.adresář služeb

25 | 10 | 06

Nízkoprahový klub Husita

Nízkoprahovosti vs. sociální exkluze

V práci „Role nízkoprahovosti v potlačování sociální exkluze“, která je přílohou tohoto článku, jsem se snažil podat ucelenější pohled na problematiku Nízkoprahových zařízení. Je to oblast relativně nová a oficiálním „akademickým světem“ ještě prakticky nezaregistrovaná. Předesílám, že autor těchto řádků pracuje v Nízkoprahovém klubu na pražském Žižkově, jehož takřka 90% klientelou jsou romské děti a mládež. I proto vyřčené úvahy a závěry vycházejí z velké části právě z této zkušenosti.

V úvodu práce jsme podrobně rozebrali samotný pojem nízkoprahovosti, jak ho vidí a definují pohledy státu a profesní organizace České asociace streetwork. Seznámili jsme se s cílovou skupinou užívající NZDM a udělali jsme exkurz do současných Nízkoprahových zařízení. V další části jsem se snažil o doplnění diskuze ohledně základní koncepce nízkoprahových zařízení, resp. ohledně koncepce užívání veškerých služeb v NZDM zdarma. Diskuze na toto téma je podle mne velmi zásadní jednak pro pracovníky NZDM, ale i pro pracovníky krajů, resp. ministerstev, kteří se podílejí na rozhodovaní o udělení dotací. Ze zkušeností víme, že tzv. většinová společnost není příliš nakloněna nízkoprahovým zařízením, které poskytují tzv. „vše zadarmo“.

Zároveň se však nesmí zapomínat, že základní ideou nízkoprahovosti je maximální dostupnost služby všem, bez jakýchkoliv omezení. Jedno z hlavních omezení života v současném světě (a to ve všech jeho oblastech) jsou bezesporu právě peníze. A nejinak tomu je i v problematice volného času mládeže (ale i volného času nás všech). Idea nízkoprahovosti předpokládá tuto bariéru odbourávat. Klienti těchto zařízení, dle obecně rozšířeného předpokladu, pocházejí z velké části z opravdu chudých poměrů. Zkušenosti autora práce však někdy nabízejí i jiný pohled na klienty klubů, případně nízkoprahových zařízení. Rodiče klientů, i samotní klienti často disponují peněžními částkami, které by umožňovaly i klasické trávení volného času. Problém je, dle mého názoru, hlavně v sociálním vyloučení, které ale není až tolik na základě finanční situace, jako spíše na rozdílu mentalit. Jistě i finanční situace v mnoha případech, a také jich není málo, hraje svoji roli, není to však pravidlem. Problém je asi v celkovém pojetí peněz a vlastně celé naší společnosti v očích komunity, ve které se klienti NZDM pohybují. Prostředí ze kterého pochází často nemá k penězům takový vztah, resp. nemá „koncepci“ při jejich používání (a tato nekoncepčnost se přirozeně dědí). A to by také mohl být jeden z cílů Nízkoprahových zařízení. Učit klienty používat peníze vhodným způsobem. Tyto peníze se v současnosti utrácejí, v lepším případě, za „hlouposti“, v horším případě za cigarety, alkohol nebo automaty. Autor práce v žádném případě nenavrhuje zpoplatnění nízkoprahových služeb, jen vybízí k otevřené diskuzi na toto téma.