27 | 02 | 13

StreetWork.cz

Sociální marketing - seminář v Lisabonu

V prosinci 2012 jsme byli vybráni na mezinárodní seminář pro streetworkery, který se konal ve školícím institutu v Lisabonu. Tématem pětidenního semináře byl Social marketing. Cestu, ubytování a kurz hradili Dynamo International a Česká asociace streetwork.

Hlavním předmětem našeho pobytu v Lisabonu byl seminář, který pro nás připravil nizozemský terénní pracovník Jan Schellekens, který se prací v ulicích zabývá již cca 40 let. Byl mezi prvními nizozemskými pracovníky s mládeží, kteří převzali metody terénní práce ze severoamerického prostředí. Styl přednesu Jana byl hodně uvolněný, což znamenalo, že se ze semináře o sociálním marketingu stala diskuze nad příkladem dobré holandské praxe. Volnější přístup potvrzuje i kvantum studijního materiálu v podobě prezentací o sociálním marketingu, které jsou pro někoho možná překvapivě… v nizozemštině. Takže spousta vydatného počtení.

Bez dlouhosáhlých historických vstupů přistoupil lektor přímo k definici sociálního marketingu, kdy se pracovník využívající tento směr snaží prodat své myšlenky, postoje a jednání obdobným způsobem jako prodejce biblí činí právě se svým zbožím. Je tedy nezbytné naše představy o určitém způsobu života nebo náhledu na daný problém učinit pro našeho „zákazníka“ zajímavými. Je možná škoda, že během semináře, kdy jsme měli tu čest být posluchači přednášejícího, blíže marketinkové pomůcky a techniky nespecifikoval.

Během dnů, kdy přednášející předkládal převážně příklady ze své praxe, se veřejná diskuze rozvinula v případné přitakání jeho přístupu nebo naopak vymezení se vůči předloženým technikám a názorům. Vedle potěšujícího faktu, že jsme se jakožto čeští zástupci z Brna a Prahy ve většině případů v přístupu k sociální práci shodli, musíme uvést, že panoval obecný soulad v přístupu k terénní práci také s našimi francouzskými kolegy a zástupkyní z Polska.

Diskutovaným tématem byl prodej vizí a hodnot. Je možné, že zejména z povahy okruhu osob, se kterými Jan pracuje (party starších dospívajících ve větších holandských městech jako Rotterdam, často marokánského původu, zabývající se nelegálními přivýdělky, zejména prodejem návykových látek), je jeho hlavním mottem dát svým klientům „solution“ svých problémů - Ano, můžeme zde být na podporu, na vyslechnutí, ale naším hlavním úkolem je dát jim jasný cíl řešení a motivovat je k němu. „Do this. I know it works, trust me“. - Z Výcviku kontaktní práce pořádané ČAS si pamatuji takové malé pravidlo, které říká, že náš uživatel je odborníkem na svůj život, my ho můžeme vést k tomu, aby to v sobě objevil a aktivoval. V přednesu Jana toto občas chybělo, vždyť například v obdobě elektronického in come dotazníku není sám uživatel ten, kdo si zaškrtává své problémy, ale v klidu a tichosti kanceláře to za něj provede jeho terénní pracovník, jak se mu ty dané problémy jeví.

Jan nám také představil nizozemský evidenční program Jongeren in kaart, který terénním pracovníkům slouží k zaznamenání jednotlivých hrozeb nebo naopak talentu klienta. Používají ho vlastně k určení toho, zda klient patří do služby. V praktickém nácviku jsme si mohli sami vyzkoušet zadat naše uživatele. Výhodou tohoto programu je možnost tvoření skupin z jednotlivých uživatelů tak, jak se objevují v partě (dokonce je program propojen s google maps, takže pracovník vidí své party přímo na mapě svého terénu). Práce se skupinou je pro nizozemské pracovníky hodně důležitá. Jan neváhal například vedle podpory kolektivu hovořit také o takzvaném „breaking groups“, kdy na základě hrozeb a talentu jednotlivých uživatelů je vhodné některé skupiny nabourávat a případně tvořit skupiny nové.

Závěrem je nutné zmínit dvě důležitá fakta, která ukáží Janovu práci ještě v jiném světle. Vztah pracovníka s uživatelem je pro něj dynamický proces, kterému se musí dát šance a musí být rozvíjen. Prevencí před předporozuměním vůči klientovi (zejména při zadávání dat o uživateli), které může spolupráci s klientem zničit, má také být pečlivá příprava mimo přímý kontakt, práce mnohdy nad rámec svých povinností a intervizní schůzky s kolegy. A terénní pracovník musí být otevřen novým možnostem a postupům, což Jan během celého semináře dokazoval tím, že přijímal naše protiargumenty vždy vstřícně, byť často strohým, lakonickým „it could be, yeh, it could be“. Zejména tedy svým přístupem k talentu uživatele a prací se skupinou může být pro nás nizozemský styl terénní práce inspirací, která by se však mohla rozvinout zřejmě pouze v případě osobní účasti při práci terénního pracovníka, jakým Jan Schellekens je.

V závěru několikadenního semináře nám byl představen projekt Re-food. Při minimálním obratu financí a maximálním obratu dobrovolnické síly je každý den zajišťováno jídlo pro několik desítek lidí bez domova nebo v tíživé životní situaci. Každý večer vyráží několik dobrovolníků do předem smluvených restaurací a fastfoodů, kde sesbírají neprodaná hotová jídla a suroviny. Jiní dobrovolníci zase všechno toto jídlo připraví do jídelních boxů a další ho pak rozváží mezi potřebné. Dokonale propracovaný systém jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži, kdy nás místní dobrovolníci přibrali do svých řad a vydali jsme se s nimi na „hon“ za jídlem. Obdobný projekt se objevil přibližně před 3 roky v Brně a stejně jako u nás museli i tamní realizátoři vyřešit otázku hygienických norem či skladování potravin apod. Tento zajímavý projekt nás ale nutil k zamyšlení, že je takováto forma pomoci spíše humanitární pomocí než sociální službou a zda by nestálo za to tyto dvě formy práce propojit, čímž by projekt získal určitou přidanou hodnotu.

Aby to ale nevypadalo, že jsme se celý týden jen stroze vzdělávali a pracovali, pokusíme se náš pobyt v Lisabonu krátce shrnout. Účast pro nás byla nejen zajímavou zkušeností, ale také příjemně stráveným týdnem mezi inspirativními kolegy z různých koutů Evropy. Semináře se kromě nás Čechů účastnili zástupci z Holandska, Albánie, Řecka, Polska, Francie či Rumunska a samozřejmě z Portugalska (snad jsme na nikoho nezapomněli). Obohacující bylo nejen sdílení dobré praxe a rozlišných podmínek jednotlivých streetworkerů ale také samotné navazování kontaktů a poznávání jiných kultur. Za vyzdvižení také určitě stojí celá koordinace semináře, za kterou by si portugalská strana zasloužila nejméně pět hvězdiček (tedy přibližně tolik, kolik měl hotel, v němž jsme byli ubytováni). Jmenovat bychom mohli vše od technické stránky organizace, přes velmi příznivě vyvážené rozvržení programu a času pro odpočinek až po společné trávení večerů. Každý den nás organizátoři vzali na jiné místo, abychom ochutnali místní speciality a zároveň alespoň trochu pronikli do místního komunitního dění. I přes poměrně výživný program vždy zbýval ještě nějaký ten čas na prozkoumání malebných uliček a zajímavých míst hlavního města Portugalska. Tato „ochutnávka“ je určitě dobrým podnětem vydat se do Lisabonu znovu.

Na závěr bychom chtěli poděkovat zejména ČAS za zprostředkování této zahraniční zkušenosti a také našim organizacím za umožnění se semináře účastnit.