.seznam členů

09 | 02 | 07

ČAS

O haluškách a slovenských klubech

I když to je na těchto stránkách nóvum, rozhodli jsme se cestou zpátky napsat z konference podrobnou reportáž.

Cesta do Blavy 

(Aleš): Abychom stihli začátek konference, rozhodli jsme se jet na Slovensko již v pondělí večer. Stihnout vlak nebylo jednoduché, spolu s Jindrou jsem těsně před odjezdem měl strategické jednání s Českou agenturou mládež. Rychle na Senovážné do kanceláře ČASu pro batoh, letáky, notebook a hurá na Nádraží Holešovice. Martina tam samozřejmě už čekala, i když jsem přišel o 5 minut dřív. Rychlý nákup občerstvení na cestu a nasedli do nové linky Pendolína Praha - Bratislava, které s vyřízenou slevou vyšlo na docela rozumné peníze. Nastupujeme, otvíráme můj notebook a diskutujeme o mé prezentaci do vyčerpání baterky. To stejné pak i u Martinina notebooku, jen kromě jeho baterky došlo i na naše vyčerpání. Při revizi prezentace o stavu oboru v ČR se hodně vyděsíme. Zdá se, že jsme ve fázi čínského velkého skoku – nízkoprahové kluby v ČR se živelně vyvíjejí. Vzpomínáme na naše oborové začátky před 8 roky. Svěřuji se Martině, že kdyby mně v roce 2001 nevyzvedla na metru I.P. Pavlova a nedovedla na Valnou hromadu ČASu do kavárny Utopie, tak tam netrefím. Přejíždíme slovenské hranice a úspěšně procházíme pasovou kontrolou. Ve čtvrt na 11 přijíždíme do Bratislavy. Martina se mi svěřuje, že má hroznou trému. Fasujeme klíče od pokoje a jdeme spát (každý zvlášť :-).

Zahájení konference a velká účast

(Martina): Probouzím se a mám stále trému. Ráno bloudíme, hledáme školu pre sluchovo postihnutých, kde se má konference konat. Škola se sice nachází cca 10 minut chůze od naší ubytovny, ale terén je nepřehledný. Nakonec vyhrávají naše dřívější streetovské schopnosti a záhy nalézáme správný směr. Cestou na konferenci se potkáváme s Mariánem. Pomáhá nám s navigací. Říká, že chce "rozjet" nízkoprahový klub. Ptá se, odkud jsme. Po odpovědi, že z Prahy se nás ptá, jestli se chystáme "rozjet" kluby u nás. Říkáme, že ano. Marián s námi konzultuje své problém s registrací na konferenci. Potutelně se usmíváme.
Paní vrátná se na nás kouká nedůvěřivě, nemáme návleky. Už zdálky nás překvapuje velká účast. V chodbách školy potkáváme různé návštěvníky konference.
Pořadatelé konference zaznamenali velký zájem. Vzhledem k omezeným finančním prostředkům a kapacitě konferenční místnosti, museli pořadatelé některé účastníky odmítnout. Na konferenci se celkem přihlásilo přes 110 účastníků, někteří se před začátkem omluvili z důvodů chřipkové epidemie. Pořadatelé byli velmi zaskočeni tím, že na konferenci dorazili další nepřihlášení účastníci (bohužel i tuto zkušenost máme ze všech seminářů, které pořádá ČAS). Pro nás bylo velkým překvapením, že více jak 50% účastníků byli zástupci státní správy a samosprávy, kurátoři pro mládež, manažeři prevence kriminality, zástupci Magistrátu hl. města Bratislavy a jiní. Kromě delegace z CR byli pozváni dva hosté z Německa.

NPDM

(Martina): Konferenci zahajuje trojka úspěšných nízkoprahových žen. Čeká nás zajímavý program. Míša Šopová, Alena Synková (Mixklub, Dětský fond SR) a Monika Marková (OZ Odyseus) zdůvodňují smysl konference a přibližují principy nízkoprahovosti. 

(Aleš): Následně pouštějí tři filmy přibližující realitu bratislavských nízkoprahových klubů: Klub Kaspian (OZ Nová náděj) je klub na sídlišti v Petržalke. Mládež Ulice pro projekt pracující s romskými dětmi a mládeží z pavlačového domu. Mixklub funguje na sídlišti Vrakuňa blízko rafinerie Slovnaft. Kluby představené ve filmech se velmi podobají české praxi.

(Martina): Začínáme si zvykat na zkratku NPDM (Nízkoprahové programy pre děti a mládež).

Právní zmatek

(Aleš): Jako na každé konferenci musí padnout pár slov ze strany úředníků, zástupců donorů a ministerstev. Pro nás je depresivní sledovat diskusi, která se týká platné legislativy. Pracovníci se snaží od přednášející úřednice vyzvědět, za jakých podmínek mohou získat akreditaci pro činnosti nízkoprahových programů v rámci sociálně právní ochrany dětí. Úředníci kličkují a výsledek je nulový. Uvědomujeme si, že slovenské kolegy čeká ještě velmi složitá cesta. Dále vystoupil pán, který má na starosti na ministerstvu prevenci kriminality. Mluví velmi pěkně. Neodpustím si malý bodyček: „V ČR prevence kriminality většinou znamená jen financování kamer a pultů centralizované ochrany.“ Ozve se potlesk. Pán slibuje, že se tato situace na Slovensku nebude opakovat.

Nadácia Intenda

(Aleš): Následuje vystoupení nejvýznamnějšího slovenského donora nízkoprahových klubu. Nadácia Intenda financuje většinu slovenských nízkopraháčů a navíc platí konferenci. Ruth Erdéliy (programová ředitelka nadace) vysvětluje, proč si vybrali toto téma. Intenda je skutečně strategickým partnerem slovenských klubů od začátku jejich rozvoje. Snaží se kromě grantové politiky i vyjednávat pozici klubů v rámci politiky SR. Zajímavé je, že Nadácia Intenda spravuje majetek bývalého SSM. Na rozdíl od ČR se jej na Slovensku nepodařilo rozkrást, a tak nadace pronajímá hotely, některé prodala, a z výnosů pronájmů a z úroků z nadačního jmění financuje své aktivity!

České kluby ve fázi pozdní adolescence

(Martina): Po krátkém coffebreaku přichází Alešova prezentace. Naše strategie zní jasně, ukázat, co jsme dokázali, kde vidíme naše silné a slabé stránky, jaké vnímáme hrozby do budoucnosti. Aleš jako vždy začíná nějakým pěkným abstraktním přirovnáním. Představuje vývoj nízkoprahových programů v ČR pod heslem „Na cestě k profesionalitě“, a označuje jeho 4 etapy:

• I. etapa – 1992-95 – Dětství – zasazení prvních nízkoprahových myšlenek a zkušeností,

• II. etapa – 1995-2000 – Časná adolescence - Tvorba identity kontaktního pracovníka,

• III. etapa - 2001 - 2006 – Střední adolescence – Tvorba identity zařízení a oboru

• IV. Etapa – 2006 - ? – Pozdní adolescence – Profilace a přechod do produktivní fáze

Prezentaci doplňují PR spoty, které účastníci glosují. Vypadá to, že jsou ohromeni i němečtí kolegové. Jeden z nich se pak v zákulisí svěřuje s tím, že Public relation je jejich slabou stránkou. Sebevědomí stoupá. Aleš nechává tipovat účastníky počet nízkoprahových zařízení v ČR. V řadě za mnou slyším – no moc jich není, tak do 30. Omyl. Počet zařízení, které se v žádostech o grant MPSV pro rok 2007 přihlásili k této službě, se vyšplhal na neuvěřitelných 180. Aleš nezapomenul v prezentaci poděkovat všem našim důležitým donorům a v diskusi pochválit náklonnost českých úředníků, což mělo za cíl motivovat slovenskou část bílých límečků v publiku. (celou prezentaci můžete shlédnout na webu ČASu).

Německé vystoupení

(Martina): Odpolední program začínal svým příspěvkem prof. Specht z Německa. Profesor je z organizace ISMO Internationale Gesellschaft für Mobile Jugendarbeit (www.ismo-online.de). Na toto vystoupení jsem se hodně těšila, neboť jsem v minulosti měla možnost nahlédnout do jedné z knih, kterou tento nestor německého oboru vydal. Prof. Specht v krátkosti připomíná historii terénních programů. Zmiňuje se o zásadním rozdílu mezi USA a Evropou. Mluví o represivnějším přístupu k problémům na americkém kontinentě a vyzdvihuje evropský model preventivního působení. Konečně začínám chápat rozdíl mezi mobilní a otevřenou práci s mládeží. Už při obědě, kdy jsme s Alešem navazovali freundschaft s Mathiasem Reutingem, kolegou prof. Šlechta, zjišťujeme, že naše pojetí je srovnatelné. My neděláme rozdíly mezi otevřenou prací s mládeží a mobilní. Právě prof. Specht hovoří o mobilní práci s mládeží, která spočítá v „zachytávání“ jedinců v nebezpečných lokalitách, do kterých utíkají před svými rodinami. Příspěvek je bohužel poznamenán rychlých odchodem profesora na autobus, a tak na některé témata se nedostává. Mathias zodpovídá alespoň některé otázky z pléna.

Aleš v té době vystupuje ve slovenské televizi a tak o tento příspěvek přichází.

Konec I. části.