.adresář služeb

23 | 11 | 06

ČAS

Rozhovor s Janem Syrovým

Můžeš se profesně představit?

Vzděláním i dosavadní praxí jsem sociální pracovník. K sociálním službám jsem se dostal zcela náhodně, původně jsem vystudoval střední průmyslovou školu. Začínal jsem jako sociální pracovník v občanském sdružení Fokus Vysočina, kde jsem pracoval s duševně nemocnými. Ve Fokusu jsem strávil asi 7 let, stal jsem se vedoucím sociálního centra a naučil jsem se tam řemeslo, tedy co to je sociální práce a jak se má dělat. Poté jsem rok a půl působil jako vedoucí nově vzniklého kontaktního centra pro uživatele drog ve Znojmě, toto centrum bylo součástí Sdružení Podané ruce. V květnu roku 2003 jsem začal pracovat jako ředitel Diakonie ČCE - středisko Milíčův dům, kde jsem působil do srpna letošního roku. Od 1. září 2006 nejsem nikde zaměstnán v trvalém pracovním poměru, pracuji jako OSVČ (na „živnosťák“), působím jako lektor, konzultant, hodnotitel i supervizor v oblasti sociálních služeb, především v oblasti standardů kvality sociálních služeb a komunitního plánování sociálních služeb. Během své praxe jsem si dodělal vzdělání v oboru sociální práce, absolvoval jsem dva psychoterapeutické výcviky a další vzdělání.

Jaký byl pro Tebe „přesun“ od práce s duševním onemocněním nízkoprahových programů?

Přímo přechod z Fokusu Vysočina do kontaktního centra ve Znojmě byl pro mne celkem bezproblémový. Principy a metody práce, které jsem se naučil s cílovou skupinou duševně nemocných, jsem mohl dobře uplatnit i v práci s uživateli drog. Tedy myslím zásadní, obecné principy a metody práce, konkrétně se práce s oběma cílovými skupinami samozřejmě liší.

Důležité bylo, že stejně jako práce s duševně nemocnými, i práce s uživateli drog měla jasně definovanou cílovou skupinu, byly jasné cíle a principy služeb, jednoduše činnost s oběma skupinami měla přesně určené hranice. Takto přesně vymezené hranice jsou jedním z oněch zásadních, obecně platných principů, o kterých jsem mluvil výše a které by měla mít každá služba. Dalším z takových principů byly například zásady kontaktování klientů, které se u duševně nemocných i uživatelů drog shodovali v tom, že jsou to pracovníci, kdo první přichází s nabídkou pomoci. Klienti sami nejsou schopní či nemají zájem o pomoc a je na aktivitě a dovednostech sociálního pracovníka, zda se mu podaří s nimi navázat kontakt a pomoc nabídnout. Přitom nejdůležitějších nástrojem, který k tomu může pracovník použít, je on sám. Jeho schopnost být otevřený, vstupovat do vztahů s klientem, komunikovat na úrovni a jazykem klienta, je rozhodující.

Jsem přesvědčen, že pokud pracovník dobře rozumí základním principům sociálních služeb, může se velmi dobře orientovat v práci s jakoukoliv cílovou skupinou.

Z vedoucího K-centra jsi se stal vedoucím nízkoprahového klubu. Můžeš porovnat tyto dva typy služeb? Co sis pomyslel, když ses seznámil s naším oborem?

Základní rozdíl mezi kontaktním centrem a NZDM je dle mého tento: V kontaktním centru pracovníci přesně vědí, s kým mají pracovat, proč s ním mají pracovat a jak s ním mají pracovat. V NZDM to bohužel tak není. Tedy není jasná ani cílová skupina, ani cíle, ani metody a principy práce. Příkladem je neustále znovu a dokola se vracející otázka zařazení volnočasových aktivit v rámci NZDM. Tedy zda je to prostředek či cíl. Myslel jsem, že jsme to již společně v rámci pojmosloví a odborných diskusí vyřešili, ale bylo to pouze zdání. Dokonce si pesimisticky dovolím říci, že až se sejdeme za 10 let na nějaké odborné konferenci, bude se ještě stále řešit, co jsou to tedy ty volnočasovky, už mně to moc nebaví.

Mým prvním dojmem, když jsem přišel do NZDM, byl pocit velmi rychle a dynamicky se rozvíjejícího oboru, například Česká asociace streetwork je nejlépe pracující profesní organizací, s jakou jsem se setkal. Na druhou stranu jsem vnímal a stále vnímám jistou uzavřenost, strach a obavu vpustit či zapojit například do vzdělávacích programů pracovníky z jiných oblastí sociálních služeb či profesí. Existuje zde takové divné pravidlo, že když někdo není z NZDM, tak nám nemůže rozumět a nemůže nám nic dobrého přinést. Já sám jsem se setkal na začátku s různými narážkami a v podstatě přezíráním typu „Honza Syrový má dobré názory, ale nerozumí NZDM, nemá zkušenosti, tak ho nemůžeme brát vážně“. Tento styl uvažování považuji za velmi nebezpečný pro budoucnost oboru.

Dále mně velmi zaráželo a zaráží, jak veliká je fluktuace zaměstnanců v NZDM. Jedná se většinou o mladé lidi, kteří velmi rychle odcházejí. Dochází pak k takovým extrémům, že za zkušeného pracovníka je považován ten, kdo pracuje v NZDM více jak rok a půl. To je přinejmenším úsměvné. Pracovník po roce a půl je stále učícím se začátečníkem, nikoliv zkušeným pracovníkem.

Co je a co není pro Tebe sociální práce v NZDM?

Neumím odpovědět na takto položenou otázku. Sociální práce je příliš široký, řekl bych stále dost nejasně definovaný obor. Pokud se ovšem otázka redefinuje a budeme se ptát, co jsou či nejsou sociální služby v NZDM, je to pro mne lépe uchopitelné. Sociální služby a jejich typologie jsou již docela přesně definované. A jaké jsou sociální služby v NZDM, to najdete v Pojmosloví vydaném ČAS. Hlavní problém je ovšem v tom, že šíře činností NZDM přesahuje sociální služby, že jsou zde nabízeny i další aktivity, jako jsou volnočasové aktivity, doučování apod. A tyto aktivity, která já nepovažuji za sociální služby, maximálně za používané metody práce, nejsou od sociálních služeb nijak odděleny, různě se s nimi mísí a prolínají.

Jak se stavíš k „sociálně pedagogickému“ pojetí nízkoprahových klubů, či pojetí, které z nich dělá v podstatě „zázemí“ pro dospívající, které v sobě má jak trávení volného času, tak prvky sociální a komunitní práce?

Těžko se mi odpovídá, protože nevím, co se přesně míní „sociálně pedagogickým“ pojetím, nemám s ním zkušenost. Musím ale říci, že již v položené otázce uvedená definice je mi „podezřelá“. Mísí se tu několik velmi odlišných pojmů, jako „zázemí“ pro dospívající, trávení volného času, sociální a komunitní práce. Trochu mi to připomíná pohádku, jak pejsek a kočička vařili tuším guláš a domnívali se, že když dají dohromady všechny dobré věci, co doma najdou, vznikne velká dobrota.

Já tomuto pojetí prostě nevěřím. Je mi bytostně blízké pojetí sociálních služeb tak, jak je definováno ve standardech kvality. Sociální služby nemají nahrazovat běžný způsob života, nemají uměle vytvářet „zázemí“, naopak, mají umožňovat lidem žít co nejvíce nezávisle na systému sociálních služeb. Představa, že mladí lidé nemají prostředí, „zázemí“, kde mohou dospívat a že ho potřebují vytvářet v NZDM, mi prostě zavání levičáckým uvažováním – přijďte, vy neschopní dospět, my se o Vás postaráme a budeme mít vaše dospívání pěkně pod kontrolou. Je to nahrazování běžného života něčím umělým, nepřirozeným. Proč potom nevytvářet obdobně seniorům prostor, „zázemí“ pro stárnutí (nízkoprahový klub pro seniory)? Nebo lidem v produktivním věku „zázemí“ pro vyrovnání se s krizí středního věku? Jak mohou sociálně vychovávat mladé lidi pracovníci, kterým je 21 let, tedy jsou ve stejném věku nebo velmi blízkém věku jako klienti?

Nevěřím, že mladí lidé potřebují vytvářet prostor, aby mohli dospět. Oni to umí docela dobře i bez nás. Nevěřím, že mladí lidé potřebují pomoci s trávením volného času. Před dvěma roky jsme dělali v Jaroměři sociologický průzkum a zjistili jsme, že naopak, že mladí lidé jako jeden ze svých problémů uváděli, že mají málo volného času.

Čemu věřím? Věřím, že mladý člověk se základním vzděláním, který se dopustil drobného trestného činu, má velmi omezené možnosti dalšího uplatnění v této společnosti, dalšího osobního rozvoje. A věřím, že jemu se má a může pomoci. Věřím, že pro jeho další vývoj prostě není určující ani důležité, že si může každý den odpoledne v klubu zahrát fotbálek.

Jsem přesvědčen, že „sociálně pedagogické“ pojetí NZDM, tedy neohraničené spojení volnočasových, „výchovných“ aktivit a sociálních služeb, je v zásadě chybné a bude přinášet neustále neřešitelné problémy. Je to dobře vidět v rámci procesu zavádění standardů kvality sociálních služeb. Tyto standardy prostě nelze aplikovat na volnočasové aktivity. Třeba již jen z toho důvodu, že standardy důsledně vychází s práce s konkrétní osobou, z osobních cílů a přání jednotlivce. Volnočasové či pedagogické aktivity jsou naproti tomu realizovány většinou jako skupinová aktivita.

Včera mi volal jeden kolega s žádostí o radu. U jejich zařízení mají zahradu, která jim nepatří a kde klienti dělají nepořádek. Zkusili všechny možná řešení, nic nefungovalo a nakonec se rozhodli, že klub zavřou, pokud tam klienti neuklidí, pokud bude na zahradě nepořádek. Kolega mi volal s obavou, zda toto opatření neporušuje práva klientů. Tedy je uplatňována sankce na celou skupinu, bez ohledu na individuální zavinění a tím se může porušit právo na poskytnutí služby u konkrétního klienta. To je zcela modelový příklad. Práva klientů vycházející ze standardů kvality, z práce s jednotlivcem, se uplatňují na skupinovou, dejme tomu výchovně pedagogickou práci. A to samozřejmě nemůže fungovat.

Abych předešel mylným interpretacím, já nenavrhuji volnočasové aktivity v NZDM zrušit, pouze je navrhuji důsledně personálně, organizačně i finančně oddělit od sociálních služeb. Myslím, že se všem uleví, když nebudou muset vysvětlovat klientovi, který si prostě jenom přišel odpoledne zahrát fotbálek, že má právo si stěžovat, komu si může stěžovat, jaká je lhůta pro vyřízení stížnosti atd. Tedy pracovník nebude muset nesmyslně aplikovat standardy kvality sociálních služeb na hraní fotbálku.

Když přemýšlím o Tvém konceptu odbornosti a podobnosti, napadá mne zda ten Tvůj „odborník“ nemá velmi ztíženou pozici pro komunikaci se svými potenciálními klienty díky vrstevnické konformitě. Jeho slovo pro potenciální klienty má mnohem menší váhu než slovo jejich vrstevníků či „vzorů“...

Pokud budeme chtít, aby naše slovo, slovo nás pracovníků, mělo stejnou váhu jako slovo vrstevníků klientů, pak to můžeme rovnou zabalit a jít dělat něco užitečnějšího. Podstata sociální práce, práce s klientem, je dle mého právě v tom, že umíme říkat něco jiného a jinak než vrstevníci, než kamarád ze školy či z hospody. Koncept pracovníků, využívajících vrstevnické konformity, je mi cizí. To, že je mi 21 let a mám dredy stejně jako moji klienti, to přece není žádná odbornost. Tedy, o váze slova pracovníka nerozhoduje to, nakolik je blízký svým klientům svým vzhledem či chováním, ale nakolik je ten pracovník schopen navazovat kontakt, získat si důvěru apod., zkrátka rozhoduje o tom jeho odbornost. Jsem přesvědčen, že kdyby v tomto oboru s klienty pracovali lidé ve věku na 40 či 50 let, bylo by to pro nás velmi dobré a užitečné.

Jsi „zlý muž“ oboru :-). Říkáš bez servítků věci, které jsou odlišné od zažitého, znejišťuješ lektory a naštváváš kolegy na seminářích. Po prvním setkání s Tebou mi spousta lidí říkala „to je ale hroznej chlap“. Po třetím či čtvrtém Tě ale začnou respektovat a mít docela rádi. Jak se Ti s tím žije?

Docela se mi to líbí a dělá to dobře mé ješitnosti.

Díky za rozhovor, Aleš Herzog, Kancelář ČAS