|
22 | 03 | 10
Pár poznámek k individuálnímu plánování
„Ííípééé“ se stalo díky inspekcím středobodem zájmu pracovníků nízkoprahových klubů. Můžeme zaznamenat řadu pocitů, především odpor, zoufalství, zmatek a také (zřídka) pokusy o hledání řešení. Především zaznívá: „A co máme dělat s klientem, který nic nechce, nemá žádnou zakázku, chce jen chodit do klubu“. Na základě návštěvy jednoho klubu, který nadvakrát neprošel inspekcí, jsem hledal něco užitečného. Zde je pár poznámek, která třeba někomu pomohou. Formulářové "zvěrstvo" Zatím mám pocit, že se v mnoha nízkoprahových klubech odehrává toto zvěrstvo: vedení zařízení odněkud (z jiného typu služby) sehnalo formulář individuálního plánu ve znění: osobní cíl - kroky - termíny revize - a pracovníci je musí se všemi klienty vyplnit. A jde se na metodou, kdy pracovník atakuje klienta: „Něco tam musí být, nařídili nám to, tak si něco vymysli“. V nejhorších případech pak lze při inspekci v individuálních plánech najít formulace: „osobní cíl: nepoužívat sprostá slova, jít v pátek na klubový turnaj ve stolním fotbale nebo naučit se beatbox. V „lepším“ případě pak 80 % individuálních plánů se týká doučování, které ale tvoří minoritní aktivitu nízkoprahového klubu. Dovednosti pracovníků jako kámen úrazu Základní obtíže při zavádění individuálního plánování jsou omezené dovednosti pracovníků nízkoprahových klubů, a to především:  obtíže pracovníků navázat kontakt a povídat si s dětmi a dospívajícími o jejich životě- obtíže pracovníků v tomto rozhovoru pojmenovat to podstatné, v čem mu může být docházení do klubu a vzájemná spolupráce užitečné, tak aby výsledku rozuměl pracovník i klient (toto si vždy znovu a znovu uvědomím, když dávám na seminářích cvičení na pojmenování cílů NZDM).
- nechuť a obtíže pracovníků zaznamenat vzniklý výsledek do dokumentace, čili formulovat výstupy v podobně stručného záznamu s předepsanými náležitostmi dohody či individuálního plánu.
Skoro se až zdá, že se pracovníci dělí na ty, kteří si umí s klienty povídat, ale nenávidí zaznamenávání a dokumentování, a na ty, kteří zaznamenávat umí, ale klienti si s nimi nepovídají. Formulování podstatného nejde téměř nikomu ;-). Proto jeden ze základní předpokladů úspěšného vypořádání s individuálním plánováním je rozvíjet kompetence pracovníků v této oblasti. Osobní cíl jako kámen úrazu Standardy po nás chtějí, abychom jednali se zájemcem, uzavírali dohodu a plánovali s ohledem na osobní cíl uživatele (zájemce). A zde je najednou obtíž. Pokud položíte dětem a mládeži docházejícím do nízkoprahového klubu otázku: "Chceš sem (do klubu) skutečně docházet?", odpoví jednoznačně ano. Když se jich ale zeptáme, proč sem chtějí chodit, co je jejich cílem, získáte odpovědi, „Hrát si.“ „Být s kamarády“. „Flákat se před tím, než se půjdem večer ožrat“. Tyto formulace se inspektorům sociálních služeb v individuálních plánech „nelíbí“. Proto se zdá vhodnější rozumět osobnímu cílu jako tzv. cíl spolupráce*, tedy něčemu, na čem se s klientem domluvíme. Termín dává poskytovateli a uživateli partnerské postavení při jeho vyjednávání. Za cíl spolupráce můžeme považovat stav změny, který by měl nastat spolupůsobením uživatele a poskytovatele služeb. To dává mnohem větší prostor pro vyjednávání s našimi klienty o tom, co se vlastně za jejich větou „Být s kamarády“ skrývá (pokud o tom ale umíme vyjednávat). Požadavek vyjednat a zformulovat osobní cíl je kladen na pracovníka, nikoliv na uživatele (z jeho pohledu jsou uvedené formulace v pořádku). * Standardy kvality sociálních služeb - Výkladový sborník pro poskytovatele, MPSV 2008 Individuální plán(ování) jako kámen úrazu Možná jste již slyšeli větu: „Každý klient nemusí mít individuální plán, ale musí být v procesu plánování.“ Ve Výkladovém sborníku** se píše: „Povinnost plánovat nelze zredukovat na existenci plánu“ (rozuměj formuláře v klientově složce, v němž je rukou vepsáno celkem 8 slov, jak to často bývá). „I když výsledný plán je důležitým důkazem o naplňování tohoto požadavku, samotný proces vzniku plánu - individuální plánování - je ještě důležitější“. Tyto formulace nám dávají prostor. Pokud označíme jednotlivé okamžiky, kdy s klientem plánujeme např. rozhovor o klientově životní situaci, potřebách a potenciálních hrozbách jako jasnou součást procesu plánování, pak nám samotné absolvování tohoto rozhovoru (pokud je zaznamenáno), dává důkaz, že s klientem zákonný požadavek naplňujeme, aniž bychom měli konkrétní papír označený jako „plán se stanovenými kroky“ v jeho složce. Čili v této technice: Plánování se odehrává s klientem formou periodicky se opakujícího rozhovoru o cílech spolupráce, v některých případech, když je to vhodné, se sestaví individuální plán. Jinak probíhá plánování ad hoc formou „tady a teď“ v rámci běžného života v klubu.
** Standardy kvality sociálních služeb - Výkladový sborník pro poskytovatele, MPSV 2008 Šetření životní situace, potřeb a potenciálních hrozeb jako cesta Před 3 a více lety jsme po klientech nízkoprahových klubu toho moc nechtěli. Snad jen aby dodržovali pravidla. V současnosti jsou požadavky na klienty (ale i pracovníky) výrazně větší. Seznámit se s pravidly, stížnostmi, výpovědními lhůtami, uzavřít dohodu, mít plán, revidovat plán… Říkám si, že pokud tedy už takovéto procesy dělat musíme, a klienti je musí podstupovat, chtějí-li docházet do klubu, využijme je ke skutečnému zlepšení naší práce - nedělejme je formálně. Tedy pokud popisujeme práva a povinnost klienta (které by měla být výslovně uvedeny ve smlouvě), je povinnosti pravidelně absolvovat rozhovor s pracovníkem férovým popsaním reálné praxe (přičemž ale klient může při projednávání jednotlivých bodů sdělit, že o nich mluvit nechce). Rozhovor o životě a cíli spolupráce Pracovně dávám technice zatím název "Rozhovor o životě a cíli spolupráce". Je to vlastně jen takový pokus nabídnout o pár stupňů posunutý úhel pohladu na "IndiPindy".Příklad metodiky individuálního plánování nízkoprahového klubu Včelka Kotěhůlky: Základním postupem individuálního plánování je rozhovor, jehož obsahem je životní situace, potřeby a potenciální hrozby v životě klienta.Základní parametry rozhovoru: - rozhovor probíhá opakovaně, v intervalu např. maximálně 6 měsíců, pokud klient dochází do klubu pravidelně. Rozhofor je ošetřen ve smlouvě jako podmínka čerpání služby, s deklarovaným právem uživatele nemluvit o ničem o čem nechce (pak se pracovník pouze zeptá, proč uživatel mluvit nechce a je-li zdrojem nedůvěra v pracovníka, nabídne změnu klíčového pracovníka - možná blíže rozpracovat v postupu vedení rozhovoru)
- u uživatelů, kteří jsou v klubu noví, je první rozhovor buď součástí jednání se zájemcem, nebo (v případě že uživatel není jistý, zda chce do klubu docházet pravidelně nebo má obavy, spěchá, nechce hovořit) je při uzavírání smlouvy určena doba, do kdy se rozhovor uskuteční (např. měsíc, dva, nebo do 20tého pobytu uživatele v klubu)
- základními oblastmi rozhovoru jsou:
- spokojenost s pobytem v klubu, náměty na zlepšení, zpětná vazba k pracovníkům (otvírací otázka, navíc to nasedá na standard 1 - kritérium Uplatňování vůle)
- vyhodnocení minulých cílů spolupráce (pokud rozhovor již proběhl a cíle byly formulovány) (je to i taková revize, navíc to nasedá na standardy 1 a 15 - ověřujeme, zda naplňujeme cíle a tím zvyšujeme kvalitu)
- vztahy s vrstevníky
- škola
- rodina
- chování, které může uživateli způsobit újmu
- ohrožující situace, které v klientově životě v nejbližší době mohou nastat
- u všech zmíněných oblastí jde o hledání průsečíků, míst, v nichž by mohl být pracovník a nízkoprahový klub klientovi užitečný
- rozhovor vychází z respektu pracovníka k případné neochotě klienta mluvit o svém osobním životě. V případě, že klient nechce mluvit např. o své rodině, je okruh vynechán, s tím, že ale při příštím rozhovoru se pracovník znovu zeptá
- cílem rozhovoru je formulovat tzv. osobní cíl - cíl spolupráce: v čem může nízkoprahový klub a pracovníci být klientovi užiteční. Cíle spolupráce jsou zaznamenány a při příštím rozhovoru se k nim pracovník vrátí.
- Dále by se měl rozhovor věnovat tomu, jak by tedy klientovo čerpání služby - „docházení do klubu“ mělo vypadat, aby mu bylo co nejvíce užitečné.
- v případě, že z rozhovoru vyplyne konkrétní aktivita (např. klient potřebuje vysvětlit, jak sehnat a udržet si brigádu, nebo řeší konflikty s rodiči) - u níž je užitečné ji popsat do podoby individuálního plánu, je touto formou naplánována (osobní cíl, kritéria naplnění, kroky, kdo se bude podílet, termín revize). Pokud ne, počítá se s tím, že dílčí drobné klientovi zakázky budou realizovány tady a teď při běžném využívání klubu, a evidovány průběžně.
Tímto ale vše nekončí. Pracovník musí výstupy rozhovoru zaznamenat vhodnou formou do dokumentace. Individuální plánování má jak rovinu vyjednávání s klientem, kde plán vychází především z požadavků, potřeb a přání klienta (klient je v tom aktivní i pracovník je aktivní), tak rovinu plánování o klientovi pracovníkem s následným ověřováním, potvrzováním u klienta (klient je pasivní, pracovník aktivní). Sociální prevence jako jasné a uchopitelné směřování klubu Zde vycházím s konstrukce programů specifické prevence, tak jak jsou popsány v publikaci Kontaktní práce. Upozorňuji přitom na zajímavou mikroúvahu "Kdo je zasažen a kdo je ohrožen" z dílny brněnského Likusáku***, kterou si musí položit každý, kdo chce jít cestou programů specifické prevence. Myslím si, že programy specifické prevence jsou nezbytnou součástí praxe každého nízkoprahového klubu, procházejí od mapování problematiky, stanovování cílů přes denní realizaci a musí se tedy nutně odrážet i v individuálním plánování. Proto jsou součástí rozhovoru jsou dva body, které se přímo odvíjejí od myšlenky programu: - Chování, které může uživateli způsobit újmu. Sem patří typicky to rizikové chování, jehož přítomnost si všímáme u klienta či ve skupinové normě, např. dětí to bude šikana, projevy agrese, špatné hygienické návyky, nepřijetí vrstevníky v místě bydliště nebo škole, u romských dětí projevy rasismu, u dospívajících užívání drog, alkoholu, trestná činnost atd. Zařízení si vytipovává nejzávažnější či nejčastější ohrožující chování, přítomná ve skupinové normě a s těmi klienta konfrontuje. Při rozhovoru tomto bodě je možné vyjít např. z KAB modelu, tedy mapovat znalosti, postoje a chování klienta a na základě toho stanovit osobní cíl (cíl spolupráce), jaké znalosti bude pracovník klientovi předávat, o jakých postojích či chování budeme spolu komunikovat. To pracovník následně zapíše do záznamu z rozhovoru.
- Ohrožující situace, které v klientově životě v nejbližší době mohou nastat. Sem patří důležité změny, typu stěhování, změna školy, rozvod rodičů, dosažení hranice 15 let věku a získání právní odpovědnosti, navázání partnerského vztahu sexuální debut, těhotenství, první brigáda, první zaměstnání. Opět jejich pojmenování nám vytváří možnost hledat osobní cíl (cíl spolupráce), tedy co můžeme společně udělat, aby tyto situace ne/nastaly, nebo byl minimalizován jejich negativní dopad (či zvýšen pozitivní dopad).
*** StreetWork.cz: Nízkoprahový klub Likusák, Myšlenka a praxe Tématického modelu I. Výhody, nevýhody, příležitosti a rizika modelu - Výhodou techniky je potlačení nutnosti mít s každým klientem poněkud nepřirozeně individuální plán ve formě „osobní cíl, kritéria jeho naplnění, kroky, kdo se podílí, termín revize, záznam revize“. To je v současnosti dominující, ale ne pro všechny klienty vhodná forma plánu. Standard č. 5 přitom tyto nároky výslovně neuvádí, je tedy prostor k manévrování. U klientů, kteří ale mají střednědobou zakázku, která jde takto pojmout, doporučuji plán v této struktuře sestavit (např. pomoc s vyřízením sociální dávky pro docházení do kroužku, pomoc při výběru střední školy, asistence při vykonání obecně prospěšných prací apod.).
- Nicméně zařízení se rozhodně nezbavuje dokumentování práce s klientem, naopak podstatné výstupy z rozhovoru je třeba formulovat a zaznamenat.
- Výhodou modelu je větší manévrovací prostor pro hledání „osobních cílů“ u klientů, kteří deklarují, že „zakázku nemají“.
- Výhodou modelu je přirozené propojení s programy specifické prevence v nízkoprahových klubech.
- Příležitostí je zakotvení rozhovoru jako základní součásti docházení do nízkoprahového klubu, pokud to ovšem klienti „akceptují“. Je možné, že v některých klubech bude neochota klientů či neschopnost pracovníků si povídat velká, a „nařízení povinného rozhovoru“ vše ještě prohloubí.
- Nevýhodou modelu je větší náročnost na administrativu a dovednost zaznamenání rozhovoru. Pracovníci, kteří doufali že zaškrtnou několik políček v dotazníků a „bude vymalováno“ mít radost nebudou.
- Model neřeší nedůvěru části odborné veřejnosti i inspektorů sociálních služeb v to, zda klienti NZDM jsou v skutečně nepříznivé sociální situaci (o tom napíšu možná jindy)
Závěr Navrhuji pro potřeby nízkoprahových klubů realizovat individuální plánování jako strukturovaný opakující se rozhovor, při němž mapujeme životní stav a možnosti ohrožení uživatelů a následně společně definujeme osobní cíl (cíle spolupráce) a to s důrazem na rozměr sociální prevence. Text jsem napsal s cílem dát inspiraci, kudy hledat. V případě nějakého většího ohlasu mohu následně zpracovat i příklady, jak by mohly vypadat konkrétní záznamy z rozhovorů s klienty. Pokud model budete chtít aplikovat, budu rád za zprávu (a poslání tučné sumy na účet :-). Každopádně ale připomínám, že individuální plánování je proces, které musí uchopit každé zařízení i pracovník sám, vlastní hlavou, a ustát si to při případné inspekci. I jiné moje návrhy (např. model dohodoplánování**** "tady a teď" pro velké nízkoprahové drogové služby) jsou pro některé inspektory sociálních služeb akceptovatelné a pro jiné nikoliv. Vždy záleží, jak bude vypadat reálný stav vaší sociální služby přímo při inspekci. **** Dohody a plánování na Hlavním nádraží Aleš Herzog
Ing. Aleš Herzog se od roku 1998 se věnuje práci v oblasti nízkoprahových zařízení pro děti a mládež a nízkoprahových programů pro uživatele drog; pracoval v nízkoprahovém klubu PVC v Blansku, od roku 2007 vede Terénní programy pro uživatele drog o. s. Sananim v Praze. Je členem České asociace streetwork. Je inspektor sociálních služeb. Kontakt: bourbon@post.cz, www.alesherzog.ic.cz. Schéma 
|
