.adresář služeb

30 | 03 | 07

Názor z praxe

I cesta je cíl

Romana Svobodová: Během mé dvoudenní absence v práci, kdy jsem se snad i úspěšně zabývala komunitní prací a mimo jiné diskutovala nad IP, jsem ke svému překvapení četla přestřelku nad článkem zabývajícím se IP, standardy, hodnotiteli a hodnocenými.

V oboru nebo spíše v NZDM nepůsobím dlouho a některé komentáře byly příliš osobní, některé mi snad četly myšlenky. Myslím si, že právo veřejně mluvit a přispívat k rozvoji NZDM mohou pouze ti starší a zkušenější. Myslela jsem (tedy během absolvování Pramenu), že pracovníkem v NZDM musí být člověk se zkušenostmi týkajících se drog, alkoholu, patřící do part a účastnící se bujarých večírků, nejlépe pokud má „dredy“ nebo „kérku“. Proto jsem si nesčetněkrát kladla otázku, zda mé sebevědomí, které mě do takového zařízení vedlo, mě nevedlo špatně. Původní profesí jsem učitelka, ač novátorka, zkoušející výuku netradičními metodami.

Když jsem vstoupila do přímé práce, říkala jsem si, že je to jako dlouhá přestávka ve škole. Ve škole větší část dne proběhla především vzděláváním, ale část probíhala o přestávkách, kdy se všichni mohli uvolnit a rozparádit. Během přestávky jsem mohla pozorovat partičky děvčat i chlapců i s jejich kápy, samotu dětí (tedy outsidery), snílky, provokatéry, u starších již párečky, vzájemné škádlení a chuť, nám učitelům ukázat i ukázat se, i když v rámci nějakých pravidel. To samé mohu pozorovat v NZDM, jen ve více uvolněné atmosféře.

Já osobně si nemyslím, že cíle si děti/dospívající stanovit nemohou a ani neumějí. Z každého osobnějšího rozhovoru se objeví nějaká zakázka, kterou mohu dovést až ke stanovení cíle. Cíle pro děti i mentálně znevýhodněné nejsou předem dané, protože
při práci s nimi vycházíme z individuálních potřeb toho daného dítěte. Ano, já znám symptomy např. mentálně znevýhodněného dítěte, ale metod, jak s ním pracovat je nepřeberná škála a záleží pouze na mě a na něm, jakou si vybereme dle jeho individuálních potřeb. Při individuální práci a individuálních rozhovorech musím zjistit, kde se dítě nachází, jaká jsou jeho přání – cíle a možnosti. Potom díky znalosti metod a symptomů ho mohu doprovázet na jeho cestě za splněním přání (cíle).

V NZDM je situace podobná, i když nejprve musím navázat vztah a mít jejich důvěru, což trvá déle než ve škole. Znám symptomy dospívajícího, ale při práci s nimi a na cestě při jeho doprovázení musím také pracovat individuálně. Každý z těch dospívajících je jiný, pochází z jiného prostředí, něco jiného ho motivuje, pobízí ho k další činnosti, ač špatné nebo dobré (hodnotím na základě společenských norem a zákonů), i když mnoho věcí mají společných např. touhu po cígu, zažít super mejdan a pořádně si zapařit.

V kontextu NZDM se já sama beru jako člověk – odborník, který má klienty na jejich cestě doprovázet v tématech, které jsou aktuální pro ně, ale i v tématech, která jsou aktuální pro mě. Beru se jako prostředník mezi klienty a jejich individuální zakázkou, a společností a její společenskou zakázkou. Konkrétně u nás rozlišujeme a máme přesně vymezené hranice u zájemce o službu a klienta i toho „zájemce“, který nedokáže prozatím na něčem pracovat a spolu se mnou stanovit osobní cíl. Stávající zkušenost nás zatím vede k tomu, že v rámci NZDM není možné stanovit osobní cíl a pracovat na něm se všemi klienty docházejících do zařízení současně. Cíl, který je stanoven v IP není o tzv. „problémech“, který si dokonalý klient sám pojmenuje a stanoví do IP. Neočekávám, že přijde klientka a řekne mi, že začíná užívat pervitin a ví, že je to rizikové a ona potřebuje pomoc. Pro mě je cíl všechno, co hlavně motivuje klienty přemýšlet a posouvat se dál, až do té fáze, že nás nepotřebují a opouští. Což se nám v několika případech stalo.

Myslím si, že „cíl“, tedy IP, je důležité pro růst klienta a nemusí být např. na rok. Máme cíle i na 14 dní, ale také na měsíc, na čtyři měsíce, i na osm. Pro mě je důležité, že se klient vyvíjí a osobně roste a já jsem se na tom nějak podílela. A navíc, což beru spíše jako bonus, to mám písemně podložené. I když vím, že klienta i nadále zajímá partička a mejdany i „hulení“. A v tomto, nebo spíše především v tomto, vidím smysl IP. V každém případě v našem pojetí IP a stanovování cílů „je i cesta cíl“.

Snad jsem z pozice pracovníka v přímé práci blíže osvětlila jednu z rovin pojetí IP a stanovování osobních cílů u nás a těším se na konferenci ČAS, která nám dává příležitost prodiskutovat naše poznatky i zkušenosti, věřím, že i s výstupem pro všechna „bojující“ zařízení.

Romana Svobodová
Nízkoprahové komunitní centrum
Diakonie ČCE - středisko v Rokycanech