.adresář služeb

22 | 03 | 07

ČAS

Hledání ztracených squatů

U nás se squatteři začali objevovat až po revoluci. Krátká historie pražských squatů je plná střetů s policií a městskými úřady, ale i nápadité kulturní produkce, houževnatosti a unikátních sociálních vazeb. O naprosté většině z nich lze nyní hovořit jen v minulém čase, ale přesto stojí za připomenutí.

Statek v zeleni

Squatem, který snese přívlastek kultovní, byla Ladronka v Praze na Břevnově. Když hrozilo, že ji úředníci magistrátu zavřou, konaly se na její podporu demonstrace v New Yorku nebo ve Varšavě. Věděli o ní i lidé, kteří jinak s touto subkulturou neměli nic společného. Pro ostatní squattery představovala vzor a inspiraci. Její jedinečná poloha neměla srovnání. Ladronka zaručovala klid od města, přírodu, dostatek prostoru, ale i výhodnou strategickou pozici při případném útoku neonacistů.

Vznikla v roce 1993 díky partě lidí, kteří se seskupili kolem časopisu Autonomie. Radikální anarchismus a protestní charakter Ladronky s částečnou obměnou vyčpěl a hlavní pozornost se soustředila na pořádání koncertů a dalších kulturních aktivit. „Byl to experiment žít pohromadě. Ne vždycky to bylo úplně ideální, ale myslím, že jsme se zlepšovali. Brali jsme to jako prostor, dělat si věci po svém, tady a teď. Nechtěli jsme, aby nám do toho někdo kecal,“ tvrdí jeden z nejvýraznějších členů Ladronky Petr Syrový (pozn. StreetWork.cz - Petr Syrový je členem ČAS a lektor ČAS). Kvalitní kulturní produkcí a přátelskou atmosférou si získávala stále lepší jméno. Squatterská turistika zaručovala nejrůznější kontakty, takže nebyl problém pozvat zahraniční kapely. Spolu s růstem renomé se ale zvětšoval i zájem magistrátu, kterému statek patřil. V lukrativní nemovitosti viděl zdroj slušného výdělku, bez ohledu na kulturně sociální význam, který Ladronka bezpochyby měla. První velký tlak na opuštění budovy přišel v roce 1995, ale podařilo se jej zatím ustát. Jelikož squatteři z Ladronky dokázali svůj boj o přežití mediálně prodat, tým primátora Jana Koukala si raději zjišťoval, nakolik by nonkorfomní komunita mohla ohrozit výsledek komunálních voleb.

Ladronka táhne

„V létě 1995 k nám přijelo tolik lidí z celého světa, že jsme sami byli vyčerpaní a neměli sílu ani na vztahy mezi sebou. Po obrovském otevření jsme se trochu uzavřeli a byli vybíravější, koho vzít,“ přiznává Petr Syrový. Zároveň odmítá „mediální klišé“, že Ladronka byla jen pro děti z prominentních rodin. Podle něj tam žila pestrá směsice lidí různého původu a rozdílných názorů. Zhruba od devadesátého osmého přerostlo chození na Ladronku u části návštěvníků v pózu. „Kdo tu nebyl, jako by neexistoval. Podobné je to s CzechTekem. Začátky byly krásně dřevní, ale když tam pak v posledních letech přišlo dvacet tisíc lidí, tak je to hnus. Podobně to mohl někdo vnímat i na Ladronce,“ přemítá nad vývojem Petr Syrový. Podle něj se tím přirozeně změnil i život lidí v komunitě. Postupem času se mezi nimi vytvořily dvě skupiny. První spojovalo hudební nadšení. Na starosti měli hlavně pořádání koncertů, což je dnes pro řadu z nich normální zaměstnání. Druhý tábor představovali vyjednávači s úřady.

Ladronka dodýchala v listopadu 2000, přesto jí její klíčové postavení v českém squattingu už nikdo neodpáře. „Ve své době opravdu šlapala, znali ji po celé Evropě. Bylo by, myslím, na místě, kdyby magistrát uznal její přínos pro pražskou kulturní scénu a mladé lidi,“ míní Radek, který pobýval v menších squatech. „Já z toho žiju dodnes. Hrozně moc jsem se toho naučil. Navíc, když sedíte na střeše, svítá a díváte se na údolí Prahy nebo když je totální mlha a nedá se k Ladronce ani projít, to jsou vzpomínky, které vám navždy zůstanou,“ uzavírá vyprávění Petr Syrový.

Anarchistické naladění

Další squaty Sochorka a Papírna byly spojeny s osobou Jakuba Poláka, legendou českého anarchismu. Proto se jejich fungování vyznačovalo výrazným politickým podtextem, jehož absenci Polák ostatním squatům trochu vyčítal. Prvně jmenovaný vznikl už v roce 1990 v ulici Podplukovníka Sochora kousek od Strossmayerova náměstí, kde měl Polák garsonku. Jelikož se původní majitelé z domu vystěhovali, začali se sem stahovat jeho přátelé anarchisté. Sochorka s několikaměsíční přestávkou přežívala i přes četné útoky pravicových extremistů a nevoli úřadů až do podzimu 1997. Tehdy se s ní radnice Prahy 7 rozhodla rázně skoncovat. Narazila ale na organizovaný odpor. Několik desítek lidí se zabarikádovalo uvnitř, další asi dvě stovky demonstrovaly před domem, takže konvoj policie, stěhovacích aut a řemeslníků odjel s nepořízenou. Výsledkem byla na české poměry vzácná dohoda s městskou částí -squatteři mohli obsadit dvě podlaží ve starém pavlačovém domě v ulici Za Papírnou v Holešovicích. Měli tak k dispozici prostor na konání koncertů, výstav nebo přednášek. Vzniklo zde i nízkoprahové kontaktní centrum a tiskárna, kterou dostali od squatterů z berlínské čtvrti Kreuzberg. Vyráběli tak řadu tiskovin v čele s anarchistickým časopisem A-kontra, který měl v domě redakci. „Po pražském zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky došlo k útlumu aktivit anarchistického hnutí. Nejdříve padla Ladronka a ani nám se nepodařilo ustát represivní období,“ vzpomíná Jakub Polák. Papírna kvůli tlaku úřadů a vykonstruované stížnosti zanikla na přelomu let 2003 a 2004.

Kultura pro všechny

Trochu stranou zbytku squatterské scény byli Medáci. Komunita, která obývala malebné domky ve starých Střešovicích, nebyla tolik zaměřena na punk a působila intelektuálněji. „Lidi z Papírny, Ladronky nebo Milady poslouchali stejnou hudbu, potkávali se na koncertech nebo pouličních akcích. Medáci se pohybovali v jiných kulturních sférách, ale vždycky bylo příjemné se u nich zastavit,“ říká Radek. Vytvořil se tu specifický typ squatu, který u nás neměl obdoby. Některé jejich aktivity squatterství přerostly a otevřely se širší veřejnosti. „Považovali jsme se za squattery, v počátku nás to hodně inspirovalo, ale časem se z toho stalo něco jiného,“ vzpomíná vůdčí postava Medáků Martin Skalský. Své jméno převzali od podpůrné sousedské společnosti, která na stejném místě existovala od roku 1912 do konce druhé světové války. Název neměl nic společného s medem, ale se slovem medit si, jelikož sousedům šlo o obecné blaho. Skupina mladých alternativců obydlela tři zanedbané budovy v roce 1995. Nejprve dali domky do kupy, aby jim nepršelo na hlavu, a ujaséovali si, co tu vlastně chtějí dělat. Zejména v začátcích tu panovaly dost neformální vztahy. „Jednu dobu byl klíč od domu pod rohožkou a kdo to věděl, tak mohl kdykoli přijít a zůstat tam s námi.“ Z nahodilých akcí se časem vyvinul pestrý kulturní a vzdělávací program. Ve všedních dnech se promítaly filmy, konaly přednášky, dílny pro děti z blízké školy, ale dokonce i schůzky rodičovského sdružení. Zdejší senioři sem chodili při kávě zavzpomínat a ukázat si staré fotografie. O víkendech se pak konaly hlavně koncerty a divadlo. Za teplého počasí leckdy dorazilo i sto padesát návštěvníků. Veškeré aktivity si Medáci financovali sami, především z provozu kavárny, která tu nelegálně fungovala. „Lidi to sem táhlo čím dál víc. Jako kdyby přijeli z města tramvají do vesnice, kde je zahradní slavnost. Stalo se z toho relativně populární místo, kam mohl přijít každý, kdo chtěl.“

Zrada Pavla Béma

V roce 1999 Medáci napsali důkladnou koncepci, jak s obsazenými domy naloží, a tehdejší starosta Prahy 6 Pavel Bém ji podpořil. Slíbil, že převede budovy z magistrátu na městskou část, což také skutečně učinil. Druhý závazek, pronájem za symbolickou cenu, už však současný primátor nedodržel. „Bém naši dohodu úplně popřel, a naopak nás obvinil, že jsme lháři a všechno jsme si vymysleli. Leknul se tlaku podnikatelů, kteří asi byli hodně bohatí a agresivní a zjistil, že mu to za to nestojí,“ soudí Skalský. Když okolní parcely získali movití investoři, Medáci začali architektonicky vzácnou lokalitu za podpory řady umělců a odborníků bránit. Nakonec městský úřad na domky vypsal výběrové řízení, čímž se chtěl potížistů zbavit. „My jsme ho nevyhráli, ačkoli se může každý přesvědčit, že žádný lepší projekt než ten náš tam nebyl,“ zlobí se dnes pracovník ekologického sdružení Arnika. Zamítavé stanovisko spustilo vlnu protestů, barikád a soudních řízení. Nad Medáky kroužila permanentní nejistota, že budou muset deřnitivně odejít. Nakonec se tak stalo v červenci 2003. Martin Skalský si na poslední den dobře pamatuje: „Městský úřad si najal agenturu, která přijela s náklaďáky. Naložili věci, zapečetili to a byl konec. Přemýšleli jsme, že bychom se přesunuli jinam, ale žádnou vhodnou lokalitu jsme nenašli. Když se však zpětně podívám na náš život ve starých Střešovicích, mám z toho dobrý pocit.“

Boj o Miladu

Jediný squat, který dnes v Praze vydržel, je Milada v Troji. V květnu 1998 jej obydlela skupina lidí s předchozí krátkou zkušeností ze Zenklovy ulice. Po neúspěšném jednání o bezplatném pronájmu dostali několik výzev k opuštění baráku. Pomalu se schylovalo k největšímu tuzemskému zásahu proti squatterům. „Postavili jsme barikády a spali společně v horním patře, abychom byli připraveni na útok policie. Přátelé venku se snažili případ zmedializovat,“ líčí Radek, jeden z obyvatelů, rušné události října 1998. Kamarádi se skutečně činili, protože před Miladou se natáčel diskusní pořad České televize Na hraně, což squatterům hodně pomohlo. Při samotném vyklízení domu se čtyřem z nich podařilo dostat na střechu. Ostatní byli vyslechnuti a propuštěni. Napínavý příběh však zdaleka nekončil. Dva mladíci zůstali u komína čtyři dny. „Z osmého patra blízkých vysokoškolských kolejí se mi podařilo vystřelit na střechu lano a slanil jsem se s jídlem a dalšími věcmi za nimi dolů,“ popisuje Radek svůj odvážný kousek. Celou dobu zatím dům střežila soukromá bezpečnostní agentura. Nikdo však nepočítal s tak vytrvalým odporem a odhodláním, a tak celá akce skončila pro úřady nezdarem. Od té doby je na Miladě klid. Radek ze squatu odešel v roce 2002 kvůli rostoucí apatii. „Pro mě ty čtyři roky byly maximálně důležitý. Jen jsem pak viděl, že to postupně upadá.“

Chalupáři

V současné době žije v Miladě jen kolem deseti lidí. S pobíhajícími psy, stovkami plakátů na stěnách a nefalšovanou sešlostí to tu působí dostatečně alternativně. Ačkoli protější zarostlý svah a věžáky kolejí tu často drží vítr, squat jako by ustrnul ve svém vývoji. „Před nedávnem tu byly nějaké spory, teď to musíme dát znovu do kupy,“ říká odhodlaně Pavel s vlasy obarvenými na červeno a piercingem v nose. Na měsíc dopředu mají domluvené dva koncerty, uvažuje se o výstavě. V plánu mají i obnovu neaktualizovaných internetových stránek. Každý květen se tady při výročí založení pořádá několikadenní festival, na kterém před pár lety zahrál třeba romský rapper Gipsy. „V poslední době jsme vařili jídlo pro bezdomovce v rámci projektu Food not bombs (Potrava, ne bomby) nebo dělali potisk na trička v černé komoře,“ jmenuje některé činnosti čtyřiadvacetiletý Tommy, který tu setrvává už šest let. Žijí si podle svého a nikdo jim nic nepřikazuje. „Je to tu jako na chalupě,“ dodává o dva roky mladší Milan. „Život ve squatu je o kamarádech a mezilidských vztazích,“ vysvětluje poloviční Syřan Tommy. Nikdo z nich není nastálo zaměstnaný ani nestuduje. Většinou chodí na brigády a s dlouhodobou perspektivou se moc netrápí. Všichni zdůrazňují, že tu nechtějí jen bydlet, ale i vyvíjet kulturní aktivitu. „Přeju jim, aby něco zvládli, mají to ve svých rukou. Je to pro ně ale práce na půl roku, než si zase udělají jméno. Teď s nimi nikdo moc nepočítá,“ hodnotí jejich šance Radek. Jestli klukům z Milady nechybí elán a jasné vize, ukáže čas.

Konec squattingu?

Radek sice dává poslednímu pražskému squatu dobu hájení stejně jako další výrazné osobnosti někdejší squatterské scény, ale považuje boom devadesátých let za nenávratně ztracený. „Pro moji generaci měl velkou sílu příklad Ladronky. Chtěli jsme vytvářet něco podobného. Milada takovým příkladem není. Navíc je to docela tvrdý život, který už dneska láká málokoho. Myslím, že se aktivní a tvůrčí lidi spíše přesunuli k technu.“ „Existují úplně jiné subkulturní trendy a na hodně dlouho pro squaty nebude prostor,“ souhlasí Petr Syrový. Podle Jakuba Nováka kromě Milady v hlavním městě funguje řada malých komunit, které ale nestojí o publicitu. Je otázka, zda je ještě vzhledem k jejich uzavřenosti považovat za squaty. Společenské klima podobným aktivitám stále není moc nakloněno. Veřejnost neví, co si má o squatterech myslet, přitom jejich společenská nebezpečnost je minimální. Úřady jsou příliš zakonzervované, aby je přestaly kriminalizovat. „Mají mindrák z toho, že se děje něco protiprávního v zemi, kde přitom nefunguje tolik věcí. Když s námi ve Střešovicích na zahradě pil pivo starosta jedné amsterdamské čtvrti, divil se, jak úřady s Medáky jednají,“ říká Martin Skalský.

Právě Nizozemsko je ke squatterům velmi tolerantní. Stačí, když je dům rok neobývaný, a může se v něm usadit každý, kdo má holandské občanství. V České republice navíc klesá počet budov příhodných ke squattingu. Pokud komunální politici a úředníci stojí před volbou mezi komerčním využitím a nezávislou kulturní komunitou, v naprosté většině dají přednost první možnosti. Přínos squatu totiž exaktně nespočítají. A co vlastně na jejich místě vzniklo? V jednom z bývalých domů Medáků má redakci časopis Regenerace, další chátrá. Dvě patra na Papírně jsou zamřížovaná a nic se tam neděje. Na Sochorce vznikly luxusní byty, na Ladronce restaurace a půjčovna sportovních potřeb. Každý vlastník měl právo naložit se svým majetkem, jak uznal za vhodné. Škoda jen, že na tom tratí ostatní.

Hledání ztracených squatů, Jan Jiřička, MF plus, 16.3.2007