.adresář služeb

05 | 04 | 07

Nízkoprahový klub Likusák

Z deniku Likusaka I.

Nízkoprahový klub Likusák leží strategicky mezi dvěma periferními brněnskými sídlišti – Vinohrady a Líšeň. Na obou žije dohromady asi 70 000 obyvatel. Takže „králíkárny“. No a jak už to bývá, kdo vyroste z houpaček a nedorostl ještě do továrny, tak má dvě cesty. Jedna cesta je být hodný a sekat dobrotu doma nebo v kroužku, a druhá je pro nás „socky“ móóc zajímavá – „zevl“, jak se tu na Moravě říká. No a my ty zevly máme buď v klubu anebo za nima běháme po ulicích. Dnes vám představím, jak proběhl jeden den v klubu. Proč to ale píšu? Zajedno, abych si udělal „píár“ a za druhé, abych pomohl vyvracet představu, že nízkoprahy jsou jen škaredí kamarádi volnočasových institucí a že pracovníci v nich buď hrají fotbal s děckama anebo tam dělají úplné ho…. a taky, že ta práce socky tam má místo a že když je klub dobře nastavený, tak to jde skoro samo. Máme otevřeno od 16 do 20, chodí k nám dospívající od 13 do 21, no a stojí to za to :-), posuďte sami:

Pracovnice Lucka se vrací z města. Ještě před otevíračkou byla s klientem v organizaci AGAPO – dlouhodobě nemůže sehnat normální práci. Takže nám dalo práci ho přesvědčit, že by to tam bylo lepší, že tam se mu budou věnovat víc, než bychom mohli my u nás. No uvidíme.

Po otevíračce přichází starší kluk ze sousedství omrknout si, co je to tu zač. Kecáme, jelikož je to hora masa, zjišťuju jestli to tu pro něj ještě je. Nakonec mě překvapuje že jo, no a točí se kolem našich známých tváří v klubu. Tak ho tu necháváme (zájemce – chuchu!). Udivuje ho mrtvo v klubu a já sám se cítím blbě, že tu nikdo není, ale uklidňuju ho tím, že „tu bývá narváno“.

Po něm už se hrnou davy. No davy zase ne, ale během půl hoďky je tu asi 25 lidí. Pozdravy, pendlování po klubu, čekování situace, jak se kde shlukují skupinky, co se bude – nebude dít. Zatím žádný extra klient pod vlivem, takže to vypadá slibně, že bude o chaos míň.

Ale…přichází klient, který se tu delší dobu neukázal – hned říká, že se mnou potřebuje mluvit. Jdu do toho. Tak copak? Vypadává z něj, že nemá kde bydlet a chce nějakou pomoc – přeposílám jej po telefonické domluvě na CESOP, kde maj krizové bydlení pro mladé. Diktuju spoje, dodávám odvahu, prosím o to, aby na mě nezapomněl, ať mi dá vědět, jak dopadl. „Jojojojo, jasně,“ říká. No, já už je znám. Takže nic. Takže si jdu jen udělat na lejstro záznam o tom, co jsem udělal (pozn. uzavřel jsem „dohodu“ s klientem o tom, že spolu probereme co se dá dělat, navrhli jsme a udělali několik kroků a ukončili ji. Takže je to i zdokumentováno :-).

Mizím do klubu. Vidím, že na kanapi sedí tři klienti, výjimečně jsou nezhulení a nudí se. Říkám – jé, vy nejste zhulení – oni na mně kysele – hmmmm. Tak jim dávám nabídku - vyplnit evaluační dotazník o klubu, pracovnících atd. Dva ze třech se chytají, no a nákaza se šíří dál a nakonec během služby přijímám s nadšením cca 10 klientů. Na zhodnocení, aby se prohnali kompem, je jich ale třeba 60, takže aspoň něco. Voni si v něm řeknou, jak se jim tu líbí, maj možnost si to tu takhle ovlivňovat. Taky jim při tom podsunu info, že ta díra ve dveřích od kanclu, je oficiální schránka na anonymní dotazy, kde můžou házet nejen tenhle dotazník.

Stal se „nízkoprahový zázrak“ – klienti si sami vyžadují uzavření dohod s pracovníky o využívání klubu. Nahlásili se čtyři, ale jelikož rozhovor trvá dlouho a je třeba ještě uhlídat klub, stíháme jen dvě dohody. No von to zázrak není, ale v několika klubech se toho ještě bojí, tak jim to doporučuju. Jde to a zázraky se dějí :-).

Jen na skok se stavuje klientka se svojí kámoškou a chtějí nějaký leták na Káčko (pozn. jde o Kontaktní centrum pro uživatele drog). No tak ho dáváme…víc se nestíhá, letí o dům dál, jak už to tyhle holky mívaj.

Mezi tím vším jsem asi 5x okřikl klienty se zablácenýma botama na kanapích a postelích. Ono nám na tom blátě až tak moc nesejde, jenže dělat v chlívě se nám nechce, no a pokud si do něj sedne „náctiletá“ v bílých hadrech, neunesem její smutné oči a ty slova taky stojí za to.

V kontaktce se zastavuju na pokec s klientkou, se kterou jsme tu minulý týden řešili šikanu ze strany jejích kamarádek. Bylo hodně slz a taky trochu lítaly psycha vzduchem mezi oběma tábory. Zahrál jsem si neuměle na mediátora (pozn. pokoušel jsem se, aby si to obě strany narovinu a bezpečně vyříkaly a aby je to moc „nebolelo“). No a ona říká, že je to lepší, že se buď chovaj hezky anebo že na ně kašle a že je ráda že jsme to probrali. Tak se usmívám.

Kolegyně dělá prvokontakt (pozn. jde o výkon, kdy se zájemci o službu dostávají první a základní informace o službě/zařízení a zjišťují se tytéž základní a podstatné infix od něj) se dvěma novýma holkama. Ony se trochu bojí, no a pak na ni zírají jako puk, protože se diví, co to tu je zač. Říkají, že nic takového nevěděly, že funguje. Moc se divily, kdože to platí, a proč vůbec, když všude je to o penězích (…neřekli jsme jim, jak moc to o penězích je i u nás…). Přišlo jim divný dělat něco pro „takový děcka jako jsme my“. Taky pak vyklopí, že rodiče slyšeli o klubu „divný zvěsti…nějaký doupě…“. To mě fakt nepřekvapuje, to tu je furt :-(.

No pomalu se bude zavírat, takže ještě letem kolem klienta vyhodím udičku, jak to teda je s tou mamkou: „Furt tě drtí?“. Chytá se a říká: „Už nejen ona, už i učitelka…“. No, tak říkám, že dnes je už šlus (zavíráme), ale že zítra o tom pokecáme.

Zamykám všech našich 11 zámků a jdu na šalinu. Mám hlad a jsem rád že nemusím už běhat, kecat, něco řešit. Jdu se mrknout na poslední díl LOST a zítra odznívá. Baví mě to dělat v klubu, je to neuvěřitelně pestré!!!

Martin, Lucie a 52 klientů, březen 2007