19 | 04 | 07

Sanitka

Výběr z tisku: „Děvenky, všem ahoj! A jdeme ukazovat pipinky!“ tak vítá doktorka Larysa oděské prostitutky na gynekologické prohlídce. Přijeli jsme speciálním sanitním vozem temnými uličkami černomořského přístavu a já nemohu skrýt nadšení. Neprodali ji ani nerozebrali. Sláva! Projekt Sanita funguje!

Těsně před půlnocí stojíme na Celním náměstí, vedle vjezdu do přístavu. Před noční bar, kam běžný občan vstoupí snad jen v bezvědomí, přijíždí auto. Všech devět holek na ulici ho obstupuje, krčí střídavě pravé a levé koleno a rozhoupává se v bocích. Dva muži v autě nediskutují, ukáží postupně na dvě nymfy a jede se - pravděpodobně na vypůjčený byt. Veneroložka Larysa Anatolijevna Kravčenková zatím o kus dál v sanitě pokračuje ve vyšetřeních. Právě řeší zapeklitý případ: jedna klientka, rozuměj prostitutka, šlapka nebo laskavě ťapina, byla včera s kolegyní a zákazníkem na trojce. Nic zvláštního, kdyby: „On použil jeden kondom pro mě i pro ni a ona má syfilidu! Mohla jsem to chytit taky?“ „Jsou z vás teď pohlavní sestry!“ zlehčuje situaci ostřílená lékařka. Ale vážně: na vyšetření je ještě brzy, infekce se prokáže až za tři týdny, zbývá čekat a bránit se svědomí. Klientka vybavená informací, kondomem a lubrikačním gelem kvapí zpátky do práce, doprovázím ji. U vchodu do baru potkáváme drobnou tmavovlásku s ofinou. Z výstřihu jí kouká podprsenka, pláče. Napůl nešťastná, napůl vzteklá, rozhořčená nespravedlností! Dostala nadáno od mámočky (pasačky). Zákazník si stěžoval, že nebyla dost aktivní, neuspokojila ho skvěle, a chtěl vrátit peníze. „Takovej buran! A na vyšetření vám kašlu. Všechno je mi jedno!“ Přemlouvám k vyšetření aspoň dvě sladké blondýnky v šíleně barevných holínkách se šněrováním. „Odkud jste?“ „Z Podněstří. To je taková republika v Moldávii.“ „Aha.“ „Odkud jsi ty?“ „Z České republiky. Dovezli jsme sem tuhle sanitku.“ „Je pěkná, to jste vymysleli dobře v té Evropě! My chceme taky do Evropy.“ Děvčata jsou čistá jako slovo Boží a s potvrzením radostně odcházejí vstříc velkým výdělkům. Aby ve své republice, kde si o nich myslí, že jsou barmankami na pláži, mohly dělat frajerky. „Stanoviště u přístavu je jedno z klidnějších,“ vysvětluje mi lékařka, „ tady jsou holky celkem čisté, myslím tím, že nemají AIDS, ale počkej, až vyjedeme dál.“ Larysa je neobvykle energická a veselá žena, hluboce věřící, praktikující meditace. Ptám se, jak se jí se sexuálními pracovnicemi spolupracuje. „S tímhle kontingentem pracuju už dávno, od dob Sovětského svazu. Jsem městský venerolog,“ směje se mé otázce a hladí klientku na křesle láskyplně po lýtku.

HIV POZITIVNÍ? ŽÁDNÉ PŘEKVAPENÍ.

Čkalovova ulice a v ní Světa, Oksana a Lena. Všechny jsou narkomanky, jen Světa si už nepíchá a bere tabletky (pravděpodobně chodí na substituční program). Je jí 33 let, žíly „nemá“ (aha, proto substituce!), a tak si v sanitě odebírá krev sama, z krku, pomocí zrcátka. V televizi slyšela, že v Oděse ne každý druhý, ale skutečně každý narkoman má HIV, a tak si řekla, že ona, po třinácti letech na jehle, dvakrát za narkomana provdaná, to má spočtené. Do sanity přišla sama a její tušení se potvrdilo. Světa je HIV pozitivní. Nejeví překvapení ani zhroucení. Odchází s tím, že její krev odvezeme do AIDS centra, kde se za týden staví. Pro diagnózu a možná i léky. Na řadě je starší žena. Vypadá v pohodě a bez ostychu se dává do řeči: „Stojím tu od roku 1983, v roce 1987 jsem se vdala za zákazníka. Patnáct let jsme spolu prožili v klidu, teď odešel, ani neřekl proč, tak jsem zase tady. Jsem tu zvyklá. Když mám chřipku a jsem doma, nudím se, stýská se mi po společnosti, po děvčatech, popovídat si, aby se něco dělo! Ne, já neberu. Mám děti a musím je vychovat. Co dál chcete vědět?“ Využívám situace, zdá se, že Vala opravdu nic neskrývá. „Cena služby je 150 - 200 hřiven (750 - 1000 českých korun - pozn. autorky) za hodinu plus 20 hřiven za použití bytu. Za celou noc 1000 hřiven a byt. Já nejdu bez gumy ani za větší prachy, ale holky tady kolem to dělají běžně.“ Vale, rodilé Oděsance, je dvaačtyřicet let, prostituuje se dlouho. „Teď to za moc nestojí, jsou tu i třináctileté děti a s těma si nemám co říct.“ Já žádné děti nevidím, ale z přijíždějících aut vyskakují mladé, opravdu sexy holky a hrnou se na testy. Sanita je pěkná (nejlepší auto ze všech okolo) a zadarmo! Navíc jsou v ní příjemní lidé. Přijíždí další vůz, zastavuje, jak je tu samozřejmostí, na chodníku. Z „ vytuněného“ žiguli (kromě motoru má snad všude reproduktory) vystupují klasici: rozkročení do široka, knírky, kožené vesty, zlaté řetězy a boty do špičky. Plechy vozu se otřásají disko hudbou se symbolickým refrénem: ljubí meňá po-francúzski. Stejně jako v Čechách se na sexuálních pracovnicích přiživuje spousta lidí. Pasáci- manželé, pasáci- milenci a pasáci- cizí lidé.

LÉČIT SE NEBUDOU

Kyjevská trasa, výpadovka na hlavní město. Stanoviště, kde podle informací lékařky šlapou jen narkomanky. Do sanitky nastupuje první. Pochází z Doněcka, přijíždí do Oděsy, jen když potřebuje peníze. (A kdy je nepotřebuje? vrtá mi hlavou.) Že je HIV pozitivní, ví, k lékaři nechodí, nemá čas, musí vydělávat. V sanitě není poprvé, nechává se jen prohlédnout a chce si povídat. Nadávat na zákazníky. „Jsou čím dál horší, samej alkoholik, smetánka společnosti!“ Jako druhá přichází do sanity Táňa. Kulatá, malá, patnáctiletá blondýnka v přiléhavých šortkách obepínajících oblá, téměř dětská stehna. Odebíráme krev a Táňa vypráví svůj příběh: je ze sirotčince, o rodičích nic neví, teď má přítele, a tak s ním utekla do Oděsy. Ano, už měla jednu chorobu, syfilidu, to jí bylo čtrnáct. Bohužel, rychlotest na HIV je také pozitivní. Odkud to má? Nikdy neužila tvrdou drogu, nikdy si nic nepíchla, prostitutku dělá pár měsíců. Táňa vypadá docela v klidu, o HIV moc neslyšela. Zato její pasák-přítel Oleg je nervózní. Postává u sanity a ochotně přistupuje na naši nabídku udělat si test. Je HIV pozitivní. Postupně se ukazuje, že jde o bývalého sedmatřicetiletého narkomana, asi tři roky je čistý, teď žije s Táňou v podnájmu u jakési starší paní. Svou pozitivitu čekal, skoro všichni jeho kamarádi jsou nemocní nebo mrtví. Ale doufal v zázrak. Po krátkém rozhovoru s mladou dvojicí jsme udělali ještě jeden test - na graviditu. Táňa je těhotná! Na druhý den si domlouvají terénní pracovníci ze sanity, kterým se také říká streetworkeři, s Táňou a Olegem schůzku. Nepřišli. Telefonujeme, prý jim to „nevyšlo“, domlouváme další schůzku ... do našeho odjezdu se nepodařilo dvojici na krevní zkoušku doprovodit.

MIZERNÁ ČÍSLA

Nadšení mě po třech dnech práce se sanitou alespoň zčásti opouští. Sanita funguje, to ano, ale terénní sociální pracovníci méně. Dovedou klientku vyšetřit, diagnostikovat chorobu, ale vzít ji za ruku a doprovodit do léčebného zařízení, udržet ji tam a motivovat k léčbě, to je něco docela jiného. Stojí to hodně práce. Pak mě nadšení opouští docela, když spočítám statistiku vyšetření. Za tři noční výjezdy jsme se sanitou v Oděse vyšetřili 37 osob (z toho dva muže). Čtrnáct je podezřelých nebo již žije s diagnózou HIV a sedm má syfilidu. Průměrný věk 23 let. To jsou vážně mizerná čísla.

SANITA A JEJÍ LIDÉ

Sanitu, gynekologicko-venerologickou pojízdnou ambulanci, dovezla do Oděsy česká nevládní organizace Rozkoš bez Rizika, která se zabývá prevencí, diagnostikou a léčbou sexuálně přenosných infekcí u cílové skupiny sexuálních pracovnic. Stejný projekt provozuje tato organizace od roku 1998 také v ČR. Více na www.rozkosbezrizika.cz. Sanita je uvnitř vybavena stejně jako ambulance gynekologa. Probíhají v ní odběry krve a testy na HIV, stěry z vagíny a děložního čípku na bakteriální infekce, kapavku, mykózy, chlamydie, při podezření také stěry z análního otvoru nebo z krku. V tak exponovaném terénu, jako jsou příhraniční oblasti ČR nebo ukrajinská Oděsa, je výhodné používat rychlotesty, screeningovou metodu. Stačí kapka krve z malíčku a do deseti minut víme, zda je dotyčný zdráv, nebo ho lze podezřívat, že je HIV pozitivní či má syfilitidu. V takových případech musí následovat zkouška ze žilní krve. Teprve ta infekci potvrdí nebo vyvrátí. Jedním z nejdůležitějších kritérií pro úspěšnost práce v sanitě je přístup a dovednosti terénních pracovníků, tzv. streetworkerů (převzato z němčiny, v angličtině se používá termín outreach worker a pozor, neplést! V angličtině streetworker znamená pouličního pracovníka - prodavače novin, palačinek, ale i vlastního těla, tedy cílovou skupinu terénních sociálních pracovníků.). Oděské terénní sociální pracovníky Rozkoš bez Rizika při zahájení projektu trénovala. I po roce se ale zdá, že někteří projevují při práci kolem sanity větší ostych než samotné prostitutky. Mámočka je žena-pasačka, zasloužilá prostitutka, jež má odpracováno, na ulici chodí jen občas, dohlíží na distribuci mladších kolegyň, vybírá peníze a předává je dále, lidem, kteří s tímto byznysem sice souvisejí, ale na ulici se vůbec nevyskytují. Starší, v ruštině stáršaja, je zkušenější prostitutka, jež vyjednává ceny, dohlíží na mladší, zaučuje je, ale sama se také prodává. Mámočka a starší se v Čechách příliš neujaly, zde převládají pasáci- muži, kterým se však říká manažeři.

Reflex, 12.04.2007, MARTINA ZIKMUNDOVÁ