.adresář služeb

09 | 11 | 06

Terénní sociální práce ve francouzském Chartres

V březnu roku 2005 jsme v Pardubicích začali rozjíždět nespecifickou terénní práci a jednoho dne jsme si řekli, že by nebylo špatné, podívat se jak tuto práci dělají jinde. Absolvovali jsme stáže u dvou tuzemských zařízení a poté nás napadlo zjistit, jak na to jdou v cizině.

Vše začalo tím, že jsme kontaktovali agenturu YOUTH/MLÁDEŽ, kde nám sdělili základní informace. Naše povinnosti byly následující: dostali jsme internetový odkaz, kde byl seznam zařízení z našeho oboru a museli jsme napsat dopis v angličtině a rozeslat ho do zařízení, která se nám zdála podobná jako to naše. Po měsíci čekání se ozvali ze dvou zařízení. Jedno bylo v Londýně, bohužel tento kontakt se ve finále ukázal jako velmi nespolehlivý a ze spolupráce sešlo. Druhý kontakt byl z Francouzského Chartres. Jean-Yves Serre s námi komunikoval, napsal projekt „Job Shadowing“ a zhruba po měsíci bylo vše dohodnuto a my jsme se začali těšit na cestu.

15. 5.2006 jsme se na Pařížském letišti sešli a hned druhý den začal náš program. První návštěva se odehrála v prostorách Centre Éducativ Social Jules Verne. V tomto centru je velká nabídka služeb pro všechny věkové kategorie. Počínaje klubem pro mládež přes občanskou poradnu až po volnočasové aktivity pro každého. Zajímavostí je rozdělení pracovníků na „animateurs“ a „educateurs“. Animátoři jsou pracovníci, kteří pracují s lidmi na volnočasových aktivitách a edukatéři jsou sociální pracovníci v našem slova smyslu. Tyto dvě skupiny se liší i vzděláním. Streetworkeři musí být Educateurs.

Tento den skončil návštěvou náměstí Nelsona Mandely, kde žije mnoho přistěhovalců z Afrických zemí jako je Senegal, Mali nebo Kongo. Jednalo se o zhruba 5 činžovních domů osídlených těmito lidmi. Místní streetworkeři zde pomáhají dětem a mládeži s přípravou do školy a mladistvým a dospělým poskytují sociální služby spojené s hledáním práce, vyřizováním dokumentů, placením daní atp. Z toho vyplývá, že nepracují s cílovou skupinou určenou podle věku, ale podle lokality a typických sociálních problémů. Služby se poskytují v jednom z bytů v přízemí, který má asociace pronajatý. Dalo by se říci, že tento byt slouží jako nízkoprahový klub, tento pojem však není ve Francii znám ani používán a dalo nám dost práce vysvětlit, že v Česku se jedná o sociální službu a nikoli o klub v pravém slova smyslu. Zařízení těchto prostor by zajisté potěšilo příznivce tvrdého jádra sociální práce bez volnočasových aktivit. V bytě byl jen stůl, několik židlí, toalety a kuchyňská linka s vodovodem. O klienty ale rozhodně nouze nebyla.

Další den probíhala vzájemná prezentace našich zařízení. Překvapením byl obrovský byrokratický aparát, který nemá v našich neziskových organizacích obdoby. Terénní pracovníci vykonávají jen přímou práci a vše ostatní za ně dělají administrativní pracovníci. Jedinou administrativní činností byly zápisy do databáze, která byla vytvořena samotnými streeworkery, kteří se ve Francii nazývají educateurs de rue. Organizace L’ADSEA poskytuje široké spektrum sociálních služeb všem věkovým skupinám obyvatelstva Chartres.

Odpoledne jsme opět strávili na Mandela place aktivitami s dětmi. Bylo příjemné, že nás vzali mezi sebe celkem rychle a všichni se snažili vydolovat ze sebe veškerá anglická slovíčka, která uměli.

Naše další zkušenosti jsme načerpali den poté v zařízení jménem „maison quartier“, což by se dalo volně přeložit jako dům čtvrti. Jedná se o jakýsi prostor určený pro setkávání a společenský život lidí v té které čtvrti. Pracují zde sociální pracovníci, kteří se snaží o to, aby si lidé co nejvíce organizovali své aktivity sami. Na programu byly výlety, kurzy vaření a společenské akce.

24. 5. 2006 byla svolána tisková konference, kde jsme prezentovali naše zařízení před zhruba třicítkou lidí složenou z novinářů a sociálních pracovníků. Po prezentaci byl čas na otázky, ale všechny spíše než naše práce zajímalo to, jak se v Česku žije.

Jednou z dalších aktivit, kterou L’ADSEA provádí, je vyučování francouzštiny pro přistěhovalce s tím, že někteří neumí číst ani psát. Sleduje se tím samozřejmě lepší sociální orientace a větší šance na uplatnění ve společnosti. Bohužel, šance na začlenění je pro přistěhovalce ve Francii velmi mizivá, protože její imigrační politika je velmi tvrdá. Častý je jev rozpůlených rodin. Tzn., že polovina rodiny je v Africe a druhá půle ve Francii. S tím je spojen problém dětí, které např. drží otec ve Francii, aby zde sám mohl zůstat neboť dítě smí chodit do Francouzské školy do 18 let, i když je přistěhovalec a v tomto případě smí i rodič pobývat na půdě Francie. Takovýto případ se řešil na supervizi, které jsme se mohli také zúčastnit. Jinak bylo velmi zajímavé zúčastnit se hodiny francouzštiny a vyzkoušet si jaké to pro imigranty musí být, naučit se úplně novou řeč. Dlužno dodat, že někteří na tom byli lépe než my.

Mám-li celý pobyt shrnout, přišlo mi, že metody práce jsou téměř shodné s našimi, s tím rozdílem, že streetwork není jen o mládeži a dětech, ale má širší rozptyl. Práce francouzských kolegů mi připadala těžší v tom, že je zde často jazyková bariéra a v neposlední řadě i velká bariéra kulturní. Ptali jsme se kupříkladu asi 14-ti leté dívky, kde má maminku a ona bezelstně odpověděla: „Kterou?“. Měla totiž dvě. Samozřejmě, mají kolegové i velká etická dilemata, když podobné věci řeší, neboť ve Francii je bigamie nelegální. Zajímavá byla jejich otázka, kde že máme v Pardubicích chudinské čtvrti, zda na kraji nebo v centru města. Byli velmi udiveni, když se jim dostalo odpovědi, že v jednom panelovém domě spolu na sídlišti žijí bohatí i chudí.

Závěrem mohu říci, že stáž byla velmi přínosná a mohu všem podobnou zkušenost doporučit.

Tomáš Janků

streetworker Pardubice