07 | 07 | 15
Terénní program Bethel
Z ulice do bytu
Asi každý
z nás touží po spokojeném životě, ve kterém budeme mít všechno, po čem toužíme.
Život nám bohužel přináší mnoho překážek a situací, se kterými si musíme
poradit. Některé nám zanechají šrámy, které nás ovlivní na celý život. I přesto
se můžeme odrazit a jít dál, tak jak nám ukáže následující příběh.
Pan Jan,
jak mu budeme říkat, službu terénního programu využívá od roku 2009. Jan se
narodil na Slovensku, jako pětiletý se přestěhoval s rodiči do Karviné. Jeho
otec si tu našel práci na šachtě, maminka se starala kromě Jana o další 3
sourozence. Jejich rodinný život byl harmonický, klidný, spokojený zahrnutý
láskou a obětavostí. Jan se vyučil zedníkem a pracoval na stavbách. Po ukončení
vojenské služby si našel přítelkyni, se kterou začali společně žít. Ze vztahu
se jim narodila dvojčata. Po radostném a šťastném začátku soužití, přišla krize
a následoval rozchod. Jan se mohl stýkat i nadále se svými dětmi. Pak však do
jeho života zasáhla tragická událost, která ho poznamenala na celý život. Děti
byly s matkou u vody a plavily se na lodičce, která se převrhla, a obě děti se
utopily. Jan na tuto událost dodnes vzpomíná se smutkem a slzami. Po roce 1989
se u Jana začíná podepisovat alkohol. Krádeže, různé rvačky, nespolehlivost s
docházkou do zaměstnání a následná ztráta práce. Zpočátku se snažil zaměstnání
hledat, po dvou letech rezignoval a začal se řadit k dlouhodobě nezaměstnaným.
Jeho osobní život tehdy již byl hodně poznamenán alkoholem a navazováním
krátkodobých vztahů s ženami. V roce 1987 mu zemřel otec a jeho matka si po
nějaké době našla přítele. Jan si nedokázal nalézt životní partnerku, jeho děti
tragicky zemřely a matce se odcizil. Toto vše připravovalo jeho budoucí život
bezdomovce, závislého na alkoholu, člověka, který nakonec rezignoval na život.
Žil ji 5 let venku buď v nějakých opuštěných budovách, nebo stanoval. V době
našeho prvního setkání žil ve stanu u řeky se svou přítelkyni Marcelou.
Seznámili se v kantýně šachty, kde Marcela pomáhala jako pomocná kuchařka. Jan
se jednou náhodně zastavil a po čase se z jejich setkávání vyvinul silný vztah.
Marcela byla rozvedena a měla dceru, kvůli Janovi opustila rodinu i práci a
začali spolu žit ve stanu. Před navázáním spolupráce s naší organizací mu
přítelkyně Marcela porodila dítě v chatce u jejich společné známé. Porod
proběhl šťastně, lékař přijel až po porodu a dítě jim bylo hned odebráno. Důvod
odebrání dítěte oba chápali, protože by nemohlo vyrůstat v prostředí, ve
kterém žili. Jelikož bylo přání obou získat dceru zpět, začali více
spolupracovat s terénní pracovníky. Nejdříve jsme se pokoušeli Jana motivovat k
vyřízení občanského průkazu. Poté se ve spolupráci s terénním pracovníkem
zaevidoval na Úřadě práce, aby si mohl vyřídit sociální dávky. Pomalu se
začínal vyvíjet vztah mezi terénním sociálním pracovníkem a Janem. Jan znovu
začínal pravidelně docházet na Úřad práce, navštěvovat sociální pracovnici
dávek hmotné nouze a hlídat si občanský průkaz. Jan žil se svou přítelkyni
Marcelou až do minulého roku ve stanu za nádražím, Potom se však odehrály dvě
významné události v jejich životě. Tou první bylo vážné onemocnění Marcely,
přestávala chodit, špatně se ji dýchalo a ztrácela sílu. Z důvodu zhoršení
zdravotního stavu byla Marcela převezena do nemocnice, kde ji byl diagnostikován
zápal plic. Celá událost velice zapůsobila na Jana, nejenže za Marcelou každý
den chodil do nemocnice, ale také si uvědomil, že se už nemůže vrátit do stanu
na zimu, nepřežila by, musí si najít něco lepšího, nějakou chatku nebo něco
podobného. Vše bylo v jeho rukách. Právě do této konstelace věci, přišla druhá
významná událost. Janovi zemřela maminka. Hned nás vyhledal a byl velmi
rozrušený, plakal a potřeboval pomoc. Vydali jsme se společně do nemocnice, kde
jeho maminka zemřela, a vyřídili věci související s pohřbem.
Pro Jana
však bylo důležité, že se stal dědicem bytu a finanční hotovosti na vkladních
knížkách. Oba ještě žijící sourozenci se totiž dědictví zřekli ve prospěch
Jana. Získal možnost nastěhovat se do bytu a žít plnohodnotný život. Marcela
stále pobývala v nemocnici a Jan stále spával ve stanu, do bytu zatím nešel,
ačkoliv měl klíče a mohl si dojít za notářkou, aby si převzal dědictví. Ale nic
se nedělo. Jan i nadále pokračoval ve svém bezdomoveckém životě. Pomoc ze
strany terénních sociálních pracovníků spočívala v tom, že bylo nutné udělat
vše pro to, aby se Jan do bytu nastěhoval. Jan předložil dopis, který byl
zaslán notářkou. Byla domluvena schůzka s notářkou a Janem. Po několika
oddáleních se uskutečnila schůzka u notářky, tam se dověděl o svém dědictví
bytu a peněz. Jan se tedy nastěhoval do bytu, Marcela byl propuštěna z
nemocnice. Bylo to těsně před vánočními svátky, po dlouhé době mohli trávit
vánoční svátky v teple domova. Nyní zbývalo ještě navštívit spořitelnu a převzít
peníze na vkladních knížkách, nabádal jsem Jana, aby to neodkládal, zase se
však ukázalo, že Jan vůbec neví, kde vkladní knížky jsou, ačkoliv předtím
tvrdil, že o nich ví. Šli jsme i tak do spořitelny a podařilo se dojednat
vydání peněz na základě rozhodnutí o dědictví. Ivan zdědil 90 tisíc korun, byl
šťastný, Doporučovali jsme mu, aby si založil hned ve spořitelně účet, to však
odmítl, poněvadž tvrdil, že musí především zaplatit dluhy za byt od srpna, pak
také notářku a ještě některé výlohy za pohřeb Rozcházeli jsme se na konci roku
s nadějí, že pro Jana začíná nový život.
Zaplatil
si všechny dluhy a začal si hledat zaměstnání. Dostal nabídku od stavební
společnosti jako pomocný zedník. Nabídku přijat a po dlouhých letech opět začal
chodit do práce. S tím, že se naskytla nabídka zaměstnání, si uvědomil, že by
měl začít řešit svoji závislost na alkoholu. Je to pro něj velice složité,
jelikož alkohol mu přinášel pocity uvolnění, zbavení se starostí a
zodpovědnosti. Má zájem se zapojit do terapeutické komunity v Karviné.
Příběhem
Jana jsme chtěli poukázat, jak je důležité mít zázemí, domov a na to, že i
člověk bez střechy nad hlavou se může plnohodnotně znovu začlenit do
společnosti. Rovněž je velice důležitá podpora ze strany organizací, kteří se
zabývají sociální prací s osobami bez domova. Lidé žijící dlouho na ulici
ztrácejí schopnost něco řešit a z toho důvodů je velice důležitá podpora ze
strany terénních sociálních pracovníků.
Vždyť
přece každý z nás je jedinečný a má svůj neopakovatelný životní příběh.
Mgr. Karel
Slíva, Mgr. Lenka Kolková, DiS.
Azylový
dům Bethel Karviná - terénní program
Terénní
program je určen osobám bez přístřeší starším 18-ti let, které žijí na ulici a
dostaly se do nepříznivé sociální situace, kterou nejsou schopny řešit samy.
Jedná se o aktivní vyhledávání a kontaktování osob žijících na ulici na území
města Karviné a nabídnutí podpory při řešení jejich nepříznivé sociální
situace.
Terénní
pracovníci nabízejí uživatelům informace o možnostech řešení jejich situace v
rámci sociálního poradenství, podporují je při hledání ubytování, nabízejí
návazné služby, pomáhají s vyřizováním osobních dokladů, příjmů a dalších
záležitostí (evidence na úřadu práce, řešení dluhů, dosílání pošty apod.),
doprovázejí uživatele k lékaři a do návazné služby, poskytují informace o
rizicích, spojených se současným způsobem života, a o možnostech snižování
těchto rizik.
|