11 | 11 | 15
Nízkoprahový klub Husita
Stres v životě klientů NZDM
Předkládaná práce Stresové situace v životě dětí
ohrožených sociálním vyloučením v Praze 3 se věnuje zkoumání prožívání
stresu u dětí a dospívajících ohrožených obtížnými životními situacemi,
pocházejících ze sociálně vyloučeného prostředí a žijících či pohybujících se
v Praze 3 – oblasti velmi specifické a vysoce rizikové, co
do koncentrace osob ohrožených sociální exkluzí a přítomnosti
sociálně nežádoucích jevů. Výzkum se v praktické části opírá o rozhovory,
které byly pořízeny se zástupci cílové skupiny v prostředí Nízkoprahového
klubu Husita.
Stres jako projev obtížné životní situace
Službu zmíněného nízkoprahového klubu využívají především
romské děti, které jsou ohrožené sociálním vyloučením. Děti a dospívající,
kteří zařízení navštěvují, často mluví o tom, že prožívají stres („mají
nervy“). Obvykle těmito slovy glosují situace, kdy porušují pravidla
nízkoprahového klubu, zejména pak zákaz verbálních i fyzických projevů
agrese, nebo úmyslného poškozování majetku klubu. Začala jsem se proto zabývat
otázkou, jakým způsobem se vliv stresorů, nabývajících podob konkrétních
obtížných životních situací, promítá do prožívání a konání dětí navštěvujících
nízkoprahový klub.
Obtížná životní situace v kontextu NZDM
Vymezení obtížné životní situace je v rámci poskytování
sociální služby základem pro vytvoření kontraktu a další odbornou práci s
dítětem. V praxi se však setkáváme se specifiky cílové skupiny – např.: nízký
věk, neschopnost, nebo neochota komunikovat s pracovníkem o průběhu
služby, poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou, uzavřenost, nedůvěra
v instituce, odlišné normy chování, etc. – které tento výkon velmi
problematizují.
Na základě empirické zkušenosti s prací s cílovou
skupinou jsem stanovila hypotézu, že vznik výchovné situace (např. projevů
agrese, s nimiž na kubu každodenně pracujeme) může být indikátorem toho, že
dítě je vystaveno stresové zátěži, tedy i nějaké obtížné životní situaci,
kterou uživatelům služby napomáháme zvědomit a řešit. Práce tak může být
inspirací v oblasti metodiky zjišťování potřeb uživatelů nízkoprahových zařízení
pro děti a mládež.
Cíle práce
Text si klade za cíl přispět k lepšímu porozumění dětským
uživatelům nízkoprahové sociální služby, jejich prožívání, potřebám a pozadí
jejich chování a tím také ke zvýšení kvality poskytované služby. Pokud lépe
porozumíme kontextu dětí ohrožených sociálním vyloučením, lépe tím rozklíčujeme
příčiny jejich jednání a můžeme tak účinněji intervenovat v praxi. Výzkum má
také pomoci orientovat se ve strategiích dětí, jakými řeší subjektivně zátěžové
životní situace. Dále má zmapovat škálu takto náročných situací a přispět
k pochopení každodenní reality dětí zažívajících obtížné životní situace.
To považuji za nutný předpoklad poskytování kvalitní sociální služby – umění
napomáhat dětem k sebereflexi a tím k účinnému, bezpečnému
a společensky akceptovatelnému způsobu zvládání životních situací spojených se stresem.
Pár slov k odborné literatuře
V teoretické části propojuji poznatky vývojové psychologie
a okrajově i sociálního lékařství s východisky kontaktní práce, které ve
svých četných odborných článcích popsal např. Petr Klíma. V tomto směru
jsou mými hlavními prameny antologie textů České asociace streetwork, Kontaktní
práce (2007) a publikace Člověk – prostředí – výchova (Kraus, B., Poláčková, V.
et al., 2001), jako zdroj inspirace mi posloužila také publikace Emoční poruchy
v dětství a dospívání (Pöthe, P., 2008). V neposlední řadě pracuji s
vnitřní metodikou nízkoprahového zařízení pro děti a mládež NPK Husita a
metodikou České asociace streetwork.
Při výběru podkladů pro teoretickou část jsem se řídila
několika kritérii – odborností, etickým a praktickým přesahem textů, avšak
také požadavkem autentičnosti, která je pro kontaktní práci s neorganizovanou
mládeží nepostradatelná.
Závěrem
K výzkumu jsem přistupovala se zvědavostí, zda se u
respondentů objeví sklony k agresivnímu způsobu řešení obtížných životních
situací, neboť děti na klubu často agresivní chování prezentují jako něco pro
Romy typického, shodně s většinovou společností.
Jedná se sice o studii do značné míry orientační – pro
intenzivnější studium problematiky by bylo nutné provést výzkum daleko
rozsáhlejšího charakteru, nicméně přesto považuji rozhovory za
reprezentativní. Reprezentativní v tom smyslu, že každé z dětí hovoří o jiných
situacích, které považuje za stresové a nabízí odlišné adaptační strategie.
Častěji než agrese se v rozhovorech objevuje tendence zaujímat únikové,
případně kompenzační strategie, což vhledem k věku respondentů
a faktu, že dítě nemá příliš možností, jak aktivně ovlivnit podmínky, v
nichž se vyvíjí, není až tak překvapivé
Výsledky jsem pro přehlednost shrnula do tří kapitol –
chápání pojmu stres, významné stresové situace a strategie zvládání stresových
situací.
Celou práci si můžete stáhnout zde.
Bc. Michaela Burdová
|