.adresář služeb

18 | 09 | 08

StreetWork.cz

Terénní práce Drop Inu

Výběr z tisku: Poledne, pražské hlavní nádraží. Sedím se streetworkery, terénními pracovníky Drop Inu, na lavičce. Přichází stylově oblečená slečna a z módní síťované tašky vyndavá obal na brýle, který ukrývá desítku použitých stříkaček. Hodí je do připraveného plastového kyblíku a vyfasuje čisté. Tak vypadá denní terénní program Drop Inu. Večer je to mnohem drsnější.

Čtvrteční šichta začíná úderem poledne na pražském hlavním nádraží. Cestou přes parčík se snažím vytipovat klienty, napočítám tři. Záhy zjistím: odhad byl hodně mimo. Jakmile totiž dosedneme s teréňáky Magdou a Otou na lavičku, je kolem nás okamžitě chumel lidí.

Já potřebuju nový, vodu a con-zellinku. Špínu máš? Nerozumím. Terénní program funguje na bázi výměny - klienti neboli klioši přinesou použité stříkačky (špínu) a dostanou za ně čisté stříkačky. Spolu s fyziologickým roztokem, který slouží k rozdělání drogy, a Con-Zellinem, malým tamponkem napuštěným alkoholem. Tím se před aplikací drogy čistí místo vpichu.

Špinavé stříkačky, jinak také buchny, se dávají do plastových kyblíčků a pak se likvidují. Za denní, šestihodinovou směnu se jich vybere až tisícovka, během noční, dvouhodinové samozřejmě méně. Přes den tuto službu využije až stovka klientů.

"Máme jen pauzu na oběd"

Vyměnit stříkačky si přicházejí různé typy lidí. Nejmladším je pod dvacet, nejstarším kolem padesátky. "Naší nejmladší bylo devět, pocházela ale z narkomanského prostředí," vzpomíná Magda. A nejstarší? "Měli jsme tady i klioše, který začal brát po čtyřicítce, to je hodně zvláštní," říká.

Většině je mezi dvaceti a třiceti, zhruba u třetiny byste drogovou závislost nehádali. Moderně a čistě oblečení, poprosí, poděkují a prohodí pár zdvořilostních frází. Sympatická holčina, sportovně oblečená, s taškou přes rameno. Vypadá, jako když jede z koleje na víkend domů. Z tašky vyndá kabelku a z ní tahá použité stříkačky. Vymění pár kusů a pokračuje dál k nádražním pokladnám. Za chvíli přichází "pink lady". Celá v růžovém, namalovaná, nalakované nehty, na nohou žabky. "Ahoj, ahoj, my musíme rychle, máme jen pauzu na oběd," přibíhá dvojice chlapíků. Čisté buchny strkají do ledvinek a míří zpátky do práce. Právě ledvinky a malé taštičky u pasu jsou u kliošů velmi časté. Dobré poznávací znamení.

Přes muzeum na Karlák

Od nádraží se zvedáme kolem druhé hodiny, teď nás čeká pravidelná obchůzka. Projdeme vestibulem nádraží a koukáme do odlehlých zákoutí, jestli někdo nepotřebuje vyměnit nebo jestli někde neleží pohozená stříkačka. Jedno takové zákoutí je nahoře za Fantovou kavárnou - popsaná zeď, na zemi obaly od nádobíčka. Stříkačky ale dneska žádné.

Pokračujeme k podchodu, který vede zadem k Národnímu muzeu. Je vidět, že je to oblíbené útočiště. Najdeme tři stříkačky. Ota si nasadí rukavice a stříkačku hodí do kyblíku. Pokud se o pohozenou stříkačku píchnete, nebezpečí není tak vysoké, jak by se mohlo zdát. "Zatímco virus HIV vydrží na vzduchu několik sekund, žloutenky B a C několik minut. Nejodolnější je typ A, který vydrží i několik hodin. Ze všech typů žloutenky je ale tento nejmírnější," vysvětlila vedoucí Terénního programu střediska Drop In Alice Holečková. Ani tak ale není o co stát. Cestou nás zastavují další klienti, Ota s Magdou je poznávají, i když oni sami se k nám nehlásí. "Většinu z nich už známe, stejně jako oni nás, ten zbytek většinou odhadneme," vysvětlují mi. "Ale pravda je, že jednou k nám přišli nějací čtyřicátníci v košilích, seriózní, tipovali jsme je na bankovní úředníky. Do těch jsme to fakt neřekli," přiznávají.

Po kolečku kolem Národního muzea jdeme přes Václavák a Národní třídu na Karlovo náměstí. To je další oblíbená lokalita. Tady se s Otou a Magdou loučím a jdu se psychicky přichystat na noční směnu. Cestou podvědomě koukám po odhozených buchnách a odhaduji narkomany.

Zlatá denní šichta

V deset večer začínáme znovu. Opět před hlavním nádražím, tentokrát jdu s Lenkou a Mirkou. Hned první otázka, která mě napadá, je, jestli nemají strach. "Jo, občas jo. Ale mám lepší pocit, když jdu s tím kyblíčkem," odpovídá Lenka s úsměvem. Začátek směny je podobný tomu polednímu, jen je větší klid. Kolem půl jedenácté vyrážíme na obchůzku směrem k Národnímu muzeu. Jdeme stejnou cestou, ale potkáváme jen partičku v autě, která chce vyměnit.

Ta pravá noční směna však začíná až za muzeem. Přicházíme k prvnímu hloučku, ve kterém se právě jedna klientka snaží "našlehnout". Hledá na ruce tu správnou žílu, svíjí se v bolestech. Pak se streetworkerkám svěřuje se svými zdravotními problémy.

Zřejmě má uskřípnutý nerv, pravá strana těla ji nesnesitelně bolí. Když vstane, zavrávorá. Líčí návštěvu nemocnice, při vzpomínkách na to, jak se k ní choval personál, vzlyká. Vypadá zlomeně, chtěla by přestat. Asi jako všichni. Stojím opodál a cítím, že se začínám lehce třást. Další klient po výměně stříkaček odchází několik metrů. Otočí se zády a hledá v tříslech žílu. Nejde mu to, hledá minimálně pět minut. Původní plán, že počkáme, až si šlehne a budeme moct stříkačku vzít s sebou, měníme. Ani když odcházíme, žílu nenašel.

Agrese? Maximálně slovní

Ani jeden z terénních pracovníků se podle svých slov nesetkal přímo s tím, že by byl napaden. "Občas, když mají třeba absťák a ještě je něco naštve, nadávají i nám. Většinou si je ale uklidní někdo z party," popisuje Magda. Fyzická agrese se odehrává občas mezi klienty. "Jo, to je nepříjemný. Vidíš, jak se perou a pošťuchujou, a nevíš, jestli zasahovat, nebo ne," dodává Magda. Ani Ota nemá vyloženě negativní zkušenost. "Jednou se mi ale stalo, že mi vzali buchny z batohu. Nechtěl jsem jednomu klientovi dát tolik stříkaček, tak ke mně zezadu přišel, vzal si je sám a utekl," vzpomíná. "Jednou se dva klienti nepohodli, jeden tomu druhému nastříkal pepřák přímo do obličeje a toho jsme museli asi půl hodiny polívat vodou, aby se dal dohromady," vzpomíná Magda. Záchranku ale musela volat jen jednou. "To ale nebyl náš klient, ten pil. Upadl, rozbil si hlavu a upadl do bezvědomí," líčí.

Podle terénních pracovníků však volání sanitky není úplně ideální. Někteří narkomani mají totiž zákaz pobytu v Praze nebo by měli správně nastoupit k výkonu trestu. Pracovníci se tedy snaží nejdřív zmobilizovat kamarády klienta, případně jim pomohou sami.

Špínu máš? ptají se streetworkeři narkomanů při obchůzce Prahou, iDnes.cz, 25.8.2008, Barbora Němcová