20 | 01 | 09

StreetWork.cz

Teenageři a subkultury: Každý někam patří

Výběr z tisku: Teenageři a subkultury: Každý někam patří. Pravidelně, takřka denně potkávám na zastávce drobnou, bláznivě oblečenou holku. Chodí vždycky sama, s očima v knize nebo upřenýma kamsi do dáli. Přestože ji tu usedlíci z vilové čtvrti dávno znají, každé ráno na sebe strhává pozornost. Prostě se mi to tak líbí,“ odpověděla mi, když už jsem se jednou neubránila a pochválila ji za to, jak mi každý den pohled na ni zpříjemňuje nudné čekání na autobus. V ruce Remarqueovy Tři kamarády, na sobě červený flaušový kabátek s odznáčky, zelené punčocháče a kanady o velikosti maximálně 36. Vypadá jako vysloužilý hipík. „Uznávám punk,“ vyvede mě dívčina rychle z omylu. „Ale být punkerka neznamená, že musím být pankáč,“ dodává s přesvědčením a rukou si poklepe na černý baret usazený ve vrabčím hnízdě. Můj zájem ji evidentně potěšil: „Nesnáším šablony, jsem sama sebou. Nevím, proč bych měla nosit tričko s nápisem Punk’s not dead, když mi připadá trapný. To přece všichni vědí, že punk není mrtvý,“ zakončí svoje rozumování pokývnutím hlavy, důstojným krokem se přesune do ústraní a oči zapíchne zpátky do knížky.

Chtějí být jedineční

Přestože v naší čtvrti je to osůbka nezaměnitelná a každý dospělý se za ní dvakrát otočí, mezi svými vrstevníky rozhodně k bílým vránám nepatří. Snad každý teenager se chce lišit od šedivého davu, ať už vzhledem, nebo názory. Hlásí se k nějaké sociální skupině, subkultuře nebo partě, která vyznává určité postoje. Rád se s vámi o nich pobaví, pokud dojde k názoru, že o to skutečně stojíte. Ovšem připravte se, že ve vás mohou jeho slova vyvolat zmatek. Stejně jako patnáctiletá punkerka Anča ze zastávky totiž většina dospívajících odmítá kopírovat a přejímat módní styly bez výhrad. Snaží se najít sami sebe, teprve objevují svůj duševní svět, učí se v něm žít, a tak v tom mají trochu zmatek. Existují samozřejmě obecné charakteristiky všech možných subkultur (např. hip hop, emo, punk, disco), jenže i vyznavači stejného stylu se od sebe dost liší, a proto spoléhat na ně se vám při osobním setkání nemusí vyplatit.

Sedmnáctiletý Tomáš Richter je frontman hiphopové kapely. V kolektivu je oblíbený, má spoustu kamarádů, ovšem učitelé z elektrotechnické průmyslovky, kde studuje, ho příliš v lásce nemají. „Je drzý, věčně vyrušuje, pořád má nějaké připomínky. A co je nejhorší, k neposlušnosti strhává i zbytek třídy“ - jak to tak vypadá, jeho třídní (přála si zůstat v anonymitě) zná zřejmě dopodrobna všechny špatné stránky svého žáka a nechápe, proč zrovna s takovým kvítkem chci mluvit. Raději by mi představila několik účastníků matematické olympiády. „Čus!“ pronese Tomáš a odměřeně si mě prohlíží. Nicméně stačí několik doušků Red Bullu a viditelně roztaje: „Pořád mě berou za problémového. Měl jsem sice divoké období, kdy jsem si chtěl všechno vyříkat z očí od očí a nejlíp pěstí, ale to je minulost. Teď žádný průšvihy nemám i škola mě celkem baví. Prostě jen rád vím, na čem jsem,“ uvádí slova učitelky na pravou míru.

„Lidi, co mě nemají rádi, říkají, že jsem pozér. Kvůli kapele a tak. Ale já si vážně na nic nehraju, teda aspoň ne v těch zásadních věcech. Texty píšu, ne abych machroval, ale protože se mi jejich prostřednictvím snáz vyjadřuje, co cítím, co mám rád a co mě štve. A vůbec to není sprostý,“ říká tiše.

Učí se myslet

Kdoví, jak se to stalo, ale minimálně od poloviny dvacátého století patří mezi hlavní nástroje vymezení se vůči světu, rodičům i autoritám muzika (následují ideologie a záliby). Mládežník se přimkne k určitému hudebnímu či myšlenkovému proudu, čímž zavrhne tradiční hodnoty, které mu byly od dětství vštěpovány. Jedině tak se může osamostatnit. Je to jeho první krok na cestě do neznáma, na jejímž konci snad najde sebe sama. Potřebuje oporu, ale tu těžko přijme od rodičů, kteří pro něj reprezentují právě tu tradici a konformitu, od níž se chce oprostit. Pomoci a pochopení se mu tak celkem logicky dostane od lidí se stejnými problémy - od vrstevníků.

O tom, ke komu nebo čemu se přidruží, rozhodují jeho osobní dispozice, zázemí, kamarádi i náhoda. Může se dát na atletiku i na drogy, poslouchat hard rock anebo folk, flákat se, ale také studovat existenciální filozofii. „Úzké vztahy s přáteli mu pomáhají překlenout se od rodiny do světa dospělých,“ vysvětluje psycholožka vyučující na Karlově univerzitě Lenka Krejčová. Začíná to ve věku pubescence (11-14 let). „Pro toto období je typické kladení si otázky: Kdo jsem já? Nikoli já ve vztahu k rodičům, ale já sám o sobě. Jenže člověk v tomto věku ještě nemá dostatečně rozvinutou schopnost hodnotit jevy a vztahy ve společnosti objektivně,“ říká psycholog David Heider. Dítě si tedy zvolí určitou sociální skupinu, kamarády, vzor nebo styl, který je mu sympatický, a naprosto se s nimi ztotožní - stejně se obléká, chová, mluví, myslí. Postupem času, jak se zdokonaluje jeho schopnost utvořit si na věc vlastní názor, toto nekritické přijetí odeznívá. Podobně jako ztratil Tomáš Richter potřebu napodobovat drsné rváče z Bronxu, se zase patnáctileté gymnazistce Ester zdá zbytečné odmítat ženskost jen kvůli své náklonnosti k hip hopu. Přitom ještě před rokem byste ji podle oblečení nerozeznali od kluka. Vytahaná trička, široké kalhoty a mikina s kapucí tvořily základ jejího šatníku. Ester se netají tím, že vzhled je pro ni důležitý. Díky němu si může udělat o ostatních relativně přesný obrázek.

Proč se řeže?

„Styl hodně vypovídá o tom, co děláte. O lidech, kteří se do ničeho neoblékají a móda je nezajímá, člověk neví, co si má myslet,“ shrnuje studentka. Například hoppery považuje většinová společnost za hulváty, kteří bez sprostého slova nesloží holou větu. Discanti, protože nevyjdou z domu bez laku na vlasy, jsou zase povrchní floutkové. Na taková zjednodušení je ale Ester alergická. „O emařích (odvozeno od slova emoce) se zase říká: to jsou ti, co se řežou. Ale znám discantku s jizvami na rukou,“ argumentuje hopperka. Tato záliba jí ovšem nebrání navazovat kontakty s příznivci jiných stylů - její nejlepší kamarádka se hlásí k punku. „Je absolutně nad věcí. Dá se s ní bavit o všem a respektuje názory druhých,“ říká dívka, která stereotypům ze zásady nevěří.

Když jsem pročítala chaty a weby, kde dneska teenageři především hledají informace, musela jsem jí dát za pravdu. Samozřejmě existují internetové stránky, a není jich málo, kde emařky (v naprosté většině případů jde o dívky) diskutují o tom, zda je k poranění paže vhodnější žiletka, nebo spíš škrabka na brambory, a jakáže je to úleva vidět, jak z ruky teče krev. Mezi těmito srdceryvnými příběhy ale najisto objevíte i příspěvek, v němž pisatel posílá zmíněné nešťastnice do háje a horuje za lepší svět, kde jakákoli forma násilí, natož vůči sobě samému, nemá opodstatnění. „Sebepoškozování má různé příčiny a vždycky je potřeba přijít na to, jakou funkci a smysl má v životě daného mladého člověka,“ upozorňuje Nora Novotná, která působí mimo jiné jako školní psycholožka na Gymnáziu Jana Palacha. „Může to být snaha o řešení nějakého problému, který zatím jinak řešit neumí - přináší například zdánlivou úlevu od deprese, úzkosti, strachu. Může se jednat o formu volání o pomoc, aby si okolí konečně všimlo, že je něco v nepořádku. Často se vyskytuje u dětí sexuálně obtěžovaných nebo týraných. Také se může pojit s nespokojeností a nenávistí k vlastnímu tělu potažmo k vlastní osobě.

Například u dívek s poruchou příjmu potravy,“ vyjmenovává psycholožka. Hledat úzkou souvislost mezi stylem emo a sebepoškozováním připadá odborníkům přitažené za vlasy. Mnohem větší nebezpečí spatřují v internetu, u něhož průměrný puberťák tráví většinu volna. „S vlivem internetu roste možnost dítěte určitý jev blíže poznat. Dřív se v jedné třídě sešlo tak se třemi „podivíny“, ale venku mělo partu „normálních“ kamarádů. Dneska, když ho někdo „divný“ zaujme, zapne počítač a díky internetu pozná tisíc podivínů a když bude chtít, má možnost mezi ně zapadnout,“ vysvětluje šéfka občanského sdružení Život bez závislostí Helena Vrbková.

Období krize

Že tak to ve světě dospívajících opravdu chodí, mi potvrzují dvě osmačky s čerstvě zahojenými jizvami na rukou - Eva a Sára. Jistý čas jim byly sympatické myšlenky satanismu. „Vůbec jsem neměla v plánu stát se satanistkou, ale zajímalo mě to. V čem to spočívá, jací jsou lidi, kteří ho vyznávají. Koupila jsem si Satanskou bibli a začala ji studovat. Postupem času jsem ale už nedokázala tomu zlu vzdorovat a přešla jsem na jeho stranu,“ vzpomíná čtrnáctiletá Eva, usrkne čaj a pokračuje: „Sebepoškozování nemělo tak úplně souvislost se satanismem, ale přispělo k tomu. Sesypalo se na mě tehdy dost problémů. S kamarádkami, s klukem... Bylo mi třináct a neunesla jsem to. Řezat jsem se začala sama od sebe -nožem. Na internetu jsem pak zjistila, čím vším se to dá dělat, že existuje něco jako žiletka.

A pak jsem do toho spadla. Kromě obličeje jsem se řezala úplně všude.“ Knihu o satanismu nechala kolovat mezi kamarády a i když dneska všem říká, že satanismus a sebepoškozování je blbost, uvědomuje si, že svým dřívějším chováním spoustu lidí ovlivnila. Mrzí ji to a teď jim chce jít dobrým příkladem. V čajovně pražské základní školy Brdičkova sedí proti ní, poslouchá ji a kroutí hlavou kamarádka Sára: „Léčila jsem se na psychiatrii kvůli pokusu o sebevraždu a změnila jsem tam svůj názor na život. Ale udělala jsem to kvůli sobě. Přece nebudu dobrá jen proto, že to ode mě lidi chtějí.“ Na rukou a na břiše se začala řezat v šesté třídě.

Změnila tehdy školu, kamarády, rodiče se hádali, bylo toho na ni dost. „Pořezala jsem se, a ta ruka se mi líbila. Začala jsem se řezat stále víc a častěji, vždycky když jsem měla nějaký problém nebo depku. Pak už to bylo i kvůli maličkostem. Nešlo to zastavit. Nakonec jsem se s tím svěřila nevlastnímu otci, protože jsem věděla, že mě dokáže pochopit. Vlastního tátu zbožňuju, ale on moje problémy nikdy neuzná,“ říká Sára.

Diskrétní pomoc

K tomu, aby si dospívající člověk chtěl zkusit, jak moc bolí řez žiletkou, a snažil se tím řešit svoje problémy, nepotřebuje patřit k nějaké subkultuře. „Emo" samo o sobě nikomu neublíží. Zdravý člověk, a to se týká i pubescentů, rozliší hranici mezi realitou a svým vnitřním světem. Nemělo by v žádném případě hrozit, že se mu problematické chování, i kdyby bylo u jistých subkultur častější, vymkne z rukou,“ shrnuje David Heider. Potíž je v tom, že nikdy nemůžete vědět, s jakou psychickou poruchou či osobním nastavením konkrétního člověka se takové problematické chování spojí. Na druhou stranu přináležení k určité výrazné skupině může paradoxně přispět k rychlejšímu odhalení problému, když člověk začne mít pocit, že ho ta příslušnost opravňuje k extrémnímu chování. To zafunguje jako spouštěč a rychlý ukazatel nějakého hlubšího problému.

Sebepoškozování může být způsob, jak dnešní generace řeší svoje potíže. „Jde o to, že sebepoškozování je jediný způsob, jaký zatím daný člověk našel, aby vyřešil svoje problémy. Společná terapeutická setkání jsou pak od toho, abychom společně našli jiná řešení problému a jiné cesty. I kdyby za tím byla jen snaha udělat se zajímavým. To jde přece taky dělat jiným způsobem,“ říká psycholožka a terapeutka Nora Novotná. Zrovna toho dne, kdy jsme spolu v její školní ordinaci mluvily, ji jedna z učitelek informovala, že si u jednoho studenta všimla jizev na rukou. „Už jsem ho kontaktovala. Na prvním setkání dobře vymezím, proč jsem si ho pozvala, a vynasnažím se postavit celý rozhovor tak, aby věděl, že mi jde o to, aby byl rozhovor užitečný pro něj, aby mu bylo lépe. Důležité je, aby věděl, že nejde o nějaké vyšetřování pro školu, ale naopak, že mu chci pomoct,“ pokračuje Nora Novotná. Řešení existuje vždycky, jen člověk musí opravdu chtít spolupracovat. Pokud odmítne, terapie končí.

Je to za mnou

Ale netřeba hned propadat panice. Patologické chování se týká jen úzkého jádra dětí. „Nedomnívám se, že by se ve společnosti měnilo procento hysterických dívek, myslím si, že neroste ani počet úzkostných dětí. Liší se jejich nástroje, jak svoje potíže kompenzují,“ míní psycholožka Helena Vrbková.

Zásadní roli hraje móda.

Naprostá většina dospívajících se rozhoduje pro určitý styl podle toho, jaký způsob oblékání je jim zrovna blízký. Přejít během pár měsíců od hip hopu k emu jim nedělá problém. I tak ale psycholožka Helena Vrbková rodičům radí zbystřit. „Měli by se do potomka vcítit a ptát se, proč má potřebu zajímat se právě o toto - zda se dcera jen obléká ve stylu emo, ale v celku má zdravé názory na život, anebo má tendenci něco si zkusit, říznout se... Pokud se problémy dítěte stupňují, je namístě poradit se s odborníkem,“ doporučuje Helena Vrbková. Jak může být pomoc psychologa užitečná, potvrzuje pohled na Evu a Sáru. Z utrápených, uzavřených dívek se během jednoho roku proměnily v usměvavé slečny, které dovedou zpříma a otevřeně mluvit o svých problémech. „Teď se mi vrátily vzpomínky a, upřímně, derou se mi slzy do očí. Ale když se podívám na zahojené jizvy na svých rukou, vidím, že je to už za mnou. Někdy se ale bojím, že do toho zase spadnu. Je totiž hrozně těžké, když má člověk depku, si říct: To neuděláš, budeš silná a zvládneš to,“ říká Sára. Kamarádka Eva se na ni povzbudivě usmívá: „Já se momentálně cítím strašně dobře. Udělala jsem za tím tlustou čáru a jsem na sebe pyšná, jak jsem to zvládla. Dává mi to sílu. Dřív bych si i s běžnými problémy zatěžovala hlavu. Ale teď si říkám: Bylo i hůř.“

JAK POZNAT PROBLÉM?

Střídání nálad, chování pod psa, oblečení, z něhož dospělým vstávají vlasy hrůzou, a další podobná extempore jsou pro teenagerovský věk typická. Nešťastný rodič, který má určit, kde končí legrace a začíná problém. Tudíž rada psychologa přijde vhod. Nicméně je třeba pamatovat na to, že každé dítě je jedinečná osobnost, stvořená určitými rodiči, formovaná odlišným prostředím, s jinou minulostí. Tato zprostředkovaná doporučení jsou tedy pouze rámcová: + Dítě nosí dlouhé rukávy a nohavice celý rok (navzdory slunci, teplu...). Může tím schovávat jizvy, vpichy. Může mu také být zima z důvodu anorexie -poruchy příjmu potravy.

• Rodičům pravidelně chybí drobné a případně i větší obnosy peněz.
• Potomek kamarádí s pochybnými existencemi. + Nekamarádí vůbec s nikým, uzavírá se v pokoji, nemluví.
• Chová se podivně, nepřirozeně.
• Bývá pod vlivem nějaké návykové látky.

CO S NÍM DĚLAT?

• Sportovat - za spoustou průšvihů se skrývá přetlak energie. Dítě, které nesportuje, si ji může vybíjet agresí. Také mu chybí endorfiny (hormony štěstí), které se vyplavují během sportování.
• Hlídat internet - rodiče mají právo vědět, jaké webové stránky jejich potomek často navštěvuje.
• Nezakazovat - ale diskutovat. O všem, co dítě zajímá a co by podle dospělých mělo vědět. Trest by měl následovat až po opakovaném porušování pravidel.
• Zbystřit - když dítě začne sympatizovat s určitou sociální subkulturou, a sledovat, do jaké míry a jakým způsobem ho ovlivňuje.
• Optimismus - pokud se dítě začne chovat nějak výrazně nestandardně (např. se řeže, je často pod vlivem návykové látky), je konzultace s odborníkem namístě. Ale netřeba hned propadat panice.
• Být oporou - a pátrat po příčinách problému, přičemž neházet vinu pouze na dítě. Aby potomek svoje chování trvale změnil, musí to svoje změnit i rodiče.

Tohle je vaše dítě? Teenageři a subkultury: Každý někam patří, 16. 1. 2009, MF plus, Jitka Bedrnová