.adresář služeb

30 | 04 | 13

Rozhovor s Richardem Hanusem

Richard je v oboru od roku 1999. Přes terénní práci na úřadě se dostal k práci s uživateli drog. Pracoval v kontaktních centrech v Nymburku a v Mladé Boleslavi. Nyní působí v ambulantní léčbě drogové závislosti.

Jak jsi se dostal k práci v oboru?

Zajímavá otázka. Chtělo by se říct, že náhodou, ale jsem přesvědčen, že náhody jsou jen zdánlivé jevy. Dost dlouho jsem chtěl být biolog, zajímala mě příroda, orientoval jsem se hlavně na vodní a lesní ekosystémy. Plankton, žáby, hlodavci, kuny a tak. Orientace na vyšší formy života přišla až po gymplu, tehdy jsem si svým stylem života na chvíli čichnul k „odvrácené straně Měsíce“, a řekl jsem si, že bude strategičtější se outsiderům věnovat, pomáhat jim a nabízet svou osobu jako průvodce, než se mezi ně zařadit. Dostal jsem se tehdy na VOŠku sociální práce Jahodová. Tehdy to, pod ředitelkou paní Jakešovou, byl hodně kvalitní vzdělávací ústav. Byla to první škola, kde se ke mně chovali normálně, jako k lidské bytosti. Po civilce jsem začal chodit se slečnou, která byla onehdy na praxi na úřadě Prahy 5, a když jsem za ní zašel do práce, odchytla mě její šéfová a nabídla mi, abych pracoval na sociálce jako sociální asistent. Hu!

Pracoval jsi dlouho jako sociální asistent pod Prahou 5. Jaké bylo teréňáctví pod městskou částí? Co si z té doby pamatuješ?

Paměť na toto období mi slouží dobře. Byla to především obrovská zkušenost. Naprostý elév, s téměř donkichotskými představami o světě, je vržen pod státní správu, leč s naprosto nejasnou zakázkou, co vlastně dělat. Věděl jsem, že nesmím dopustit být „prodlouženou rukou“ kurátorů pro mládež, jak se po mně chtělo. Strašně mi tehdy pomohly aktivity setkávání sociálních asistentů, myslím, že to měl pod palcem Honza Čechlovský. Výjezd do Frýdku-Místku, a tak. Díky tomu jsem zažil konečně nějaké věci z praxe a začal vědět, jak dělat terénní práci. Rozjel jsem street na Barrandově, spolu s Martinou Zimmermannovou. Práce na ulici s mladejma nám šla a dostávali jsme o tom od klientů jasný zprávy.

Vystřízlivění přišlo během snah o vybudování NZDM na Barrandově. Děly se tehdy dost divoké věci, přesto nebylo zájmem radnice svou moc uplatnit vzhledem ke zřízení nízkoprahu pod sociálním odborem. Bylo snad deset pokusů o zřízení klubovny. Pamatuji, jak na nás jednou přišli občané, asi patnáct naštvaných strejců, a hnali nás ze sklepa, z úřadem již přiklepnutého prostoru. Radnice se kasala, jak to nebude problém, ale na úřad zašla jedna lokální právnička a za minutu bylo NZDM pod stolem.

Vznikl pak klub B-side, ale to už začalo jít se mnou z kopce. Vadilo mi, že prostor je v budově misijního střediska, které se taky snažilo o terénní práci, ale ideově jsem byl úplně jinde.

Na ulici byla svoboda, mohl jsi kontaktovat jen ty lidi, kteří nějakou podporu fakt potřebovali. Do klubu lezli dvanáctiletí slušňáci na fotbálek. Vrchol nastal, když nám tři klienti klub vykradli. Dva z nich byli zrovna ti, se kterýma jsem měl docela úzký vztahy. Na něčem jsme pracovali, dnes by se řeklo, na poskytování sociální služby. Vzalo mi to iluze, práce najednou byla jen úřad, burnout. Musel jsem z oblasti zmizet.

V roce 2007 jsi nastoupil do káčka v Nymburce. Jaký byl nový začátek a práce s uživateli drog?

To byla, jedním slovem, paráda. Jednak jsem šel do pracovního prostředí, kterého jsem se nebál, Pavel Plaček byl můj kámoš, se kterým jsem byl mj. už dvakrát ve Finsku. Po organizační stránce to byl naprostý balzám na duši po zkušenosti v tzv. byznysu, dělal jsem redaktora ve velmi pofidérním eseróčku, vydavatelství. A to vedení Semiramisu v té době hovořilo o systémové krizi v organizaci. Pro mě bylo vše jasné, přehledné, ideově stravitelné.

Samotná práce s uživateli drog představovala posun v tom, že na káčko klient přijde s jasnou zakázkou - chci vyměnit, dal bych kafe, cígo a pokecal s tebou o léčení. Přišlo mi to mnohem jednodušší, než pracovat s člověkem v NZDM, kterej tam přijde jen zevlit. Uživatelé drog mi jsou navíc čímsi blízcí, sympatičtí, mám pro ně takové zvláštní pochopení. V tom jejich životě je něco hodně romanticky dekadentního.

V roce 2010 si se posunul do káčka v Mladé Boleslavi. Jaké to bylo? Jak se zařízení daří?

Vedení usoudilo, že mi je Nymburk malej a dalo mi šanci v Boleslavi. Přechod byl docela hukot. Z nymburského klidu, kde se dalo s každým klientem pracovat individuálně, v klidu, najednou skok do zařízení, kam chodí pětkrát víc lidí. Původní tým navíc mi dával nějaký čas najevo, že nejsem coby vedoucí zcela vítán. Ale to nejsou věci, ze kterých bych měl utíkat. Všechno se stabilizovalo, začaly růst výkony, počty kontaktů, ale zároveň se zvedl počet klientů, kteří konečně začali kromě výměny a polívky něco se sebou dělat. Sešel se mi nakonec dobrý, dynamický tým, věci se řešily sice někdy zprudka, ale jasně, přehledně. Káčko Mladá Boleslav je podle mě v dobré kondici a držím mu palce. V předpokládané finanční krizi příští rok musí přežít. Je to klíčová služba v regionu.

Nyní se posouváš z nízkého prahu do terapie (do ambulance). Co Tě k tomu vede? Cítíš i nějaké "nízkoprahové" vyhoření?

K terapeuticky laděné práci s uživateli drog jsem přistoupil už před rokem a půl, tehdy jsem v rámci káčka zavedl služby tzv. Poradenské ambulantní sekce. Letošní změna je především v tom, že služby se vydělily od káčka a začlenily se pod Ambulantní centrum Laxusu jako detašák. Kromě toho začínám pracovat v hradecké ambulanci.

Možná víc než nízkoprahové vyhoření je to vyhoření z vedení, z manažmentu. Strašně se mi ulevilo, že už nejsem ničí vedoucí, nemusím na tolik porad, jsem zodpovědný jen za sebe, svou práci. Je pravda, že po sedmi letech s uživateli drog na kontaktce člověk moc iluzí o pomoci člověku nemá. Ale ani ambulantní léčba závislosti není zrovna to, od čeho bych očekával tzv. úspěch, satisfakci potřeby pomáhat. Závislost je silná potvora.

Vystudoval jsi VOŠku sociální práce, vystudoval jsi bakaláře speciální pedagogicky, byl jsi jistě na spoustě kurzů, ve výcviku, jezdíš každý rok na AT. Co Ti dalo nejvíce pro práci? Jaké vzdělávání doporučuješ?

Je jasné, že vzdělání tvoří velkou část té jistoty, kterou při těchto „procházkách“ s klienty mám. Ale nějak nevím proč. Nejde o ty vědomosti, co tam nabydeš. Ty v podstatě potřebuješ málo, skoro vůbec. Jak „Jahodovka“, tak „specka“ byly dobré školy, ale je těžké říct, čím. Spíš takovým tím duchem, který tě umístí do nějakého diskursu, do určitého náhledu vnímání věcí. Něco z toho ducha vzdělávání do sebe integruješ. Je dobrý, když rosteš, že máš kolem sebe dost živiny.

Na AT konferenci máš příspěvek o práci s klienty, kteří "se nelepší". Je to pro Tebe nějak významné, citlivé téma?

Tohle téma vymyslela Eva Mifková, ale já jsem s ním taky hodně provázaný. V tom tématu je spiritualita, to je pro mě významné téma, smrt jako přechod, jako naděje. Na druhou stranu až mýtické racionalizování smrti, institucionalizace smrti. To vše je plodem obrovského strachu. Klient - uživatel drog - má na spirituální úrovni hranici tohoto strachu někde jinde. On žije na rychlejší cestě ke zchátrání, než „obyčejný člověk“. To je na tom fascinující. Zajímá mě, co chce klient, který nic nechce. Vše, o čem se dá mluvit, už pro něj ztratilo praktický význam. Považuju za velký dar, když nějaký pracovník umí tohle otevřít a provázení klienta jeho údělem může dostat nový rozměr. Jasně, je to hodně osobní téma.

Jak vnímáš oborové střešní organizace? Např. ČAS, Proadis, ANO, APSS ČR?

Abych se přiznal, nijak zřetelně. Vím pochopitelně o jejich existenci, a věřím tomu, že dokáží jednak do určité míry hájit zájmy neziskového sektoru a sociálních služeb, jednak udávat odborný směr například skrze vzdělávání, stáže apod. Ale já nejsem vůbec kolektivistický typ. Schůzování a organizování je mi cizí, proto v těchto strukturách nejsem aktivní.

Jsi fanoušek Finska a Laponska. Jak jsi k tomu přišel? Mluvíš plynně finsky? A co je na severní zimě a spoustě komárů :-) tak zajímavého?

Tak tohle téma určitě přesahuje hranice tohoto rozhovoru. Velmi instantně řečeno, vztah k Finsku a Laponsku považuji v něčem jako přesahový běžné vnímání života. Měl jsem to vždy v sobě. Byla jen otázka času, kdy se tam „vrátím“.

Finsky snad ještě umím, přece jen, tři roky jsem jazykem nemluvil - občas jen mluvím finsky ze sna. Moje žena finsky neumí, tak nevím, zda mluvím gramaticky správně.

Příroda, nedotčenost, velebnost divočiny, to je moje finské Laponsko. Jsi jen maličkou mikrosoučástí přírody a víš, že je to tak správně. Podmínky? Když jedeš v době komárů, máš na oplátku nekonečný den. Když jedeš v době podzimních barev, máš v noci mráz, mlhu, deště. Když jedeš před létem, počítej s povodněmi a neprůchodnými močály. V zimě, když je -36, hlásej v rádiu Inari „Vítejte do slunečného, jarního rána“.

Je to kraj, ve kterém mi je ideálně.

Máš přehled, jak jsou na tom finské nízkoprahové služby?

Tak to nemám, jezdím tam fakt do přírody. Věřím, že ve Finsku tyto služby fungují velmi dobře a v klidu, jako většina finských věcí ve vztahu k našim. Dostal se mi do ruky časopis Veturi, něco jako Dekontaminace ze země tisíce jezer. Byla to fajn četba, hodně HR, řekl bych, že tam více fungují svépomocné aktivity, fórum uživatelů, komunitní přístup společnosti. Tuším, že programy jsou hodně HR zaměřeny i na užívání alkoholu. Jeden můj kamarád, jinak sobař, pracoval na takovém „káčku“ pro alkoholiky v Ivalo, laponském městečku cca 300 km nad polárním kruhem.

Co se Ti při práci s klienty osvědčuje?

Mě se osvědčuje být před klienty sám sebou, mít tu odvahu a sílu nabídnout svojí životní zkušenost, ukázat mu - hele, i za tvým obzorem, kam teď nevidíš, něco je, pojďme se tam spolu podívat.

Díky za rozhovor

Aleš Herzog

O Richardovi Hanusovi:

• VOŠ sociální práce (do roku 1997)
• Civilní služba (do roku 1999),
• Sociální asistent na úřadě Městské části Praha 5 (1999-2005)
• Sportovní novinář (2006)
• K-centrum Nymburk, o.s. Semiramis (2007 - 2012)
• K-centrum Mladá Boleslav (2010 - 2012)
• Ambulatní centrum Laxus - od roku 2013
• VŠ speciální pedagogika - ukončeno 2012
• Záliby, fanatismy: Finsko, Laponsko, vandry, Slavia, myšovití hlodavci.
• Povaha: emotivní, impulsivní, nestrukturovaná, naivní:)