.adresář služeb

09 | 12 | 09

NZDM Srdíčko - Jiloro

Srdíčko je Jiloro

Výběr z tisku: „Michala, Viktorka, Edita, Vanesa, Peťa, Marek, Amálka, Monika,“ pokouší se vyjmenovat všechny sourozence sedmiletá Edita. Celkem jich má osm a sebe už do výčtu zahrnula. Na třetí pokus a s pomocí kamarádky Sabiny, která má dokonce devět sourozenců, dávají vše dohromady. „Ještě chybí Bimbo,“ smějí se spolu, zatímco o rok mladší Bimbo (ve skutečnosti Nicolas) stojí vedle nich. „Mámě je třiatřicet. Takhle početných romských rodin je tu více. Pokud jste viděl film El Paso, tak ten byl o jedné mnohočetné rodině přímo tady z ubytovny. Dost nás to naštvalo, protože to vůbec nebylo podle pravdy,“ zdůrazňuje Zuzana Svobodová. Ta má v nízkoprahovém zařízení Srdíčko - Jiloro na starosti program práce s dětmi a mládeží z vyloučených lokalit.

Čtyři pokoje v jediné místnosti

Nízkoprahový klub Srdíčko - Jiloro (romský ekvivalent českého názvu) je otevřený přímo v budově ubytovny pro sociálně nepřizpůsobivé občany na Okružní ulici ve všední dny pro děti od tří let věku až po šestadvacetileté dospělé, většinou již s několika vlastními dětmi. Pro takhle širokou věkovou skupinu má k dispozici jedinou velkou místnost, ve které dominuje trampolína. Vedle stojí stolní fotbal, počítače s internetem, hrací kout pro nejmenší děti, stolní tenis. Mezi tím najdete stoly, kde si školáci dělají úkoly a administrativní koutek pracovníků klubu. Jako kdyby se někdo pokusil vměstnat do jedné místnosti pokoj pro předškoláka, školáka, studenta i dospělého. Když se do toho všeho nahrne přes dvacet dětí a teenagerů, je to frmol. „Jednáme s magistrátem o další prostory, které jsou přes chodbu. Město tam má nyní uskladněný nábytek. Pokud se nám podaří místnosti získat, byla by ve větší tělocvična a v menší předškolní a školní příprava. Děti se nyní učí ve stejné místnosti, kde si ostatní hrají. Úkoly si u nás píše většina školáků,“ podotýká Zuzana Svobodová. Nové prostory by zároveň klubu umožnily přijímat i nejmenší děti do šesti let také během odpoledne. V současné době do zařízení nesmějí. „Rodiče řvou. Nechtějí to pochopit. My ale nezvládneme věnovat se zároveň všem věkovým skupinám,“ vysvětluje Zuzana Svobodová. S malými dětmi budou muset být v klubu rodiče, což může být problém. „Na stejném principu funguje úplně nové dětské hřiště vybavené hracími prvky. Obyvatelé ubytovny jej však využívají minimálně, právě vůli tomu, že tam musím s dětmi být,“ říká Zuzana Svobodová.

Je libo „podzemní fotbálek“?

„Takže máte opravdu jen tyto prostory?“ ptám se znovu nedůvěřivě. „No, ještě můžeme do protiatomového krytu,“ reaguje pracovnice Srdíčka a už mě vede přes ubytovnu na Okružní, v níž centrum sídlí, do podzemí. Tam nás obklopuje teplé vlhko jako v prádelně. Za dvojitými masivními dveřmi se otevírá malý sál krytu s pódiem na jedné straně a fotbalovou brankou na straně druhé. Pochopitelně žádná okna, o čerstvém vzduchu nemluvě. „Občas tu hrají kluci fotbal, nebo koncertují. Taky se zde dobře promítají filmy,“ zmiňuje jedinou přednost krytu Zuzana Svobodová. Cestou zpátky potkáváme na chodbě obyvatelku ubytovny. Zuzanu nepozdraví a jen po ní šlehne pohledem. „Měli jsme tu problémy právě proto, že nebereme malé děti odpoledne do klubu,“ objasňuje pracovnice Srdíčka. Při mém dopoledním příchodu je poměr dětí a pracovníků centra zhruba jedna ku jedné, při odchodu po šesti hodinách je v jedné místnosti pětadvacet klientů a čtyři pracovníci. Dopolední program v dobrém slova smyslu narušuje vybavování místnosti věcmi dovezenými předchozího dne z obchodu IKEA. „Snažíme se si to tu trochu přizpůsobit. Od magistrátu jsme dostali do začátku jen nábytek do školky. Koupili jsme závěsy do oken, kde není ani záclona. Nemůžeme tu kvůli tomu například promítat.“ Největší poučení z dopoledne tak zní „Čtěte návod“. Člověk by neřekl, kolik chyb lze udělat při skládání obyčejné židle. „Trpělivost růže přináší,“ podotýkám při několikátém pokusu sestavit správně kus nábytku. „To si tu říkám často. Hlavně při psaní úkolů s dětmi,“ směje se Tereza Koutská, která v Srdíčku pracuje druhý týden. Při dopolední předškolní přípravě se v klubu věnují dětem od tří do pěti let. Těch je letos v Srdíčku dvanáct. „Malých dětí nechodí pravidelně tolik. V současné době kolem šesti. Cvičíme s nimi barvy, počty a další věci, které by měly při nástupu do školy už umět,“ vysvětluje Zuzana. Trpělivá práce už nese i své ovoce. Jedna z dívek vychodila právě první třídu se samými jedničkami.

Volání trampolíny bývá silnější

Po obědě přicházejí první starší děti a teenageři. Ti okupují stolní fotbal. „Tohle mít doma, to by bylo,“ prohodí mezi partičkami jeden zhruba šestnáctiletý Rom k druhému. O dva metry dále už píší školáci úkoly. „Bimbo, soustřeď se. Pět minus tři. To je, jako kdyby ti ty prsty uřízli,“ snaží se Zuzana Svobodová vštípit prvňáčkovi nějaké znalosti. Bimbův duch ale už dávno skáče na trampolíně, jež stojí přímo za ním. Když začne služebně nejstarší pracovník klubu Rom Milan Horák, který působí v Srdíčku pět let od jeho založení, věšet hned vedle nové závěsy na okna, Bimbo definitivně ztrácí i zbytky pozornosti. „Tak si jdi na minutku zaskákat na trampolínu, ale pak to dopíšeme,“ propouští Zuzana Bimba na několik minut. „Kolegyně Tereza Gulová, která má na starosti také školní a předškolní přípravu, je v kontaktu i s učiteli, takže víme, co se kterými dětmi procvičovat, čemu se více věnovat,“ vysvětluje Zuzana. Trampolína, počítače i stolní fotbal přibyly do centra teprve před zhruba měsícem. Šestiletá Sára pouští dokola na youtube ukázky z katastrofického filmu 2012 doplněné epickou hudbou Clinta Mansella z filmového opusu o drogové závislosti Requiem za sen. Zvládá pochopitelně i stránky „líbím se ti“. Stejně jako její máma, která sedí u vedlejšího počítače. Když dcera spustí animovanou hru, v níž odřezává motorovou pilou končetiny, směje se. To už ale zasahují pracovnice klubu. „To ji necháte to hrát?“ vyčítavě se obracejí na matku. „Vždyť je to vtipný,“ reaguje bezelstně.

Jediné bezpečné místo

„Chodíme sem rádi, píšeme tu úkoly a hrajeme si,“ říká mi na chodbě sedmiletá Edita. Okolí ubytovny v Okružní ulici zrovna neposkytuje příliš atraktivních a bezpečných míst pro trávení volného času. „Jsme tu samozřejmě zdarma a hlavně pro obyvatele ubytovny. Jezdí sem ale i děti například z Máje. Od začátku roku máme 83 návštěvníků, z toho nejvíce ve věkové skupině od šesti do patnácti let. Pravidelně k nám chodí kolem 45 dětí,“ vypočítává Zuzana Svobodová. Vstoupit do Srdíčka - Jilora může každý, kdo splňuje věkové podmínky. Fotografie z akcí klubu jako jsou například canisterapie, hudební festiválek Přespráchfest, výlety do kina či divadla (ty si musejí děti zasloužit například dobrým chováním) a dalších aktivit je možné zhlédnout na internetovém albu na adrese jiloro.rajce.idnes.cz.

Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Srdíčko - Jiloro

Cíl služby:

Principy:

Centrum spadá pod Městskou charitu České Budějovice. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem ČR a Statutárním městem České Budějovice.

„Chodíme sem rádi, píšeme úkoly a hrajeme si,“ pochvaluje si Edita, Jihočeský kurýr, 5.11.2009, Marek Prášil