.adresář služeb

28 | 03 | 07

Názor z praxe

Nástroje pro práci v NZDM?

Nedávno jsem jel okolo autobusové zastávky na jednom našem sídlišti. Zvedl jsem automaticky ruku na pozdrav. Můj spolujezdec se mě zeptal: „Tady sedí tvoji klienti pořád, že?“ Na to jsem mu odpověděl: „Místa zůstávají, akorát klienti se mění.“, a položil sem si otázku, zda to není stejně tak s jejich úlety - „problémy“. Ty stále také opakují, i když se za 8 let mé práce cílová skupina několikrát obměnila.

Pokládám i vám otázku, proč bychom k práci v NZDM měli přistupovat s „prázdnýma rukama“, když ostatní obory se na svoji klientelu řádně připravují. Nemyslím tím školu v tom smyslu, že naučí, jak obecně postupovat při léčení, ale zaměřením se na „konkrétní nemoci a jejich projevy“. Např. psycholog se učí jak si poradit s psychózou, protože se předpokládá, že klienti, s kterými bude pracovat psychózu mít mohou. Jsou pro nás „nemoci“ adolescentů tabu nebo se nedají předpokládat a my budeme jen čekat, s čím za námi přijdou?

Jak se stanovují cíle pro děti nebo mentálně postižené? Jsou předem dané? Proč se už ve věku dětství/dospívání očekává, že klient přijde na svůj vlastní osobní cíl, kterého chce v životě dosáhnout nebo nějaký plán (který ovšem nevede k ukojení aktuálních potřeb).

Myslím, že je naše práce, nabízet témata, která se naší „cílovky“ týkají. Stejně jak jsme na začátku běhali za klienty na ulici a do parků s míčem, protože jsme předpokládali, že to je pravé, s čím jim můžeme být prospěšní? A když jsme přišli na to, že např. diabolo už není na programu dne, tak jsme ho zrušili a začali hledat další témata, která se klientům hodí.

Práce s našimi klienty (dospívajícími) začíná u budování vztahu někde kolem 14. roku a méně, kdy je klient (z mého pohledu) ještě velice otevřený k novým věcem. V této fázi si ovšem klient ještě není schopen vlastními silami identifikovat nějaký ten problém (v tomto věku je jen problém „mít kámoša a cígo“ a v některých případech jsou tyto věci pro klienta totožné). Klient je ve fázi před uvažováním o změně.

Je vůbec možné, aby pacient (klient) sám zjistil, co má za nemoc a při nejlepším si našel sám řešení? Je možné, aby dítě ve 13. letech poznalo (identifikovalo, pojmenovalo...), že je špatné krást, když otce vídá 1x za měsíc přes okno z mříží? Je možné, aby klient (u něhož doma se záležitosti řeší silou), měl nějaké ponětí o svých agresivních projevech? Je možné, aby klient vlastními silami identifikoval, že je v obtížné životní situaci?

Individuální plán adolescenta, který dokáže sám vymyslet, je především, jak se bavit a ten den si „akorát sehnat špinky a něco na prda a o víkendu pořádně zapařit.“ Tím všechny jeho plány končí. Někdy se objeví matná představa budoucnosti v podobě představy o životě „z hodně penězi a nějakou tou děvkou“.

Myslíte si, že klient, když se bude chystat na svoji první soulož, bude přemýšlet o tom jaké nemoci může chytnout (a zkontaktuje vás) nebo bude přemýšlet, jak to vlastně provede?

Myslíte si, že klient, který bude chtít zkusit pervitin, bude uvažovat nad tím, kdy vzniká závislost (a zkontaktuje vás) nebo bude koumat, kde by mohl pervitin co nejsnadněji sehnat?

Myslíte si, že klient, který se rozhodne někoho zmlátit, přemýšlí nad tím, že mu může ublížit (a zkontaktuje vás) nebo přemýšlí nad tím, kam ho má pořádně praštit, aby ho dostal k zemi?

U nás se částečně daří, aby nás kontaktovali, ale je to způsobeno tím, že klienti vědí s čím by za námi mohli dojít (nabídka zaměření naší služby je jim dostatečně zřejmá).

Myslím si, že odpověď na to, jak adolescent uvažuje, je dostatečně zřejmá, a že když opravdu bude ze své vůle chtít s námi řešit problém, bude se spíše týkat toho jak „někoho sbalit, zmlátit nebo něco sehnat“. Toto jsou dle mě běžné starosti adolescentů - z jeho pohledu problém, ale je to opravdu problém, který chceme řešit my? (jako sociální služba). Kromě toho, že klientům v těchto tématech můžeme sloužit jako podpora, osobně mám větší ambice.

Proč nepostupujeme jako ku příkladu v harm reduction s testy, které se klientům nabízí (opakovaně v průběhu kontaktu, když stále užívá, stejně jako naši klienti rizikově žijí). Je to z důvodu, že se předpokládá, že by mohl mít narkoman nemoc (když rizikově užívá). Stejně dobře se dá předpokládat u našeho klienta, že bude např. experimentovat s drogami, předčasně sexuálně žít (v jakých případech je sexuální život předčasný můžeme ovšem zjistit v případě, že se budeme na toto téma zaměřovat).

V případě, kdy si všímáme co obsahují dohody a plány (námi vedené), zjistíme, že některé (pro mne zásadní) témata (problémy), které se klientů tíkají jsou totožné (sex, drogy apod.)

Narážím na koncept programů specifické prevence, kdy se mapováním zjišťuje, co konkrétní (majoritní skupina klientů) zažívá za konkrétní rizikové situace (z našeho pohledu problémy). Na základě toho se pracovníci připraví na dané téma a metody, jak předávat a jsou schopni být ku prospěchu i klientům, kteří svoje „úlety“ nepovažují za problém. Má být naše práce motivovat klienty, aby si na něco svého sami přišli? V tom případě očekáváme, že budou svoje chování pokládat za rizikové, což je s ohledem na jejich věk dost směšné.

Nelíbí se vám představa NZDM, které předem ví, jaké konkrétní problémy bude se svými klienty řešit?

Nejsme my ti, kteří by dospívajícím dětem v nehostinných končinách měli dávat směr?

Myslím si, že ptát se klientů s čím mají problém, či jaký mají osobní cíl, je na místě. Ovšem nemyslím si, že by klient dovedl odhadnout, co by mu v té či oné epizodě mohlo dělat problém. To je nereálné. Jsme tu přeci na prevenci těchto jevů a čekat až nastanou a začnou klienta tížit a on s tím za námi přijde, je hloupost!

S klientem jsem seděl v kontaktní místnosti a bavili jsme se o naší cílovce, tedy o něm. „Ale vždyť já nemám žádnej problém a ani nejsem nějakej hajzl“. Za cca hodinu za mnou přišel ještě se svými kamarády do kontaktní místnosti s dotazem „je škodlivý hulit trávu?“.

Toto se ovšem dá předpokládat především v případě, kdy klienti ví, co od nás očekávat, na co se zaměřujeme a při nejlepším má s námi podobnou zkušenost. Podmínkou je, že to sami předem víme a chováme se podle toho.

Robert Hořava
Nízkoprahový klub PVC Blansko