.adresář služeb

25 | 09 | 08

StreetWork.cz

Rozhovor s Janem Krajhanzlem

Honza Krajhanzl vede klub Beztíže při Domu dětí a mládeže Prahy 3 - Ulita na pražském Žižkově. Jak se dívá na nízkoprahové kluby a co můžeme čekat od klubu zřizovaných Domy dětí a mládeže.

Můžeš se profesně představit?

Vystudoval jsem psychologii, se specializacemi klinické a sociální psychologie. Během studia jsem pracoval několik let s lidmi s psychotickými diagnózami na chráněném bydlení, pak dělal lektora environmentální výchovy.

Po škole mě to nejvíc táhlo k práci s dětmi a mladými lidmi, a tak šel jsem pracovat do Domu dětí a mládeže Ulita na pražském Žižkově. Moje agenda byla ze začátku dost různorodá, od drakiády a organizování Dne Země přes klub až k matematickým olympiádám. Práce v klubu mě dost oslovila, a bylo vidět, že mě tam čeká fůra zajímavé práce. Postupně se klub stal mojí hlavní pracovní náplní, vzniklo nové oddělení, které vedu. Tým Beztíže teď tvoří čtyři externisté a na klubu nám jednou týdně pomáhají dva zahraniční dobrovolníci.

Vzděláním jsem také pedagog (pedagogické minimum) a po kurzu ČAS odborný pracovník sociálních služeb. Dělám si ještě doktorát ze sociální psychologie, což souvisí s mojí druhou profesí - ekopsychologií, tedy psychologií vztahu k přírodě a ochrany životního prostředí. Ekopsychologii přednáším čtvrtým rokem na katedře psychologie FF UK, edituji český portál na internetu (Český portál ekopsychologie má adresu www.vztahkprirode.cz) a vůbec pracuji na tom, aby se „zelená psychologie“ postupně etablovala v České republice.

O co se vlastně pokoušíte v klubu Beztíže?

Děláme a snažíme se o to, o co jde asi většině klubů v republice: pomáhat klientům při zvládání jejich problémů nebo je podporovat v předcházení problémů do budoucna.

Hledáme s našimi žižkovskými klienty témata, na kterých můžeme užitečně spolupracovat. Sledujeme, co řeší, co je ohrožuje, co je zajímá a baví. Pracujeme s nimi preventivně a také v duchu „harm reduction“. Od volnočasových aktivit a zájmů, školy, rodiny a sebepojetí až k tématům alkoholu, experimentů s drogami, předčasného sexu, kriminality. Zabýváme se zálibami našich klientů - vloni to byl parkour, letos se nám většina party během čtvrt roku amatérsky potetovala.

Co se Vám daří a co Vám naopak nejde?

Dobrý pocit mám z posunu, který Beztíže za skoro čtyři roky, co v Ulitě pracuji, udělala. S klienty se pořád dostáváme hlouběji a hlouběji, učí se chodit sami s tím, co s námi potřebují probrat. Příznivé zpětné vazby máme na naše metodiky, a dobře fungují také pro zaškolování nových pracovníků. Děláme slušné pokroky v preventivní práci s klienty.Významně se podílíme na spolupráci mezi organizacemi v lokalitě.

Dlouhodobě řešíme návštěvnost našeho klubu, rádi bychom ji vyšší. Od března jsme rozjeli novou propagaci, na podzim v ní budeme pokračovat.

Obtížné bylo dosud udržet stabilní tým, zatím jsem jim mohl nabídnout jen 80 Kč na hodinu, a většinou externí smlouvy. Výběrové řízení jsem musel vypisovat každých půl roku. Teď se snad situace zlepší.

Za největší úspěch letošní jara jsem v naší práci považoval, když jsme zprostředkovali jedné klientce po dohodě s rodiči spolupráci s psycholožkou, a když se hlavní tatér party začal zajímat o krví přenosné nemoci, udělal si sám testy a začal měnit jehly.

Jaké je to být součástí domu dětí a mládeže? Jakou vlastně máte identitu na tomto poli?

Má to svoje výhody a nevýhody. Jsme součástí organizace, která poskytuje širokou nabídku volnočasových, vzdělávacích a pedagogických služeb. Part po ulicích přibývá a kluby jsou něco, co je může oslovit. Pokud nemají být domy dětí a mládeže (DDM) jen baštou vzdělání a zábavy pro motivované a platící děti střední třídy, mají v nich i kluby své místo.

Pokud se na naši práci podíváme z hlediska prevence, na kterou se dost lidí v DDM odvolává: stačí pro prevenci rizikového chování nebo jeho změnu otevřená místnost, fotbálek a počítače, a pracovník, který na klubu funguje jen jako „pedagogický dozor“?

Kdo má nějaký odborně podložený argument, že volnočasová herna není pro pouliční partičky jen shromaždištěm a zázemím pro jejich pouliční akce?

Princip „Kdo si hraje, nezlobí,“ jakž takž funguje, dokud jsou klienti v klubu. Pokud nejsme otevření 12 a více hodin denně, potřebujeme pracovníky, kteří budou umět s klienty mluvit o jejich životě, který se odehrává mimo klub. Potřeba je bavit se s nimi o tématech, o kterých s jinými „dospělými“ nebaví a preventivně s nimi pracovat.

Při hodnocení praxe klubů při domech dětí a mládeže proto není možné pominout nedostatek prostředků, se kterým je provozována většina klubů. Nepoměr mezi tím, co se od nás očekává, a kolik prostředků máme možnost získat, to je prostě „za málo peněz spoustu muziky“. V mnoha klubech se ten nepoměr dokrývá nadšením a přesčasy, a i když kluby poskytují celou řadu kvalitních služeb, má to svoje limity, a určitě to nejde dělat věčně.

Za výhodu klubů, které nejsou registrované podle zákona o sociálních službách, považuji větší metodickou svobodu. Standardy sociálních služeb mají celou řadu silných a inspirujících bodů, nicméně není to metodický materiál a v některých ohledech nereflektuje specifika práce s dětmi a mládeží v klubech. Některé jeho body jsou prakticky neuplatnitelné, některé zvedají klientům práh. Přijde mi, že tenhle politicky vytvořený dokument, který kopíruje celou řadu ideologických tezí, sebral místo oborové metodické debatě. Co jsem měl možnost slyšet, probíhala debata posledních dvou let spíš na téma „jak se vejít do standardů?“ než „co je nejužitečnější pro produktivní práci s klienty?“

Pravda je, že kluby bez registrace dosáhnou na méně peněz, ale mají zase svobodu volby - mohou sami metodicky zvážit, co ze standardů chtějí použít, a co by kvalitě jejich práce překáželo. Místo papírování se třeba u nás můžeme věnovat reflexi práce s klienty, a rozvoji vlastních metodik.

Sleduješ dlouhodobě vymezování se nízkoprahových klubů jako sociální služby. Co si o tom myslíš?

Pokud jsou nyní nízkoprahové kluby pro děti a mládež podle zákona definovanou sociální službou, bude dobré nezapomínat, jak k tomu došlo - že to byla otázka fundraisingové úvahy - jak finančně podpořit kluby pro děti a mládež?

Nevidím nic špatného na tomhle pragmatickém přijetí identity jako sociální služby. Neměla by však zatlačit do pozadí otázku po skutečné, tedy odborné identitě oboru: jaké typy služeb kluby pro děti a mládež opravdu poskytují? Jsou to jen a výhradně sociálně služby? A otázka klíčová: vystačíme ve svých odbornostech jen se sociální prací?

V ovzduší zavádění standardů sociální práce jsem se setkal s pár kolegyněmi, které opakovaly jako mantru: „jsem sociální pracovník, jsem sociální pracovník...“ Moc mi to nesedí. Když pracuji s malým šestiletým Romem, cítím se blíž k pedagogovi než k sociálnímu pracovníkovi uzavírajícímu dohody. A při rozhovoru s třináctiletým klukem, co uvažuje, že se zapojí do hulení v partě, jsem zase spíš sociální-pedagog nebo preventista. Jindy ze své průpravy využiji spíš svoje psychologické vzdělání než dovednosti pedagoga a sociálního pracovníka.

Snad proto mi přijde užitečné si uvědomit, že pracovníci klubů jsou aktivní v mezioborovém prostoru - je v něm kus sociální práce, prevence, pedagogiky i poradenství. Co stačím sledovat, obor NZDM reprezentovaný ČAS zatím na svých kurzech a na tomto portálu čerpá ze sociální práce, a sem tam z prevence. Zamlouvá se mi představa mezioborového rozkročení oboru, který by kromě sociální práce a prevence čerpal z metodických zdrojů pedagogiky, z přístupů sociální pedagogiky, z psychologického porozumění vývojovým obdobím člověka a lidským potřebám, a pracoval by se znalostí účinných postupů změny postojů a reflexí dynamiky vztahu pracovník - klient. S chutí bych pozoroval mezioborovou metodickou debatu, ve které by se během let profilovaly různé směry a proudy kontaktní práce, podobně jako v psychoterapii nebo pedagogice. Mohlo by jít o variace na dynamické, kognitivně-behaviorální, gestaltistické či systematické přístupy aplikované na klubový kontext, o přístupy blízké proudům sociální-pedagogiky, nebo o přístupy zcela jiné a nové.

Když srovnávám NZDM s jinými obory, je vidět, že za pár let udělaly nízkoprahové kluby neuvěřitelný krok vpřed. Přitom je náš obor proti ostatním pomáhajícím profesím dost metodicky a poznatkově chudý, a přes mezioborové hranice se tu nahlíží jen vzácně. To je docela škoda.

Absolvoval jsi kurz Nízkoprahové služby v praxi v roce 2006. Když se za ním ohledneš, jak jej vidíš? Co Ti přinesl, co tam chybělo či bylo špatně?

Kurz mi dal základní oborové ukotvení - proč tu jsou kluby, práce s manuály, supervize. Dostaly se mi do krve některé postoje jako pragmatismus při práci s klienty a stanovování malých a konkrétních cílů. Líbilo se mi pojetí sociální práce Radky Janebové, preventivní kurikula a práce s výchovnou situací z PVC Blansko.

Předání informací o oboru proběhlo vlastně výborně. Co podle mě vázlo byl nácvik dovedností pro práci s klientem - dovednosti pro otevírání důvěrných témat, rozpoznání zakázky, dojednávání dohody s klientem. Na kurzu pro pokročilé pracovníky jsem čekal v téhle oblasti víc než nacvičování otevřených a uzavřených otázek. Zajímavé by také bylo zabývat se nastavením týmových procesů - jak udržovat kontakt s klientskými případy, jak nastavit intervizní procesy, zpětná vazba mezi kolegy na službě aj.

Kurz se jinak pořádal v jednom dost příjemném penzionu na Křivoklátsku. Odpočinul jsem si tam, prospal se, v komorním složení jsme vyráželi do lesů. V tomhle „ústraní“ mi docvaklo hodně věcí. Do práce jsem dorážel s blokem plným poznámek a v tom roce proběhly díky dohodě s vedením zásadní změny našeho klubu.

Několikrát jsi mluvil o různých obdobích vztahů klientů ke klubu, od velmi destruktivního i ke kladnému. Jak si to vysvětluješ? Jak jste zvládali destruktivní fáze.

Zažili jsme bouřlivé období s klienty, které provázelo permanentní testování hranic, nepříjemné konflikty a vandalství. Pochopili jsme, že větší respekt klientů nezískáme množstvím či tvrdostí udělených sankcí, ale spíše způsobem, jakým sankci udělujeme. Místo „stopky“ udělené v rychlosti mezi dveřmi se nám osvědčilo udělení sankcí zklidnit a vlastně ritualizovat. Pokud vím, má takový postup celá řada klubů: vzít si klienta do kontaktní místnosti, bavit se s ním o tom, co se stalo. Důležité je být v klidu, a přitom pevní a důslední. K tomu jsme zjednodušili klubová pravidla. Místo pravidel, které pamatovaly na všechny možnosti (jako: zákaz ucpávání umyvadel toaletním papírem) jsme přešly na pět zapamatovatelných pravidel, doplněných větou: co řekne pracovník, to platí. Dalo by se říct, že z římského práva jsme přešli na právo zvykové :-)

V současné době řešíme bezpečnost v Beztíži méně než dřív, ubylo neproduktivních konfrontačních diskusí a přibylo rozhovorů nad pravidly, klienti mají zároveň možnost na nás podat stížnost. Většina klientů pravidla respektuje a díky tomu se s nimi můžeme zabývat jinými tématy.

Zabýváš se ekologickou výchovou. Co z ní může být inspirativní pro práci s dětmi a dospívajícími v nízkoprahových klubech?

Zkoušel jsem s naší žižkovskou cílovou pracovat s ekologickými tématy dva měsíce po nástupu do Beztíže, a pak jsem to vzdal. Jsou to témata, která vyžadují určitý rozhled, abstraktní myšlení u cílové skupiny - a pro většinu našich klientů jsou poněkud vysokoprahová.

Ekopsychologie se sociální pedagogikou se mi prolíná spíš metodicky v otázce změn lidských postojů. Lidé se ve vztahu k životnímu prostředí chovají podobně jako klienti ve svém životě: nedomýšlejí důsledky svého chování pro životní prostředí, nepřijímají svůj díl odpovědnosti, zavírají oči před environmentálními riziky. Podobně jako klienti se snadno dostávají do odporu.

Zajímavé jsou výzkumy, jak podpořit změnu postojů a chování: výzvy, informace, zpětné vazby, sankce a závazky. Jsou to desítky a stovky empirických studií účinnosti různých postupů, a tak v tom nacházím i inspiraci pro spolupráci s klienty na jejich osobních tématech.

Nějaké vzkazy?

Mám dva.

První: Uvažujeme teď s pár dalšími kluby o iniciativě, která by podpořila sdílení metodik v rámci oboru a otevřela tak širší metodickou debatu o naší práci s klienty. Pokud by to čtenáře zajímalo a chtěli se připojit, ozvěte se mi, třeba na e-mail krajhanzl@ulita.cz.

Druhý: Pěkné babí léto.

Díky za rozhovor

Aleš Herzog