28 | 05 | 14
Nízkoprahový klub Pavlač
Pracujeme nově také na ubytovnách
Nízkoprahový
klub Pavlač Ratolesti Brno fungoval na ulici Milady Horákové v sociálně
vyloučené lokalitě v centru Brna téměř 13 let. Docházeli do něj především děti
a mladí lidé z domu, kde klub sídlil, ale i z blízkého okolí. Zde jim
pracovníci pomáhali řešit problémy vyplývající zejména z prostředí, ve kterém
žijí. Zároveň zde klienti řešili i běžné problémy (týkající se dospívání,
vztahů, školy aj.) nebo hledali prostor pro aktivní trávení volného času.
Z důvodu
stále častějšího stěhování klientů (vystěhovávání z bytů, stěhování mimo Brno)
a nižší návštěvnosti klubu v jarních a letních měsících jsme začali mapovat širší
okolí klubu. Na základě monitoringu jsme se rozhodli v roce 2013 formu
ambulantní služby rozšířit o terén pro mládež ve věku 12-26 let v sociálně
vyloučené lokalitě v centru Brna.
Na konci
roku 2013 se klub přestěhoval na jinou adresu, ale s provozováním ambulantní
formy služby se vyskytly jisté komplikace. Prozatím není možné klub v nových
prostorách zpřístupnit klientům, a proto jsme se rozhodli na situaci reagovat
tím, že jsme terénní formu služby pro mládež (12-26) rozšířili o terénní práci
s dětmi (3-11) místo běžné otevírací doby klubu. Vzhledem ke skutečnosti, že
většina našich klientů žije v současné době na ubytovnách, a my jsme s nimi
chtěli udržet navázané vztahy, začali jsme rozšiřovat stávající terén v centru
Brna i do těchto míst.
Práce s malými
dětmi na ubytovnách má mnoho specifik. Rodiny mají často k dispozici stísněný
obytný prostor, společné sociální zařízení, někdy i společně sdílenou kuchyň na
chodbách domu. Prostor v okolí není dostačující pro početné rodiny, chybí zde
zázemí pro malé děti, není zde žádné aktivní vyžití, chybí parky, prolézačky a
dětská hřiště. Obyvatelé mají často omezený prostor pohybu a vyhrazené místo,
kde se mohou za určitých podmínek zdržovat. Mnohdy jsou ubytovny vzdálené od
centra Brna a dostupné pouze MHD. Naše práce se odehrává v prostoru před
ubytovnami, kam se nám daří chodit poměrně často, avšak vnímáme, že by bylo
potřeba nastavit pravidelnější systém docházení.
Děti, které
bydlí na ubytovnách, jsou mnohem více izolované a zdržují se obvykle jenom doma
a v blízkém okolí ubytoven. Také docházka do ZŠ nebo MŠ bývá problematičtější.
U dětí se setkáváme v již tak nízkém věku s pocity bezmoci a demotivace
vzhledem k situaci v jaké žijí. Při práci na ubytovnách se soustředíme zejména
na běžnou kontaktní práci, navazujeme s klienty vztahy, snažíme se jim
poskytnout zkušenost s majoritní společnosti, která jim často zcela chybí.
Důraz klademe na práci s předškoláky z výše uvedených důvodů. Daří se nám
pracovat formou skupinových a seberozvojových aktivit (vzhledem k vysokému
počtu dětí), ale také individuálně předávat základní informace o škole,
hygieně, preventivních tématech apod.
V rámci
terénu NK Pavlač pracujeme také s mladými lidmi ve věku od 12 do 26 let, kteří
žijí na brněnských ubytovnách. V okolí ubytoven se však příliš nezdržují,
protože tam nemají co dělat, nebo se dokonce za bydlení zde stydí. Raději tráví
čas se svými známými, vrstevníky, či příbuznými mimo toto prostředí, obvykle se
s nimi setkáváme v ulicích v centru Brna. Při práci s nimi se zaměřujeme
především na to, co aktuálně řeší, nejčastěji to je práce, škola, bydlení, ale
také témata a dilemata ohledně návykových látek, sexuálního chování nebo vztahů
minority s majoritou. Stále se opakujícím tématem je však snaha se dostat z
ubytoven, jejich nespokojenost s prostředím, podmínkami a lidmi, kteří zde
žijí. Vždy se řídíme dle potřeb a témat klientů samotných ve snaze zvýšit
jejich informovanost a kompetence k řešení jejich stávající tíživé situace.
Naší snahou mimo jiné je napojit klienty na další služby, příp. projekty, o
nichž nevědí, a kterých by mohli chtít využít. V rámci našich služeb pak
nabízíme mladým lidem doprovod do zařízení, která tyto služby poskytují a
systematickou spolupráci a podporu v jejich snaze "konečně žít normálně".
Práci na
ubytovnách jsme začali téměř ze dne na den. Tento krok byl reakcí na zvýšení
počtu našich klientů žijících na ubytovnách. Mezi dalšími důvody byl fakt, že
nemůžeme provozovat ambulantní formu sociální služby a chceme reagovat na
aktuální situaci, kde mnoho dětí a mladých lidí žije trvale na ubytovnách s
absencí sociálních služeb pro děti a mládež. Práci na ubytovnách jsme pojali
jako výzvu a zároveň denně narážíme na otázky a věci k řešení, které jsme už v
zažitém prostoru klubu nemuseli tak akutně řešit.
Z docházení
na ubytovny nám vyplynuly tyto otázky:
- jak pracovat
s velkým množstvím dětí (skupinová X individuální práce; kolik času věnovat
jednotlivým aktivitám; rozložení vlastních sil; zahlcenost; s kterými dětmi
pracovat- jestli se všemi, kteří tam žijí, nebo jen vybranými…)
- jak
srozumitelně vysvětlit fungování služby (žádná předešlá zkušenost se soc.
službami; vnímaní rolí klient/zájemce X soc. pracovník, vnímání rozdílů soc.
pracovník X učitel - pojem sociální pracovník je vnímán často jako hrozba;
pravidla; dohody s klienty…)
- jak pracovat
v omezném/žádném prostoru a s omezenými možnostmi (vyhrazený prostor v okolí
ubytovny pro trávení času nevhodný pro děti - bahnitý terén, výkaly, injekční
stříkačky apod., navíc jen za určitých podmínek - žádný hluk, nepořádek; někdy
není prostor vůbec žádný; limitující vybavení, které s sebou můžeme brát na
terén…)
- zda nabízet
dětem volnočasové aktivity mimo prostor ubytoven a výjezdové akce (neznalost
dětí a jejich reakcí; není navázána dlouhodobější spolupráce a důvěra; limit
pro počet klientů na akce, horší zdravotní stav vyplývající ze zhoršených
hygienických podmínek doma - např. výskyt štěnic - nutnost potvrzení
bezinfekčnosti od lékaře v den odjezdu…)
- jak naložit
se zahlceností pracovníků (zda brát s sebou dobrovolníky, stážisty a
praktikanty; v kolika lidech na terén, aby to už nebylo moc; jak rozdělit práci
mezi lidi v terénu, aby mohli pracovníci pracovat individuálně s klienty na
jejich zakázkách…)
- jak správně
nastavit a dodržovat timing (které dny chodit na jednotlivé ubytovny; v kolik
hodin - na základě potřeb a časových možnosti dětí; jak dlouho se tam zdržet;
jak zajistit pravidelnost kontaktu při nepříznivém počasí, školení pracovníků,
absence …)
- jak a jestli
pracovat s rodiči (v jaké míře se věnovat rodičům v terénu; co rodičům můžeme
nabídnout; jak pracovat skupinově i s rodiči a jestli vůbec; jak vysvětlit
hranice, možnosti služby a pravidla - např. rodiče chtějí, abychom vzali
všechny jejich děti na výlet apod., zda uspořádat komunitní akci pro obyvatele
ubytovny pro vzbuzení zájmu/možnost informovat o službě a navázání vztahu mezi
obyvateli a námi - nevíme co by to obnášelo, zda by se nevyskytly střety
zájmů,...)
Vize naší
práce na ubytovnách do budoucna
Naše vize,
jak dále pracovat na ubytovnách vyplývá z uvedených otázek, které si klademe.
Myslíme si, že k zefektivnění naší terénní práce by přispělo zaměřovat se na
pravidelné docházení na ubytovny ve stejných nebo podobných časech, tak aby si
na nás děti i obyvatelé zvykli a lépe poznali kontext naší práce a služby,
které jim můžeme nabídnout. Klientskou práci bychom rádi rozšířili i na práci s
celými rodinami. Pokud by to bylo možné, chtěli bychom navázat kontakt s
majiteli/správci ubytoven, aby nám poskytli větší prostor - nevyužité prostory,
pro práci s dětmi (což by odstranilo nejen výpadek služby při nepříznivém
počasí, ale taky by nám to poskytlo prostor pro uchování většího vybavení). To,
že nevíme, jaká bude budoucnost našich klientů a ubytoven (v dnešním slova
smyslu) nám nedovoluje dopředu plánovat. Zároveň se budeme snažit klientům a
jejich potřebám přizpůsobovat a cíleně dojíždět na místa, kde budou žít oni.
Výraznou pomocí by pro nás bylo rozšíření týmu, případně auto, nebo dodávka,
ale to je hudba budoucnosti. Také je nezbytné, abychom se my - sociální
pracovníci zapojovali do veřejných debat, jednání na magistrátech, členství v
různých pracovních skupinách a vyvolávali diskuzi nad tématem ubytoven,
sociálního bydlení a nejlépe do těchto aktivit zapojovali i klienty, nebo jejich
zástupce.
NK Pavlač
|