.adresář služeb

23 | 03 | 07

Klub Beztíže

Díky klubu mám už kamarádku

„Cítím se tu dobře. Když mě doma otec naštve, když na nás s mámou řve nebo když se naši hádají, tak se sbalím a jdu sem. A to je skoro denně." Gabriela se odmlčí a pak řekne: „Našla jsem tu člověka, kterému se můžu svěřit se vším. Helena se mnou řeší vše, oč ji požádám."

Nuda bývá nebezpečná
Gabriela si váží i takové zdánlivé samozřejmosti, jakou byla Helenina pomoc s vyplněním žádosti o vystavení občanského průkazu. „Je skoro jako moje ségra," pochvaluje si Gabriela. Pak se rozloučí, protože spěchá na klubovou lekci tance. Ten ji baví a touží po tom, aby v něm byla čím dál tím lepší.
Tenhle tzv nízkoprahový klub funguje šestým rokem. Dětem a mladým lidem nabízí různé aktivity, jako např. zmíněný tanec. Ale též fotbal, přístup k internetu či paletu časopisů. K dispozici jsou hry i hi-fi souprava. Zdánlivě běžné věci tady znamenají víc, než se na první pohled zdá. A hlavně je zde cel­kem sedm dospělých (sociálních pracovníků), ochotných věnovat se příchozím jako kamarádům.
Žádné násilí, krádeže, ničení, alkohol, cigarety ani jiné drogy sem nepatří. Dokonce ani používání vulgárních slov Taková jsou zdejší pravidla.

Petr (13) se před rokem cítil úplně sám. Kamarády ve škole ani mimo ni neměl, s mámou a starší sestrou si nerozuměl.  „Odmalička se mi všude posmívali. Sádlo, sádlo, pokřikovali na mě," říká Petr, který je skutečně trochu při těle. „Co odešel táta, bylo to ještě horší. Dřív měli aspoň před ním kluci respekt," posteskne si.

Petr byl tím, komu se říká outsider. Mnohokrát zažil ústrky, posměch a šikanu. Nejen ve škole, ale i v zájmových kroužcích. Z těch postupně vycouval a volný čas trávil bezcílným bloumáním po ulicích.

Streetworker dal Petrovi tip
Nebyl a není sám. Z ulic, nádraží, parků a heren, kam dospívající přivádí nuda i neporozumění okolí, bývá krůček k vandalizmu, experimentování s drogami, ba i ke zločinu. Terénní sociální pracovníci neboli streetworkeři o tom vědí své.
Byla to vlastně náhoda, když Petra bloumajícího bezcílně žižkovským parkem potkal jeden ze streetworkerů a řekl mu o klubu, který sídlí v domě dětí a mládeže v pražské ulici Na Balkáně. „Přijď se podívat," navrhl mu tenkrát. Bylo to před rokem. Petr byl v té době hodně nešťastný Marně toužil po kamarádech, kteří by ho brali takového, jaký je. Streetworker byl najednou po dlouhé době někdo, s kým si Petr mohl povídat jako rovný s rovným. Není divu, že do klubu šel.

Potkal tady ty, kterých se bál
Při první návštěvě klubu Petra zaskočilo, že tu potkal spolužáky, kterých se bál. Brzy však pochopil, že mu tady žádná šikana nehrozí. Prostě se tu netrpí. Ani slovní agresivita ne. 

Nízkoprahové kluby pro děti a mládež jsou alternativou různých zájmových sdružení, ale na rozdíl od nich poskytují psychologickou a sociální poradnu. Zdarma pomáhají dětem zaplnit volný čas i řešit případné problémy.
Spousta dětí, jako je Petr nebo Gabriela, postrádá zázemí domova, nudí se a cítí se osaměle. I oni by nejspíš byly vděčné za pozvání do podobného klubu. Možná ho mají kousek od svého bydliště, ale zatím o něm nevědí, protože nepotkali nikoho, kdo by jim poradil... 

Ulice místo kanceláře
• Terénní sociální práce (z anglického slova streetwork) vznikla začátkem 20. stol. v USA. Odtud se v šedesátých letech rozšířila do západní Evropy, kde úspěšně funguje například v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Francii nebo Velké Británii. 

• Nízkoprahová zařízeni respektují děti a mládež od 10 do 25 let jako partnery se všemi právy a povinnostmi, jednají s nimi tak, aby nikdy nebyla snižována jejich důstojnost.

• Program VPOHO je grantový program Nadace Vodafone ČR. Cílem programuje nabídnout mladým lidem bezpečný prostor pro aktivní trávení volného času a seberealizaci. • Více informací poskytne Česká asociace streetwork na webových stránkách: StreetWork.cz

Díky klubu mám už kamarádku, Sára Damková, Katka, 20.3.2007