.adresář služeb

13 | 11 | 09

StreetWork.cz

Nový prostor: Bereme i lidi bez občanky

Výběr z tisku: V Novém prostoru působí Dagmar Kocmánková od jeho vzniku. Nejdříve se starala o nábor klientů, poté realizovala jednotlivé projekty a v současnosti celou organizaci řídí. Nový prostor si lze koupit v devíti městech ČR - v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Pardubicích, Třinci a Olomouci. Čtrnáctideník vychází v nákladu 15 000 kusů a prodává ho 150 lidí.

Jak se člověk dostane k prodeji vašeho časopisu?

Naši klienti se k nám dostávají několika cestami. Jednou z možností je, že jim prodej Nového prostoru doporučí některá z partnerských organizací (Naděje, Armáda spásy, Česká katolická charita...) nebo je k nám posílají sociální kurátoři. Naší výhodou je, že bereme i lidi, kteří nemají občanský průkaz. Mnoho z našich budoucích klientů totiž přijede do velkého města za vidinou práce či výdělku a jsou během krátké chvíle okradeni. Kromě peněz jsou jim odcizeny i doklady. Jelikož nemají prostředky na vyřízení nových, dostávají se do neřešitelné situace. U nás si potřebné finance nejdříve vydělají a poté si vše potřebné zařídí. Dalším významným zdrojem jsou sami prodejci, kteří práci u nás doporučí svým známým či kolemjdoucím.

Jaké jsou nejčastější důvody, které k vám vaše klienty přivádějí?

Nejtypičtější příčinou je ztráta zaměstnání. Velmi často se k nám dostávají i lidé, kteří se vrátí z výkonu trestu. Muži tvoří 80-85 procent našich prodejců. Často se stává, že muž po rozvodu opustí společné bydlení, kvůli různým nepříznivým okolnostem si není schopen najít nové, končí na ulici a po čase zaklepe na naše dveře.

Jaká jsou kritéria pro to, aby se člověk mohl stát prodejcem vašeho časopisu?

Je to velmi jednoduché. Musí být starší šestnácti let a nesmí k nám přijít pod vlivem alkoholu či jiných drog. Poté musí dodržovat kodex prodejce, který se skládá ze 13 základních pravidel. Mezi tyto standardy patří např. slušné chování, dodržování prodejního místa, zákaz žebrání, nesmí obtěžovat kolemjdoucí, musí být střízlivý atd.

Jak vůbec vnímá veřejnost vaše klienty?

Nový prostor se stává nedílnou součástí českých a moravských měst, což beru jako obrovský posun dopředu. Na počátku nám pomohla Česká televize, která o našem projektu informovala a nebála se pozvat mezi diskutující i některé prodejce. A pohled na bezdomovce, který sedí v televizním studiu, zapůsobil. Hodně lidí na to reagovalo pozitivně. Navíc jsme veřejnost dokázali přesvědčit o tom, že koupí časopisu podporují konkrétního člověka. Také si dovolím tvrdit, že naši prodejci dokázali v očích veřejnosti vylepšit obraz bezdomovců jako lidí, kteří se celý den pouze někde válejí a popíjejí krabicové víno.

S jakými nejčastějšími problémy se vaši klienti ve svém nelehkém životě setkávají?

Obrovským problémem je absence ucelené koncepce sociálního bydlení. Za příklad může sloužit člověk, který přijede do Prahy hledat zaměstnání, ale jediné, co sežene, je práce v hypermarketu, kde si vydělá zhruba osm tisíc čistého. V tu chvíli nemá absolutně šanci dosáhnout na normální komerční nájem. Může jít na ubytovnu, kde zaplatí méně. Jenže takovýchto zařízení je žalostně málo, stejně tak nestačí ani kapacita v azylových domech. V tu chvíli pro tyto lidi neexistuje bohužel jiná varianta, než skončit na ulici. Velkým nešvarem je také alkohol. V České republice je jeho konzumace stále ještě brána jako jakási součást naší kultury, ale je to právě alkohol, který přivádí mnoho našich klientů do jejich problémů.

Jaký typ člověka je prodejce Nového prostoru?

Náš klient je člověk jako každý jiný, ve většině případů se prostě dostal do životní situace, kterou nedokázal vyřešit. To se přece může stát každému z nás! Je samozřejmě rozdíl mezi tím, jestli se do této situace dostal kvůli nemoci či tomu, že si prošel závislostí na alkoholu či drogách. To však není záležitost, kterou bychom řešili, naší prací je podat pomocnou ruku.

Je to člověk s vlastním názorem, který však vlivem toho, čím si prošel, ztratil sebevědomí. A je úžasné pozorovat, jak se mu pomalu, s každým prodaným časopisem, vrací. Ono to totiž není vůbec jednoduché, postavit se na ulici a snažit se prodávat Nový prostor. Pouze jeden ze čtyř lidí u této práce vydrží.

Naši čtenáři si to možná neuvědomují, ale koupí časopisu vlastně dávají prodejcům práci. Proto bych chtěla apelovat na všechny, aby si od našich klientů časopis pouze kupovali. Nejhorší, co mohou udělat, je to, že prodejci dají peníze a časopis si nevezmou. V tu chvíli ho „nezaměstnávají“, ale dělají z něj naopak žebráka.

Dal by se charakterizovat „typický“ prodejce Nového prostoru?

Určitě. Bude to muž okolo padesáti let, který pracoval celý život např. v těžkém průmyslu, po revoluci zkusil podnikat, na což si vzal úvěr. Jeho živnost pak zkrachovala, přišly dluhy, které nebyl schopen splatit, a tak následovala exekuce.

V tu chvíli se dostává do situace, že veškerou svou energii vydává na splácení dluhů, veškeré příjmy (zůstává mu pouze zákonné minimum) jsou mu zabaveny, což po určité době vede k absolutní rezignaci. Je pro něj jednodušší prostě zahodit občanský průkaz a žít někde u Vltavy.

Dalším typickým příkladem může být muž, který přijde o zaměstnání. Nezaměstnanost vyvolá deprese, které se mimo jiné projeví i na jeho manželství. Tato situace často končí rozvodem, on se odstěhuje. Pokud práci nesežene do půl roku, je vyloučen z evidence pracovního úřadu. Do té doby jeho zdravotní a sociální pojištění hradí úřad, avšak poté si pojištění musí platit sám. Ale jelikož je dlouhodobě bez práce, nemá z čeho. Kromě dluhu mu naskakují vysoká penále.

Velmi často jezdí na černo, několikrát je přistižen revizorem, dostane několik pokut, ale bez příjmu nemá šanci je zaplatit. Za rok tak může dlužit dopravnímu podniku, se všemi pokutami a penále, 80 až 120 tisíc. Opět přijde exekuce. Když se mu konečně podaří sehnat práci, je mu celá mzda, kromě zhruba dvou tisíc korun, zabavena. To zabíjí jeho chuť žít běžným způsobem. Nemá to pro něj cenu, veškeré jeho snažení vede pouze k tomu, aby dopravnímu podniku zaplatil pokuty a z nich vyplývající penále. V tu chvíli rezignuje.

Dalo by se však namítnout, že každý si přece musí své dluhy platit?

To máte samozřejmě pravdu, ale zkusme se na tu situaci podívat očima toho člověka. Je opravdu v pořádku, že se kvůli několika jízdám na černo dostane člověk až na samé sociální dno? Já myslím, že ne. Chybí zde kvalitní prevence. Nedávno jsem v Mnichově navštívila bytový odbor jedné tamější městské části. Úředníci si tam spočítali, že je sedmkrát levnější rodinu oddlužit než poté řešit veškeré následky, které s pádem do sociálního vyloučení souvisí. Proto pokud se tam vyskytne rodina, která třikrát nezaplatí nájem, okamžitě se tato situace řeší. Jaký je to rozdíl kupříkladu s postupem, který využívá třeba chomutovská radnice. Tam nechali dluhy narůst do astronomických výšin, aby pak dlužníky ještě více potopili následnými nesmyslnými exekucemi.

Není tedy na vině celkový pohled české společnosti, podle kterého si chudí mohou za svou situaci vlastně sami, tak proč bychom se o ně měli starat?

Může to tak být. Je pravda, že zde chybí sociální cítění, což je podle mě způsobeno celkovým vývojem, který tato společnost prodělala. Začíná to už tím, na co koukáme v televizi. Vše je orientováno maximálně komerčně, tím pádem se lidé starají pouze sami o sebe a na ostatní nekoukají. To bude trvat až do té doby, kdy se tento omezený přístup k životu změní. I komerce se nám jednou přejí a my pak konečně budeme hledat alternativy. A k tomu by mimochodem mohla přispět právě probíhající ekonomická krize, která právě komerčnímu přístupu k životu příliš nenahrává.

Posláním Nového prostoru je pomáhat lidem, kteří se ocitli na dně. Co považujete za úspěšné splnění vaší „mise“?

Osobně považuji za největší úspěch, když k nám přijde člověk bez přístřeší, začne prodávat časopis, naučí se to a za nějaký čas si vydělá prostředky, které mu umožní opustit prostředí ulice. Nedávno jsem v tramvaji potkala našeho bývalého klienta. Je to mladý muž ze Slovenska, který po příchodu do Prahy bydlel po squatech. Přišel k nám, časopis prodával tři roky. Díky své snaze a pracovitosti se ze své tíživé situace dostal a nyní pracuje v nemocnici jako pomocný personál. To jsou příběhy, které dávají naší práci smysl.

Nový prostor: Bereme i lidi bez občanky, 23.10.2009, Lidové noviny, Martin Kovalčík