.adresář služeb

16 | 11 | 10

StreetWork.cz

Varování ze Slovenska

Výběr z tisku: Češi a Romové Kam jsme došli? Masakr v Bratislavě naznačuje, že vztahy mezi většinovou populací a Romy jsou natolik výbušné, že hrozí havárie. Jak jsme na tom vlastně v Česku? Bohužel dlouho nám trvalo, než jsme si přiznali, že problém existuje a že se dá měřit. Promarnili jsme spoustu let.

Vraždění v Bratislavě, ať už byl motiv jakýkoliv, ukázalo, co se může stát, když se třaskavé vztahy potkají s vyšinutým jedincem: katastrofa je možná. A je ihned patrné, že nejde o problém etnické menšiny, jak si leckdo myslí, ale o problém celé společnosti, o její poškozenou soudržnost, která svými krizovými důsledky zasahuje menšinu i většinu. Lidé žijící v okolí i uvnitř velkých romských ghett na severu Moravy nebo na Ústecku vědí, že situace se sama nevyřeší a spontánním vývojem se narušení soudržnosti české společnosti nezacelí, naopak. Není proto od věci podívat se na bilanci řešení problémů s romskou menšinou. Kam jsme vlastně došli?

Jak se nám to stalo?

Zlomem byl rok 1989. Změny v právních a politických poměrech, ve společnosti i v ekonomice ukončily povinnou zaměstnanost, snížily poptávku po nekvalifikované manuální práci ve všech sektorech ekonomiky, zvýšily váhu individuální schopnosti kvalifikovanou práci si nalézt a udržet. Podstatná část romské populace se náhle ocitla mimo strukturální vývoj ekonomiky a svou výbavou a schopnostmi na změnu nestačila.

Během transformace proto vypadla z ekonomiky do sociální sítě a po čase skončila na okraji či na dně české společnosti. Trh s byty, privatizace bytového fondu, realitní boom i spekulace a nezřídka i cílená segregační komunální politika doplnily sociální vyloučení prostorovým vymístěním nezaměstnaných Romů do strukturálně zaostalých severních regionů, na oddělená panelová sídliště nebo do oddělených částí měst a zástavby na okraji.

Dnešní podoba vyloučených lokalit a ghett, ve kterých „žije“ možná již polovina ze všech českých Romů, je výsledkem masivního stěhování po roce 1995. Vyrůstá zde nová generace, která nezažila jiné prostředí, nezažila život v majoritě, život založený na práci a mzdě, ani práci uvnitř české ekonomiky a ve vyšších úrovních profesní struktury. Její vzdělanost ve srovnání s rodiči klesá. Podle Světové banky je téměř polovina dospělých obyvatel lokalit funkčně negramotná. Sociální podpora, až devadesátiprocentní nezaměstnanost, opora široké rodiny, průvodní mizerie včetně kriminality, lichvy, drog a dalších problémů jsou každodenní realitou uvnitř i na orbitu vyloučených enkláv.

Druhá část asi ze 190 tisíc českých Romů se potýká s udržením se jak v ekonomice a na trhu práce, tak důstojně uvnitř české společnosti, která si Romy spojila skoro výhradně s „nepřizpůsobivými“. Ani jim není opravdu co závidět. Vzájemná neloajalita a odmítání soužití dosahují maximálních hodnot.

Největší počet lokalit a ghetta se koncentrují ve strukturálně zatížených regionech a vplétají se do dalších zátěží, jako je nezdravé životní prostředí, nadprůměrná nezaměstnanost, demografická a vzdělanostní stagnace, odliv schopnějších lidí. Kumulace problémů snižuje kvalitu života všech. Vyloučené lokality jsou součástí celkové zátěže zejména severních regionů. Jejich řešení nelze oddělit od komplexního zlepšení podmínek života všech obyvatel těchto krajů.

Historie (ne)řešení

Nejméně celá dekáda 90. let byla provázena ideologickými spory a doktrinálním pohledem, zda problém vyřeší trh, sociální politika, vlastní emancipace romských elit a formování skutečné menšiny, nebo posilování multikulturní tolerance majority vůči menšině. V prvých letech 1990–92 v tomto diskurzu hráli podstatnou roli také romští politici a jakási možná shoda uvnitř menšiny. To však rychle pominulo.

Ideologické debaty nejenže ve skutečnosti zakrývaly zhoršování situace v druhé polovině 90. let a na přelomu tisíciletí, kromě toho zastíraly informační a znalostní mlhu na straně státu, veřejné správy i v akademickém prostředí. Nevěděli jsme, jak situace vypadá, co se děje, kolik máme Romů v té či oné agendě, od školství až po sociální systém a sídelní strukturu. Dokonce jsme si zjišťování takových informací zakazovali a označovali je za odporující Listině lidských práv. Nebyla to pravda a šlo o cílené zavírání očí před nepříjemnou skutečností. Dokonce se vžil názor, že tyto věci nelze ani sociologicky zkoumat, měřit a analyzovat běžnými metodami. Čím větší byl problém, tím méně jsme věděli. Proto nikoli náhodou byla průlomem tzv. Bratinkova zpráva z konce 90. let, která alespoň konstatovala, že problém existuje, že je značný, zhoršuje se, a zejména, že se sám bez cílené pomoci státu nevyřeší.

Až do vstupu do EU však zůstal celý problém „zavěšený“ v sociální síti. Nejvíce aktivity, pokusů a integračních nebo tlumicích programů dělal neziskový sektor za peníze přicházející do značné míry ze zahraničí. Existovalo sice mnoho aktivních škol, samospráv, organizací, ale šlo spíše o výjimky z pravidla, o aktivní jednotlivce, nikoli systém.

Něco se pohnulo, ale až v posledních letech

V roce 2005, po tvrdé debatě ve vládě, vypsal kabinet Jiřího Paroubka a ministerstvo práce a sociálních věcí tendr na celkové zmapování situace. A jen pro zajímavost: při zadání nikdo v té době nedokázal ani odhadnout počet romských enkláv. Tlak prostředků strukturální pomoci EU však vyžadoval alespoň znát situaci a potřeby. Zjištěný rozsah a počet vyloučených lokalit i odhady počtu jejich romských obyvatel sice šokoval, ale pozitivně nastolil potřebu hledat řešení a potřebu kvalitnějších informací z dalších oblastí. A je třeba podtrhnout, že „obávané“ informace o stavu věcí nepochybně zvýšily motivaci politiky, veřejné správy imédií s řešením začít.

Topolánkův kabinet pokračoval ustavením odpovědného ministra z iniciativy zelených a zformovala se jak pilotní verze odborné Agentury pro podporu integrační politiky obcí a regionů, tak konkrétní programy ve zkušebních lokalitách, kde se testuje spolupráce veřejné správy, nevládních organizací, odborníků, škol a dalších aktérů. Oba ministři pro lidská práva zesilovali tlak na spolupráci profilových resortů školství, sociálních věcí, vnitra amístního rozvoje. Do analýzy problémů vyvolaných špatným výkonem veřejné správy vůči vyloučeným Romům se zapojil i ombudsman Motejl.

V roce 2007 vynesl štrasburský soud rozsudek proti Česku ve věci protiprávní diskriminace romských žáků jejich bezdůvodným přeřazováním do speciálních škol a situace z tohoto hlediska nabyla na vážnosti jasnou právní kvalifikací. Dávám kreditministru Liškovi, že zareagoval pozitivně a aktivně. V roce 2008 ustavil samostatnou sekci ministerstva a byla rychle zpracována studie vzdělanostních drah romských žáků v základních školách a hledání možností jejich „narovnání“. I zde bylo třeba překonat vžitý názor, že romské žáky nelze rozlišovat a zjišťování etnických rozdílů je protiprávní.

Fischerův úřednický kabinet zadal a nakonec i projednal a schválil základní strategii vůči vyloučeným romských lokalitám. Řešení samozřejmě nemůže být kolektivní, ale individuální. Je třeba podpořit ty, kdo spolupracují, chtějí se integrovat a postavit na vlastní nohy. Táhnout problém „za vlasy“, nejen ho podpírat sociální sítí. Strategickou roli má školský systém, ale i tlak na zaměstnanost mladých Romů, možnost prostorové mobility ven z lokalit pro úspěšné, stejně jako aktivní „vtlačování“ právních a běžných poměrů zpět do ghett a podpora těm samosprávám a regionům, které chtějí situaci změnit. Strategie dává silný důraz na celkovou modernizaci postižených čtyř regionů – Ústí nad Labem, Olomouce, Karlových Varů a Moravskoslezského kraje – tak, aby změnu k lepšímu pocítili všichni, nejen Romové. Jasně formulovány jsou principy i cíle a nástroje řešení i možnosti kapacity strategických resortů, které lze začít uvádět v život.

Dnešní stav – řešení, peníze, nebo konflikt?

Posledních pět let tedy bylo věnováno dosti usilovnému vytváření institucí a nástrojů, které jsou potřebné k praktickému řešení. Pracnost, časová náročnost, pochopitelná politická a administrativní zdlouhavost či opatrnost zejména ministerstev a vlády, ale i určitá pasivita a vyčkávání regionů i exponovaných samospráv některých měst přispěly k tomu, že se na jedné straně vybudovala schopnost problém začít kvalifikovaně řešit, na druhé straně narostla frustrace, skepse a atmosféra bezvýchodnosti.

Česko však je v současnosti nejblíže tomu s integrací vyloučených Romů začít.

Řekl bych, že nejlépe známe i hlavní dilemata, tedy že nic nevyřešíme naráz a pro všechny. A víme, že pokud nebudeme dělat nic, musíme „přidávat“ finance do sociální sítě, která problém udržuje v únosných mezích a tlumí.

Nepochybně se rámcové odhady přímých mandatorních výdajů pohybují okolo 16 miliard ročně a jsou velmi zdrženlivé. Víme také, že nedělat nic a prostřihnout sociální síť úsporami nebo represí celý problém jen eskaluje, takže dojde k expanzi bezpečnostních rizik ať již rozvinutým „byznysem“ s chudobou (lichva, prostituce, kriminalita, drogy, organizovaný zločin) na úkor obyvatel lokalit i celých regionů, tak možnými extrémy, konfrontací a prohloubením rozštěpení celé společnosti.

Další vývoj tedy bude velmi záviset na postupu nového kabinetu, zda dá přednost návaznosti na minulé vlády a bude pokračovat v jejich úsilí, nebo zda zvolí změnu kurzu a vydá se novým směrem. V obou ohledech má vláda na čem své rozhodnutí stavět.

Varování ze Slovenska, Mladá fronta DNES, 03.09.2010, Ivan Gabal