.seznam členů

07 | 01 | 09

Nízkoprahový klub Krok

Soutěž o nejbizarnější událost v klubu

Hezký novoroční ČAS,

ještě předtím, než jsem začal psát tento článek, honila se mi hlavou témata, o čem by to mělo být. Třeba o individuálních plánech, o efektivitě našich služeb, o tom, jak ubývá uživatelů služeb nebo snad o tom, jak stanovit indikátory již zmíněné efektivity našich intervencí? Každé téma by samostatně vydalo na článek a na bouřlivou polemiku, která by se kolem nich strhla. Nu, možná někdy příště…

Nakonec jsem se rozhodl napsat článek o něčem úplně jiném a zároveň v úvodu nového roku iniciovat něco jako soutěž o nejbizarnější událost v klubu během roku.

V rámci dlouhodobé uživatelské práce s jedním mladým člověkem v klubu Krok se stal následující příběh. Budu mu říkat Johny. Inu, to bylo tak…

Johny patřil do oprávněného okruhu osob již nějaký ten pátek. A přestože mu již bylo 18 let - byl tedy plnoletý, mohl do klubu docházet, protože Krok má oprávněný okruh osob stanovený v rozsahu 13 - 19 let. Johny patřil k typickému vzorku našich uživatelů - chodil na učňák, ve volných chvílích tunil Škodovky a s kamarády často sedával na lavičkách v lokalitě sídliště a soutěžil, kdo dříve pod sebou naplive úhledné jezírko.

A samozřejmě chodil do klubu. Nutno podotknout, že sociální služby, které klub nabízí - a že jich není málo, většinou nevyužíval a svůj čas v klubu trávil tím, že seděl v křesílku a ostentativně ignoroval sociální pracovníky klubu. Přesto se mu pracovníci věnovali, oslovovali ho, ptali se ho na jeho život, spolubyli s ním v jeho každodennosti.

Po zhruba dvouletém úsilí, nepočítaně situačních intervencích, snah zapojit ho do dění v klubu, dokonce i svěření mu nějaké té odpovědnosti za něco, promluvách „na férovku“ se vzájemný vztah Johnyho a pracovníků klubu dostal do fáze jakéhosi tichého tolerování.

Johny měl samozřejmě uzavřenou smlouvu, pracovníci ho měli jako téma na několika intervizích a supervizích pracovního týmu a věnovali spoustu času a úsilí nalezení nejvhodnější formy, jak s ním pracovat.

Přesto se to prostě nedařilo.

Po nějaké době setrvalého stavu Johnyho fungování na klubu mu muselo být ukončeno poskytování sociálních služeb. Důvodem byly neustálé konflikty, porušování pravidel, nespolupráce v rámci kontaktu, nevyužívání sociálních služeb.

A tak se stalo, že Johny byl pozván do kanceláře pracovníků, bylo s ním dospěle promluveno, vysvětlily se mu všechny důvody, proč je situace jaká je, pořádně (od podlahy) se to s ním probralo a zrekapitulovalo se jeho fungování v klubu. A Johny to pochopil. A změnil se.

Protože bylo všechno tak hezky idylické, pracovníci se rozhodli - aby to bylo fér - že Johnymu dají ještě šanci. A učinili s ním dohodu, že pokud provede sebemenší průšvih tak bez pardonu letí. Ale když bude „sekat latinu“, tak může na klubu pobýt.

Všechno šlo dobře, pracovníci klubu si na poradách pochvalovali spolupráci s Johnym. Byli rádi jak to vše klape, jak Johny „funguje“. Na pravidelném půlročním hodnocení výsledků své práce uváděli pracovníci klubu, že považují práci s Johnym za úspěšnou. Johny je při vstupu pozdraví, když něco chce, tak slušně poprosí. U, v té době již 18 letého mladého muže, úspěch.

A pak to přišlo.

Jednoho podzimního večera, tak hodinku před zavírací dobou klubu se to stalo. Bez varování, bez zjevné příčiny, jako blesk z čistého nebe, prostě to tam bylo.

Pěkně si sedělo na židli, na verandě klubu a chladlo. Pěkné, teplé, hřejivé, lidské - nezakryté.

Johnyho hovno.

Omlouvám se, že to musím takto napsat, ale prostě se to stalo, bylo to tak, taková je pravda.

Johny se ve svých 18,5 letech vys… na klubovou židli. A pláchl do tmy.

Nevíme, jestli to byl protest nebo umělecké dílo (v Národní galerii by mohli vyprávět), ale stalo se to.

A oslím můstkem zpět na začátek tohoto článku. Jaká je efektivita naší práce? Měli jsme Johnyho před 2 lety rovnou vyloučit z oprávněného okruhu osob a říci mu: „Nevyužíváš sociální služby, klub není pro tebe“. Měli jsme to udělat i přesto, že jsme služba sociální prevence a zrovna takový Johnyové jsou ti praví uživatelé, na které se zaměřujeme? Nebo k němu pracovníci nedokázali najít cestu? Bojíme se ukončovat poskytování služeb lidem i přes to, když vidíme, že je to neefektivní? Nebo je chyba někde úplně jinde?

To však bude téma nějakého dalšího článku o efektivitě a jejích indikátorech.

Každopádně, v našem klubu se jeden uživatel vykálel na židli během jeho provozu. Tak se snažte - kdo tuhle historku trumfne...

Jindřich Exner