03 | 09 | 12

Jan Keller: Tři sociální světy

Před dvěma lety vyšlo první vydání knihy Jana Kellera nazvané Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti. Kniha vyvolala obrovský zájem u veřejnosti a její první vydání bylo během několika měsíců rozebráno. Autor v ní dokládá a hájí tezi, že je současná společnost rozdělená do tří vzájemně se vzdalujících světů (elity, střední vrstvy, deklasovaní) a to až k naprosté nesouměřitelnosti. V kapitole šesté rozebírá Keller vědecké zastírání současných společenských poměrů a v první podkapitole, která má název Nová sociální rizika popisuje vývoj chudoby v moderní historii západních zemí a v návaznosti na to hodnotí postavení sociální práce od poválečného období do současnosti s nástinem aktuálních ohrožení oboru. A právě z této podkapitoly jsou následující citace:

„Pro pochopení způsobu jakým se (staro)nová sociální rizika v posledních dvaceti letech postupně prosazovala, je mimořádně příhodná Paugamova koncepce tří typů chudob (Paugam 2005: 89-92).

Pro celé 19. Století a ještě dlouho do století dvacátého jednoznačně vládla tzv. chudoba integrující. Dosud po celém světě rozšířena v řadě chudých zemí a lokalit. Jedná se o situaci, kdy chudých je mnoho a představují po celé generace reprodukovaný způsob života. Protože chudá je prakticky celá společnost, jejich vlastní situace není nijak výjimečná a oni nejsou nijak stigmatizováni. Jejich situace je ostatně usnadňována přetrvávajícími rodinnými, příbuzenskými, komunitními a jinými vazbami. Ty nahrazující chybějící systémy sociálního pojištění. V rovině symbolických reprezentací jim život ulehčuje silná náboženská víra. V rovině čistě pragmatické bývá tato forma chudoby alespoň částečně kompenzována účastí na nelegální ekonomice. V Evropě přetrvávala integrující chudoba prakticky až do druhé světové války, jejíž výskyt bývá pravidlem v předprůmyslových fázích vývoje všech zemí. Dodnes ji v Evropě najdeme například ve velké části střední a jižní Itálie.

Druhý typ - chudoba marginální - nastupuje v dobách prudkého hospodářského růstu doprovázeného sociálním vzestupem naprosté většiny populace. V Evropě k tomu došlo ve třiceti letech po druhé světové válce, v době kulminace průmyslové společnosti. V této fázi se chudoba mění zpravidla ve výjimku. Chudých je jen málo a jsou téměř neviditelní. Protože svými nízkými počty systém nijak neohrožují, zájem o ně je jen okrajový. Současně se ve vztahu k nim projevuje silná stigmatizace. Jsou bráni jako lidé neschopní adaptovat se na nové podmínky, vina za to je přičítána jejich osobním handicapům souvisejícím často s nevyhovujícím rodinným prostředím. Typickým neúspěšným v této fázi je člověk s poruchami osobnosti, člověk nedisciplinovaný, navíc často alkoholik nebo narkoman. Tito lidé stojí na samém okraji společnosti a odsudek druhých je vede k tomu, že také oni sebe sami takto vnímají.

Sociální práce, která se věnuje individuálnímu začleňování těchto lidí do společnosti, má silné rysy pedagogického působení. Jejím cílem je, aby si ti, kdo zaostávají za všemi ostatními, osvojili základní dovednosti nutné k sociální integraci. Zároveň jim má být vštípen chybějící pocit sebeúcty a sebedůvěry.

Serge Paugam nijak nezlehčuje první dva typy chudoby, s nimiž jeho typologie pracuje. Chudoba a bída člověka limituje za všech okolností a brání mu rozvinout jeho potenciál. Zvláštnosti, které alespoň poněkud usnadňují situaci chudých lidí v obou zmíněných fázích, uvádí proto, aby tím ostřeji vynikla neudržitelnost a šokující charakter fáze třetí.

Tím třetím typem chudoby je v Paugamově typologii chudoba diskvalifikující. Dochází k ní při přechodu od průmyslové revoluce k postprůmyslové společnosti. Počet chudých opět výrazně narůstá. Cesta do chudoby vede pro část z nich skrze dlouhodobou nezaměstnanost, pro naprostou většinu však přes nejistou práci. Právě kolem nejisté práce se kumulují další handicapy, jako je nízký příjem, špatná kvalita bydlení, vážné zdravotní potíže, vratká rodina, slabě vyvinuté sociální sítě.

Tento třetí typ chudoby je šokující pro všechny zúčastněné. Na rozdíl od časů chudoby integrující netvoří dnes chudoba víceméně přijímanou společenskou normu. Situace rostoucího počtu chudých ostře kontrastuje s prosperitou těch, kdo si ji dokáží udržet či dokonce zvyšovat. Šokem je především pro samotné postižené, protože ti zpravidla vyrůstali v docela docela zajištěných poměrech a nyní zažívají nečekaný, najednou velice strmý sociální pád. Množství postižených, kteří pocházejí z nejrůznějších sociálních vrstev, dává vzniknout vědomí, že v podobné situaci se může ocitnout prakticky kdokoliv. To vyvolává kolektivní strach a celou společností se šíří obavy z budoucnosti. Na rozdíl od chudoby marginální nyní již sám počet postižených a nejistota, kterou do všech stran vyzařují, začínají ohrožovat sociální řád. 1)

Je zřejmé, že Paugamova diskvalifikující chudoba je jen jiným označením pro to, co bývá nazýváno nová sociální rizika. Paugamovy typologie lze pochopit oba hlavní rysy nových sociálních rizik, tedy jak absenci adekvátního zajištění, tak obviňování samotných obětí.

Ve společnosti, která je založena na tom, že sociální jistoty se odvíjejí od stability zaměstnání, jsou lidé s prekérními pracovními smlouvami vystaveni nahodilostem ve všech oblastech svého života. Tím spíše, že na rozdíl od dob integrující chudoby už nemohou spoléhat na pevná pouta rodinné solidarity a ani šedá ekonomika je nestačí všechny vstřebat.

Ani v rovině reprezentací nemají nic, co by připomínalo pevnou oporu, jež lidem dodávala v trudných časech náboženská víra. Namísto toho v nich závislost na asistenčních mechanismech vyvolává pocit sociální neužitečnosti sebeobviňování. Ten je systematicky posilován zvenčí. Oběti deklasování jsou ze všech stran obviňovány z toho, že jejich krajně neutěšená situace plyne z neschopnosti přizpůsobit se „normálním“ poměrům. Nikdo nebere ohled na to, že to, co bylo normální po třicet poválečných let, normálním být přestává.

Obviňování obětí mechanicky přejímá všechny stereotypy z dob marginalizované chudoby. 2) Tehdy bylo skutečně sociální vyloučení velmi často vázáno na individuální handicapy obtížně adaptovatelných jedinců a celých rodin (duševní poruchy, špatné zdraví, alkoholismus, ztížená vzdělavatelnost apod.). Dnes se však tato stigmatizace zcela automaticky přenáší na velké skupiny lidí různých vrstev, jejichž jediným handicapem je, že se nedokáží orientovat v trvalé nejistotě (nejednou dokonce i přes to, že nemálo investovali do vzdělání).

Sociální práce se v nové situaci marně snaží působit na dotyčné jedince a celé skupiny pedagogicky osvětově. Nereflektuje dostatečně skutečnost, že došlo k velmi výrazné proměně sociálního kontextu. Tuto zásadní proměnu vystihl Robert Castel. Konstatuje, že když se v průběhu třiceti poválečných let sociální práce oprošťovala od soukromého rázu a od nábožensky motivované charity a profesionalizovala se na bázi veřejného statusu garantovaného státem, mohla tak činit v rámci jednoznačně zadaného cíle - pomáhat těm, kdo sami nebyli schopni nalézt si místo ve společnosti. Takový cíl měl smysl právě jen ve společnosti, ve které platilo, že normální je být plně integrován. Sociální práce měla vcelku dostatečnou kapacitu k tomu, aby pomáhala malým skupinám neintegrovaných dohnat většinu ostatních.

Dnes se však rozkládají právě ty stabilní sociální struktury, které zajišťovaly pevný rámec sociální integrace. Takzvaná ekonomika vyvíjí tlak na šíření neplnohodnotných forem práce, rozklad společnosti zaměstnání spolu s dalšími procesy prudce zvyšuje počty sociálně potřebných. Sociální stát nemá dostatek prostředků, aby tyto potřebné zabezpečil.

Tyto zásadní změny se projevují v proměně charakteru běžných klientů sociální práce. Dnes už není hlavním klientem sociální práce člověk, který trpí nějakým osobním deficitem, ale lidé, kteří nemohou najít pevné místo ve společnosti, která se rychle proměňuje v rovině ekonomické i sociální (Castel 2005: 27).

Před sociální prací se tak vynořuje zásadní otázka: Jestliže se jí ne vždy dařilo integrovat klienty do stabilních sociálních struktur, jak je chce nyní integrovat do poměrů krajně nestabilních? 3)

Sociální práce se dostává do nezáviděníhodné situace. Dokud ještě sociální integraci masivně zajišťoval fungující trh práce a pojišťoval sociální stát, pak pro sociální práci zbýval spíše jen pomocný úkol - doladit integraci u jedinců různými způsoby handicapovaných. Dnes by ovšem stejnými prostředky měla zvládat integraci velkých skupin lidí, které trh práce odsuzuje k nejistotě, přičemž sociální stát má stále méně prostředků k tomu, aby je proti vzrůstající pracovní a životní nejistotě účinně pojistil.

Sociální práce přistupuje k tomuto novému úkolu s výbavou, kterou si pořídila při řešení úkolu starého a mnohem méně náročného. K těm, kdo i v době rostoucího blahobytu zůstávali chudí, přistupovala jako k někomu, komu něco chybí. Asociální chtěla napravit, nevědoucí vzdělat, nemocné vyléčit, neadaptované adaptovat, marginální integrovat. A všechny pak - pochopit.

Tento přístup přetrvává, takže dnes jsou i u těch, kdo nemohou najít své místo v systému produkce, jenže je prostě nepotřebuje, hledaný osobnostní deficity. Sociální práce jako odborná disciplína si málo uvědomuje, že lidi „invalidní“ učinila z jejich klientů změna pravidel hry. Tito lidé z velké části nemají žádnou osobní vadu, kterou by bylo možno napravit. Jsou to prostě jen „normální zbyteční“.

V konceptu nových sociálních rizik není absolutně nic, co by nám pomohlo uvědomit si, nakolik radikálně se proměnil problém, který před námi stojí. Tento koncept (stejně jako pojem nové chudoby, sociálního vyloučení či marginality) dokonale zastírá, že nová sociální rizika jsou spouštěna mocnými nadindividuálními ekonomickými mechanismy, nejsou tedy zdaleka jen důsledkem nějakého osobního selhání.

Narůstající potíže, jež jsou způsobeny výraznou změnou makrosociálních podmínek, se sociální práce snaží řešit tím, že jejich veškerou tíhu rozkládá mezi sociálního pracovníka a samotného klienta. Úkolem sociálního pracovníka je klienta v nesnadné situaci doprovázet, úkolem klienta je snažit se sám sebe aktivizovat. Z radikálně změněného charakteru celkové společenské situace je zřejmé, jak problematická obě tato zadání jsou.

Pro sociální práci je v nových podmínkách stále iluzornější klást si za cíl opětné začlenění svých klientů do společnosti. Stále totiž žijeme ve společnosti, kde základní podmínkou trvalého začlenění je plnohodnotný pracovní poměr, tedy právě to, čeho se nedostává a co samotná sociální práce vytvářet nedokáže. Sociální práce na to reaguje tím, že namísto o integraci hovoří právě jen o inzerci - o doprovázení lidí, než si sami najdou pevnou pozici (Castel 2009: 236) 4)

Problémem je, že při neexistenci dostatečného počtu vhodných pracovních příležitostí se z doprovázení, původně míněného jako přechodný stav, stává stav trvalý. Situace dotčených se nijak zásadně nemění, pouze se okrajově zlepšují podmínky jejich přežívání. Ovšem zadání se mění - namísto zpětné integrace do společnosti se jím stává snaha oddálit pád, anebo ho učinit alespoň o něco snesitelnějším. Jak konstatuje Robert Castel, existuje reálné riziko, že tímto způsobem budou lidé natrvalo začleňováni do společnosti, aniž to kdy vyústí v začlenění profesní (Castel 2009: 237). 5)

Ještě mnohem problematičtější je zadání pro samotné klienty. Je po nich vyžadováno, aby se mobilizovali, aby převzali odpovědnost za svůj osud, aby se stali manažery svého vlastního života. Podobné výzvy jsou spíše ozvěnou hesel ze slovníku pro manažery než vážně míněnými radami. Jak konstatuje opět Castel: „Chtít po někom, kdo nemá práci a je ve složité rodinné situaci, aby vypracoval projekt své existence, je dost odvážné. Kdyby toho byli dotyční schopni, nepotřebovali by, aby jim někdo pomáhal“ (Castel 2009: 242) 6)

….

Odtud krajně paradoxní situace, ve které se ocitla sociální práce. Má za úkol sociálně integrovat marginalizované členy společnosti do celku, který ovšem stále méně integrovaný. A má to činit tak, že dotyční se budou každý individuálně více snažit. Svým důrazem na individuálnost také ona pochopitelně integritu celku dále podrývá.

Přitom jsou dvě věci zřejmé. Jednak to, že pokud by byl dotyčný schopen prosadit se individuálně, nepotřeboval by pomáhat se svou integrací do celku. A dále to, že čím více se bude každý sám za sebe snažit, tím méně bude přispívat k posílení sociální integrity. Pokud tedy sociální práce ve svém úsilí neuspěje, pak klientovi nepomůže. Pokud v něm uspěje, přispěje tím jen k dalšímu rozložení sociálna. Soběstační klienti už nebudou sociální integritu potřebovat.

Otevírá se tak začarovaný kruh, který postihuje nejen samotné klienty, ale ohrožuje i smysluplnost sociální práce. Jak konstatuje například Jacques Ion (2005: 6), tato disciplína se vyvinula v letech plné zaměstnanosti a vysokého tempa růstu. Měla pomáhat zejména při selhání socializačních institucí, a to především rodiny.

S postupným rozšiřováním forem nejisté práce a s pokračujícím úbytkem sociální integrity stoupá poptávka po sociální práci až do nepřehlednosti. Má intervenovat na problémových předměstích, při profesním začlenění rostoucí části mladých lidí, při řešení školní delikvence, v komunitních sporech, v nejrůznějších případech sociálního a psychického strádání atd. Toto zmnožení úkolů drobí její jednotu a extrémně ztěžuje její vymezení. Současně je ohrožena ztrátou odborné kvalifikovanosti. Je jí svěřováno rostoucí množství drobných pomocných úkonů a do jejího řízení pronikají manažeři z jiných oblastí, kteří nerespektují specifičnost jejího poslání.

Sama sociální práce se tak ocitá v podobné nejistotě, v jaké žijí její klienti. Nejasnosti panují hned v několika ohledech. Především není zřejmá budoucnost sociálního státu, a tedy ani charakter veřejné politiky. Pokud bude tato instituce slábnout, bude ubývat prostředků na provozování sociální práce jako profesionalizované a státem garantované činnosti spolu s tím budou sílit tendence po návratu k charitativní činnosti sponzorované a provozované soucitnými laiky.

Zároveň bude do této oblasti stále více pronikat soukromý sektor ve snaze rozjet podnikání s novými sociálními riziky.

S tím souvisí nejistota ohledně budoucího statusu sociálních pracovníků, jemuž hrozí degradace. Sociální pracovníci by pak stále více záviseli na lokálně vlivných lidech a současně by museli konkurovat dobrovolníkům, pokud by sami nebyli privatizováni. Tento vývoj by nezůstal bez důsledků pro praktiky sociální práce. Stále více by se odvíjely od politické objednávky a byly by pod rostoucím tlakem mizejících zdrojů, jež jsou ještě k dispozici.“

Jakkoliv můžeme Janu Kellerovi vyčítat, že z hlavních sociálních problémů viní téměř bezvýhradně nadindividuální ekonomické procesy, stejně jako samotným autorem nepopíranou levicovost, 7) faktem je, že se díky své odborné a publikační činnosti stal jakousi českou sociologickou „superstar“ a z jeho studií otevřeně vychází celá řada dalších odborníků ve veřejném prostoru. Jeho odbornému přínosu je proto na místě věnovat náležitou pozornost, ač se nám může zdát silně kritický.

Z Nového Zélandu zdraví,

KELLER, Jan. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. 1. vydání. Praha : SLON 2010. (str. 148 - 154) ISBN 978-80-7419-031-5

1) Důrazně varuje před možnými důsledky dalšího šíření diskvalifikující chudoby Robert Castel: „Vždy, když se snažíte prosadit seberegulační trh, náklady jsou obrovské, jak ukazuje pauperismus počátku 19. Století. A to tehdy přetrvávaly ještě solidní rurální základy a silná neformální pouta solidarity. Dnes by to mělo následky nedozírné“ (Castel 2009: 289).

2) V sociálních reprezentacích se skutečnost, že někdo zůstává chudý v době plné prosperity, dala vysvětlit jedině chybějící vůlí, leností a osobními nedostatky. To všechno jsou věci, kvůli kterým si daný člověk zaslouží opovržení (Paugam 2005: 148).

3) Tento zásadní problém vyjadřuje ve vší stručnosti opět Robert Castel: „Až do poloviny sedmdesátých let sociální práce pomáhala začleňovat marginální do integrovaného celku společnosti v rámci procesu sociálního pokroku. Jak integrovat dnes, když sám tento celek je stále více dezintegrovaný?“ (Castel 2009: 225)

4) O inzerci se začíná hovořit ve francouzské odborné literatuře od počátku osmdesátých let 20. Století. V podstatě znamená snahu pomáhat těm, kdo ještě dlouho (možná už nikdy) nebudou mít stabilní práci.

5) Zejména kritika zleva v šedesátých a sedmdesátých letech 20. Století vytýkala sociální práci, že spolehlivě integruje jednotlivce a celé skupiny do buržoazních poměrů a do světa odcizené práce. Dnes už to sociální práci zazlívat nemusíme. Podobně byla sociální práce obviňována, že přispívá k produkci vztahů dominance. Také klasická kritika všemocného státu ztrácí v době globalizace leccos ze své aktuálnosti.

6) Podobně hodnotí situaci francouzský sociolog Jacques Ion: „Nová slova v sociální práci jsou ozvěnou nového ducha kapitalismu: projekt, kontrakt, evaluace, partnerství, sítě. Důraz na individuální práci s klientem je odrazem individualizace společnosti v postindustriální fázi. Podobně autonomie a individuální odpovědnost odrážejí ducha nové ekonomiky“ (Ion 2005: 14).

7) „A všem recenzentům bez výjimky unikla ještě jedna drobnost. Kniha je psána z perspektivy středních vrstev, které přestávají věřit, že se jim podaří udržet status a kvalitu života, jež byly ještě donedávna PRÁVĚ S TĚMITO vrstvami spojovány. Je psána z perspektivy vrstev, jimž hrozí deklasování, i když se snaží sloužit společnosti, jak nejlépe dovedou. Přímo u kořenů je podrývána jejich víra, že dokáží svým dětem zajistit jakžtakž důstojnou existenci.

Pokud je obava středních vrstev z toho, že jsou obětovány na oltář profitu stále hamižnějších a stále více krátkozrakých mocenských elit, výrazem nějaké levicovosti, pak uctiví služebníci mocenských elit mají naprostou pravdu a tato kniha je vyloženě levicová.“ (Z Předmluvy k druhému vydání)