.adresář služeb

10 | 02 | 15

Rozhovor se sestrou Immaculatou

Immaculata je řeholní sestrou v řádu sv. Františka, která dlouhodobě působila v nízkoprahových službách. Pracuje s mladými. Několikrát v týdnu navštěvuje uvězněné v několika věznicích v ČR, pracuje také na dětském detoxu. Chodí do kostela a nezřídka vydává svědectví o Bohu. Alkoholu a drog se ani nedotkne. Vždycky to tak ale nebylo...

Narodila jsem se do početné věřící rodiny. Když mně bylo 11 let, tak jsem začala s partou kamarádů pít alkohol a kouřit. Alkohol mi dal křídla a já se do toho stavu mimo realitu zamilovala. V té době jsem také přestala chodit do kostela a věřit v Boha.

Jak se tedy dál vyvíjela tvoje drogová kariéra?

V 11ti letech jsem začala hodně pít alkohol, ve 14ti letech jsem k tomu přidala různé klepky (léky - barbituráty, hypnotika, opiáty…), od 16ti jsem víkendově užívala marihuanu, a o rok později v 17ti letech jsem k tomu přidala pervitin. Ten mě dostal víc než braun a další klepky, proto jsem se do něho bláznivě zamilovala. Neměla jsem ho však denně, takže jsem dál byla na lécích a alkoholu a občas jsem jela v piku.

Jak jsi prožívala období, kdy jsi brala?

Užívala jsem si to. Pocit svobody, zábavy a stav uletění z reality mě naplňoval. A pak mě bavilo balit kluky a sex. Někdy mi bylo ouvej, např. když nebylo co jíst, kde se vykoupat, nebo když jsem se stala obětí sexuálního násilí. Ale vždy jsem to díky „vymaštěnýmu" mozku nějak dala.

Co Ti drogy vzaly a kdy Ti to začalo docházet?

Narušily mně vztahy s rodinou, které mám však nyní urovnané. Prožila jsem mnoho traumat ze sexuálního násilí (mnoho zneužití, 5x znásilněná), 3x pokusy o sebevraždu, málem jsem se 2x utopila, žaludeční a zažívací potíže, rozhozená psychika - střídání nálad, vztahovačnost, deprese, agresivita a vztek, atd. Vzaly mi také hodnotu sebe sama, úctu sama k sobě a sebevědomí. Nikdy jsem to však nespojovala s drogami či alkoholem. Došlo mně to až v klášteře, když už jsem byla nějakou dobu čistá a díky svépomocným skupinám, které navštěvuji.

Co bylo impulzem ke změně?

17. 2. 1990 jsem málem umřela na jednom rock-punkovém koncertě, kde se na nás zřítil strop. Já zůstala zavalená sutinou, kde jsem zažila zvláštní stav mimo vědomí, kdy jsem si uvědomila, že za své činy a promiskuitní život budu Bohem zatracená. Tam jsem se rozhodla, že něco ve svém životě změním, ale ještě nevím co. Po vyproštění ze sutiny jsem na celý zážitek zapomněla a chtěla jsem zase jen drogy. Díky tomu, že jsem byla zraněná, tak mě odvezla sanita do špitálu, kde mě ošetřili a poslali domů s neschopenkou. Po příjezdu domů jsem zjistila, že už u sebe nemám žádné drogy a kamarádka mě slíbila, že mně něco druhý den přinese. Bohužel již nepřišla a já si prožila několik dnů pekla v absťáku. Prožívala jsem naprostou samotu a pocit, že mě nikdo nemiluje. Bylo to šílené, proto jsem se rozhodla skočit z okna. Z okenní římsy jsem do tichého dopoledního sídliště křičela, že mě nikdo nemiluje a že jsem hrozně sama. V tom jsem za sebou uslyšela hlas, který mi říkal: „Mášo, ty nejsi sama, já jsem s tebou". Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Myslela jsem, že jsou to halucinace. Ten hlas se ozval ještě 2x. Prudce jsem se tedy otočila a do prázdného pokoje jsem zařvala: „Kdo jsi?". Ten hlas mi odpověděl: „Já jsem Ježíš". Ve svém srdci jsem najednou ucítila blízkost Boha. Slezla jsem z okna a rozplakala jsem se. Jakoby mě Bůh objal a stále mně opakoval, že mi vše odpouští a přijímá mě takovou, jaká jsem. Od té doby věřím v Ježíše Krista. Po této zkušenosti jsem se asi po půl roce rozhodla vstoupit do řehole.

Dnes jsi 24 let čistá od drog. Je to „pohoda" nebo přišly i chutě?

Jsem 24 let čistá od drog a 4 a půl roku od alkoholu. Chutě na drogy jsem měla v průběhu prvních pěti let, občas i flashback. Až po deseti letech jsem však mohla s klidem říct, že už mi to nic neříká.

Co Ti pomohlo v krizi?

Vědomí, že nechci zemřít vlastní vinou, nechci dělat kurvu a být zase obětí sexuálního násilí. Ale také to, že chci být na blízku uživatelům drog, kteří to potřebují, kteří se cítí sami a kteří jsou v očích většinové společnosti odsouzeni k beznaději.

Co Ti pomáhá udržet si abstinenci?

Víra v Boha, společenství sester, docházení na svépomocnou skupinu a práce s uživateli drog a vězni. Dnes miluji střízlivý život, který je velmi krásný a barevný.

Pracovala jsi s drogově závislými v Brně a v Praze. V čem vidíš hlavní rozdíly?

V Brně jsem se setkala převážně s „perníkáři". Lidí na opiátech bylo podstatně méně. V Praze jsou lidé díky opiátům více zdevastovaní, je zde větší anonymita a vztahová propast.

Čemu se aktuálně věnuješ?

Pracuji jako vychovatelka na dívčím internátě v Praze. Jako externí terapeutka na dětském a dorostovém detoxu v Praze. A jako duchovní služba ve věznici Praha Ruzyně a Řepy a ve věznici Světlá nad Sázavou. Občas individuálně doprovázím nějakého uživatele drog či vězně po propuštění z věznice.

Z čeho čerpáš sílu?

Z modlitby a ticha. Z rozhovoru s druhými lidmi (duchovní osoby, narkomani, vězni). Z poslechu rockové či metalové hudby.

Co se Ti osvědčilo při práci s mladými lidmi, kteří užívají drogy nebo je drogy lákají?

Za prvé: Trpělivé naslouchání. Mladí lidé chtějí, aby jim rodič (druhý člověk) naslouchal, přijímal je takové, jací jsou, ale nejvíce touží po uznání svých rodičů. Bohužel zde je často zakopaný pes. Dospívající hledají sebe sami, svou identitu či své životní povolání a k tomu potřebují dospělého, který jim bude naslouchat. Velmi se mi proto osvědčilo trpělivé naslouchání.

Za druhé: Milovat je. Mladí nejvíce potřebují cítit, že jsou milováni. I když rodiče milují své dítě, tak jim to někdy neumějí dát najevo. Někdy tento cit chybí úplně a ono si myslí, že není milováno a že za nic nestojí. Dnešní svět je však velmi uspěchaný a rodiče mají na své dítě málo času, takže často ani neví, čím dítě trpí. Při pokusu o dialog mezi nimi dítě často selže, protože rezignuje na „uspěchanost“ rodiče, ale ono potřebuje čas na sebevyjádření. Občas bohužel uslyší i výsměch a pohrdání. Proto se mi osvědčilo, dávat jim pocit, že je miluji, že je přijímám takové, jací jsou, bez rozdílu a bez předsudků.

Za třetí: Říkat pravdu. Mladí lidé jsou velmi citliví na to, když jim dospělý lže nebo „mlží“. Zvláště o drogách a věcech kolem sexuality. Proto jim říkám pravdu a nemažu jim med kolem huby. Na základě své osobní i profesní zkušenosti jim dokumentuji, co drogy jsou a co nejdou. Svobodné rozhodnutí nechávám na nich.

Za čtvrté: Dávat dobré příklady. Mladí lidé jsou celkově nastavení tak, že si chtějí „užívat“, chtějí vypadat jako jejich hvězdy či idoly. S mladými mluvím otevřeně o popových, hereckých či sportovních „klaďasech“ a o „záhorácích“. Musím říct, že mladí lidé hltají příběhy, milují dobré konce a jsou povzbuzení jít správnou cestou. Uvědomuji si však, že mají krátkou paměť, proto se mi osvědčilo, být s nimi v neustálém kontaktu a povzbuzovat je na dobré cestě.

Za páté: Motivace, povzbuzení ke změně a naděje. Tento bod hodně souvisí s předcházejícím. Mladí lidé potřebují motivovat, „nakopávat“ a povzbuzovat na dobré cestě, protože kolem nich jsou stále závistiví, nepřející spolužáci a kamarádi, učitelé a vychovatelé, kteří nad nimi zlomili hůl a oni sami si ještě moc nevěří. Často právě slyší, že jsou neschopní, že z nich nikdy nic nebude, že jsou hloupí a že na to či ono nemají … Hodně se mi osvědčilo ilustrovat na vlastním příběhu, že to jde. Mladí lidé toto potřebují slyšet a pak i povzbuzovat k tomu, aby i oni našli své životní povolání a s tím spojenou školu. Dodávám jim naději. Někdy jim pomáhám hledat, co by bylo jejich životním povoláním a pak spolu hledáme vhodnou školu. Mladí jsou nadšení, že se jim někdo věnuje a že jim pomáhá hledat, jakou cestou jít. Toto by však měla být povinnost každého rodiče, učitele či vychovatele. Děkuji všem dospělým, kteří to dělají a mladému člověku dávají najevo, že o ně stojí, že je milují a že jim na nich záleží.

Co je pro Tebe důležité při práci terénních programů a káček?

Jsou to: Láska ke klientele. Laskavý přístup. Bezpodmínečné přijetí. Životní zkušenost. Odbornost. Navíc se domnívám, že pracovník těchto služeb by neměl být aktivním „huličem“ trávy. Uživatelé chtějí příklad!

Co se Ti osvědčilo při práci s injekčními uživateli drog?

Nikdy jsem nerozlišovala, jestli člověk bere injekčně či jinak. Jen jsem si uvědomovala a stále uvědomuji, že je více vystaven různým onemocněním spojených s injekční aplikací. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi byla sama na jehle, tak mě to nijak nepřekvapuje u jiných a nepohoršuji se nad tím. Osvědčilo se mně, že když k nim takto přistupuji, tak se uživatel drog cítí přijatý a je otevřený se mnou komunikovat a spolupracovat. Velmi oceňuji výborný tým Terénních pracovníků Sananimu v Praze, u kterých jsem viděla nejen odbornost, ale hlavně lásku a nasazení pro své klienty ve všech způsobech a stádiích užívání drog. Poskytovaný servis byl super, ale bez laskavého přístupu poskytovatelů, by to nebylo „vono“.

Co se Ti osvědčilo při práci s lidmi ve výkonu trestu?

Zásadní je láska ke klientele, bezpodmínečné přijetí, neodsuzující přístup, otevřenost a upřímnost, životní zkušenost a odborná způsobilost. Vše jde totiž ruku v ruce. Také dobrá spolupráce s personálem často napomáhá k usnadnění komunikace. Ve výkonu trestu se lidi často bojí plně otevřít, protože nemají jistotu, jestli to naslouchající strana nepustí dál. Jako duchovní služba mám tu výhodu, že mně lidé ve výkonu trestu věří, možná více než třeba psychologovi. Možná je to spojeno s tím, že v povědomí lidí je, že duchovní osoby nesmí vyzradit zpovědní tajemství. I když nejsem kněz, který jako jediný musí dodržovat „zpovědní tajemství“ a je vyjmut z ohlašovací povinnosti, tak to vězněné osoby nerozlišují. Občas je upozorním na to, že mám ohlašovací povinnost, když mně třeba chtějí sdělit nějaký vážný trestný čin, na který se „ještě“ nepřišlo, to je však neodradí od toho, aby se mi dál svěřovali. Velmi se mně také osvědčila např. upravená forma „terapie pevným obětím“. Když mně tam někdo pláče, tak nemám problém jej obejmout, pohladit a utišit. Ten člověk se pomalu uklidní a má pocit, že není sám a není odvržený. U závažných trestných činů, jako jsou např. vraždy či sexuální násilí na dětech se mně také osvědčilo hledání viny a odpuštění. Na různých příbězích z Bible jim demonstruji, jak je Bůh milosrdný a že i jim jednou bude odpuštěno, pokud budou svého činu litovat. Prostě je to o předávání naděje.

Co se Ti osvědčilo při práci s lidmi ve výkonu trestu?

V podstatě asi to samé, co ve výkonu trestu, s tím rozdílem, že s lidmi „venku“ mohu mluvit ještě více otevřeněji a často o tématech, o kterých se ve výkonu trestu nedalo mluvit, např. trauma z uvěznění a izolace, o znásilnění nebo sexuálním harašení uvnitř věznice, o příčinách a vzniku trestné činnosti a o jejich následcích. Zde se mi daří rozebrat jejich minulost a na základě objeveného problému je buď doprovázím sama, nebo je pošlu k odborné psychoterapii. Často se totiž přijde na to, že se jedná o prožité trauma z raného dětství nebo dospívání a ten člověk to nikdy neřešil, protože mu to nikdo neřekl.

Co bys vzkázala pracovníkům?

Ve všech svých službách se mně však nejvíce osvědčila modlitba za svou práci a modlitba za všechny uživatele drog, vězně a za poskytovatele služeb. Vím jak je obtížná práce s těmito lidmi, a proto je též pro mě důležité nespoléhat se na výsledky své práce. Ty jsou často mizivé. Mým posláním není vidět výsledky, ale „být“ s uživateli drog či s vězni. Dávat jim naději a být s nimi v jakémkoliv stavu.

Co bys vzkázala aktuálním uživatelům?

Neboj se nahlédnout do svého „zraněného" srdce. V něm najdeš kořen svého problému. Ten pak přijmi, odpusť a odevzdej své Vyšší síle, ve kterou věříš. A nakonec to vše od sebe odsekni.

Milovaní, přeji vám, abyste také našli svou „cestu" a nalezli sebe sama. Věřte tomu, že NADĚJE existuje!!! Vaše Maku