kdy se začne střílet. Protože to se tu prý děje docela běžně.

Přicházíme k budově, kde sídlí dnešní projekt – Turning Point – ACAPS. Ujímá se nám sympatický černoch Ira, manažer projektů, uvádí nás do kanclů a představuje ostatním pracovníkům. Převážná většina jsou černoši a lidi z oblasti Karibiku – minority v Anglii. Naším dalším průvodcem je Michael, bývalý klient, který prošel jedním z projektů.

Projekt ACAPS je jedním z mnoha projektů velké organizace Turning Point, která má mnoho různých projektů po celé Anglii. ACPAS pracuje s mladými lidmi od 10 do 26 let ve čtvrtích Brixton, Lewisham a Lambeth. Všechno to jsou hodně „problémové“ čtvrti, ale Brixton je nejhorší, a jak sami pracovníci říkají „černý“. Je tam hodně přistěhovalců, nevzdělaných lidí, chudých lidí, sociálně slabých atd. Když si to vztáhnu na Českou republiku, tak můžu říct, že je to něco jako romská ghetta, akorát větší, víc namixované a s většími problémy – hlavně drogy, kriminalita, gangy mladých a v poslední době i střílení a zbraně.

Díky této návštěvě jsem měla možnost poznat jak funguje komplexní program služeb pro mladé a zároveň jak funguje systém sociální práce v Anglii.

Samotný projekt ACAPS se skládá z různých aktivit a dílčích projektů:

1. outreach work - terénní práce s mladými
2. drop-in centres - nízkoprahové kluby
3. drug service - práce s drogově závislými, s dealery. Toto jsou činnosti známé nám všem, ale v anglickém pojetí plní trochu jinou funkci. Slouží hlavně k zachycení potřebných klientů, základnímu poradenství, v namotivování klientů a vytáhnutí do dalších, nadstavbových projektů, k individuální práci. Na tuto základní úroveň práce navazují dílčí projekty, které pracují s jedinci nebo malými skupinami motivovaných a aktivnějších klientů.
4. project Guns & Crime – práce s gangy, klienti se do projektu dostávají přes criminal justice system, ti kteří již měli problémy se zákonem a nebo díky terénní práci, kterou provádí Michael. Pracuje se na zlepšení jejich životní situace, vzdělání, bydlení, obživa jinak než se zbraní v ruce.
5. D.a. project – pracují s mladými, kteří měli problém se zákonem, dealerstvím a drogami. Jde o projekt, skupinovou práci s lidmi od 16 do 24 let, pracuje se v malé skupince 8-10 lidí. Projekt trvá 3 měsíce, 2 dny v týdnu a je to jakýsi rekvalifikační, edukační a sebepoznávací program. Je rozdělen do 4 modulů – modul o drogách a kriminalitě, sebepoznávací modul, modul o zdraví a modul se všeobecnými znalostmi. Po absolvování dostávají certifikát jako začínající sociální pracovníci, ale spíše jde o peer pracovníky, a mohou další 3 měsíce pracovat v ACAPSu, 4 hodiny týdně. To slouží k zapracování a k získání dalších zkušeností, poté mohou jít dál do světa. Většina z těch, co úspěšně absolvují, což je cca 50%, dále pracuje s mladými v sociální oblasti.
6. Treatment program – léčebný program, probíhá individuálně, konzultace, hlavní drogy cannabis, crack. Pracují hlavně s těmi, kteří se vrací z léčby, z vězení, aby nepřišel relaps – je to hodně těžké, protože se vrací do prostředí, ze kterého vzešli, pracovníci pracují s celou rodinou, komunitou
7. Project SHADE – sexual, drug and health education – vzdělávání v oblasti sexu, užívání drog a zdraví – dělají testy na žloutenky, pohlavní nemoci. Mají nakontaktované doktory, když jim odnesou vzorky, tak hned druhý den mají výsledky. Učí mladé odpovědnosti, používat kondomy atd....

Po představení projektu si ještě povídáme i o dalších věcech, jako je těžká motivace klientů, pro změnu životního stylu, protože si myslí, že když v 15 vydělávají velké peníze za prodej cracku, že to tak bude navždy. Nechápou, proč by měli chodit do školy, proč by se neměli střílet atd. Je to dáno i generačním vlivem, protože takhle žili jejich dědové, rodiče a všichni koho znají a takhle budou žít i oni. V chodbě, na okraji. Je to ale časovaná bomba, stejně jako třeba ve Francii nebo Německu. U nás je to hodně podobné v romských ghettech, nebo sociálně vyloučených lokalitách, kde je komunitní a generační vliv na jedince stejně velký a je jen otázkou času, než se projeví větší problémy.

Pak nás Ira a Michael berou skrz čtvrť „Bronx“ do jiné budovy, kde právě probíhá D.a. project, takže vidíme skupinu asi 8 mladých lidí, jak pracují, píší na papírky a právě končí dopolední blok. Ira nás představuje a říká jim, aby s námi popovídali. Na to všichni berou připravený oběd a mizí na chodbu:) Kromě jedné dívky, která se nás nestydí a povídá, jak se dostala do projektu, co jí to dává a co by chtěla v budoucnu dělat. Je to dost příjemné, poslechnout si to i ze strany klientů.

Pak už se loučíme a přesouváme se do dalšího projektu. Takže teď můžu v klidu v metru napsat postřehy o systému sociální práce s klienty.

Jak to tedy v té Anglii mají:

V práci s klienty v Anglii je kladen důraz hlavně na individuální práci s individuálním plánem, o kterou se teď snažíme i v našich nízkopraháčích. Ovšem rozdíl je ten, že v Anglii mají podstatně více pracovníků a drop-in centra a individuální plánování se neslučuje. Drop-in centre slouží ke kontaktu s klientem, může tam přijít, poradit se – dostane základní poradenství, může být v anonymitě, může tam strávit volný čas. Pokud ale projeví zájem o větší řešení svých problémů, nebo ho pracovníci namotivují, předávají ho klíčovému pracovníkovi – counselor, k individuální práci a ten s ním pracuje dál. Vytvoří s ním vstupní assesment – šetření potřeb, vydefinují osobní cíle a naváží individuálním plánem. Toto se neliší od našeho individuálního plánování.

Rozdíl je hlavně v nepřekrývání pracovních pozic – práci, co děláme v České republice 4 pracovníci – v Anglii dělá 20 lidí, z toho třeba 7 klíčových pracovníků, 2 pracovníci na klubu, 3 terénní pracovníci a další, kteří řídí dílčí projekty, pracují s rodinami atd., atd.

Na druhou stranu v některých projektech, v tomto ale ne, mizí úroveň spolubytí s klientem, chybí kontaktní rámec – což je hodně patrné např. v drogových službách, o kterých budu psát později.

Další co se je v Anglii dobré, je velká provázanost celého systému. Spolupracuje policie, soudy, školy, neziskovky, státní organizace a toto způsobí, že se klient dostane do služeb dost brzy, kdy se dá jeho narůstající problém podchytit.

Také se mi líbí, že část klientů má přímo nařízeno do projektů docházet přes criminal justice system – tedy mají to prostě nařízeno soudně – probační dohled. Je dost zajímavé, že se to aplikuje i na nezletilé i na dospělé. Je to motivace, jak neskončit ve vězení, stejně jako u nás.

V celém tom systému se mi líbí – provázanost, zaměřenost a v některých případech i direktivita, která si myslím, že u některých mladých není na škodu, protože jedině díky tomu klient se sebou musí něco dělat a neskončí v 16 ve vězení, tedy pokud tam opravdu nechce. Dokonce jsem přemýšlela, jestli jsme si naše klienty trochu nerozmazlili přílišnou svobodou volby, protože klient se samozřejmě rozhoduje co je nejlepší v danou chvíli pro něj, ale už neuvažuje do budoucna, a v tu chvíli by ho měl někdo ze systému nasměrovat, klidně i za cenu direktivity. Vždyť není pravda, že direktivita rovná se omezování práv klienta. Klient má pořád na výběr.

Na druhou stranu se mi nelíbí redukce klienta na problém, což může být sice do jisté míry efektivní a dobře se to vykazuje, ale chybí tam ten vztah. Ale není se co divit, když jim projde ročně projektem asi 5700 mladých, není čas se s nimi vykecávat, ale řešit problémy, které opravdu mají velké.

Myslím, že můžeme být rádi, že máme pořád čas si s klienty hrát a provázet je životem, než řešit, když se v 15 letech střílí kvůli kšeftům s crackem.

No vidíš to deníčku, tak jsme dojeli na Liverpool station, kde se máme setkat s druhou skupinou stážistů, a než nám pojede vlak do dalšího projektu, tak si dáváme malý oběd, už máme hlad. Další poznatky z Anglie – nejsou zvyklí na dýška – borec ve stánku na mě koukal trochu vyděšeně, že jsem mu chtěla nechat penny dýško - a nikde nemají koše, aby tam nikdo nemohl dát bombu a odpadky házejí na zem. To ovšem nám, jako slušně vychovaným lidem z Evropy, samozřejmě nějak nejde, tak s sebou všichni nosíme prázdné pet lahve a obaly od sendvičů:)

Pokračování večer.