.adresář služeb

30 | 11 | 10

StreetWork.cz

Pomáhá lidem z ulice

Výběr z tisku: Každou středu - vždy po práci - maže Jan Bílek krajíce chleba a bagety. Už sedm let. A navečer s košem jídla vyráží mezi brněnské bezdomovce. Osmadvacetiletý grafický designér se skupinou dvaceti přátel dělá s železnou pravidelností službu lidem na ulici. Vše pořizují za své peníze. „No tak si dám týdně o dvě piva méně,“ odbude uznalý dotaz na tento svérázný druh charity. Tím ale výčet dobročinných aktivit mladého muže zdaleka nekončí...

Kde se vůbec v člověku vezme potřeba nezištně pomáhat druhým, když by si mohl volný čas spotřebovat sám pro sebe?

Vyplývá to z obecné povahy lidskosti. Touhu pomáhat má v sobě zakódovanou každý. Když najdete odvahu chodit po městě s otevřenýma očima, všimnete si, že je bezpráví a lidé, kteří se mají hůř než vy.

Své bohumilé skutky děláte v katolické komunitě Sant’Egidio, je to v něčem speciální?

Líbí se mi, že tady v první fázi nechávají pomáhat člověka, který nemá školy či speciální kurzy. Terénní pracovníci pro drogově závislé, špičkoví zaměstnanci charity musí mít vzdělání. Laické katolické hnutí Sant’Egidio vzniklo před čtyřiceti lety v Římě a je asi v 67 zemích světa.

A mohou s vámi pomáhat i lidé jiného vyznání?

Jasně. Jeden z našich zakládajících členů v Brně Honza Votava je ateista a já si ho za to paradoxně vážím. Vnáší důležité otázky i skvělé podněty. A je to férový člověk.

Vy jste věřící? Pomáhá vám při pomoci ostatním Bůh?

Děláme to všichni po práci či po škole. Jde o lidi mezi osmnácti a padesáti. Dělat to dlouhodobě a vytrvale asi nejde bez toho, aby člověk někde nečerpal sílu. Zastavit se u druhého, který se má hůř, logicky vyplývá z evangelia. Je výhodou být věřící i z jiného důvodu. Vidíte najednou v Bibli zcela jiné horizonty.

Jaké jsou zásady vaší komunity? Jak vznikly?

Devatenáctiletý Annrea Ricardi v Římě vyšel s dvaceti dobrovolníky za cikánskými přistěhovalci v kempech na periferii. Pak vyšli vstříc dalším chudým. Nebráníme se menze pro chudé, ale primární je opravdu chodit na ulici.

Představíte mi jídelníček pro bezdomovce a na kolik vše vyjde?

Financujeme to sami, každý musí přinést něco. Namísto šesti piv si dáte týdně čtyři a máte padesátku. Když to udělá dvacet lidí... Mažeme jednorázově zhruba sto dvacet chlebů. Snažíme se, aby to mělo opravdu hodnotu vydatného jídla. A tak je mezi dvěma krajíci většinou sytá domácí pomazánka, salám, sýr a ještě okurka. K tomu kafe, čaj, limonády.

Je o vaši službu zájem?

Máme zhruba pět míst, kde už na nás klienti čekají. Za dvě hodiny nemáme co rozdávat.

Ruku na srdce: často jde o lidi zanedbané, nemocné, páchnoucí. Vyděsil vás někdy nějaký pouliční výjev, že jste toho chtěl nechat?

A víte, že jsem takovou krizi nikdy neměl? Potkáte samozřejmě lidi se strašlivým hnisem na oku, feťáky s absesy a otevřenými žilami nebo osoby s těžkými omrzlinami. Ty lidi ale už znáte víc než pět let. Cítíte k nim soucit jako ke známým. Vidíte, že je někdo navrch ve zdravotním průšvihu. Zklamání vůči nim jsem opravdu nikdy necítil. Jsou to naši přátelé.

Vás opravdu nikdy nic nezaskočilo?

Ale jo. Je to však jiného rázu. Zrovna při poslední obchůzce jsme potkali relativně mladou ženu do čtyřiceti let. Vždy, když vidím někoho, kdo na ulici začíná a je ještě nezničený tímto prostředím, mám zvláštní pocit. Navíc si píšeme deníky a příběhy těchto lidí. Nechci nikoho konkrétně jmenovat, ale v ulicích Brna dnes lidé potkávají jistou ukřičenou zuboženou punkerku. Před pár lety to byla nesmírně přitažlivá žena, vyučená zahradnice a aranžérka. Dcerku má u rodičů.

Takže na ulici dožívá?

Té ženě sebrali byt, ve kterém ji vždy někdo ožralou zmlátil. Utíkala ven a byla agresivní a nebezpečná. Měla v sobě strašné přepětí. Ulice ji paradoxně zklidnila. Nyní už je míň opilá, více vyklidněná. Když vidím, kam až člověk může spadnout a jak ho ulice může utlouct, když nenarazí na kvalitního sociálního pracovníka, to mne opakovaně dostává.

Na stránkách vaší komunity se tvrdí, že drtivá většina lidí končí na ulici bez vlastního zavinění. Je to skutečně pravda?

Je pravda, že je ostatní odsuzují. Kdyby mne někdo nevzal za ruku a nepřivedl za těmi chudáky, mám podobný názor stále. Já ale začal objevovat jejich životní příběhy.

Co vám vaše dobročinnost osobně přinesla?

Báječně jsem si spravil vztahy v rodině. Jako každý mladý člověk po pubertě jsem to měl na nože. Vážím si nyní více zázemí, které jsem měl. A ještě něco. Já uvěřil až v Sant’Egidiu. Obrátil mne člověk z ulice.

A nemáte pocit marnosti, že někoho provázíte jenom k jeho totálnímu pádu?

Poznal jsem asi dvě stě bezdomovců. Jen jediný člověk z nich nenávidí systém a rozhodl se sám osobně žít v lese. Mám k němu respekt. Mnoho lidí skončilo na ulici bez vlastního přičinění. Třeba se zastali matky, kterou mlátil ožralý otec. Já se jen jednou rozzlobil, když jsem jednomu pánovi vyřídil doklady. On podruhé přišel bez nich, zase opilý a počuraný. Ale po pěti letech kámošení si nechal domluvit a už to nedělal. I když se při našem setkání klepal, protože přestal pít. Ale zabojoval.

Vy se ale nestaráte pouze o brněnské bezdomovce. V těchto dnech míříte do Albánie. Co tam budete dělat?

Dvakrát do roka jezdíme do albánského města Pogradec, kde vyhnali albánské Romy za město do kasáren, kde žili dvě zimy. Kamarádi v naší římské komunitě se to dozvěděli a požádali nás, abychom toto město adoptovali. Děláme tady pro děti Školu míru. Vždy pro pět šest rodin. Rasismus v Albánii je nepředstavitelný. Snažíme se tyto romské děti dostat zpět do škol mezi albánské vrstevníky a naučit obě strany spolu znovu komunikovat. Proto jsme po žhářském útoku ve Vítkově zopakovali Školu míru i tady a snažíme se být v kontaktu s rodinou Natálky.

A na to vše si berete dovolenou?

Jasně, pětadevadesát procent mého volna padne na tyto Školy míru.

I dobročinnost a altruismus musí mít hranice...

Syndrom vyhoření je reálný. Nám ale skutečně pomáhá motlitba. Neumím si představit dovolenou v Chorvatsku, kde bych se na týden plácnul na pláž. Já se cestou do Albánie určitě někde smočím, u nějaké zapadlé benzinky si dám s příjemnými Albánci kafe, pak budu s kamarády dělat, co mne baví. Vždyť to je vlastně ideální dovolená! A musím doznat, že už jsme letos se ženou týden zevlovali po krajině a jezdili na kolech.

Pomáhání lidem z ulice mi zlepšilo vztahy v rodině, Mladá fronta DNES, 13.08.2010, Luboš Mareček