.adresář služeb

07 | 06 | 10

StreetWork.cz

Rozhovor s Petrem Kopřivou

Povídání nejen o Časovaných botách zůstává ve Zlínském kraji. Tentokrát jsme se zeptali na pár otázek Petra Kopřivy předsedy o.s. Salesiánský klub mládeže a sociálního pracovníka v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Salesiánský klub mládeže Zlín.

Jak Vás potěšila nominace a čestné uznání Časované boty?

Cena mě potěšila, povzbudila, to ano. Nejvíce ve vztahu k lidem z NZDM ve Zlínském kraji. Ti posílali hlasy asi jako poděkování výraz hezkého vztahu. Samozřejmě má cena i druhou stránku mince, tu zavazující. Trochu jsem se i zastyděl za nedostatky, které v práci mám já i celé zařízení.

Můžete se profesně představit?

Devatero řemesel neumím, ale blížím se. Jsem vyučený kuchař - číšník, pracoval jsem i jako řezník. Pak jsem vystudoval teologii, jsem 14 let katolickým knězem. Vedle toho i vychovatel, jak studovaný, tak praktický, ale i duchovní - jako člen řádu Salesiánů Dona Boska, což je řád vychovatelů. Před pár lety se ze mne stal sociální pracovník. Jsem zvědav, co mě ještě čeká.

Jak jste se dostal k profesi?

Čím víc jsem blíž lidskému příběhu, lidské nouzi, tím víc mne láká nabídnout praktickou pomoc. Nemyslím tím pouze nějakou náplast na současnou bolest, jakkoli je potřebná a cenná, ale nabídku řešit problém v jádru věci, tedy v lidském nitru.

Kdysi vaše středisko ve Zlíně začínalo ve skromných prostorách (byly to stavební buňky) nyní máte krásné velké vybavené prostory postavené takřka na klíč. Jak byste srovnal obě etapy vývoje? Mohou se stát ty „superprostory“ i nevýhodou?

Nebylo to jednoduché rozhodování. Není tu nikdo, kdo zažil provoz ve stavebních buňkách, aby nostalgicky nevzpomínal na dobu intenzivní blízkosti, včetně mě. Velké prostory znamenají velké příležitosti. V dobrém i ve zlém. Nakonec jsme se rozhodli pro využití nových prostor (nemuseli jsme). Rozhodla touha vybudovat NZDM jako součást komunitního centra, jako první stupínek pomyslného schodiště života, dát reálnou možnost vykročit ze svých sociálních limitů. Vedle toho jsme chtěli vytvořit mnoho „pracovních příležitostí“ mladým i dospělým dobrovolníkům. A postavit dobrovolnictví jako projev lidské zralosti všem, kdo projdou okolo. Výhodou je, že nikdo nikoho, kdo k nám vejde, nepovažuje za „socku“, že samotné sociální služby nejsou spojeny s představou něčeho pochmurného, divného. S tím jsme nepočítali. Velikost je i nevýhoda. Je-li tu přítomno 20 klientů, tak každý řekne. „Dnes tu nikdo nebyl“. Je-li tu běžných 40, tak nezvládáme zareagovat na aktuální potřebu klienta nebo ji nedokážeme zaregistrovat či přečíst. Navíc velký dům, velké starosti - o peníze na provoz, na opravy a údržbu. A pak je tu všudypřítomný „teror příležitostí“, někdy se mu neubráníme.

Jaké máte pracovní plány pro další období? Máte nějakou vizi vývoje oboru v dalších letech?

Pro nejbližší období je to zvyšování kvality a profesionality NZDM. Jsme uprostřed tříleté cesty. Zhodnotíme si ji za rok a půl. Tolik proklínané standardy kvality, včetně jejich inspekce, nám nejvíc pomohly.

Co se týká vize, tak jsem velmi zvědav, jestli se nám podaří zasadit NZDM doprostřed komunitního centra. Nejen, aby tam existovalo, ale aby z něho šlo vystoupit na cestu osobní lidské zralosti. Aby NZDM dávalo dalším aktivitám centra, včetně aktivit pro dospělé, smysl, náplň, kontinuitu. Mohla by to být jedna z variant podoby NZDM. Uvidíme, vždyť je to vize.

Ve středisku máte hodně dobrovolníků, jak se Vám je daří „řídit“?

Je tu aktivně zapojeno 94 dobrovolníků nejrůznějšího věku (od 15 do 66 let). Základem jsou jednotlivé projekty, do kterých jsou dobrovolníci zapojeni (NZDM, Nealkodiskotéky, Klub pro rodiče s dětmi do 6 let, Klub pro dospělé, hudební Festival pod věží) a jejich zázemí (administrativa, technická správa, recepce a bar). Dobrovolníci vidí a prožívají smysl těchto projektů, jejich propojenost. A taky nezanedbáváme jejich vzdělávání. Samozřejmě není všechno růžové.

Co se Vám v uplynulém období povedlo? Co považujete za největší úspěch roku 2009?

Povedlo se nám posunout kvalitu práce v NZDM. A to byl jen začátek, jestli budeme v takovém tempu pokračovat celé tři roky, tak to bude ještě lepší. Největší úspěch je asi v tom, že nás to všechny nějak víc baví.

S čím se naopak potýkáte?

Potýkáme se mužskou ješitností a ženskou žárlivostí. Často jsou to nepřekonatelné překážky.

Nějaké vzkazy?

Často se z porad rozcházíme s přáním. „Aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“. Tedy vzkaz jako přání všem, kdo poctivě makají v nízkopraháčích.

Děkujeme za rozhovor.

Tým Kanceláře ČAS