|
26 | 01 | 09 
Rozhovor se Zahradou na zahradě, část 2.
Tento rozhovor vznikl na jaře roku 2008. Přijel jsem do Pardubic vlakem, k Michalovi do jeho zahradního domku jsem přišel pěšky. Michal uvařil čaj, sedli jsme si na verandu, zapálili cigáro a zapnuli diktafon. Nakonec jsme mluvili určitě více než 4 hodiny. Toto je druhá část rozhovoru. ZAHRADA V KONTAKTU
 No a teď se chci zeptat na téma „Ty v kontaktu“. Například slavná historka, jak jsi strávil tři dny s bezdomovci na hlavním nádraží v Pardubicích, v době, kdy jsi vedl tamní káčko, abys zjistil, jak to tam chodí….
To souvisí s osobním mýtem, profesně to nebyl čistý tah. Osobně bych byl radši, aby se to interpretovalo prostě tak, že jsem primárně zvědavej. Mně bavilo vidět, jak ty lidi žijí, zajímá mne, jak žijí, takhle jsem se dostal i do romských osad na Slovensku. Měl jsem tehdy zakázku. Nějak nešlo oslovit lidi jako nový prodejce Nového Prostoru a já si říkal, že to zkusím. Byl jsem na večírku, který trval do rána a zbylo pivo. Já je natočil do PETek, naskládal je do batohu, v 6 ráno jsem se postavil na nádraží, dal si cigáro, vybalil jsem ty PETky, a až se „lidi z nádraží“ vzbudili, tak jsem je pozval, řekl, že zbylo, že jsem si na ně vzpomněl, a že s nimi potřebuji něco probrat. A pak se z toho vylíhlo 3 denní dobrodružství. A hlavně bych to nikomu nedoporučoval…. Jasně, ale Tobě se to stává často. Vždy Tě zajímá, co jsou zač ty lidi, kteří sedí u vedlejšího stolu v hospodě… Když jsme spolu jezdili vlakem, tak jsme se vždycky dívali na lidi, kteří jedou s námi v kupéčku a objevovali jejich příběhy… Petr Klíma mne jako můj supervizor docela zná, občas na to narazíme: ono to souvisí s mou osobností, s jistou bezhraničností, ať tomu říkáme zvědavost či co, vidím v tom svůj vývojový úkol. Taky to souvisí s již zmíněným aktivistickým přístupem. Možná nás zajímají ty divoký, temný věci v nás, který normálně potlačujeme. A čas od času to překonáme (nebo to spíš překoná nás:-), tak se tam jdeme podívat, ale pak zjistíme, že sice ty dovednosti a talenty taky máme, ale že tam žít nemůžeme (a možná naštěstí ani nemusíme). A že bychom tam ani dlouho nepřežili. A pak se nastaví nějaký program... CESTY DO ROMSKÝCH OSAD NA SLOVENSKU Co jsi tam vlastně tehdy dělal? Já k tomu přišel „jako slepý k houslím“. Někdy koncem 70., začátkem 80. let, i když to nejde srovnat s koncem 50. let nebo začátkem 60. let, (jak jsem to slyšel a četl) ještě nebyli romáci tak poplenění. Byla to pro mne jako gymnazistu výzva - jiné prostředí, jiná societa, jiná dynamika, jiný pravidla. Tenkrát bylo v Pardubicích pěkně fungující romský středisko, vedla to paní Jelenová. Bylo to takový preNZDM, včetně práce s rodinami. Paní Jelenová, když jí třeba děti ukradli aparaturu, ona to reprodukovala jako zápůjčku bez dovolení, bylo jí jasný kdo, sebrala se, vzala kolo, dojela za paní Červeňákovou, řekla jí, „Vaši kluci si půjčili aparaturu a my ji potřebujeme večer na koncertě“. A věděla, že to paní Červeňáková zařídí. Taková výchovná situace. Já tam začal chodit pomáhat, dělal jsem s dětmi nějaký divadelní věci, začal mne zajímat jazyk. Pak mne můj kamarád grafik Pája Novák, který žil v Praze takovým hrabalovským způsobem, seznámil se Zbyňkem Andrštem, který studoval u paní Hybšmanové v Lidové konzervatoři romistiku, což byla tehdy zajímavá bolševiky málo cenzurovaná možnost studia. Zbyněk jezdil do osad, sbíral pohádky, písničky, je talent pro vstup do sociálních světů, je velmi citlivý a zároveň ohraničený. On nám nabídl, ať jedeme s ním. My jsme se tehdy každý rok toulali po slovenských horách, tam jsme chvilku lezli po horách a pak jsme si dali sraz. Jeli jsme do jedné osady, kde už Zbyňka znali, tam jsme si to vyzkoušeli. Je to dost silná emoční katarze. Tak jsme se toulali, přecházeli, posbírali jsme nějaký písničky, pohádky o mulech, Zbyňek to nahrál, a po mejdanu jsme se přesunuli někam dál. A jak jsme se posouvali pěšourem, tak mi Zbyněk každý den napsal 10 romských slovíček a gramatiku, tak jsem za pár dní začal pomalu rozumět. Za 3 neděle jsem začal rozumět, co si o mně špitají, to je docela dobrý, aby člověk nedostal přes držku, aby ho někdo nepodřízl, nebo naopak, aby neurazil, když je to dobrý… Zbyněk byl napojen na lidi z disentu. Tenkrát na začátku 80. let se rozjela aktivita nazvaná Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který monitoroval lidská práva jako odnož Charty. V tý době byla aktuální kauza nucené sterilizace romských žen, která se teď objevila znovu, v Ostravě i na Slovensku.O tom jsme ale my kluci z gymplu moc nevěděli. Tehdy jsme se domluvili, že pojedeme zase. Chtěli jsme pomoct nasbírat jsme autentickej etnografickej materiál, věci, kterých bylo každým rokem míň, mizeli skoro nepozorovaně, jak se tradiční komunita proměňovala a co si budem povídat, jak se rozkládala. Nejdřív jsme nahrávali písničky a pohádky od babiček a místní romský kapely. A když jsme navázali důvěru a taky se prostě normálně osmělili, tak nám Zbyněk řekl, co se to tam ještě vlastně chceme dozvědět. Tak jsme se začali ptát ženských, jakou mají zkušenost, a lezli z toho dost šílený věci. Rychlý přechod od dobrodružství a romantiky k tvrdýmu životu. A co ses tam naučil? Za prvé mne to naučilo pokoře při vstupu do nějakého světa, který je relativně celistvý a jiný. Dobrá je právě pokora toho typu castanedovskýho bojovníka spojená se strachem. Musíš si být vědom, že to nemusí pro tebe dobře dopadnout, takže je dobré být ostražitý, přítomný, bdělý, vědomý, a to i v případě, že se sluší vypít 3 lahve borovičky z hygienických i jiných důvodů. A že je potřeba zůstat při sobě. A za druhé je potřeba ctít, že ty lidi mají dovednosti, který jim dovolují být lidmi, vědomi si sebe, žít a ne přežívat a že je to prostě zázrak. A tehdy, když začínal kurz s Klímou (pzn. Kurz supervize pro zkušené streetworkery, ČAS, 1999), a Petr se ptal, co považujem za naši hlavní roli v profesi, tak ze mne vypadl STOPAŘ a POSEL. Bylo to na základě právě této zkušenosti.. Já jsem přijatý do rodiny v osadě, žil jsem s nimi. Ty rodiny, co jsem zažil, byly v nejdrsnějších podmínkách, „žádný dečkový baráčky“. Byly to polozemnice a stlučený boudy, všichni pracovali, protože se muselo, všichni měli odsezeno, včetně žen, všichni byli v podmínce, já dělal s nimi v cihelně, nebo v lomu pod spišským hradem. Jezdili jsme na maliny, sbírali železo a nebo z řeky tahali písek a prodávali ho gadžům. Peníze se dávaly mámě Eleně, byl jsem jedním ze „synů“. Cigára měla Elena zamklé ve skříni a vydávala je „na příděl“. Po dvou měsících si to odzkoušíš, já tam byl asi pětkrát a cikáni byli tady taky. Tím, že jsme tam takhle žili se spousta věcí v osadě změnila. Ti lidé, kteří byly po generace ostražití se stali vstřícnější vůči návštěvám, ale taky se oslabila jejich imunita vůči hajzlům. A v jedné osadě se třeba objevila pražská partička „hippíků“, kteří tam vozili dost peněz, trávu, točili si tam klipy, hostili týden celou osadu. Přestala platit ta proporcionalita: když přijedeš, dáš Eleně litr, oni ukradnou berana. Pak je ten mejdan na přivítanou, ale další už nebyl, tedy až při odjezdu bylo nutný ukrást zase berana. Zase ti musí být jasný, že to se rodina zadluží u sousedů na dva měsíce, tak bylo dobrý mít třeba ještě v kapse schovaný litr, a při odjezdu jej dát Eleně, ale ona mi zase při odjezdu chtěla dát na vlak a to nešlo odmítnout. Když tam přijel autobus nebo mikrobus týpků, co si tam přijeli natočit nějaký stupidní klip, dovezli kastly kořalky, všechny ožrali, takže lidi nechodili do práce a měli z toho průsery, nikoho to moc nezajímalo. Fakt je to zdevastovalo, i když nejen tohle, ale přispělo to. Pořád se za to trochu cítím být zodpovědný. Vlastně to byl hlavní důvod, proč jsem se s tou „svojí“ rodinou přestal stýkat. Proto jsem taky tak citlivý na turistiku, na ty výlety do Indie, nechci nikam jezdit, a bručím, když někdo řekne, že jede objevovat pralesní indiány, to mě sere… To mě taky sere, ty outdoorový festivaly, kde se schází hory lidí, jejichž cílem je vyjet tam kde nikdo nebyl, aby namlátili co nejvíc fotek, s kterýma si tady budu dělat představení… Z toho co jsem ti před chvílí povídal mám tedy zkušenost, že jestliže někam vstupuji, byť by to bylo zdánlivě nevinné, je dobré o tom přemýšlet. I o těch hodně negativních variantách, co to může udělat. To neznamená přestat se stýkat se světem. Ale brát za to zodpovědnost. DIVADLO Ty a divadlo? To nikdy nebylo moc divadlo. Spíš šlo vždycky o skupiny, což nás kotví zpátky k nám do oboru. Mně vždycky zajímala dynamika, s Jirkou Dobešem nás zajímala práce s celostními archetypálními obsahy, které nejsou na dosah, dokud je nepustíš do svého příběhu, nežiješ s nimi. Skoro celá devadesátá léta jsme spolupracovali se skupinami které, byly původem z Petrohradu: Děrevo, Dó těatr…, které měly blízko k japonskému stylu Buto. Anton Adasinský říkal: „vsjo vokrug těbja učitělja“ a „vsjo možet ljubiť, lětať i tancevať“, a taky to vskutku dělal. Pro mne to byl velký zážitek. Já jsem si přivydělával tím, že jsem na dramatiku učil starší děti. Dělal jsem s nimi třeba 4x denně řízenou imaginaci a zjistil, že to nejde dělat, pokud nebudeš v tom prožitku s nimi. Je o výrazu, barvě hlasu, tempu a je to potřeba prostě trénovat. To byla hodně velká škola, kontaktní a „empatizační“.  Já se snažím tu zkušenost dostat do oboru, protože to je stejné v tom celostním. Paradivadelní akce, improvizovaná na ulici, to je maximálně kontaktní situace, která začíná od bodu nula. My jsme nikdy s Jumping Hamadou nedělali představení, který mají začátek a konec, strukturu, scénář. Nás si jednou objednali do Boskovic (pozn. Festival Unijazz), my jsme jezdili pomaličku autem tím liduprázdným, sluncem rozpáleným městem. Říkali jsme si, to je asi náměstíčko, nikdo tu nebyl. Jirka zastavil, já vylezl, stoupnul jsem si doprostřed toho náměstíčka, nechával jsem na sebe svítit slunce, a najednou, když se zastavíš, cítíš, že skrze tebe se něco hraje, že do tebe vstupuje příběh toho místa, že „ono“ to s tebou hýbe. Ale toto se nedá dělat bez tréninku. Potřebuješ se naučit mít klidnou mysl, naučit se zastavit, mít bystré a vyvážené všechny smysly.
Potřebuješ tělo, který umí reagovat. Třeba tak, jak jedeš na kole a vyvažuješ rovnováhu. Tělo, které má tak protažené dráhy, že cítíš, že se ruka chce pohnout a teprve pak se dozvíš, k čemu to vedlo. Je to propojení racionálního a intuitivního nastavení. Úcta a pokora k příběhu a příběhům, který se tam vrství. Propojení „vidím, myslím, cítím“ s tím, co dělám? Jsou pro to japonské znaky: tělo-mysl. To se snažím na kurzech sdělovat: hlavní nástroj kontaktu jsme my, my sami. Ale ne my jako naše profesní dovednosti, techniky aktivního naslouchání, nacvičené motivační rozhovory, ale my jako jedinečný člověk. Ale to jací jsme reálně (třeba že jsme hajzlové ve svém osobní životě :-), to je potřeba vědět, a ty to do profese musíš integrovat Je potřeba mít čisté nástroje a brousit si je. Když budeš jako řezbář mít tupá dláta, tak sice něco „vyrejpeš“, ale nic moc to nebude a hrozně se nadřeš. A mne zajímá právě ta dovednost: jsem v práci a nyní vstupuji do pole. 90% věcí v našem životě jsou automatismy, stereotypy. Není možné, aby nebyly, protože bychom se zbláznili, byla by z toho schizofrenie. A ta hlavní dovednost je být 3 hodiny v kontaktní práci neautomatický. No já to vidím na hlavním nádraží na sobě. Když mám za týden 3 služby, tak vždycky nejlepší je ta první. Tak to se dostáváme velkou oklikou k velmi praktický věci, a to měření efektivity - kvantem výkonů a počtem odsloužených hodin. Jinak vypadá výsledek silného nastaveného kontaktu. A podaří-li se, tak možná v té komunitě, neboť tam jsou amplifikační efekty, přesahem, sekundárním dopadem může převážit 50 prefabrikovaných kontaktů. Amplifikace? Rozumím tomu tak, že silný kontakt, který s někým zažiji, vyvolá víc než spousta rutiny? Například emocionální, vypjaté ale dotažené povídání, když jsme v pozicích člověka, pro kterého tam jsem a já jsem v pracovní roli. A pozor… něco to dělá v něm a minimálně proporciálně to něco dělá v tobě. To je ten druhý rozměr k tomu vstupování do osad a jinam. Zodpovědnost za svoje jednání k druhým je vhodné poměřovat zodpovědností k sobě. To je jako když vstoupíš na to hlavní nádraží s těma třema petkama. Po těch třech dnech s tou šílenou kocovinou ten prostor zase opustíš, a pokud jsi vnitřně trochu konzistentní, tak ji nemáš morální, protože jsi nic neprovedl. Nenecháš se ošukat do prdele. Ta vnitřní zodpovědnost. :-D Co já pustím ještě do svého příběhu, co jsem schopen vstřebat, přijmout, (a teď jsem u kontaktního cyklu) a co jsem nucen odmítnout. Ale i to je dobrý. My máme velkej problém s naší schopností odmítat. Neumíme říct, slyším, rozumím, ale ne. „Dortíček už ne, paní domácí, už to nejde. Nechci urazit, ale urazím“. Některý věci od klienta vědět nemusím, abych se v noci nebudil hrůzou, blil, ubližoval svým blízkým. Ale ono to je i měřítko i obráceně. Pokud tam jsem a nezasahuje mne, to, jsem bez barvy a zápachu, tak to je taky divný. To souvisí s vědomím. Pokud něco odmítáš, musíš to udělat vědomě, pak to jen odkládáš a je to dobře. To je jako s tím zákusek, kterej když se donutíš a sežereš ho, tak ti je jen blbě a nic z toho není, tři hodiny budeš trávit a zkazíš si ten zážitek z toho jídla.. Ale když zbyde, tak si dá někdo další, nebo jej hospodyně nadrobí slepicím. Ale je to potřeba vědět a normálně s tím pracovat. To je moje slabý místo: já jsem trochu pažravej a ta pažravost mne začíná destruovat. Přestáváš rozlišovat chutě, ztrácí to barvy, všechno jsi už zažil třikrát. To je nebezpečí… POEZIE Poezie…? A zase úplně stejný princip: když mi bylo pět, a probudil jsem se ráno, tak jsem se v pokoji díval na hřbety knih. Takže nejdřív knihy a hned v zápětí na to jazyk. Jsem známý tím, že přemýšlím nahlas. Není to neuróza, je to hodně proto, že jazyk je živý, neustále se proměňující tvor a žije mluvením. Ten prožitek spojení mysl - zvuk je hrozně hezkej. Tím neobhajuji užvaněnost. Když jsem unavený, otrávenej, nejsem v sobě, nejsem dobře kontaktní, tak žvaním kraviny nebo spíš ty stokrát přežvejkaný kila. Jazyk je zvíře, které žije tím, že se mluví. Ten proces je fascinující. Paralela kontaktní práce s poezií, že se vynořuje potřeba sdílet. Navíc mně nebavily věci, po kterých zůstává stopa. To jsou ty ranný zenový začátky. Je hezký, když něco nakreslíš a vzápětí to rozfouká vítr, nebo se přes to přejdou lidi. Proto mne bavilo improvizovaný divadlo: Uděláš nějaký gesto na ulici a ono v okamžiku, kdys ho udělal, odplyne. Maximálně se objeví na sítnici těch lidí, a pak se možná jim vynoří v deštivém dni, když jedou tramvají, tak jej zahlédnou v odlesku, polosnění, polobdění, něco v nich zarezonuje, ale ta věc již fyzicky neexistuje. Poesie je kontaktní nástroj. Např. já teď dělám stůl. Když u nás někdo vyrobí bedýnku na něco, tak je zvenku obroušená a zevnitř chlupatá. Ale když to dělá Japonec, tak i ty věci, který jsou neviditelný, jsou posvěcený, a ještě je tam uvnitř úmyslně chyba, aby to nebylo moc dokonalý, a tím se naznačuje proces. A to je stejný jako s tou poezií. Proces, jazyk, tě proměňuje, někam Tě vede, a zároveň ty to otočíš - jak říká Sallinger - pro nějakou tlustou paní, to obrousíš. Metafora je - v první fázi, že něco se děje, a ty to mluvíš - jako když roste strom. A v druhý fázi ty to porazíš, a začínáš opracovávat to dřevo. Je to stále ten stejný strom, stejná identita, ale už - k nějakýmu účelu - vytahuješ ten tvar. Co je v práci, co stojí za poezii? Já jsem nikdy neuměl psát příběhy. To umí hodně dobře Honza Balabán. Ten to měl vždycky o silným dobře zpracovaným temným a existenciálním novinářským příběhu. Já můžu mluvit za sebe, za to jaký to je, když jsem při sobě. Pro mne je lidský spolubytí samo o sobě poezie. Jazyk nás tvoří a učí nás myslet. Jazyk nás myslí. A my to můžeme kultivovat. A bytí v kontaktu s druhým člověkem nás kultivuje, je to kulturní dění. Jasně, ale občas to, že se nám sejdou oči, jde přes slova. Někdo něco řekne, já něco řeknu, ty slova nás zaujmou. Takovýto úplně nejbanálnější, z čeho si léta děláme srandu „Jak to cítíííííííííš“? Kdokoli je, má nějaký tělový pocity. Mně přijde stejně významný jako obsah také třeba rytmus a barva. To se naučit nedá, ale třeba pro supervizora je to důležitý poslouchat. Proto děláme cvičení, kdy se neposlouchá obsah, ale poslouchá se rytmus, barva hlasu, intonace, A proto mne hodně baví celostní směry, kde funguje celý prožívání. Teď jsem si vzpomněl na kontakt s jedním chlapíkem na muzeu, a on chtěl po nás vodu. My nosíme sebou na hlavák petku s vodou, to už bylo na konci služby. Tak jsem mu ji dal, nejdřív jsme tak ještě komunikovali, jestli chce tu injekční vodu, nebo napití, a on se napil, a jak se napil, tak jsem mu řekl „Ale to je léčivá voda, když ji vypiješ, budeš se mít chuť jít léčit“. Vyprskl, dívali jsme se na sebe, smáli se, a v tu chvíli to bylo jasný - že se nechce jít léčit a bylo to setkání na tom… A on si říkal: „Ty hajzle, ani napít mne nenechaj, sráči ze Sanáče.“ :-) :-) Pokračování příště... Aleš Herzog
|
