.adresář služeb

20 | 12 | 11

Rozhovor s Martinem Holišem

Na konferenci ČAS o individuálním plánování proběhla panelová diskuse o tom, co přinesl zákon o sociálních službách. Požádali jsme po jejím skončení její aktéry, ať odpoví na otázky písemně. Práci si s tím dal vedoucí nízkoprahového klubu Likusák o.s. RATOLEST BRNO a dlouholetý terénní pracovník Martin Holiš. Zde přinášíme jeho názory:

1) Zákon a standardy platí od roku 2007: Co přinesl, jak pozitivního, tak negativního v praxi vaší služby a z pohledu celého oboru?

POZITIVA: profesionalizaci pracovníků, metodické podložení práce, evidenci individuální práce a možnost srovnání služeb, registraci a zodpovědnost (děláte NZDM = děláte SS), možnost díky standardům kvality měnit pružně zaměstnání (rozumíme kostře všech SS), vylepšené financování.

NEGATIVA: odklon od některých zajímavých stylů práce (zejména hraničících s jinými obory - např. sociální pedagogika) a vnucení jednoho systému práce. Některé balíky financování se nám uzavřely.

2) Historický exkurz: Jaké byly nízkoprahové služby před platností zákona a nyní? Jak jsme vnímání jinými (sociálními službami, kraji, ministerstvem) Jsme vnímání jako sociální služba?

Obávám se, že ve většině případů nám sice nikdo nemůže odpárat to, že jsme jako sociální služba registrovaní, ale to zrovna nemusí znamenat, že nám to laická i odborná veřejnost spolkne i s navijákem, pokud jim něco nesedí. To, že se na nás hledí jako na popelku sociálních služeb má přece jen nějaký důvod - zpravidla to že NZDM často vznikly jako zařízení která neměla se sociálními službami nic společného (volný čas, kulturní a komunitní aktivity). Pro mnoho zařízení zde neexistovala alternativa v jiném segmentu financování - a tak se staly SS. Dále je docela průšvih to, že registraci nikdo zásadně nereguluje, takže si můžete zaregistrovat jako NZDM kde co. No, a zda to řeší inspekce nevím. Jestli je některé NZDM zařízení vnímáno jako SS záleží vždy jen na tom, jak se samo profiluje, a zda má schopnost přesvědčit o tom že jím je, druhé.

3) Jednání se zájemcem: Jaké jsou obtíže při naplňování standardů z hlediska jednání se zájemcem? Zatěžujeme příliš osoby příchozí do nízkoprahových služeb informacemi dle standardů hned při vstupu? Je pro nás obtíží chtít znát ihned "obtížnou životní situaci"? A jak se dá obtížná životní situace především u dětí a mládeže zjistit? Jaká je dobrá a špatná praxe?

Pokud bereme NZDM jako sociální službu jež plní svou roli na poli sekundární (ohrožení) a terciární (zasažení) prevence (primární je spíše školská a hlavně plošná), tak zde existuje prostor. NZDM mají nástroje jak s tématem OŽS pracovat. Problém je, že toho nevyužívají. Za prvé se první kontakt vnímají zařízení pouze jako jednosměrný proces (směrem od zařízení ke klientu) a už ne tak že jde i o proces od klienta k zařízení (kdy mimo věk a lokalitu už OŽS nezjišťujeme). Zařízení rezignují na nějaké zjišťování OŽS a zpravidla jim to hromadně prochází. Takže pokud se to po nich výslovně nechce, dělat to nebudou. A pokud si řekneme, že nárok na sociální službu splní každý, kdo do služby vejde, pak nemá smysl s tímto pracovat. Analogicky tomu by nárok např. na přídavek na dítě splnil každý, kdo vyplní a podá formulář, což je hloupost.

4) Dohoda o poskytnutí sociální služby: Jaké jsou obtíže při uzavírání smlouvy o poskytování sociální služby?

Smlouvu uzavíráme jak na ulici tak na klubu - a to univerzálně platnou na obě formy služby. Je bez osobního cíle a tudíž nám odpadá spousta problémů. Cíle hledáme až během provozu a daří se nám je z 99% řešit aktuálně ten samý den. Odmítnutí podepsat smlouvu také řešíme, ale je to u minima osob.

Jako obtíž vidíme to, že pokud máme v programu tak velký „průtok“ jaký máme, tak mnoho lidí se nám ani ke smlouvě nedostane anebo smlouvy i když tlačíme na pilu s jejich uzavíráním, tak propadají rychleji, než jsme je schopni uzavírat.

5) Individuální plánování versus individuální plán. Jak tomu rozumíte? je to spíš proces, systém, nebo papír v šanonu?Co nám chybí či komplikuje život?

Vnímáme to jako proces (od 1K do ukončení smlouvy). Samozřejmě máme také hromadu individuálních plánů, ale nemáme je povinně se všemi klienty - záleží na tom co kdo řeší. U drtivé většiny těch, jež mají smlouvu, se individuální plány najdou, ale ne u všech, což je slabina tohoto pružného systému.

6) Evidenční programy a formuláře: Usnadňují či komplikují praxi nízkoprahových služeb?

Využíváme evidenční systém PePa a jsme s ním spokojeni. Jsme rádi, že systém vytvářel opravdu někdo, kdo měl jako konzultanta člověka který službu NZDM vnímal podobně jako my (velice důležité!). Takže i když to má své mouchy, jsme spokojeni. Také jsme vždy komunikovali s autorem programu tak, že ne on, ale my jsme ti, jimž by se měl program přizpůsobovat. A zhusta jsme toho využívali a využíváme.

7) Nakolik změnila a pozitivně/negativně ovlivnila praxi nízkoprahových služeb metodika Individuálních projektů financovaných kraji?

Pozitiva: stabilita financování, možnost se rozšířit, možnost zajistit věci, na které nebývaly peníze, otevření nových služeb.

Negativa: systém nám nedal na výběr (buď půjdeš do IP anebo zapomeň na jinou podporu), systém automaticky (alespoň v JMK) nevzal „romská“ NZDM do IP, služby se kapku rozmazlily, řešila se situace jen „teď a tady“ a nyní prostě nejsou peníze na to, že se služby vrátí zase ke starým donorům a zaklepou o finance

8) Aktuálně jsou NZDM financovány formou individuálních projektů snad všude, s výjimkou Prahy. Mluví se o tom, že nebudou peníze na pokračování individuálních projektů. Co nám hrozí? Co nastane?

Hrozí to, že pokud se služby nyní pokryté z IP vrátí do staré fronty, kde vždy žádaly, tak tam na ně nebudou peníze. Je dobré si uvědomit, že systém reagoval tak, že jakmile se rozkřiklo, že služby jsou perfektně kryté (není tak docela pravda) z IP, tak spektrum klasických dárců žádosti od nás nebralo - „jste přece pokrytí z IP……“ Samozřejmě že se okamžitě všechny prostředky, které se ušetřily touhle rošádou zavedly do tzv. úspor a buď se vydaly jinde anebo vydány nebyly. Suma sumárum: i bez hromady služeb co jsou v IP je na služby v klasickém režimu málo peněz. A až tam dojdeme i my, no…

Myslím si že dojde ke zrušení množství služeb, které se vytvořily nově z IP financí. Taky dojde k tomu, že se na kost oholí ty, které fungují a pojedou zase v režimu jako za starých časů.

9) A co by měl ČAS, ale i regionální pracovní skupiny dělat, aby hrozbě předešel?

Regionální pracovní skupiny toho moc udělat nemohou - asi by bylo fajn si přestat namlouvat, že něco i jen trochu většího udělat mohou!! Za prvé tlačení na kraje je sice hezké, ale tahle politika se dělá o úroveň výš - na ministerstvu/stvech. Za druhé členská základna regionálních PS jsou ti samí pracovníci, kteří pracují s klienty a tohle prostě dělat neumí. Ano, regionální PS jsou zejména svépomocné skupiny. Řečem o schopnosti a kapacitě lobovat v politice moc nevěřím. Co skupiny mohou udělat (ale to mohou zařízení i bez skupiny), tak pak ztropit hrozný virvál až bude prů…

Pokud tu může a má něco zafungovat, tak je to asociace (ať už ČAS anebo APSS). Ty mají v popisu, mimo jiné, lobbying a jednání za obor (kdo nevěří, zde jako 1. bod je důkaz: http://www.streetwork.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=79&site=cas). Jedním z klíčových důvodů proč se do nich někdo hrne je to, že v krizových obdobích budeme působit jako jeden silný muž a ne parta rozželených broků po republice. Takže schůzky s odpovědnými úředníky ministerstva, otevřený dopis ministru, taky přes inspektory vede cesta.