.adresář služeb

11 | 05 | 16

StreetWork.cz

Psychická odolnost u dospívajících

Psychická odolnost u dospívajících klientů nízkoprahových zařízení pro děti a mládež

Ivana Štefková, Martin Dolejš

Cílem naší studie bylo vymezit klíčové osobnostní charakteristiky psychické odolnosti (resilience) u dospívajících klientů nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež. Použili jsme dotazník Škály resilience pro děti a adolescenty (Prince-Embury, 2007), který je určený pro širokou věkovou skupinu dětí a dospívajících (9 – 18 let). Po vyčištění dat tvořilo výzkumný soubor 451 respondentů z 39 nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. Většina z nich skórovala v případě škály emoční reaktivity výše než americký populační průměr a na škále zvládání a uspokojivých vztahů naopak níže. Tento výsledek v naměřených hodnotách odpovídá nespecifické skupině, která byla v americké standardizační skupině v péči odborníků na psychické zdraví.

Celou publikaci si můžete přečíst zde.

Klíčová slova:

dospívání; resilience; self-efficacy; emoční reaktivita; vztahy

Úvod

Na dospívání lze nahlížet jako na období zvýšených nároků, které často vedou ke krizím a konfliktním vzorcům chování. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (dále NZDM) se zaměřují na profesionální pomoc dospívajícím v obtížných životních situacích. Pracují s jedinci, kteří prožívají konfliktní situace se svými nejbližšími, mají zkušenost s rizikovým chováním nebo se pohybují v prostředí, kde existují jeho vzory, považují své problémy za obtížně řešitelné či neřešitelné a jejich psychická odolnost (dále resilience) je tak často snížena. Cílem NZDM se tak může stát podpora silných stránek a schopnosti zvládat obtížné životní situace u klientů i v jejich prostředí.

Pojem resilience vychází z latinských pojmů resilio, resiliere, které znamenají skákat zpět, odrážet se, odskakovat (Punová, 2012). Rutter (1999) takto označil dynamický proces, který spočívá ve vzájemné interakci rizikových a protektivních faktorů a který ovlivňuje to, jak se vypořádáváme se zátěžovými životními událostmi. V anglicky mluvících zemích lze odlišit dva významy tohoto pojmu. Termín resilience označuje dynamický vývojový fenomén, jehož součástí je interakce osobních vlastností jedince s faktory prostředí v případě vystavení nepřízni. Termín resiliency označuje osobní charakteristiku jedince, která nepředpokládá vystavení obtížným životním situacím (Luthar, Cicchetti, & Becker, 2000).

Dospívající se v každodenním životě vypořádávají s řadou starostí a problémů. Požadavky, které jsou na ně kladené, často překračují jejich adaptivní kapacitu. Více než 80 % dospívajících přitom úspěšně zvládá obtíže spojené s plněním vývojových úkolů. Dívky se cítí více stresovány interpersonálními vztahy a normativními úkoly a častěji než chlapci hodnotí události všedního života jako ohrožující, tedy jako takové, které je třeba zvládnout (Olbrich, 1990). Ukazuje se, že to, jak se lidé vyrovnávají se zátěží, je pro jejich zdravý vývoj mnohem důležitější než povaha působícího stresoru (Kaplan, 1983). Dospívající, kteří se chovají rizikovým způsobem, lze v tomto kontextu vnímat jako jedince, jejichž potenciál zvládání zátěže ještě není plně rozvinutý (Olbrich, 1990). Rizikoví adolescenti přitom prožívají vysoké napětí z událostí, které ostatní hodnotí jako podstatně méně stresující (Oerter, 1985). K redukci tohoto napětí, často využívají fyzickou a verbální agresivitu (Skopal, Dolejš & Suchá, 2014).

Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež jsou relativně nové služby, první takto koncipovaná zařízení vznikla v druhé polovině devadesátých let, sociálními službami dle zákona se stala teprve v roce 2007. Především z tohoto důvodu stále chybí relevantní výzkumná data, týkající se této služby a jejích klientů. V poslední době byla realizována tři rozsáhlá výzkumná šetření s cílem získat informace o tom, jací vlastně klienti NZDM jsou (Národní institut dětí a mládeže, 2010; „Nízkoprahy pod lupou“, 2010–2015; Zemanová & Dolejš, 2015). Stále však schází komplexnější výzkumy zaměřené na to, jak s klienty efektivně pracovat. Koncept resilience představuje vhodné východisko pro práci s cílovou skupinou, neboť předpokládá, že resilience není pevně daná a lze ji ovlivňovat intervenčními postupy (Drapeau, Saint-Jacques, Lépine, Bégin & Bernard, 2007). Výzkum na toto téma využívající kvantitativní metodologii a zaměřující se přímo na klienty NZDM dosud nebyl realizován. Přitom pokud budeme mít k dispozici nástroj na měření resilience, budeme moci zaměřovat intervence na její jednotlivé faktory a následně účinně ověřovat jejich úspěšnost.

Hlavním cílem tohoto výzkumného projektu bylo identifikovat a kvantifikovat klíčové osobnostní charakteristiky resilience (ego-resiliency) u dospívajících klientů NZDM, které jsou vyjádřené prostřednictvím jejich vlastních výpovědí o jejich vlastních zkušenostech. Použili jsme k tomu dotazník Škály resilience pro děti a adolescenty (RSCA^TM, Prince-Embury, 2007). Celkem bylo rozesláno 705 dotazníků, zpět se jich vrátilo 483 z celkem 39 NZDM (44,32% z členských zařízení). Data se podařilo získat ze všech krajů České republiky, jejich procentuální zastoupení přitom zhruba odpovídá krajskému rozložení členských služeb. Konečné složení výzkumného souboru po vyčištění dat tvořilo 451 respondentů, z toho 241 chlapců (53,44 %) a 210 dívek
(46,56 %). Nejvíce zastoupeni byli chlapci ve věku 15 let (10,4 %), což odpovídá zjištění, že průměrný klient NZDM je chlapec ve věku 15 let (Dohányosová & Krajhanzl, 2011).

Metodologie

Pro výzkum jsme využili vlastní překlad dotazníku Škály resilience pro děti a adolescenty (Resiliency Scales for Children and Adolescents) autorky Sandry Prince-Embury (2007). Tuto dotazníkovou metodu jsme zvolili vzhledem k velmi propracované metodologii provázané s následnými návrhy intervencí, vzhledem k její relativní novosti a vzhledem k možnosti použití i pro věkovou skupinu časné a střední adolescence, v níž se nachází většina klientů NZDM. Respondentů ve věku 10 – 16 let bylo v našem výběrovém souboru celkem 370, tedy 82,04 % z jejich celkového počtu. Škály resilience pro děti a adolescenty se odkazují na současné výzkumy a teorie, které naznačují, že je možné objektivně měřit jednotlivé kvality ego-resilience (resiliency), ačkoli ji tvaruje více faktorů (Prince-Embury, 2013). Jednotlivá tvrzení v dotazníku posuzují samotné děti a adolescenti. Při konstrukci tak byl zohledněn poznatek, že je důležitější zjistit, jak daný problém vnímá sám jedinec, než to, jak o něm vypovídají jeho blízcí (Berg-Nielsen, Vika & Dahl, 2003). Dotazník tvoří tři škály a 10 subškál.

Škálu zvládání (Sense of Mastery, zkráceně MAS) tvoří 20 položek, které jsou hodnoceny na 5 bodové Likertově škále (0 – Nikdy, 4 – Téměř vždy). Je dále členěna na tři subškály. Subškála optimismus (optimism) obsahuje 7 položek a měří pozitivní přístup k životu v podobě pozitivního atribučního stylu, pozitivního sebehodnocení a vnímání kontroly. Obsahuje například tyto výpovědi: „Život je spravedlivý.“; „Mám kontrolu nad tím, co se mi děje.“; „Můj život bude šťastný.“ Subškála vnímaná vlastní účinnost (self-efficacy) obsahuje 10 položek a měří přístup jedince k překonávání překážek a jeho přesvědčení o tom, že ovládá a zvládá svůj život. Obsahuje například tyto výpovědi: „Jsem dobrý/á v řešení problémů.“; „Umím překonat překážky.“; „Když nejsem úspěšný/á hned napoprvé, nevzdávám to.“ Subškála přizpůsobivost (adaptability) obsahuje 3 položky a měří schopnost přijmout zpětnou vazbu, poučit se z vlastních chyb a požádat druhé o pomoc. Obsahuje tyto výpovědi: „Umím se poučit ze svých chyb.“; „Umím si říci o pomoc, když ji potřebuji.“; „Umím si nechat pomoci od ostatních.“

Škálu uspokojivých vztahů (Sense of Relatedness, zkráceně REL) tvoří 24 položek, které jsou hodnoceny na 5 bodové Likertově škále (0 – Nikdy, 4 – Téměř vždy). Je dále členěna na čtyři subškály. Subškála důvěra (trust) obsahuje 7 položek a měří schopnost přijímat to, co je člověku dáváno, a důvěryhodnost druhých. Tato subškála úzce souvisí s vazbou (attachement). Obsahuje například tyto výpovědi: „Lidé se ke mně chovají pěkně.“;  „Můžu důvěřovat ostatním.“; „Lidé vědí, jaký/á doopravdy jsem.“ Subškála opory (support) obsahuje 6 položek a měří vnímanou dostupnost opory. Obsahuje například tyto výpovědi: „Mám rád/a lidi.“; „Jsou lidé, kteří mi pomůžou, když se mi stane něco špatného.“; „Jsou lidé, kteří mě mají rádi a záleží jim na mně.“ Subškála pohodlí (comfort) obsahuje 4 položky a měří to, jak jedinec prožívá přítomnost druhých osob. Úzce souvisí s temperamentem jedince a s jeho zkušenostmi. Obsahuje například tyto výpovědi: „Snadno si najdu nové kamarády.“;  „Lidé mě mají rádi.“; „Mezi lidmi se cítím dobře.“ Subškála snášenlivosti (tolerance) obsahuje 7 položek a měří schopnost odlišit se od ostatních při nenarušení vzájemných vztahů. Obsahuje například tyto výpovědi: „Po hádce se umím s kamarády usmířit.“; „Když mě lidé zklamou, umím jim odpustit.“; „Umím klidně říci kamarádům, že mi ublížili.“

Škálu emoční reaktivity (Emotional Reactivity, zkráceně REA) tvoří 20 položek, které jsou hodnoceny na 5 bodové Likertově škále (0 – Nikdy, 4 – Téměř vždy). Je dále členěna na tři subškály. Subškála citlivost (sensitivity) obsahuje 6 položek. Je v ní použito slovní spojení „něco mě rozhodí“ (get upset) s cílem obsáhnout více možných emocí (vztek, smutek, strach). Měří to, jak snadné je u jedince vyvolat emoční reakci. Obsahuje například tyto výpovědi: „Snadno mě něco rozhodí.“; „Velmi mě rozhodí, když není po mém.“; „Velmi mě rozhodí, když mě druzí nemají rádi.“ Subškála zotavení (recovery) obsahuje 4 položky. Měří to, jak rychle a jak dobře se jedinec navrátí do původního stavu po emoční reakci. Obsahuje například tyto výpovědi: „Když mě něco rozhodí, přejde mě to asi za hodinu.“; „Když mě něco rozhodí, přejde mě to za pár hodin.“; „Když mě něco rozhodí, přejde mě to za den.“ Subškála poškození (impairment) obsahuje 10 položek. Měří to, co se stane poté, co u jedince vznikne emoční reakce. Obsahuje například tyto výpovědi: „Bývám tak rozhozený, že se přestanu kontrolovat.“; „Když mě něco rozhodí, špatně se mi přemýšlí.“; „Když mě něco rozhodí, dělám nesprávné věci.“

Výsledky

Při analýze vzájemných vztahů mezi jednotlivými škálami, se prokázala statisticky významná souvislost pouze mezi celkovým skórem na škále zvládání a na škále uspokojivých vztahů (r=0,64), a to na hladině významnosti α = 0,001. K porovnání jednotlivých škál s odlišnými počty položek a pro vizualizaci výsledků používáme americké normy metody. Uvědomujeme si přitom, že toto porovnání může být zkreslené odlišnými kulturními normami. Po převedení na T skóry pro nás bylo nejvýznamnější zjištění, že většina klientů NZDM skórovala v případě škály zvládání a uspokojivých vztahů níže a v případě emoční reaktivity výše než americký populační průměr (rozmezí 45 – 55 bodů). Zjištěný výsledek odpovídá svým rozložením nespecifické skupině, která byla v americké standardizační skupině v kontaktu s odborníky na psychické zdraví.

Graf 1: Porovnání průměrných hodnot T skórů klientů NZDM s americkou normou

Na škále zvládání mohli respondenti dosáhnout hrubých skórů v rozmezí 0 až 80 bodů. Čím více bodů dosáhli, tím lépe dokázali zvládat vývojové úkoly. Respondenti skórovali na škále průměrně 46,33 bodu (SD ± 11,46), přičemž dívky skórovaly výrazně níže (M = 44,61; SD ±10,90) než chlapci (M = 47,84; SD ± 11,73). Dosažené skóry přitom s věkem postupně narůstaly. Méně než 60 bodů na škále dosáhlo celkem 399 respondentů, což představuje 88,67 % respondentů. Po převedení na T skóry jsme zjistili, že z celkového počtu 450 respondentů, u kterých bylo možné dotazník vyhodnotit, skórovalo níže než americký populační průměr (<45 bodů) 278 klientů. Pro 61,64 % respondentů by tak bylo vhodné realizovat intervence zaměřené na posílení schopností zvládání – na rozvoj optimismu, na posílení vnímané vlastní účinnosti a na podporu přizpůsobivosti.

Tabulka 1: Deskriptivní statistika – škála zvládání

Tabulka 3: Deskriptivní statistika – škála uspokojivých vztahů

Tabulka 5: Deskriptivní statistika – škála emoční reaktivity

Kazuistika

Jak lze využít administraci dotazníku RSCA pro případovou práci s klientem lze doložit na kazuistice práce se sedmnáctiletou klientkou Ellen (Prince-Embury, (2013). Dotazník jí byl předložen na prvním terapeutickém setkání, na kterém mluvila o tom, že se cítí velmi nepříjemně. Ukázalo se, že má velmi vysoký skór na škále emoční reaktivity a velmi nízké skóry na škále zvládání a na škále uspokojivých vztahů.

Graf 1.1: Ellenin profil resilience na prvním sezení – srovnání s americkou populační normou a s klienty NZDM ve věku 15 – 18 let

Takovýto profil resilience poukazoval na nutnost psychiatrické pomoci s cílem snížit emoční reaktivitu. Rodiče Ellen uváděli, že v případě zátěže dívka reaguje záškoláctvím, řízením automobilu bez řidičského oprávnění a dalšími rizikovými aktivitami. Dívka reagovala velmi citlivě na pokusy jejího okolí toto chování omezit. V rámci terapie byly s dívkou i jejími rodiči diskutovány možnosti, jak využít v komunikaci oddechové časy a jak zamezit prudkým emočním reakcím. Zvláštní pozornost byla věnována vysvětlení role emoční reaktivity v impulzivních reakcích dívky. To bylo důležité pro pochopení rodiny, že ne všechny dívčiny reakce jsou založeny na racionálním úsudku. Dívce rovněž byla poskytnuta medikace, která prudké emocionální výkyvy tlumila.

Na škále uspokojivých vztahů bylo alarmující především to, že dívka nevnímala žádnou podporu ze strany svých rodičů. V rámci terapie tak byly nacvičovány způsoby, jak mohou rodiče dceři svoji podporu nabízet. Na druhou stranu se zde ukázala také jedna ze silných stránek Ellen – její schopnost cítit se pohodlně ve společnosti ostatních jí umožňovala mít několik blízkých přátel. Na škále zvládání se projevil pokles na jednotlivých subškálách, který souvisel s tím, že Ellen, která byla zvyklá na dobré známky, se v poslední době ve školním prospěchu výrazně zhoršila. V rámci terapie rodina pracovala na své schopnosti vyjadřovat Ellen podporu a pomáhat jí zvládat vlastní emoční reakce tak, aby se mohla opět vyrovnat s běžnými úkoly. Ukázalo se, že pro rodinu je velmi příznačné spoléhání se sama na sebe a že žádost o pomoc je zde vnímána jako slabost. Terapie se tak zaměřila na proměnu tohoto stavu.

Graf 1.2: Podrobný profil resilience u Ellen na prvním sezení

Po tříměsíční terapii se profil resilience Ellen velmi pozitivně proměnil. Emoční reaktivita se na základě medikace a terapie snížila do průměrného pásma, rovněž došlo k navýšení naměřených hodnot na škálách zvládání a uspokojivých vztahů. Hodnoty na jednotlivých subškálách se nyní pohybovaly v průměrném rozsahu. Díky snížení emoční reaktivity se Ellen začalo opět dařit ve škole. Terapeutická sezení přispěla ke zlepšení komunikace v rodině, což se projevilo také ve zvýšeném vnímání dostupné podpory. Porozumění vlastním reakcím na emoce umožnilo Ellen regulovat své projevy a zároveň dodržovat léčebný režim spojený s medikací. Nadále pokračovala terapie v rodině, která měla tendenci vracet se zpátky k nekomunikaci. Podpora resilience na úrovni osobnosti tak dívce pomohla zvládat běžné životní situace.

Graf 1.3: Ellenin profil resilience po tříměsíční terapii – srovnání s americkou populační normou a s klienty NZDM ve věku 15 – 18 let

Graf 1.4: Podrobný profil resilience u Ellen po tříměsíční terapii

Na co se tedy při práci s klienty zaměřit? Posilujte jejich přesvědčení o tom, že mají svůj život ve vlastních rukou a že v něm mohou řadu věcí ovlivnit. Začněte s maličkostmi. Mluvte o tom. Staňte se pro klienty osobou, na kterou se můžou obracet v těžkých chvílích. Stanete se tak vzorovou osobou pro další takové vztahy. A klienti se nebudou bát říci si o pomoc. Pomáhejte klientům porozumět svým emocím, sledovat je, vyjádřit je, ovlivňovat je. Významně tak posílíte jejich psychickou odolnost. A dáte jim šanci na bohatší život.

Literatura

Berg-Nielsen, T. S., Vika, A., & Dahl, A. A. (2003). When adolescent disagree with their mothers: CBCL-YSR discrepancies related to maternal depression and adolescent self-esteem. Child Care, Health & Development, 29 (30), 207-213.

Dohányosová, D., & Krajhanzl, J. (2011, June 10). Nízkoprahy pod lupou 2010. Získáno z: http://www.streetwork.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3181

Drapeau, S., Saint-Jacques, M.-Ch., Lépine, R., Bégin, G., & Bernard, M. (2007). Processes that contribute to resilience among youth in foster care. Journal of Adolescence, 30 (6), 977–999.

Kaplan, H. B. (Ed.). (1983). Psychosocial stress: Trends in theory and research. New York: Academic Press.

Luthar, S. S., Cicchetti, D., & Becker, B. (2000). The construct of resilience: A critical evaluation and guidelines for future work. Child development, 71 (3), 543-562.

Národní institut dětí a mládeže. (2010). Zdravé klima v zájmovém a neformálním vzdělávání.

Olbrich, E. (1990). Coping and Development. In: H. Bosma, S. Jackson (Eds.), Coping and Self-Concept in Adolescence, 35-69. Berlin: Springer Verlag.

Oerter, R. (Ed.). (1985). Lebenwältigung im Jugendalter. Weinheim: Verlag Chemie.

Prince-Embury, S. (2007). Resiliency Scales for Children and Adolescents^TM: A Profile of personal strengths. San Antonio, TX: Harcourt Assessment, Inc.

Prince-Embury, S. (2013). The Resiliency Scales for Children and Adolescents: Constructs, Research and Clinical Application. In Sam Goldstein and Robert B. Brooks (eds.) Handbook of Resilience in Children 2nd ed. 262-278. New York: Springer.

Punová, M. (2012). Resilience v sociální práci s rizikovou mládeží. Sociální práce, 12 (2), 90-103.

Rutter, M. (1999). Resilience concepts and findings: Implications for family therapy. Journal of Family Therapy, 21, 119-144.

Skopal, O., Dolejš, M., Suchá, J. (2014). Vybrané osobnostní rysy a rizikové formy chování u českých žáků a žákyň. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Smokowski, P. R., Reynolds, A. J., & Bezrucko, N. (1999). Resilience and protective factors in adolescence: An autobiographical perspective from disadvantaged youth. Journal of School Psychology, 37(4), 425 –448.

Zemanová, V., & Dolejš, M. (2015). Životní spokojenost, sebehodnocení a výskyt rizikového chování u klientů NZDM. Olomouc: Univerzita Palackého.